Středa 5.8. a Čtvrtek 6.8. – Cesta, hrad Leeds a Bath

Vždycky vyjíždíme na dovolenou pozdě, ale dneska jsme odjezd protáhli o dobré dvě hodiny a zrovna se to moc nehodilo, když jsme potřebovali stihnout trajekt. Naštěstí jsme počítali s rezervou, ale i tak – tisíc kilometrů před námi a nějakých jedenáct hodin cesty. Naštěstí přes Německo se jede dobře, člověk si nastaví tempomat na 150km/h a jede 🙂 Vyjeli jsem asi ve čtyři hodiny odpoledne a v půl třetí ráno byli v Dunquerke. Trajekt měl odjíždět až v šest, takže čas jsem využili k troše spánku v autě, bylo to potřeba 🙂

Čekala jsem, že zažijeme nějaké zajímavé věci kvůli psům, že je budeme muset vyndat, nechat přečíst čipy a tak. Nic z toho ale nechtěli, jen zkontrolovali pet pasy a plácli nám na přední sklo nálepku, že vezeme „pet“. Tak ok. Kdybychom měli ty očkováky od nějakých úplně jiných psů, nikdo by to nezjistil…

Plavba proběhla bez zajímavých událostí, jen škoda, že psi museli zůstat v autě (možná to bylo tím ;)), Dingo má lodě hrozně rád a takhle si jí vůbec neužil 🙂 My jsme se většinu dvouhodinové cesty věnovali plánování, kam vlastně vůbec chceme jet, protože díky stěhování a dalším věcem, na to nějak před dovolenou vůbec nebyl čas 😀 Nakonec jsme se šli podívat na vnější palubu na východ slunce nad Francií a samozřejmě na obligátní Doverské útesy. Uvědomila jsem si, že jsem v Británii byla vlastně už třikrát a ani jednou je neviděla. Tak teď! 🙂 Bylo to rozhodně dost impozantní, přemýšlela jsem, co si asi museli myslet nějací dobyvatelé, třeba Normani, když to poprvé uviděli 🙂

Do auta jsme sedali trochu nervózní s myšlenkou, že nesmíme zapomenout jet vlevo 🙂 Ale dalo se to, člověk si docela rychle zvykl. Nebo teda aspoň Lukáš, který zatím řídil 🙂

Taky jsme teda moc daleko nedojeli a zastavili hned nedaleko na pobřeží u nějakého odpočívadla, kam se muselo projet krátkým úzkým tunelem. Udělali jsme si tam snídani a Lukáše uspalo slunko 🙂 Zatímco spal, sešla jsem se psy k moři, ale bohužel tam byla zeď a nedalo se do vody. Vlci byli hodně zklamaní 🙂 Ale i tak byli rádi, že se můžou po dlouhé cestě trochu protáhnout a zběsile se honili po betonovém chodníku tam a zpátky.

Dnešním prvním cílem měl být hrad Leeds – údajně jeden z nejhezčích v Británii, ale bohužel nám nebylo dopřáno to posoudit. Hrad byl dobře schován ve velikém parku, kam se nesmělo se psy a taky vstupné nebylo malé, takže jsme se rozhodli, jen se tak projít kolem, že ho třeba odněkud uvidíme. Nakonec jsme z něj cosi mezi stromy zahlédli, ale moc toho nebylo… ale zase jsme se příjemně prošli po loukách kolem.

Druhá dnešní návštěva patřila městu Bath. Lukáš už byl dost utahaný po cestě a tak předal řízení mě… dokud se jelo po dálnici, šlo to… ale příjezd do města byl dost divoký 😀 Nakonec se mi ale podařilo to zvládnout bez ztráty kytičky 🙂 Vyrazili jsme na prohlídku města, které je známé z kde jakých anglických románů, a jako takové celkem vypadá 🙂 Výstavní domy, promenády, klidná náměstíčka…

V podvečer jsme se snažili najít něco na spaní, ale bylo to skoro nemožné… nakonec jsme zajeli do nějaké otevřené ohrady pod silnicí… přes živý plot jsme ze silnice vidět nebyli, takže nás nikdo nevyhnal 🙂

 

Pátek 7.8. – Sýrové údolí a čarodějnické městečko 🙂

Dneska jsme se rozhodli navštívit údolí Cheddar Gorge – z téhle oblasti pochází známý sýr čedar a je pravda, že jak jsme zjistili později, v Británii seženete čedar kdekoliv a v nepřeberném množství druhů. I různé jiné podobné místní sýry. Zatímco ty naše „kontinentální“ tu nejsou zdaleka tak běžné. Vlastní místo Cheddar Gorge je údolí nebo spíš jakási rokle, jde o krasové území, takže vápencové skály a jeskyně. Do jeskyně jsme chtěli jít tím spíš, když jsme zjistili, že je tam povolený vstup se psy… ale vstupné bylo dosti vysoké a tak jsme nakonec usoudili, že jeskyně jako jeskyně… 😀

