Tak jako jsme loni tímto dogtrekem, vlastně našim vůbec prvním, dovolenou začali, letos jsme jí s ním ukončili :o)

Už od loňska bylo jasné, že na Bloody Walk musíme znovu :o) Příjemná rodinná atmosféra (ne)oficiálního dogtreku (je oficiální, ale není zařazen do seriálu MČR), kouzelné zázemí prastaré roubenky a přilehlé louky, bezvadné trasy v Krkonoších a pohodová večerní posezení a celkové perfektní zajištění od Kohoutových, to je prostě Bloody Walk :o)))

Jelikož jsme týden před ním jeli na tu dovolenou a nevěděli jsme, kdy se přesně vrátíme, navíc jsem pak ještě musela jet do Hradce kvůli diplomce, tak jsme se rozhodli jít z časový důvodů pouze MID. Navíc máme jaksi pouze jednoho psa :oD Bez psa se jde špatně a s půjčeným psem jít LONG nám přišlo trochu moc náročné. Sehnat psa na dogtrek není sranda, nakonec nám ho zajistil pořadatel :oD Nebo jinak řečeno, vyloudila jsem na Pavlu Kohoutovi Dingovu polotetičku Elli, která s námi spolu s Pavlem absolvovala Jednookého vlka.

Už ve středu večer jsme vyrazili do Hradce, kvůli té mé diplomce. Přespávali jsme v Jaroměři a ve čtvrtek jsme si udělali výlet na Kuks a v pátek do Babiččina údolí. V Ratibořicích bylo spoustu lidí, ale aspoň tam bylo celkem příjemně, za to výlet na Kuks stál za to :oD Pouhých pět kilometrů jsme šli asi tři hodiny a schovávali se do každého stínu, který jsme potkali, protože přes louky v pražícím slunci se prostě nedalo jít, bylo to šílené. Nakonec jsme ušli ještě 3km k Braunovu betlému a zpátky jsme normálně fakt museli jet vlakem! :oD Říkali jsme si, že jsme dobří borci, když tu jdeme celý den 8km, co budeme dělat pozítří na těch padesáti, to teda nevíme :o)))

V pátek v šest hodin jsme dorazili do Prosečného. Původně jsem myslela, že tu budeme mít velkou společnost, neboť účast slibovali Romana s Adamem s Nessie a Ashem, ale Nessie se rozhárala a tak nedorazili. Daniela s celou smečkou se rozhodla dorazit až ráno a jít jen turistickou trasu, takže jsme se minuli. Kdo ale nezklamal a dorazil, byli Jirka s Hankou s Tarou a Brennou. Potkali jsme taky Juliánu s Shadowsem, kteří šli LONG, ale dnes vzdali, kvůli vedru a chystali se s námi na zítřejší MID. Nebyli jediní, kdo kvůli vedru nedošel. Bylo fakt horko a psi to prostě nedávali.

S Jirkou a Hankou jsme hned vyrazili do hospody na večeři, čímž jsme krapet propásli mítink v kostele :o) Nebyli jsme ale sami, tak jsem dostali další v chalupě následně :o))) Pavel rozebral celou trasu do puntíku, že jsme měli skoro pocit, jako bychom to už šli :o) A já se děsila, neb asi tak půl trasy jsme znali z loňska nebo jiných akcí v Krkonoších… je hrozné vědět, co člověka čeká, sladká nevědomost je mnohem lepší :oD

Na zítra slibovali jak vedra, tak deště. Horka jsme se děsili a tak jsme se rozhodli vyrazit co nejdřív. Hanka hlasovala pro pátou ráno, ale byla přehlasována na šestou, přemohla nás lenost :o))) Ovšem posedět ještě chvíli jsme museli, i kdybychom ráno nevstali:o) Dorazili taky Carlos s Janou, trochu netradičně se chystali s námi na MID a oba, ne jako obvykle, kdy Carlos běží s Larou LONG a Jana s Kůží dělá garde:o) Jana se sice už večer tvářila, že si ještě ráno rozmyslí, jestli vůbec někam půjde a prohlašovala, že je jasné, že se cestou hrozně pohádají :o))), ale to jí neubralo na dobré náladě.

Ráno bylo celkem příjemně, což ve čtvrt na šest, byla předzvěst dalšího tropického dne. Místo v šest jsme startovali ve čtvrt na sedum, ale s tím se počítalo. Já vyfasovala Elli se vší výbavou. Sony hrozně chtěl jít s ní, prý za námi vyl. Ellině to naopak bylo úplně fuk, že jí adoptovala cizí smečka :oD Přivítala se s Dingem, Taru s Brennou obcházela obloukem a jak jsme vyrazili, vyrazila.

Hned z kraje jsme zabloudili, jak jinak, než na místě, o kterém Pavel prohlásil, že tu odbočku nemůžeme minout :oD Nějaký ochotný myslivec, procházející se v poli, nás nasměroval správně. Pak už jsme ale nikde nebloudili, celá trasa byla perfektně popsaná a na všech nejasných místech značená šipkama.

