O tom, jak jsem poprvé v životě porušila své předsevzetí, aneb do psa nevidíš…

Na Bludnou psici jsem se těšila jak malé děcko na Vánoce… asi i pro to, že jsem letos šla pouze dva dogtreky a už jsem měla trochu absťák 🙂 Ale i pro to, že Bludná psice se chodí v mých domácích Jizerkách, tak jsem na ní byla zvědavá :)))

Na vzdory tomu, že na místo pořádání treku – na Prezidentskou chatu, to mám z domova asi patnáct kilometrů, rozhodla jsem se netrhat partu a přespávat taky na Prezidentské… nebo spíš ve stanu u ní :))) Do teď přemýšlím, proč jsem nevyužila možnosti zaplatit si pokoj… Ve čtvrtek večer se mnou jel nahoru i Lukáš a fajn jsme pokecali s Pavlem a Žufrikama. Parťáka mi zítra měla dělat Adéla s Šedivkou, která se přišla jen přihlásit a jela zase domů. Trochu jsem jí záviděla, když jsme lezla asi v jedenáct do studeného spacáku:)

Ráno v půl sedmé byla ještě tma, foukalo a pršelo. Bezvadný 😀 Na vzdory tomu jsme s Adélou vyrážely plné optimismu. Psi jakbysmet 🙂 Vesele si za chůze okusovaly hlavy a nadšeně se motali do vodítek. K dobré náladě nám přispělo i to, že jsme trefily zapeklitou odbočku na úzkou cestičkou, kterou spoustu lidí minulo (předcházeli nás znovu) a nález první kontroly o kus dál, kterou taky spoustu lidí přešlo a vracelo se. Na Hřebínek jsme dorazily za chvíli a šlapaly k odbočce na Ptačí kupy. Tam začala být cesta zajímavá 🙂 Na Ptačí kupy strmou cestičkou do kopce po skalách se jde špatně i za sucha, natož ve stálém mrholení… skály byly mokré a všude bylo bahno. Vytvořila se zácpa :))) Šlo to tam opravdu špatně. Vzpomněla jsem si, že stejně tak blbě, jak to jde tudy, kudy šli všichni, to jde i po skále vedle, která sice vypadá neschůdně, ale vylézt jde. A tak jsem se tam vyškrábaly a spoustu lidí předběhly… a vytvořily druhou frontu 😀

Na Holubníku byla druhá kontrola – pořadatelé Bludné psice udělali tak trochu z dogtreku orienťák 🙂 Kontroly se sice nemusely hledat (až na dvě tajné, které jsme nenašly :D) ale krom obvyklých dvou, tří jich bylo celkem osmnáct a tak člověk musel skoro pořád dávat pozor, aby nějakou nepřešel 🙂

Z Holubníku jsme se tak trochu brodily bahnem a kalužemi… v tu chvíli jsme blahořečila svým fungl novým botám :))) Ano, opravdu jsem šla ve zcela nových botách – musela jsem ty staré reklamovat a oni mi teprve v úterý dali nové… děsila jsem se, kdy dojde na puchýře a odřeniny, ale zase jsem byla ráda za úplně nový gore-tex, který držel a držel :))) To jsem ale ještě netušila, co nás čeká dál.

Pod Žďárkem byla občerstvovačka, naládovala jsem se hruškama 🙂 A opět začalo pršet. Pod Frýdlantským cimbuřím byla další kontrola. Přemýšlela jsem, jestli jsem tu někdy byla… asi jo, ale už to bude dávno. Nahoře na Cimbuří byla „Tlapka“ – speciální kontrola do seznamu tlapek, které mohl člověk sbírat dobrovolně navíc… tak jsem pro ní zašla. Byly tam bonbony, což mě nadchlo 😀 Byla jsem zvědavá, co bude u dalších tlapek, ale žádnou jinou už jsme nepotkaly – byly stranou trasy a nebyla na to už síla.