Přece jen se nám ale podařilo zaplatit zbytečně, když jsme se chtěli vydat po nějaké stezce nahoru na skály nad údolí. Přišlo nám zvláštní za to platit, ale vedly tam schody a nahoře měla být rozhledna, tak jsme to brali jako vstupné. Samozřejmě jsme záhy zjistili, že kdybychom vyrazili na stezku jinudy než po těch schodech, mohli jsme jít zdarma… Tak jsem přispěli na údržbu rozhledny a schodů, no 🙂

Rozhledna byla klasická kovová jak u nás a psi hrozně chtěli nahoru, tak jsem je tam vzala… nahoře se Frisce rozklepaly pastelky a zjistila, že je vysoko a že se bojí dolů 😀 Bezvadné… nakonec se mi podařilo jí nějak pomoct níž a pak už to šlo… no evidentně nejsem sama, kdo se bojí výšek 😉

Procházka nad roklí byla příjemná, bylo teplo, sluníčko, krásné výhledy na skály pod námi… Jen Dinouš vypadal, že si to vůbec neužívá… včera byl celý den nějaký líný, ještě jsem si říkala, že už asi konečně dostává rozum a jak je to cestování s ním tak příjemné, když nic neřeší a jen tak se někde povaluje… večer nechtěl žrát, což ale u něj není tak neobvyklé, takhle na cestách to občas dělá. Ale dneska se za námi vyloženě vlekl jako smrad a na každé zastávce si hned lehal do stínu. Asi mu vážně nějak nebylo dobře :/ Dělali jsem si legraci, že dostal z trajektu mořskou nemoc, ale ve skutečnosti jsem měla strach, aby mu vážně něco nebylo a ještě jsme tu někde nemuseli shánět veterináře…

Jinak byla ale procházka pestrá i tím, že i tady, tak jako nad skálami se procházelo ovčími ohradami a i v lesíku, kterým jsme procházeli, se proháněly nějaké kozy 😀 Naštěstí se Frisce nepodařilo nic prohnat 😉 Ohrady měly tu zákeřnost, že občas přes různé přechody a schůdky přes ně byl problém dostat psy, ale od toho asi měly něco, co jsem vyhodnotila jako „propustky pro psy“ – jakási vrátka dole 🙂

Na své cestě jsme rozhodně nemohli vynechat Glastonbury – místo spjaté s legendou o králi Artuši. Na vršku jménem Tor nad městečkem údajně přebýval kouzelník Merlin. Na vršku stála věž která tu zůstala ze starého kostela. Kostelní věž sice asi není to, co by si člověk představil ve spojení s keltským druidem :), ale i tak dodávala vrcholku téměř magickou atmosféru… možná právě tím, že z kostela zbyla jen věž… třeba za to můžou kouzla starých druidů 😉

Z Toru jsme sešli zpátky do Glastonbury (což bylo všehovšudy tam a zpátky asi tří kilometrová procházka, přesto tam bylo možné dojet autobusem :D), které těží ze své mystické pověsti. Na hlavní ulici můžete potkat nespočet „čarodějnických krámků“ kde koupíte prostě cokoliv od lebky po křišťálovou kouli! 🙂 A jestli chcete potkat čarodějnici (případně jiné pohádkové nebo fantasy bytosti) stačí se tu chvíli procházet – záhy narazíte na lidi oblečené opravdu prazvláštním způsobem. Když jsme potkali slečnu asi v našem věku oblečenou ve stylu elfů i s umělýma ušima, přemýšlela jsem, jestli tu nejsme ti divní my 😀

Krom velšských hradů bylo jedním za našich cílů také pohoří Brecon Beacons, které jsme při minulé návštěvě nestihli navštívit a tak jsme od čarodějnic a druidů zamířili tam. V podvečer jsme našli místo na spaní přímo v nějaké ohromné ohradě skrz kterou prostě vedla silnička. Vypadalo to tu spíš jako někde v Mongolsku – náhorní plošina na které se volně pásly ovce a koně (volně teda ne, ale ohrada byla daleko, daleko…) mezi kterými se autem projíždělo. Tak jsme zaparkovali u silnice a do louky hodili stan 🙂

 

Sobota 8. 8. – Výstup na Pen y Fan

Je naším oblíbeným zvykem lézt na různé nejvyšší vršky… ovšem na Snowdonu – nejvyšší hoře Walesu, už jsme byli, takže tentokrát padl los na nejvyšší horu Brecon Beacons jménem Pen y Fan. Říkat hora kopci který má 886m n.m. je trochu legrační, ale už jsem potkali i menší nejvyšší hory kde čeho :)))

Výstup byl, jak jsme zjistili, už tradičně, okořeněn o ohrady a ovce. Někde chyběly „psí propustky“, takže dostat psy přes ohradu vyžadovalo trochu akrobacie 🙂 Všude kolem pobíhající ovce zase představovaly slušný adrenalin. Dingo je samozřejmě s flegmatičností sobě vlastní totálně ignoroval, ale Frisku naprosto fascinovaly. Nechtěla jsem, aby zase šla na vodítku, když je tu konečně volná krajina, kde se můžou proběhnout, takže dostala aspoň koš, aby v případě, že dostane nějaký hloupý nápad, ho nemohla zrealizovat 🙂 Dokud jsme šli nahoru, celkem to šlo. Stoupání nebylo nijak náročné, jen to hlídání odkud může vyběhnout ovce, člověka trochu unavovalo. Po většinu cesty se do různých stran otevíraly pěkné výhledy – na jednu stranu do nížiny na políčka a vesničky, na druhou stranu na celé pohoří.

