Na Pavlův Bloody Walk jsem se těšila prakticky už od chvíle, kdy skončil ten minulý 🙂 Takže bylo do začátku jasné, že si ho nenecháme v žádném případě ujít. A taky, že konečně půjdeme LONG 🙂

Potíž ovšem opět byla, kde sehnat druhého psa, protože tradičně chtěl jít i Lukáš, ale s Elli, kterou jsme měli minule, šel letos Pavlův zeť. Nakonec se nám, po chvíli zmatků, podařilo sehnat ovčandu Bessy od Adély, která šla s Šedivkou s námi taky 🙂 Až odpoledne před odjezdem jsem se dozvěděla, že Bessy hárá. Doufala jsem, že to nebude Dingo moc řešit… ale řešil. Jen jsme u Pavla zaparkovali auto vedle Adély a vyndali psa, okamžitě běžel ke kufru jejího auta a nechtěl se hnout pryč. S Šedivkou se jen tak vlažně přivítal a ihned se začal sápat po Bessině. No tak to asi bude zajímavých 80km :/

S naivní důvěrou jsme Dinga zavřeli do jeho nové přepravky v autě a vyrazili se hlásit Pavlovi a dát si Šárčin výborný boršč. Po pár minutách šel Lukáš Dinga zkontrolovat a přišel s tím, že stihl ohnout mříž na boku přepravky a moc nechybí, aby jí proboural úplně… Hm. Tak nám nezbylo, než vzít Dinga s sebou do chalupy.

Mezi tím dorazil taky Petr s Dantem a Floydem a byl tu taky další Srdcerváč – Geri Grey, ještě skoro štěně 🙂 Zrovna jsem tak všichni postávali před chalupou, zdravili se a kecali, když se náhle ozval Pavlův řev: „Kazane, pocem, Kazane, ke mně, Kazane!!!“ Pak se z chalupy vyřítil naježený a vrčící Kazan a mastil si to rovnou k nám s výrazem: „Zabiju tě!“. Zatrnulo mi. Už už jsem se chystala bránit Dinga vlastním tělem, když tu se Kazan v běhu pootočil a všiml si, že vedle Dinga stojí Geri… lehce znejistěl – asi si nebyl jistý, koho z nich zabít prvního:) Pak se otočil na druhou stranu, kde stáli Dante s Floydem. To ho rozhodilo úplně, zastavil a zůstal zírat. Zřejmě usoudil, že tolik Srdcerváčů naráz zabít nezvládne 😀 Pak už se Romanovi podařilo ho odchytit, načež doběhl Pavel. Nedokázala jsem se ubránit ironickému: „To se ti povedlo, Pavle. To měla být ta zábavná vsuvka?“ : )))

Vsuvka ovšem byla něco jiného – noční „orienťák“ 🙂 To se ovšem Pavlovi taky povedlo, tentokrát opravdu. Byla to dobrá sranda. Orienťák spočíval v tom, že jsme dostali dosti málo podrobnou mapu, kde chybělo spoustu cest a jiných orientačních bodů :D, a do té jsme si podle pokynů zakreslili trasu (takže většinou špatně :D). A tak vlastně nebylo možné se neztratit 🙂

A tak jsem se po tmě motali po bahnitých cestách, lesem, křáčí a ostružiním, mokrými loukami a polem, bez nejmenší potuchy, kde jsme, neb v mapě nebylo nic víc, než naše špatně zakreslená trasa a bílé a zelené plochy, které valně neodpovídaly skutečnosti… No mazec 😀 Ale kupodivu jsme se nakonec našli : )))

Ráno byl start netradičně až v devět hodin a začínalo se další vložkou – chůzí psa v botičkách na 200m : ))) Tak úžasně jsem se už dlouho nezasmála 😀 Jakmile navlékla botičky Adéla Bessině, šla jsem do kolen 😀 Botičky jí plandaly před packama a chodila jako Pinocchio. Brečela jsem smíchy. Ostatní psi byli neméně vtipní, hlavně Dingo, který vypadal asi jako lipicán po obrně 😀 Zvedal tlapky, div si nevyrazil zuby, a přitom je vykopával do všech stran 😀 No sranda ohromná :)))