Až k Lánovu se šlo více méně po rovině. Psi šli z čerstva, Elli táhla. Za lomem byla první „mrtvá“ kontrola :o))) Do sešitu jsme zapsali naše jména a čas. Chvilku jsme nevěděli kudy dál, jelikož jsme samozřejmě na mítinku nedávali pozor:o) Ještě štěstí, že si Hanka psala do mapy poznámky, takže jsme cestu našli. Pak začalo konečně stoupání ke druhé kontrole na 15,5km, což byla jediná kilometráž značená v mapě. Byl tam už celkem slušný krpál a končila zde trasa Hearttrekkingu, vloženého závodu na 15,5km pro Srdcerváče :o)))

Dál trasa stále stoupala až na Tetřeví boudy, kde jsme došli Julii a Shadowse, ovšem zase nám utekla, než jsme si stihli dát polívku. Na terase nikdo nebyl, tak jsme se přes celou rozvalili a příjemně poseděli.Napsala jsem SMS Daniele, kde jim je konec :o) A jednu za Elli Pavlovi: „Cos mi to dal za doprovod? Jdou hrozně pomalu, potkali jsme první hospodu a už tu sedíme celou věčnost. Ani hrát s Dingem si nesmím :o( To je teda vycházka!“ Přišla mi odpověd: „Elli, hop hop ty krávo blbá! Zdrhni jim!“ (pro nezasvěcené – „hop, hop ty krávo blbá“ nejsou nadávky na psa, ale nový musherský povel, viz článek Dogtrekkingfilie http://www.fortisamicus.wbs.cz/Aktuality.html).  Zbývalo nám asi pět kilometrů na Dvorskou boudu, nejvyšší bod trasy a více méně i polovičku trasy. Kupodivu ta odporná Vodárenská cesta, kterou na lyžích úplně nesnáším, byla pěšky celkem v pohodě. Psi šli stále ještě s nadšením a my v dobré náladě a vtípcích:o)

Bylo něco kolem poledne, když jsme dorazili na Dvorskou a rozhodli se, dát si něco k jídlu. To jsme si naběhli! Že je tam nepříjemný majitel, jsme věděli, ale tohle jsme nečekali. Sedli jsme si ke stolku venku a kluci se šli zeptat, jestli si to jídlo můžeme vzít tam. Prý, když si ho tam odneseme… Super. Donesli jídelní lístek, kde se nám protočily panenky z cen. Já měla hrozný hlad, protože jsem si na Tetřevkách polívku nedala, takže jsem si na vzdory všemu objednala borůvkové knedlíky. Hanka se rozhodla jen pro koláč a kluci pro polívku. Čekali jsme na to jídlo dobře hodinu, kluci se asi dvakrát šli ptát, jestli už je to hotové, a přišli s tím, že ti dva, co tam obsluhují, jsou asi Pat a Mat, jak se chovali hrozně. Moje knedlíky byly celkem dobré, polívky nic moc. Odcházeli jsme snad po hodině a půl se strašným zdržením a slušně otrávení.

Pod Lahrovými boudami jsme potkali další živou kontrolu a pokračovali na Hříběcí boudy. Proti místní hospodě jsme byli varováni. Takže jsme se jen zapsali do další „mrtvé kontroly“ :o) Bylo tam cosi od Elli ve smyslu, že ostatní sedí v hospodě, tak šla napřed.

Na kraji Strážného jsme se dost pobavili, když vedle nás zastavilo auto a řidič se nás ptal, kudy jdeme. Nechápali jsme, proč se ptá, pak z něj vylezlo, že tam má o kus dál u chaty na volno tibetskou dogu, tak prý aby nás neobtěžovala. Naštěstí jsme šli jinudy, ale vzpomněla jsem si, že v zimě jsme jí tam při Krakonošově treku potkali a příjemné to nebylo. Nechápu, jak někdo může nechat psa venku bez dozoru, ještě navíc takového, jako je tibetská doga.

Ve Strážném jsme se rozhodli zkusit další hospodu. Ceny tam byly taky dost hrozné a číšník dosti svérázný, hostů u vedlejšího stolu, se ptal při odnášení talířů, jestli se to dalo jíst. Na nás měl taky nějaké kecy a celkově se choval, jak když vylezl z pralesa. Místy byl sice docela vtipný, ale ne každý jeho humor chápal. Nakonec jsme mu utli jeho výřečnost, když se Brenně podařilo omylem brašnami shodit odpadkový koš a rozsypat ho ze schodů, to fakt neměl slov :o))) Dali jsme si nakonec akorát kofolu a šli dál.