Z Frýdlantského cimbuří se šlo pod Jizeru, kde si člověk mohl vybrat, jestli dojde pro kontrolu na Jizeře teď a nebo cestou zpátky, kdy tudy bude procházet na asi sedmdesátém pátém kilometru. Bylo by rozumnější tam jít teď, ale v tu chvíli už jsme byly zmoklé, i moje nové boty promokly, začínala nám být zima a šplhat se po šutrech na Jizeru se nám ani trochu nechtělo… Zatímco jsme se rozhodovaly, došli nás Žufrici a už z dálky na nás volali: „Tullamorka!“ 😀 Musely jsme se smát a odpovídaly jsme: „Nemáme!“ V podstatě to byl dotaz, jestli s námi jde Pavel a odpověď, že ne :))) Pavel se rozhodl, že bude trhat rekordy a poběží 😀 Takže už byl kdoví kde… :))) Žufrici šli na tu Jizeru a my dál na Smědavu.

Bylo asi poledne, měly jsme v nohách 21km, takže Smědava by byla ideální na oběd, ale bohužel dovnitř nemůžou psi, takže smůla… Nastalo tu ale další rozhodování – člověk si tu mohl vybrat tři varianty cesty, kudy půjde na Jizerku, přes různý počet kontrol… tak trochu to bylo skoro jako orienťácký scorelauf :))) Ačkoliv jsme toho začínaly mít dost, protože pořád a pořád pršelo a my už byly mokré úplně durch a stejně tak promrzlé, Adélu z nějakého popudu napadlo, že půjdeme nejdelší a nejtěžší cestou přes Pytlácké kameny… a nevím proč jsem jí to odkývala 😀 Ale stalo se a vyrazily jsme. O kus dál jsme si nadávaly 😀 Cesta z Předělu byla chvíli rybníkem a po sléze dravou říčkou, místy taky bahenní lázní…

Na Pytláckých kamenech prý byla druhá tajná kontrola s perníčky… bohužel jsme se tam plahočily kolem tak nějak z posledních sil a nenapadlo nás se šplhat nahoru… byly jsme rády, že jdeme. Někde tam jsem si zvrtla kotník… těžko říct kde, ale zhruba od té doby, mě začal bolet. Nijak zvlášť, jít s tím šlo, tak jsem tomu nevěnovala pozornost. Měly jsme v hlavě už jen představu Jizerky a Pyramidy – teplo a jídlo. Nakonec jsme posbíraly všechny zbytky morálu a došly ještě pro kontrolu na Rašeliniště Jizerky, další dvě kontroly – na Bukovci a na mostě přes Jizeru do Polska, jsme odložily na „až potom“.

Na Pyramidu jsme došly v dešti asi ve tři dopoledne a v nohách měly pouhopouhých 33km a síly téměř na nule. Není nic víc vyčerpávajícího než vytrvalý déšť… V chalupě nebylo valně kde sušit věci, topení netopilo, tak jsme je rozložily všude kolem a daly si aspoň jídlo. Měly jsme mokré komplet všechno, byla nám zima a představa, že nám zbývá ještě skoro šedesát kilometrů, nám připadala neskutečná. Venku se stále střídal déšť se slabším deštěm :))) a na nás dopadala únava a deprese 🙂 Ani to, že Lukáš sedl na kolo a hrdinně se na nás vyrazil i v tom dešti na Jizerku podívat, nám nedodalo odvahy. Nakonec jsem prohlásila, že jestli nepřestane pršet, tak na to kašlem a jdeme nejkratší cestou zpátky do cíle.

Po tom, co jsme v hospodě proseděly čtyři hodiny (čtyři hodiny drahocenného světla), odpočinuly si, jaktakž se usušily (nejvíc pomohl sušák na ruce na záchodech :D) a viděly, jak další a další dogtrekaři odcházejí do nečasu venku, konečně opravdu pršet přestalo. Heuréka! Padlo rozhodnutí pokračovat. Promáčené boty jsme vylepšily o gore-tex chudých – mikroténové sáčky (vzhledem k tomu, že jejich původní funkce bylo sbírání psích bobků, byly dokonce zadarmo :)), a vyrazily :)))

Venku bylo zataženo, ale nepršelo a mlha ustoupila a nízká oblačnost se zvedla. Svět naráz vypadal mnohem optimističtěji. Šlapaly jsme nahoru k Bukovci temnou tmou, jaká je snad jen na Jizerce – „rezervaci tmy“ :))) Dvě kontroly na Bukovci a u mostu jsme se rozhodly vynechat, neboť byly ve volitelných trasách a neboť bylo jasné, že bychom se na tam na těch šutrech v noci po dešti zabily. Plné nové energie a nadšené ze sucha jsem došly až za Mořinu, kde jsme z asfaltu odbočovaly na lesní cestu. Pak nás humor přešel.