Pak už jsme konečně vystartovali. Pavel vymyslel jakési vylepšení LONGu na semifinále, malé finále a finále 🙂 Znělo to dost složitě, ale pointa byla v tom, že první etapa (semifinále) vedla na Hanapetrovy paseky, kde byl na 36km bivak. Odsud se pak mělo ve dvě ráno (výborný čas :)) startovat na druhou etapu a to podle umístění v první etapě na malé finále (prostě zpátky dolů, cca 60km) a nebo finále (přes Sněžku, 82km).

Začátek trasy vedl v protisměru předloňského treku po pravém břehu Malého Labe. Šlo by se tam pěkně, nebýt psí části výpravy – rozhárané Bessy a nadrženého Dinga. Prvních asi 5km Dingo prakticky nedělal nic jiného, než že se za každou cenu snažil dostat k Bess. Bylo to na budku, hlavně pro Lukáše, který měl Dinga. Brzy mi došlo, že takhle to nepůjde… budeme si muset Dinga střídat a i tak to bude na pováženou, jestli to vůbec dojdeme. Naštěstí asi po těch pěti kilometrech se Dingo trochu uklidnil a už se dal nějak zvládat.

V Podhůří jsme potkali rozesmátého Pavla, prý přišel zkontrolovat, že nikdo nezabloudil :))) Já myslím, že spíš chtěl vidět naposledy naše úsměvy, neb až nás potká v bivaku, už jich asi moc neuvidí… 😀

Asi o dva kilometry dál jsme došli na státovku a šli po ní  až na kraj Vrchlabí, což byl poněkud opruz, ale dalo se to přežít.

U Vrchlabí byla první kontrola v podobě Geriho a jeho smečky 🙂 Dál se šlo nejprve pohodlnou cestou a potom drsným stoupáním na Přední Žalý. Pavel povídal, že ho za to budeme proklínat, a já mu nad mapou přizvukovala… nakonec to nebylo tak zlé :)))

Cestou jsme několikrát potkali pána s českým strakatým psem 🙂 Vždycky nás předešel a pak se někde ztratil 😀

Na Žalém jsme usoudili, že je akorát čas oběda a dali si (dost drahou, ale dobrou) polívku a chvíli poseděli. Došel nás Petr s klukama, který se přidal k Aleně s Anup a jejímu kamarádovi s maliňačkou.

Dál se šlo příjemně na Přední Labskou. Dingo konečně definitivně vzdal pokusy o znásilnění Bessy. Bessina chudák asi usoudila, že pochodovat v kuse celý den a ještě u toho hárat prostě nedá a tak hárání radši utnula 😀 Celkem jsme si oddechli. A mohli tak psy taky chvílemi pustit proběhnout.

Na Hříběcí boudy jsme došli asi v pět večer a navzdory varování si dali další polívku. Jo, fakt chutnala jako z pytlíku 😀 Byli jsme tak asi na třicátém kilometru a začínali jsme pociťovat únavu, nechtělo se dál a už vůbec ne do kopců. Zvlášť, když doprava vedla pěkná vrstevnicová cesta přímo na Hanapetrovy paseky… to byla zkouška vůle 😀 Ale prošli jsme :)))

Vydrápali jsme se tím příšerným kopcem kolem Švédského kříže s obligátní zastávkou u studánky, přes Lahrovy Boudy a Přední Rennerovky až na Adolfu. Na Lahrových Boudách jsme pustili psy trochu proběhnout. Vtip byl v tom, že tam byly v ohradě ovce. Dinoušek se na ně šel podívat, protože ovečky on rád, vždycky se s nimi chce kamarádit 🙂 Varovala jsem ho, že je tam ohradník, ale neposlechl… Chudák dostal do čumáku takovou pecku, že s kňučením utekl asi sto metrů daleko do louky 😀

Z Adolfy už to bylo jen asi 2,5km dolů po žluté. Šlo se tam pěkně blbě, takže jsme psy zase pustili, bylo to o nohy.