Ze Strážného do Lánova se šlo celkem příjemně, pak to začalo být horší. Tenhle úsek jsme šli už loni a Lukáš to nazval „prérie“, celkem výstižně. Šlo se minimálně deset kilometrů přes pole, polními cestami, pralo do nás slunko, i když už podvečerní, a cesta neubíhala a neubíhala. Zpestřovali jsme si jí focením našeho spřežení :o))) A psi lovem na zajíce, kozy, ovce… ;o)

V Dolním Lánově byla poslední mrtvá kontrola u kostelíku, jako loni. Vzkaz za nás opět zanechali psi, prý nechali páníčky v hospodě a jdou dál sami :o)))

Na kraji Prosečného nám otrnulo, už jen z kopce a budeme tam! Napadl nás poslední vtípek. Utrhla jsem kus mapy a napsala jsem na něj vzkaz. Přesné znění už nevím, ale byla tam něco jako: „Ostatní sedí už dvě hodiny v hospodě U Tří jasanů, páníčkové jsou úplně opilí, už jim nosí pivo v miskách. Když začali chodit po čtyřech jako já, vzdala jsem to a šla jsem na před. Dojdi si je tam vyzvednout.“ Lístek jsem strčila Ellině do postroje a proplížila se kolem chaty až za roh a El vypustila do cíle. Strhl se očekávaný zmatek, ale vzkaz byl doručen paní Kohoutové do vlastních rukou:o)))

Dorazili jsme asi ve čtvrt na osm, takže celou trasu jsme ušli cca za 13hodin. Hned jsme vyrazili k těm Třem jasanům na večeři. Psi jsme nechali v autě, ozkoušeli jsme tím, že Dingo opravdu (zatím) ze své látkové přepravky neodejde a spořádaně tam celý večer spal, i když jsme asi do jedné do rána seděli v chalupě. Všichni čévéčkáři na to zírali jako blázni a měli z nás srandu :oD Tak jsem zvědavá, kdy mu to dojde a opustí přepravku i auto oknem, nebo tak něco :o)))

Večerní posezení bylo výborné, povídalo se a vyprávělo, Pavel vykládal svoje historky, že jsme leželi smíchy na zemi :o))) Kdybychom nepadali únavou, tak tam sedíme asi do rána.

Ráno bylo v devět hodin vyhlášení, na které se Dingo, uvázaný u stanu u vývrtky, rozhodl jít podívat z blízka. Tak dlouho na úvazu jančil, až se mu podařilo vývrtku vytáhnout ze země (a prý, že když je to dobře zašroubované, tak je to naprosto bezpečné, haha). Strhl se povyk, neb volně běžící pes rozjančil všechny ty kolem uvázané, ale naštěstí Dingo se nehodlal jít rvát, ale letěl k chatě za námi:o)))

K našemu překvapení byl Jirka ve své kategorii třetí, Lukáš čtvrtý (o tu minutu, co jsme startovali po nich :o)), zatímco my s Hankou jsme byly kdesi v půlce startovního pole. Chlapi jsou asi pěkné lemry:o))) A já vyhrála Mistrovství světa v Hearttrekkingu :o))) Vlastně ho vyhrál Dingo, ale jelikož jsem na startovce byla napsaná s ním já (nakonec jsme si psi s Lukášem přehodili), tak jsem perfektní putovní pohár dostala já :o))) Celou cestu domů jsem trnula, že ho rozbijeme :oD

Dva postřehy závěrem:

Příště jdeme zase LONG, MID je fajn procházka, ale je to jaksi…. no takové, nějak neúplné. Chybí tomu to pravé kouzlo :o))) Asi už taky trpím vážnou formou dogtrekkingfilie :o)

Druhý postřeh je, že Pavel Kohout je velmi mizerným majitelem psa. Nevím, co s tou chuděrkou Ellinkou dělá, ale podle našeho zjištění jí minimálně týrá, protože:

1) Jen jsem vystartovali a já jí oslovila jejím jménem, Elli se zděšeně otočila, stáhla ocas a přikrčila. Dělala to notný kus cesty, než pochopila, že jí nic nehrozí. Z toho je naprosto zřejmé, že jí doma bijou! S největší pravděpodobností jí u toho oslovují jménem, takže při každém oslovení chuděra čeká ránu :o)))

2) Naopak, na co reaguje místo přivolání, jsou různé hrubé výrazy a nadávky, které nebyly určený jí. Např. jsem vykřikla „ty svině“ když mě štíplo hovado. Elli se otočila a přiběhla ke mě! Je tedy zjevné, že tyto a podobné výrazy používá majitel k přivolání psa :o)

3) Zjevně s ní nechodí na vycházky, neboť takové nadšení a tolik energie se může nashromáždit pouze po dlouhodobém nicnedělaní. Bylo zcela zřejmé, že El nebyla na pořádné vycházce již notnou dobu, jestli vůbec někdy, neb byla nadšením úplně bez sebe! :o)))

4) Zcela zjevně není zvyklá na pamlsky, majitel jí pravděpodobně vůbec necvičí a nijak neodměňuje, neboť byla velmi překvapená z toho, že byla za správné výkony odměňována. Dost možná není ani pořádně krmena, protože pamlsky mi doslova rvala z rukou, jaký měla hlad!!! :o)

Z těchto bodů jasně vyplývá, do jaké rodiny se chudinka Ellinka dostala. Fuj na ně :o)))

Nakonec ještě poděkovat Kohoutovým a všem ostatním organizátorům za super akci, bylo to bezvadné, příští rok se těšíme zase! Tentokrát už snad konečně na LONGu :o)))