Vyšli jsme nejprve na vedlejší vršek Crybin, kde bylo spoustu lidí (taky sobota a slunečné počasí, to se daly čekat ještě větší davy) a všichni si chtěli hladit vlky 😀 Odtud to už bylo na Pen y Fan co by kamenem dohodil a zbytek došel 😉 Z vršku byl opět pěkný výhled na jednu stranu do nížiny a na jednu stranu do hor 🙂 Nebe bylo bez mraku a slunko příjemně hřálo, prostě idylka totální 😉

Cesta dolů byla už mnohem méně idylická 😀 Jednak psi rozdivočení tím, že se jde z kopce, lítali a honili se, což by tak moc nevadilo, nebýt toho, že stále hrozilo, že někde vyběhnou ty ovce… A bylo mi jasné, že zatímco pomalu do kopce jdoucí Frisku od ovce jakž takž odvolám, z kopce rozeběhnutou a rozdováděnou honičkou na Dinga už jí pod kontrolou nemám… A to se přesně stalo. Naráz se do vlčí hry nedobrovolně zapojila jedna nebohá ovečka, která se tam připletla, aniž věděla jak… a už to bylo. Dingo, i když rozjetý a rozjívený, na povel zůstal stát. Friska ale ne… a v mžiku už jsem viděla jen, jak se valí ze stráně loukou vlčice a před ní stále narůstající stádo oveček, které s bekotem prchaly kamsi do údolí… Prekérka… Následně jsem už jen podle bečení ovcí kdesi pode mnou hádala, kde se asi ta potvora pohybuje. Za moment se vynořila z nějaké boční rokle a celá vysmátá se šplhala krpálem za námi. Prý fakt sranda 😀 Mě to zábavné přišlo o dost míň, takže jsem usoudila, že by to stačilo a Frisku prostě uvázala na vodítko.

Úspěšný sestup pokračoval, když Lukáš v tom místě zjistil, že cesta po které jdeme, vede jinam, než chceme a vzali jsme to tak nějak „za nosem“ přes pastvinu. Neukázalo se to jako ideální nápad, protože v jednom místě byl sestup skoro horolezecký a pak jsme se zase prodírali nějakým kapradím a šli strašně dlouho podél ohrady přes kterou se nedalo dostat. Plus to mělo to, že jsme kousek od místa, kde jsme odbočili z cesty, našli pláštěnku na batoh 🙂 Sice růžovou, ale za to jako novou 😉 Nic méně se ukázalo, že místní skřítci vedou obchody „něco za něco“, takže když jsme konečně našli bránu z té nekonečné ohrady v kapradí do menší ohrady, kde zjevně žádná zvířata nebyla, a tak jsem chtěla Frisku zase pustit, zjistila jsem, že nemám její náhubek. Lukáš se ho vydal zpátky hledat, byl pryč asi půl hodiny, že už jsem začínala mít strach, jestli se mu něco nestalo, došel až k místu, kde jsme našli pláštěnku, ale koš nenašel. Tak si ho asi hory vzaly výměnou… no nebyl to moc dobrý obchod :/

Den jsme ale zakončili příjemně – zjistili jsme, že nějaká ohrada, která fungovala jako neoficiální parkoviště a kde jsme nechali auto, funguje taky jako neoficiální kemp 🙂 Sice tu nebylo nic, jen trávník a potok, ale to nám stačilo. Jak se dalo čekat, nebylo to zdarma a večer přijel majitel zkasírovat stanující 🙂 Bylo to ale za pár drobných, takže nám to nijak nevadilo… a navíc už jsme zjistili, že sehnat místo na přespání je fakt náročné 🙂 A tady to bylo luxusní, bylo tu dokonce i ohniště, takže jsme si večer dopřáli luxus ohně 🙂 Škoda, že buřty jsme neměli 😉

Když jsme přišli z hor k autu, došlo k ještě jednomu zajímavému setkání – objevili se tam dva lidi s dvěma huskouny, zaparkovali, postavili stan, zapřáhli psy a vyběhli do hor! Tak canicross prý jede i v Británii :))) Když večer doběhli zpátky, přišli s námi popovídat, protože naši vlci je samozřejmě zaujali. No příjemný večer to byl 😉

 

Neděle 9.8. – Vyhlídková jízda po hradech

Ráno jsme se vzbudili do větru, zatažena a občasného mrholení. Vítr byl dost slušný, takže čaj (ze sladké limonády, voda došla) jsem musela vařit za provizorní stěnou ze stolku 🙂

Rozhodli jsme se, že tohle počasí (sice typicky anglické, ale byli jsme už rozmazlení) je dobré tak objíždění hradů v okolí. K tajemnému jezeru Llyn y Fan, kam jsme chtěli původně, se nám v tom nechtělo.