Cesta měla asi tři kilometry a byla z kopce, ale šly jsme to snad hodinu… z cesty byla regulérní řeka a my skákaly z kamene na kámen a ze břehu na břeh 😀 Obejít to moc nešlo, protože kolem to bylo taky podmáčené a nebo tam byl hustý les. No mazec. Psy jsme pustily, jinak bychom se asi utopili všichni :))) Ti byli samozřejmě nadšení a vesele se honili vodou, pitomci 😀 Když jsme sešli na nudně rovnou pískovou Knížecí cestu, byly jsme fakt rády!

Měla tam být další kontrola, jejíž popis byl něco jako „u odbočky vlevo u kamene se šipkou“… našly jsme něco, co vypadalo ve tmě jako odbočka a byl u toho kámen se šipkou :))) Asi pět minut jsme tam zmateně hledaly razící kleště… marně. Nakonec jsme zjistily, že to nebyla odbočka, ale jen jakási skládka štěrku a kontrola byla asi o sto metrů dál u skutečné odbočky a druhého kamene se šipkou 😀 Neva :)))

Následně jsme malinko zabloudily v Polubném, ale jen tak decentně. Dál už jsme kupodivu nebloudily, ačkoliv na Jizerskohorském dogtreku jsme se právě tady ztratily. Paradox byl v tom, že ta cesta, kterou jsme šly minule špatně, byla dneska správná :))) Aspoň jsme věděly, kam jdeme. U nádraží v Polubném jsme v matném světle lamp viděly, jak něco bílého huňatého přebíhá přes silnici… v první chvíli jsem myslela, že tam někdo žene tři ovce… pak mi došel můj omyl, když jsme došly blíž – byli to Žufrici 😀

O kus dál u další kontroly jsme došly Pavla s Elli :))) Vypadal už trochu použitě 🙂 Zato El byla úplně čerstvá a hrozně se chtěla vítat s Dingem 😀 Busty se zase chtěl vítat s Elli… a tak nezbylo, než pokračovat dál tak nějak společně až k Majáku Járy Cimrmana. Tam se Žufrici oddělili a my si jednomyslně odhlasovali hospodu U Čápa 🙂

Sedli jsme si tam asi na hodinu a půl a příjemně si oddechli a ohřáli se a vyrazili dál. Když jsme vyšli ven, zůstali jsme zírat – když jsme šli dovnitř, bylo nebe úplně zatažené – teď bylo úplně, ale úplně jasno! Nebe plné hvězd a k tomu ještě úplněk – to byla romantika :))) Navrhovala jsem Pavlovi, že bychom si měli dát ten bivak pod hvězdami, který minule nevyšel, ale nějak se na to netvářil 😉 Úplněk měl ale ještě jednu výhodu – prakticky celou cestu jsme nepotřebovali čelovky, jak bylo jasno :)))

Přes Desnou jsme si vymysleli trochu vlastní cestu, protože jsme se báli, že tu vyznačenou netrefíme :), cesta  po červené turistické podél Černé Desné k Soušské přehradě byla trochu očistec – do kopce bahnem, kamením a listím. Pak to bylo ještě horší po modré zpátky na sedlo pod Zámky 😀 Opět jsme postupovali potokem, tentokrát ještě do kopce :/ Navíc se začínalo ochlazovat a teplota pomalu, ale jistě klesala pod bod mrazu.

