Biatlon na horských kolech býval můj nejoblíbenější závod sezóny, bohužel v poslední době jsem ho nějak nestíhala… a taky už to nějak není, co to bývalo 🙂

Lukáš měl ve stejný den dračí lodě, takže jsem na Kolečko vyrazila sama. Různě jsem se rozmýšlela, jestli závod vůbec jet – kolo mám ještě na půdě, od té doby, co mám psa na něm skoro nejezdím a radši používám koloběžku. Pár dní před závodem jsem si navíc narazila ruku a ta dost bolela, když jsem držela řidítka… Ještě ráno jsem se rozhodovala, jestli jet a nebo se jít jen podívat, až jsem nakonec nestíhala, a tak se rozhodla, že vezmu kolobku a psy, abych tam byla rychlej a pak se uvidí. Poprvé jsem zapřáhla oba psy, takže jízda neprobíhala úplně lehce 😀 Dingo trucoval a flákal se, čemuž se Friska přizpůsobila a netáhla taky… když jsem Dinga vyhecovala, aby cválal, připadalo to Frisce děsně zábavné a začala ho kousat do krku… Bezva 😀

Ve chvíli kdy jsem vjela na střelnici mě pohltila atmosféra a já měla pocit, že se vracím v čase o deset let zpátky… Nemůžu říct, že by se za těch deset let nic nezměnilo – změnilo se všechno. Biatlon se, z malého, jaksi skoro rodinného sportu, stal v poslední době sportem masově známým a populárním, i díky letošní olympiádě. A tak se „horská kola“ stala z rodinné akce, akcí pro diváky. Taky střelnice prošla několika rekonstrukcemi. Ale když jsem přijížděla a slyšela z repráků obligátní hlas Jardy Nipči a k tomu jako zázrakem písničku od Jaksi Taksi, skupiny, která bývala mezi biatlonisty hodně oblíbená a i já jsem jí tenkrát poslouchala, když mi už z tratě mával rozesmátý Tomáš, který měl jako obvykle ze závodu legraci, a když mě odchytil Béďa a začal si ze mě tropit šašky tak jako vždycky, jako by ani neuplynulo několik let mezi tím, co jsme se neviděli, měla jsem opravdu pocit, že jsem se vrátila v čase 🙂

Tomáš dojel v oficiální kategorii na předposledním místě, z čehož měl ohromnou radost :))) A já se rozhodla přece jen přihlásit do kategorie bývalých biatlonistů s tím, že pojedu na koloběžce 😀 Povolili mi to, ale zakázali mi vzít si s sebou psy 😀

Psy jsem nechala hlídat Tomášovi, který se toho úkolu bez protestů ujal, koupil si k tomu pivo a byl spokojený :)))

A já šla na start. Jarda to neváhal okomentovat, takže ještě než jsem vystartovala, měla jsem kupu fanoušků, kteří fandili té bláznivce, co to jede na koloběžce :))) Ode mě to byl ale zcela prozřetelný tah – kdybych jela na kole, byla bych poslední s velkou mezerou tak jako ta, na koloběžce nebude vypadat tak blbě a ještě mi budou lidi fandit 😉

Vyrazila jsem. První kopec dobrý… sjezd byl horší. Jednak ta kolobka je na cesty a ne do terénu, má malou světlost a hladké pláště, takže jsem musela jet pomalu, abych se nezabila… a jednak naražená ruka bolela ve sjezdech od těch otřesů jak čert a nešlo s ní moc brzdit… Takže jsem sjezdy sjížděla co nejpomalej jsem dokázala 😀 Do kopců jsem musela seskočit a běžet, jinak bych se tam plazila rychlostí šneka. Roviny tam skoro nebyly, takže jsem ve výsledku zhodnotila, že kdybych to běžela, byla bych asi rychlejší 😀

První kolo bylo dobré, když jsem se vyhrabala z Bocáku na střelnici, usoudila jsem, že to nebylo tak zlé. Zalehla jsem na třináctku, kde jsem si při nástřelu vybrala erární flintu co mi jakž takž seděla. Jak jsem zalehla a zamířila, rozhostil se ve mě ten známý pocit… pocit totálního klidu a totálního soustředění, kdy člověk nevnímá nic jiného, nic jiného neexistuje, jen on, zbraň a terč… S cizí zbraní, která mi neseděla dokonale, to nebylo úplně ono… chyběl ten pocit splynutí s tím kusem dřeva a kovu… I tak tu byl ten zvláštní stav, kdy člověk přesně naučenými pohyby, nad kterými nepřemýšlí ani po tom, co je několik nepoužil, zalehne a zamíří… střílení se nezapomíná. Věděla jsem to i přes to, že první jsem nedala… Urvaná dolů… a už při nástřelu mi to šlo dolů, potřebovala bych dva cvaky nahoru… U své zbraně bych si cvakla, tady jsem to nemohla rozházet dalším. Takže musím mířit přesněji a možná trochu víc. To už jsem věděla, že další dám. Člověk to prostě ví… leží a ví, ví jestli se trefí nebo ne… prostě to nějak cítí… Možná i ta zbraň má nějakou duši a nějak s ním komunikuje :)))

Do dalšího kola jsem vyrážela s pocitem, že tohle mi opravdu chybělo a perfektně si to užívám. V prvním kopci jsem se začala proklínat za tu koloběžku 🙂 Ruka bolela a běžet do kopce a tlačit kolobku před sebou byl vopruz. Když jsem jí podruhé vlekla z Bocáku, už mi to tak v pohodě nepřipadalo :)))

Odložila jsem kolobku a šla na palebnou čáru… blesklo mi hlavou, že jsou tam ty pitomé podložky na ležku, že si budu muset stoupnout vedle. Normálně na stavech na stojku nebývají, ale tady se střílelo všechno dohromady. Jak jsem řešila v hlavě podložky, prostě jsem si spletla stav… taková hloupá chyba! Došlo mi to, až když jsem si stoupla a zamířila… uvědomila jsem si, že se do té zbraně nějak nemůžu vejít a že v ní nic nevidím… divný. Vystřelila jsem, rána šla někam totálně mimo. Pak mi to teprve docvaklo! Pozdě :/ Dala jsem jednu jedinou a to ještě nějak náhodou, protože s tím se fakt nedalo mířit… a jako pitomec kroužila čtyři kola. Ostuda :)))

Poslední kolo už jsem do kopce neběžela ale šla, lemra líná! Ale když člověk ví, že stejně bude poslední… a že poslední znamená třetí :))) To se nedá 😉 Do cíle mě všichni fandili… no jasně :))) A tak jsem si to přese všechno parádně užila a zase zastřílela… jak jen mi to někdy chybí! Asi si koupím flintu a budu chodit střílet jen tak… škoda, že biatlon se nedá dělat tak nějak rekreačně, jako třeba orienťák…

Na kategorii příchozích přijela ještě Léňa a vyhrála 🙂 Celkově bylo ale příchozích hrozně málo… možná to bylo počasím, že chvílema pršelo, ale na to, jak bylo ráno hodně diváků na hlavní kategorie, na příchozí nezůstal skoro nikdo… Divné časy dneska 🙂

Po závodě bývalo zvykem, že se peklo prase a sedělo se u ohně, hrálo na kytaru a tak… jenže to bylo v dobách, kdy Horská kola byla rodinnou akcí 🙂 Dneska už prase není a tak a tak jsem se s Tomášem rozhodli zdrhnout a jet radši podívat za Lukášem na dračí lodě…