Wales je hotová země hradů, kam se hrabe Česko. Jen náš průvodce na ně byl trochu skoupý. I tak se nám ale podařilo jich v okolí řadu najít. První byly jen ruiny, věž z jedenáctého století ve vesnici Bronllys. Ale impozantní 🙂 Vstup byl volný, takže si to užili i psi. Hlavně Dingo byl nadšený, zjevně už mu od rána bylo dobře, a teď měl tendenci lítat splašeně po věži a zkoumat každé zákoutí…

Další hrad, nebo spíš „hrad“ se nacházel v městečku Hay-on-Wye. Bylo to spíš rozpadající se (i když údajně obydlené) šlechtické sídlo uprostřed městečka, dovnitř se jít nedalo. O to hezčí ale bylo městečko kolem, přezdívané město knih, a dělalo čest své přezdívce. Všude tu byli knihkupectví, antikvariáty i mnohde jen tak police s knihami na ulici, kde si člověk mohl za libru nebo půl, vhozenou do kasičky, vzít knihu. Chtěli jsme si taky nějakou vzít, ale nemohli jsme najít nic, co by nás zaujalo 🙂

Na další zastávce jsme hrady proložili troskami Llanthony Priory – troskami převorství, které měly celkem své kouzlo. I když tu bylo dost lidí a ze zachovalé části ruiny udělali hotel a restauraci. Jen škoda, že tam nesměli psi, bůhví proč.

Z Llanthon Priory jsme museli přejet přes hory. Cesta byla troch dobrodružná, zjistili jsme totiž, že navigace si z nás dělá dobrý den a vodí nás různými šílenými silničkami. Největší oblibu si našla v místních silničkách pro jedno auto vedoucích úzkými úvozy mezi pastvinami ohraničeními vysokým živým plotem, kde prostě nebylo vidět, jestli jede něco proti. A když něco jelo, bylo třeba zastavit a vycouvat na nějaké širší místo. A provoz tu nebyl úplně malý, takže cesta fakt stálo za to.

Tentokrát ale jiná cesta nevedla a tak jsme si jí užívali dobrých třicet kilometrů. Část z ní ale vedla přes hory, což bylo nakonec úžasná podvečerní romantika. Projíždět zase ovčí ohrady přes zelené vršky Breconu. Krása 🙂

Dnešním nakonec posledním hradem byl Tretower Castel. Hrad byl celkem pěkná zřícenina, co u něj ale bylo úžasné, byl jakýsi Normanský panský dvorec (anglicky court… což je v češtině asi něco jako dvůr), zachovalý v původní podobě. To mě naprosto nadchlo, něco takového člověk jen tak nevidí. Dovnitř sice nesměli psi a taky jsme dorazili půl hodiny před zavíračkou, tak jsme to měli trochu na knop, ale bylo to super.

Na zítra bylo v plánu udělat si výlet k dalšímu hradu a jezeru, takže jsme se přesunuli ještě směrem k němu. Cestou jsme tak trochu náhodně minuli ještě jednu „minizříceninu“ :))) opravdu jen zbytky věže hradu Llandovery, který ovšem hlídal plechový rytíř Llywelyn ap Gruffydd – hrdina, který zde byl popraven za podporu velšské rebelie.

Chtěli jsme konečně najít nějaký kemp. To se ukázalo jako nesplnitelný požadavek 🙂 Dle naší bláznivé navigace i místních ukazatelů jsme bloudili silničkami okolím a našli akorát nějaký „kemp“, kde jsme si mohli za sedm liber postavit stan na holé louce. Nakonec jsme dobloudili až k hradu. Rozhodli jsme se, že se na něj půjdeme podívat hned a odjedeme někam jinam. Parkoviště pod hradem už ale bylo zavřené, tak jsme pochopili, že už je asi zavřený i hrad. Tak jsme vyrazili trochu bezradně po turistických značkách kolem, že ho aspoň odněkud vyfotíme (zavřené nebo moc drahé či nepřístupné hrady je vždycky nejlepší řešit heslem „hrady jsou stejně nejhezčí zvenčí“, udělat parádní fotku a zase jet ;)). Velice nás pobavilo, že kus cesty měl vést přes ohradu s kravami a hned za ohradou stál býk jako… no jako kráva 😀

Hned naproti jsme ale našli otevřenou ohradu, takže možnost přespání 🙂

 

Pondělí 10.8. – Tajemný Carreg Cennen a romantická St. David’s Cathedrale

Ráno jsme se opět probudili do typického anglického počasí – hustý déšť střídalo jemnější mrholení, mlha a vítr. Vzpomněla jsem si na pořekadlo, že v Anglii jsou dva typy počasí – prší vertikálně a prší horizontálně. Vytáhli jsme teda věci a do deště a vyrazili konečně na ten hrad – Carreg Cennen. Mělo to klasickou výhodu, skoro nikdo tam nebyl 🙂 Hrad byl úžasně impozantní zvenčí, ale i zevnitř. Sice ruiny, ale zbylo toho dost, aby si člověk představil, jak to asi vypadalo dřív. Dokresleno ponurou atmosférou deště a větru… tahle prohlídka vážně stála za to. Třešnička na dortu byla pak „jeskyně“ pod hradem – asi přírodní chodba ve skále. Psům se tam nejprve moc nechtělo, ale nakonec jim taky přišlo zábavné, tápat naslepo tmou 😀