Do cíle první etapy jsme došli asi v devět hodin a celkem v pohodě, ani jsme nebyli moc unavení :))) Chalupa měla jednu nevýhodu – že tam nesměli psi. Ještě, že jsem vzala Dingovi úvaz. Když se nemohl odkousat, tak to aspoň komentoval obvyklým řevem 🙂 Prý ho těch 38km ani malinko neunavilo 🙂

V hospodě byla příjemná obsluha, dostali jsme kotel polévky a hrozně moc hrozně dobré svíčkové… šíleně jsem se přejedla 😀

Seděli jsme tam pak asi do jedenácti, než zavřeli, povídali a tak. Vznikla taky další nezapomenutelná hláška, když došel Petr s Dantem a Floydem. Upřímně jsem ho obdivovala, že si troufnul na svém prvním treku v životě jít rovnou na LONG (nevím, co ho to popadlo, když jsem ho nedávno přemlouvala na jiný dogtrek, tvrdil, že by neušel ani MID) a ještě se dvěma psy. Musel to být masakr. I jednoho psa má člověk po pár desítkách kilometrů plné zuby, což teprve dvou! Petr zjevně nebyl výjimka a jak to tak bývá, když je člověk se silami i nervy v koncích, pustil se pro nějakou blbost do Danteho. Naštvaně s ním cloumal a nadával mu. Roman, který šel kolem, si nedokázala odpustit poznámku, která v tu chvíli sedla jako zadek na nočník: „Dogtrekking je sport, který vylepšuje vztah mezi člověkem a psem.“ :))) Málem jsme umřeli smíchy. Představila jsem si ten bezpočet situací, kdy už člověk prostě mele z posledního a ten pes udělá nějakou drobnou blbost, třeba se mu připlete pod nohy nebo se začichá nebo cokoliv, a člověku už prostě rupnou nervy. Někdy to už prostě nejde… 😀

V těch asi jedenáct jsme vypadli z hospody a ukempili se u nějaké hromady dříví a stolku. Ačkoliv se Bessina tvářila, že už dohárala a nejspíš už nikdy v životě hárat nebude :D, nějak jsme tomu úplně nevěřili. A tak Bess přišla přivázat ke stolu a Dingo k té hromadě trámů. Lezl neustále po mě (snažil se mi vetřít na karimatku) a já měla strach, že mě uškrtí úvazem. Navíc jsem byla fakt strašlivě přejedená a začalo mi být fest zle. A tak jsem asi dvě hodiny ležela a přemítala, jestli jít zvracet hned nebo až za chvíli. Nakonec jsem nějak usnula, ale spala jsem tak asi hodinu, když nás vzbudil budík ve dvě.

Začali jsme se balit a kolem procházeli ti, co vstali ještě dřív, aby přesně ve dvě vystartovali :), nebylo jich ale moc. Mnozí se na to vykašlali a spali až do rána a někteří se dobrovolně vzdali i „velkého finále“ (longařů bylo tak málo, že postoupili všichni) a šli rovnou dolů.

My na start dorazili hrdinně asi o čtvrt hodiny později. Pavel hýřil vtipem a různými poznámkami. Jsouc tak nějak v polospánku, úplně jsem to neoceňovala. Registrovala jsem jen signály z mého žaludku, který se nakonec rozhodl předimenzovanou porci svíčkové zpracovat. Super.