Dva kilometry po té modré jsme šli asi hodinu, než jsme konečně vylezli na rovnou cyklostezku. Bylo to lepší, ale ne o moc… byly asi tři hodiny ráno, začínala se dostavovat první krize, před námi se linulo několik kilometrů pískové cesty po vrstevnici, a krom toho teplota klesala pořád níž… už to nebyla jen jinovatka na trávě, ale začínaly zamrzat kaluže… ovšem když jsme potkali zamrzající potok, začala mi být zima jen z toho pohledu… to už asi nebylo jen na nule, jak hlásila předpověď 😀 Začínala jsem v duchu zavrhovat nápad, že zkusíme přespat v přístřešku pod Jizerou… kdoví, kolik je pod nulou, bychom umrzli… ale představa, že je před námi ještě asi třicet kilometrů, nebyla nic moc :/ Navíc kotník pochroumaný někde na Pytláckých kamenech, nebyl úplně ok… když jsem šla, bylo to dobré, ale jak jsme se zastavili, ztuhl a šlo se mi hůř, a drápat se po šutrech do kopců a přeskakovat bahno a louže šlo taky dost blbě… ale kotník mě přece jen trápil míň, než nedostatek spánku a únava. Zima mi kupodivu moc nebyla – mráz byl rozhodně mnohem lepší než déšť.

Po asi třech kilometrech jsme došli k Reitwegu, tam jsme si museli zajít na Vlašský hřeben pro kontrolu. Kontrola byla na skalách, ze kterých byl krásný výhled dolů z Jizerek – v dáli svítila města, pod námi se černaly okolní kopce a nad tím vším zářící měsíc na světle šedém nebi. Nádhera! Jak jsem zastavili, Dingo se začal nadšeně válet v ojíněných borůvkách. Pustila jsem ho z vodítka, ať si to užije, a šla se vyčůrat. Jak jsme vyrazili dál, všimla jsem si, že jde Dinouš nějak divně. Chvilku jsem koukala, jestli se mi to jen zdá, nebo ne. Ne, nezdálo. Kulhal na levou přední. A sakra…

Zkontrolovala jsem mu obě přední tlapky, všechny prsty, drápy, mezi prsty, celé nohy… nic. Usoudila jsem, že se asi někde bouchnul, nebo kdoví co, že ho to třeba přejde za chvíli. Ale kulhal dál. Sundala jsem mu postroj a pustila ho z vodítka, aby si mohl jít po svém, ale nic nepomohlo. Rozhodla jsem, že dojdeme na Smědavu, kam to bylo asi pět kilometrů, protože sem by pro nás stejně těžko někdo dojel, a tam se rozhodnu, co dál, třeba ho to zatím přejde…

Na Smědavě, kam jsme došli asi v půl páté ráno a měli v nohách asi sedmdesát kilometrů, bylo noční občerstvení. Dali jsme si čaj a chleba… a Dingo kulhal pořád. Nebylo to moc, možná by to byl i do cíle došel, ale… co kdyby se to zhoršilo někde, kde to bude k silnici kdovíjak daleko? Jak bych ho odnesla??? A navíc… bolí ho noha, i když sebemíň, a mám ho nutit jít ještě pětadvacet kilometrů? Ne, to není fér. Vyhrabala jsem telefon na pořadatele.

Pavel se s námi rozloučil a pokračoval v cestě dál. Adéla zůstala se mnou. Šedivka s El se na sebe celou dobu šklebily, cesta ve dvou by pro ně nebyla moc příjemná… a Adéla už taky měla dost. Dovolat se pro odvoz dalo trochu práce a nakonec mi Honza oznámil, že pro nás přijede, ale potrvá to tak hodinu a půl. Ok. Ale co budeme v té kose celou dobu dělat, to nevím… Paní z občerstvení nás pozvala dovnitř přístřešku, že tam sice netopí, ale je tam aspoň nad nulou. Ale psi musí zůstat venku… to jaksi nešlo. Adélu jsem poslala dovnitř a já se rozhodla využít svého spacáku do -27°C… Kosa byla asi pekelná, protože jak jsem vytahovala spacák, začaly mi mrznout ruce a celkově se do mě dával chlad… za živého boha jsem zkřehlými prsty nemohla zapnout zim… a každou vteřinou mi mrzly víc a víc a byla mi větší a větší zima… trvalo mi pět vteřin, než se mi necitlivou rukou povedlo zapnout čelovku, abych na to viděla… věděla jsem, že musím do spacáku zalézt dřív, že mi začne být zima, protože pak už se nezahřeju… připadala jsem si jak v nějaké povídce Jacka Londona… pokud se mi okamžitě nepodaří rozdělat oheň, zmrznou mi ruce a už ho nerozdělám a umrznu 😀 Nakonec se to povedlo. Zajela jsem do spacáku a nohy na konci vytáhla ven, boty zouvat nebudu 😀 Psi (Dingo se spoustou keců a protestů) udělali na zmrzlé zemi těsná klubka, přikryli čumáky ocasem, a usnuli… a já taky :)))