Z Carreg Cennen jsme už vyrazili směrem na západ do městečka St. David‘s. Cestou jsme ještě na svačinu zastavili u hradu Laugharne, kde se konečně vlci mohli dostat k moři (nebo teda přes bahno spíš k deltě nějaké řeky, abych byla přesná), ale valně se jim nechtělo.

A neodpustili jsme si zastávku na ještě jednom moc pěkném hradě – Cilgerran Castle, kde byl opět rytíř, tentokrát proutěný a Dingovi se ale vůbec nelíbil 🙂

Katedrála v St. David’s vážně stála za návštěvu a byla jedním z míst z celé dovolené, které mě nejvíc oslovilo. Celé místo i s troskami opatství a zbytky hřbitova (dnes spíš jakýmsi parkem ve stráni) mělo úžasnou atmosféru. Podvečer a poletující havrani dodávali nádech tajemna, i když tu bylo dost lidí, vládlo tu jakési ospalé ticho.

Idylku zrušili psi, když jsem s nima čekala, až si vnitřek katedrály prohlédne Lukáš, a jim se mezi tím znelíbil kolem procházející provokující ratlík. Spustili na něj hrozný štěkot. Takže zase ostuda 🙂

O kus dál jsme u městečka Solva našli celkem slušný kemp za pár liber. Hurá, teplá sprcha! :)))

 

Úterý 11.8. – Výlet na útesech a geniální místo na přespání 

Ráno jsme se v infocentru pokoušeli najít nějaké mapy na výlety po pobřeží, ale moc se nám to nevedlo. Nakonec jsme tak nějak polo naslepo zamířili do vesničky Abereiddi, nechali tam auto na parkovišti u pláže a vydali se pěšinou po útesech. Chodilo tu hodně lidí, protože všude byly mezi útesy skryté velké pláže. Zase tak nám to nevadilo, protože psy stejně nešlo pustit na volno. Dingo absolutně nemá respekt z výšek, naopak leze na každý vršek, kde je rozhled a útesy ho naprosto fascinovaly. Friska sice z díry pod sebou respekt má, ale zase je trubka a nemotora a je schopná si ublížit, i když jde po rovině… byla by jen otázka času, kdy by z nějakého útesu omylem spadla 😉

Útesy byly úžasně romantické, místy na nich byly ruiny nějakých budov, tyrkysové moře se v pěně tříštilo o skály a kolem létali a pokřikovali racci. Slunko hřálo, i když ostrý vítr chladil. Ušli jsme asi tři kilometry a cestou hledali nějakou nezalidněnou pláž. Nakonec jsme našli malinkou oblázkovou plážičku mezi skalami, kam se muselo složitě sešplhat. Stejně se ale vlastně koupala jen Friska 😀 Nám se do vody nějak nechtělo, zase nebylo tak moc teplo… a Dingo se tvářil, že jsme se asi zbláznili… asi už stárne nebo co 🙂

Nejlepší historka nás ovšem čekala, když jsme se vrátili na parkoviště, kde jsme nechali auto. Zjistili jsme, že ve Walesu nějak nemají problém s tím, parkovat ve třech řadách… to ovšem znamená, že ti v prostřední řadě jsou „maličko“ znevýhodněni tím, že musí počkat, až odjede někdo z těch, co stojí před ním, nebo za ním… Bohužel jsme byli jedni z těch, v prostřední řadě… Dost nás to zarazilo. Bezradně jsme tam postávali a popocházeli a přemýšleli, co jako s tím, když to zjevně nemělo řešení. Nechápali jsme, jak takhle někdo může parkovat a jestli jako všichni ti v té prostřední řadě fakt jako prostě čekají, třeba i několik hodin, až ti ostatní odjedou, nebo jak?

Nakonec jsme měli asi z pekla štěstí, že zrovna odjíždělo auto, které stálo vedle toho za námi a po chvilce šibování a popojíždění o centimetry se nám podařilo protáhnout ven. Uf. Fakt jako zajímavý systém parkování.