První část trasy byla Pavlovým opravdu dobrý vtipem, nic lepšího už nemohl vymyslet, aby mě pobavil 🙂

Cesta od Godrových Domků na Tetřeví Boudy tím úžasným stoupání, co jsme jeli v zimě při jeho skijoringu na lyžích, byla stejně tak příšerná i v létě :))) V temném lese nebylo vidět na krok a člověk se mohl jen dohadovat, kolik těch cik-cak zatáček před ním ještě je. Průchod kolem ještě zavřených Tetřevek a tudíž bez palačinek, byl dokonalou pomstou.

Podruhé jsem se zasmála, když jsme šlapali mou „oblíbenou“ Liščí cestou. Z toho odporného táhlého stoupání by jeden zvracel (nejen svíčkovou). Vrcholným vtipem ovšem bylo, jak už znalci Krkonoš tuší, to, kam ta Liščí cesta vedla. Ano, vyšli jsme na Dvorské Boudě! Včera jsme z Rennerovek lezli celou tu štreku dolů, abychom si to dneska mohli dát zase celé nahoru. Nadávali jsme jako špačci… tenhle vtip se Pavlovi fakt povedl 😀

Ke Dvorské jsme došli, když se začínalo rozednívat. Letos už jsem po druhé na treku startovala takhle brzy ráno a musím říct, že to vůbec není špatné, jít za tmy začátek, místo konce. A člověk si pak dost užije to svítání 🙂 A to stálo za to!

Pavel měl v plánu, že nás má potkat na Sněžce, což se úplně nepovedlo, neb nás slunko dohonilo někde kousek nad Výrovkou, ale o to hezčí byl pak pohled na tu Sněžku od Památníku obětem hor, když slunko vycházelo přímo za ní. Ano, to jsou ty chvíle, pro které to děláme! Není nic krásnějšího, než mít v nohách 50km a dívat se na vycházející slunce :)))

Na Sněžku nám to ještě chvíli trvalo a potkali jsme tu už pár lidí. Kde se tu brali tak brzy ráno, to by mě zajímalo :)))

Na Sněžce jsme znásilnili nějaké Poláky, aby nám vyrobili hromadné foto. Ze Sněžky směrem na Růžohorky jsme potom šli celou věčnost, ochozené nohy už nějak nezvládaly ty příšerné schody.

Na Růžohorky jsme došli akorát na snídani, když právě otevírali. Sedli jsme si tam a dali si čaj a výborné koláče. A pomuchlali si sebevražedná štěňata borderek, která za námi pořád utíkala, a Šedivá na ně měla jasný názor, jak jim vysvětlit, že se mají držet maminky 🙂 Naštěstí je vždycky hned u dveří odchytil nadšený Dingo a tak nestihla k Šedivce projít 😉

Z Růžohorek vedla cesta dál do Pece pod Sněžkou, která už teď během dopoledne byla celkem silně frekventovaná.

Z Pece pak cesta dál nevedla 😀 V úseku Pec pod Sněžkou – Černý Důl bylo na každém, jakou trasu zvolí a jak se dostane, kam potřebuje. V celku bylo ale nejjednodušší vzít modrou turistickou a jít prostě celou cestu po ní až do Černého Dolu 🙂 A to jsme taky udělali. První část kolem sjezdovek byla celkem pekelná a ušlé kilometry byly znát… zato údolím Čisté se pak šlo příjemně.

V Černém Dole už na nás pak mávala naše oblíbená hospoda 🙂 Seděli jsme tam, cpali se obědem a psali Pavlovi vtipné smsky… do cíle už nám chybělo jen něco přes deset kilometrů, počasí bylo příjemné, nálada pohodová 🙂 Najednou se vedle nás zjevila nějaká paní, a že prý: „Tady jste!“ Koukali jsme trochu překvapeně, pak jsem se dozvěděli, že je to kontrola, co měla být kousek za Černým Dolem a že tam na nás čeká a že už měla strach, kde jsme, tak volala Pavlovi, a ten jí poradil, ať se zajde podívat na náměstí do hospody… tak nás tu našla 😀