Asi v šest hodin dorazil odvoz. Zjistila jsem, že mám zmrzlé nohy a pochroumaný kotník ztuhl tak, že jsem s ním nemohla hýbat… super. Ale utrpení končí, jedeme do tepla… i když s trochu provinilým pocitem :/ Cestou jsme ještě na Čihadlech potkali poněkud zmateného Pavla… hledal kontrolu, na které už jsem byli před tím společně 😀

Z Prezidentské se Adéla vydala pěšky domů (má to asi pět kilometrů, tak se ještě prošla, no :)) a já šla spát. Vzbudili mě asi v půl jedné hlasy dětí a divný zvuk lámaného dřeva. Chvíli jsem přemýšlela, co to je, než se kdosi začal shánět po zapalovači… pak mi to došlo. Měli jsme stan postavený těsně vedle ohniště. Vylezla jsem ze stanu a u ohniště asi dva metry od mého stanu si nějací chlápci s dětmi chystali oheň. Na můj dotaz, jestli to myslí vážně, že mi u stanu zapálí oheň, mi odvětili, že to bude jen malý oheň, a tvářili se, že jsem divná, že mi to vadí 😀 Naštvaně jsem vstala a odtáhla si stan o kus vedle. Magoři, fakt 😀

Ve čtyři jsem vstala a zjistila, že po Pavlovi není nikde ani památky. Až dodatečně jsem zjistila, že si po cestě slušně rozbil hubu a tak radši odjel hned domů 😀 Večer dorazil Lukáš a tak jsme poseděli, pokecali s Carlosem a Janou a šli spát až někdo o půlnoci.

Ráno bylo hrozně dlouhé vyhlášení, protože se vyhlašovalo i celé MČR v dogtrekkingu. I když jsme nedošli, dostali jsme diplom s vlastní fotkou, to bylo hezké :)))

Celkově musím pochválit organizaci dogtreku, která byla opravdu super! Zázemí na Prezidentské bylo taky fajn. Trasa se podle mě taky povedla – byla s minimem asfaltu a vedla po nejhezčích místech Jizerek, paráda! Nápad s možností volby trasy a hledáním kontrol byl taky originální, ačkoliv to možná ne každému vyhovovalo. Celkově prostě super.

Vzdaný závod mě mrzí… kdysi mi jeden známý povídal, že nemám nikdy závod vzdávat, jak to jednou udělám, ztratím zábranu a budu to dělat pořád. A tak jsem nikdy žádný nevzdala. Teď prvně… jenže… když bolí něco mě, můžu zatnout zuby a jít… vím, co mi je, co mě bolí, jak moc… ale do psa člověk prostě nevidí. Nemůže ty zuby zatnout za něj a nutit ho šlapat s bolavou nohou :/ Nevím, co mu bylo, kulhal ještě, když jsem přesouvala stan :D, ale večer už ne… za to jsem začala kulhat já, kotník opuchl a bolí jak čert… to by mě zajímalo, co jsem s ním dělala… :/

Jo nad všechno musím vychválit boty od The North Face – úplně nové boty, rozmáchané, pytlíky na nohách… a po sedmdesáti kilometrech nemám ani puchýř! Nádhera 🙂