Usoudili jsme, že z jihu Walesu už jsme viděli dost a je na čase se přesunout trochu severněji. Cestou jsme se ještě nedaleko Newportu stavili u dvou megalitů, kterých je také Wales plný. Carreg Coeton Arthur Burial Chamber stál mezi domy v ohrádce 🙂 A byl to prostě jen kámen na třech dalších, celkem nic zajímavého.  Pentre Ifan Burial Chamber byl o něco lepší, stál mimo město a opodál seděl nějaký malíř a kreslil ho 🙂

Na jih Snowdonie jsme přijeli už celkem v podvečer, takže najít nějaké infocentrum byl docela problém. Což byl zase problém pro nás, protože v plánu bylo jít zítra na horu Cadair Idris, ale podle našich map jsme vlastně tak úplně nevěděli, kde přesně leží 🙂

Nakonec se nám úplně náhodou podařilo najít parkoviště přímo pod horou! Samozřejmě se tam nesmělo stanovat, ale jak jsme tak vymýšleli, co dál, napadlo nás, že by byl dobrý hec, přespat přímo na té hoře. Kor když pověst praví, že kdo tam přespí, stane se básníkem nebo bláznem… a nebo se už nikdy neprobudí.  Nakonec jsme usoudili, že vrchol hory je přece jen dost daleko a přece jen už je docela pozdě večer, ale že jezero pod horou asi na půl cesty k vrcholu, by mohlo být fajn 🙂

Potíž byla v tom, že jsme na něco takového s sebou neměli vybavení. Nepočítali jsme s žádnými přechody a podobně, takže jsme měli s sebou jen malý výletní batůžek. Do něj se Lukášovi podařilo nacpat stan (bez něj odmítal jít nahoru) a na vrch přidělal karimatky. Já svázala dohromady spacáky a přidělala na ně popruh od tašky, abych si to mohla aspoň hodit přes rameno, a vyrazili jsme 🙂

K jezeru Lyn Cau jsme dorazili asi za půl hodiny ostrého výstupu – teda relativně 🙂 Před námi se otevřela impozantní scenérie, jezero obklopené třemi vrcholky hory ve zbytcích světla zapadajícího slunce a na hřebeni s nejvyšším vrcholem vpravo se válely husté šedé mraky, až to bylo děsivé. Možná to sama hora vyhrožovala, ať si netroufáme dál a zůstaneme radši tam dole. Nebo že by ty mraky přičaroval některý ze starých keltských druidů? Nebo sám ten obr Idris, který tu prý sedával a po němž má hora jméno? Nevím, ale když jsem ty bouřkové mraky viděla, každopádně jsem byla ráda, že Lukáš si vymyslel, vzít s sebou ten stan 🙂 Nakonec ale ani nepršelo, naopak nebe bylo plné hvězd, jak se sluší na Rezervaci temné oblohy… jen když mě Lukáš budil, ať se jdu na to podívat, nějak jsem to úplně neocenila 🙂

 

Středa 12.8. – Mystická hora Cadair Idris a impozantní Harlech Castle

Ráno jsme vstali celkem brzo, sbalili stan a spacáky a schovali je za skalku u cesty a ve vycházejícím slunci stoupali vzhůru na horu.

Výstup byl celkem tristní, kamení a suť, strmá stoupání a to všechno se psy na vodítku, protože jsme šli pořád po kraji skalního srázu. A navíc tu všude běhaly ty ovce, které vyloženě lákaly k honičce 🙂

Co mě fascinovalo, bylo, že se zídky a ohrady táhly až na vrcholy hor, na okraje srázů a ke kolmým skalním stěnám. Neuvěřitelné 🙂 I ty strže, skály a suťoviska někomu patří a pase si tu ovce a dá si tu práci udělat tu ohradu. Přes ohrady vedly žebříky o třech nebo čtyřech příčkách. S prvním měli psi troch problém, ale jak pochopili, jak se po tom leze, šplhali přes ně jako by to dělali denně 🙂

Na vrcholu Cadair Idris byla hromada kamenů, zbytek nějakého pomníku a kamenný přístřešek. Nějak mi přišlo, že to kazí atmosféru hory, kterou jsem si představovala jako celkem pustou a málo navštěvovanou… a tajemnou a začarovanou a tak 🙂 Ale zase tu byl krásný výhled na další kopce Snowdonie.

Cestu dolů jsme zvolili z druhé strany, kde už nebyl sráz a tak jsem mohla aspoň Dinga pustit. Frisku jsem si netroufala vypustit bez koše mezi ovce, které pořád odněkud vyskakovaly a lákaly ke hře 😉

Nakonec, jako obvykle, se ukázalo, že s ČSV člověk prostě nikdy nemůže být dost ostražitý. Když jsme zdolávali další žebřík, nechala jsem pak chvíli Frisku na volno i dál, že jsem tam nikde žádné další ovce neviděla. Samozřejmě se za chvíli dvě vynořily z kapradí a už to bylo. Naštěstí se nechala odvolat dřív, než dvě zmatené pomalé ovce dohnala, ale byla ve mně celkem malá dušička.

O kus níž jsme se na rozcestí rozdělili, Lukáš šel zpátky k jezeru pro schované věci a já se psy dolů na parkoviště, vařit snídani 🙂

Výšlap na horu večer a návrat ráno se ukázal jako dobrý nápad, protože dopoledne, když jsme odjížděli, bylo už parkoviště plné a nahoru mířilo spousta lidí.