Další úsek cesty vedl pod lanovkou na vápenec, šlo se tam příjemně. Poslední kilometry celkem ubíhaly a my už nečekali žádné záludnosti. O asi 2km dál jsme odbočili na cestu, která nás měla provést lesem. V mapě byly dvě. Kdyby nebyl Lukáš vytáhl navigaci, nezjistili bychom, že jdeme po té špatné… dle svědectví ostatních závodníků bychom to zjistili až o kus dál, kde cesta končila 😀 A druhá, co byla v mapě jako ta správná, v reálu neexistovala 😀 A tak jsem (stejně jako ostatní, jak jsme se v cíli dozvěděli) bloudili lesem, pak loukou a nakonec nám v cestě stála ohrada a řeka. Ohradník jsem podlezli – Dingo s velkým sebezapřením po včerejším zážitku 😉 A potok nám nezbylo, než přebrodit. Byl pekelně studený, ale bylo to vlastně docela příjemné ochlazení ochozených nohou 🙂

Tak asi tři kilometry před cílem na Čihadle nás čekala poslední vsuvka – průchod mezi pamlsky 😀 Mezi čtyřmi balíky slámy byly natažené dva provazy a na nich zavěšené celé nožičky párků 😀 Vlci to zvládli v pohodě a Bessina si nesla v hubě klacek, takže jí nějaké párky v nejmenším nebrali. Bessy se vůbec ukázala jako šílenec. Zatímco Dingo s Šedivkou si asi tak od šedesátého kilometru lehali pokaždé když jsme na chvíli zastavili a pochodovali vpřed tím svým úžasným úsporným vlčím krokem, zřejmě oba pamětlivý toho, že jejich páníčci jsou šílenci, a čert ví, kolik dalších desítek kilometrů ještě takhle můžou jít, šetřili každý zbyteček energie, Bessině asi na šedesátém kilometru hráblo 😀 Zjistila asi, že nudný pochod jí nebaví a že by to chtělo něco jiného. A začala nám nosit klacky. Kdykoliv jsme zastavili, nějaký sebrala a přinesla a někomu ho hodila k nohám. Není asi nic víc frustrujícího, než když únavou sotva jdete a kolem vás pobíhá pes a chce po vás házet klacek – kde se sakra v tom líném ovčákovi bere ta energie??? A tak vznikla další hláška: „Bessino, sakra, jdi s tím klackem do prdele, nebudu ti to házet!“ :))) Občas měl člověk chuť, vzít jí tím klackem po hlavě… 🙂

V cíli nás pak čekala spousta Šárčiných dobrot 🙂 a výstava fotek v kostele. Dinga jsme zkusili ještě jednou zavřít do jeho nové přepravky v autě, ale tenkrát rovnou vylomil jednu hliníkovou tyč z dvířek a málem už byl venku 😀 A tak nezbylo, než ho uvázat u stromu. Celou dobu tam dělal kotrmelce a řval jako na lesy… Tak já nevím, to zvíře fakt není možné ani trochu unavit ani osmdesátikilometrovým pochodem. Když to viděla Daniela, která šla dneska MID, dívala se na šílícího Dinga trochu vyjeveně… a po mém komentáře o neunavitelnosti toho zvířete pronesla jen: „Bože, co jsem to stvořila…“ 😀

Vrcholem Dingova vystoupení bylo, když své akrobatické kousky na úvaze zakončil roztržením přezky obojku a odchodem za námi do chaty 😀 Ale jinak máme úplně hodného a klidného psíčka :)))

Večerní posezení (s Dingem v chatě, jinak to nešlo) bylo naprosto perfektní, jako obvykle. Plné povídaní o psech a zážitcích z trati, prostě paráda 🙂

Vtipné bylo i ranní vyhlášení výsledků, když Anička do Žufrika vyhrála živého kohouta 🙂 A když se prováděli opět rasistické hromadné fotky – národních plemen… čévéček… Srdcerváčů… :)))

Závěrem asi není co dodat… snad jen to, že už se opět těším na příští ročník od chvíle, co tenhle skončil :)))