Další dnešní zastávka byl hrad Harlech, na který jsme cestou skoro zapomněli, ale naštěstí jen skoro, protože stál vážně za to! Byl to jeden z hradů postavených Edwardem I po porážce Walesanů, byl zjevnou demonstrací jeho síly a moci (stejně jako řada dalších hradů postavených v tomto období, které čekaly na naši návštěvu v dalších dnech) a i když dneska je to jen historie, atmosféru si uchoval 🙂

Při jeho prohlídce (bohužel tam zase nesměli psi) jsem taky zjistila, že bych nemohla žít na hradě, protože všude ty výšky, průchody po hradbách, strmé schody, úzké ochozy, vysoké věže… to mi fakt nedělá dobře 🙂

Kolem hradu Caernarfon, který jsme z prohlídky vynechali s tím, že už jsme ho viděli minule, jsme dojeli do městečka Beaumaris k dalšímu Edwardovu hradu. Přijeli jsme tam ale už navečer, takže jsme si zatím prošli městečko a nakonec našli kousek za ním pláž, kde byli stoly a lavičky… a zákaz kempování 🙂

Vzala jsem psy na pláž, že se konečně můžou volně proběhnout a pohrát si, ale pláž byla kamenitá a kameny porostlé vilejši, jejich ostré schránky asi řezaly do tlapek. Navíc víc než běhat, chtěli vlci už večeři, takže můj nápad zůstal zcela nedoceněný 🙂

Abychom náhodou neměli málo zábavy, tak Frisky u jídla tak dlouho otravovala Dinga, až se u toho rafli a Friska skončila s drápancem pod okem. Paráda. Ještě tak, aby se jí to zanítilo a museli jsme tu na veterinu.

Zákaz stanování jsme samozřejmě porušili, počkali, až se setmí a šoupli stan za auto.

 

Čtvrtek 13.8. – Splněný sen Conwy

Ráno bylo fajn, nikdo nás nevyhodil ani nám nedal pokutu a Friska měla škrábanec v pohodě. Takže jsme se sebrali a vyrazili na hrad. Měl stejné jméno jako městečko – Beaumaris a zvenčí vypadal skoro nezajímavě 🙂 Uvnitř ale stál za to. Byl postaven na úplné rovině, takže se nijak nepřizpůsoboval terénu, díky čemuž mohl být navržen úplně symetricky a pravidelně. Měl propracovaný obranný systém dvojích hradeb s přesně rozmístěnými pozicemi pro lučištníky, kterých se tam vešlo až několik set. Edward prostě věděl, jak se to dělá 😉

Přemýšleli jsme, co si ještě vybrat tady, na ostrově Anglesey (nebo též velšsky Ynys Môn), kde jsme se teď nacházeli, k další návštěvě. Nakonec mě v nějakém prospektu zaujala další „stavba z dávných dob“ – Bryn Celli Ddu Burial Chamber, která „zůstala zachovalá“ (na kamenech je navršená zem) a navíc je na ní zajímavé, že je spjatá s letním slunovratem. I tady trochu chyběla ta zvláštní magická atmosféra, jakou měly megality v Holandsku, ale zase to bylo zajímavé jinak. A psi se aspoň kousíček prošli, jinak měli dnešek trávit v autě:(

Vrcholem waleských hradů měl být totiž poslední námi navštívený, hrad který jsem chtěla vidět už před mnoha lety jako dítě, jelikož jsem doma o něm měla knížku… který jsem chtěla vidět, když jsme projížděli Wales před osmi lety, ale nestihli jsme to… tak teď to konečně mělo přijít 🙂 Známý a profláknutý hrad Conwy.

Ještě před návštěvou vlastního hradu jsme si prošli městečko a taky hradby, které kolem něho vedou a zůstaly skoro celé zachovalé a převážně jsou volně přístupné. Tak měli i psi nějaký zážitek… a já taky… přetahovat se několik metrů nad zemí s dvěma šílenci, kteří by chtěli lítat tam a zpátky a všechno prozkoumávat sami, to je něco pro mě 🙂 Ve městečku jsem si vyškemrala zmrzlinu, která se ukázala být o dost dražší, než jsem čekala… byla ale výborná, i když Lukáš prohlásil, že jemu by teda za ty peníze nechutnala 😉

Pak už jsme dali psy do auta a vyrazili konečně na hrad. A ten stál opravdu za to. Hrad který opět postavil Edward I, dostavěl ho (ne u všech to dokázal) a dokonce v něm žil. A měl ho pěkně vymazlený… a zůstal dost zachovalý (teda v rámci možností, jak zřícenina může být). Byl to vážně luxusní zážitek 🙂 Prostě splněný sen se vším všudy 😉

Opět se ukázalo jako nebetyčný problém najít kemp. Říkali jsme si, že tady u pobřeží, jich bude spousta. Houbelec… Byla jich tu řada, ale všechny jen pro bydlíky… a nebo rovnou takové ty „mobilhousy“… a stany tam prostě nebrali… Navigace si z nás zase tropila šašky, bloudili jsme někde kolem městečka Rhyl a nemohli prostě nic sehnat…  když už, bylo to nějaké divné a nebo drahé… až docela v podvečer jsme konečně našli nějaký „na farmě“. Původně jsme z těch farmových měli trochu obavy, abychom tam jako nebydleli u někoho doma… ale vůbec ne. Jen se skrz tu farmu projelo a za stodolou byl prostě veliký plac, kde byly desítky dalších stanů… Paráda, konečně teplá sprcha, dobití mobilů a foťáku… a chvilka klidu… až na ty děti, co otravovali kolem 😀

 

Pátek 14.8. – Cesta do Lake District

Předpověď počasí, že má být dneska ráno hnusně, se vyplnila. Celou noc pršelo a ráno taky. Tak jsme si se vstáváním moc nelámali hlavu 🙂 Nakonec přece jen aspoň přestalo pršet, i když ošklivo bylo pořád, tak jsme se posbírali, sbalili a vyrazili. Tentokrát už pryč z Walesu, do severnějších částí Británie 🙂

Cestou jsme se ještě „pobavili“ u nějaké benzínky, která nehodlala přijmout naše platební karty. Nakonec se naštěstí Lukášovi podařilo vybrat peníze v nákupáku opodál. Naštěstí. Nafta se vrací dost blbě… asi bychom tam museli týden umývat okna nebo nevím 😀

Jinak se opět ukázalo, že Británie je zemí ucpaných dálnic a ovcí úplně všude (krom těch dálnic, ale to je asi fakt jediné místo bez nich). Totálně zasekanou dálnici jsme se rozhodli objet přes nějaké vesničky a tam pro změnu silnici ucpávaly potulující se ovce. Jen tak jako uprostřed vesnice se procházely po chodníkách, válely se na trávnících před domy a promenádovaly se po silnici. No prostě doprava v Británii je vážně úsměvná 🙂

Původně tříhodinová cesta se díky zácpám protáhla na čtyři a tak jsme do Keswicku dorazili až pozdě odpoledne. Aspoň mezi tím konečně přestalo pršet, protože jinak lilo celou cestu. U městečka Keswick jsme v podvečerní atmosféře navštívili ještě jedny „šutry“, které jsme nazvali „méně profláknuté Stonehenge“  – Castlerigg. I když na Stonehenge nemají, je to nějaké „ranější dílo“ :))), obklopené horami Lake District měly kouzelnou atmosféru.

Keswick se ukázal jako pěkné, jakoby horské městečko. Infocentrum už ale bylo zavřené, tak jsme ho jen prošli a jeli hledat spaní do nějaké „otevřené ohrady“ 🙂 Našli jsme nějakou dost podmáčenou u potoka. Nebylo to zrovna nejlukrativnější místo a ještě jsme byli vidět ze silničky, co vedla kolem. Navíc, jak zalezlo slunko, vylezly midges, takže nezbylo, než honem, ještě za světla, stavět stan. Už v tu chvíli mě napadlo, že snad není možné, aby nám tohle prošlo. A taky, že ne 🙂 Jen jsme zalezli do stanu, přijel nějaký místní farmář. Naštěstí byl ale nakonec v pohodě a jen nás varoval, ať nejezdíme do louky, že tam zapadneme. Lukáš byl až tolik grant, že mu vnutil pětilibrovku 😀 No, hlavně, že jsme se v klidu vyspali 🙂

 

Sobota 15.8. – Vycházka kolem jezera a školní oběd v Keswick

V noci stihlo ještě pršet, takže louka byla ráno ještě mokřejší, midges ráno stále otravovaly a stan byl úplně mokrý. Sbalili jsme ho tak, že se pojedeme usušit a nasnídat někam, kde bude slunko. Už jsme nakládali psy, když se objevil asi nějaký přičinlivý soused, aby nám (dost nepříjemně) oznámil, že jsme na soukromém pozemku. Naštěstí mu stačilo vysvětlení, že majitel o tom ví a dal pokoj a odjel.

Poodjeli jsme asi deset kilometrů a na nějakém parkovišti si udělali snídani a sušili stan. Tak jsme „to schytali“ do třetice, když na nás vyběhl nějaký strážce parku, že tam nesmíme kempovat. Naštěstí si ale dal snadno vysvětlit, že se tam jen sušíme 🙂

Přejeli jsme pak do vesničky Buttermere  k „západním jezerům“, kde podle průvodce mělo být méně lidí. Tak teda nevím, kolik jich bylo u těch východních jezer… to asi hotové zástupy 😀 Na druhou stranu byl víkend a hezké počasí, takže se to dalo čekat.

Rozhodli jsme se, že šplhání po kopcích už máme dost a že celkově potřebujeme trochu relaxu, takže si prostě uděláme lehkou vycházku kolem jednoho jezera – stejného jména jako vesnička Buttermere. To se celkem povedlo, lidí nechodilo zase tak moc a většina cesty vedla lesem, nebo po břehu, takže mimo ovčí ohrady – jev dost neobvyklý, ale zaplať pánbůh za to 🙂

Oba psi tak mohli volně lítat, Friska si i zaplavala a ani jeden cestou nic neprovedli, takže naprostá idylka 🙂 Ušli jsme asi 8km líným tempem a užívali si výhledy na jezero a kopce kolem. Opravdu příjemný relax. Odpočinkový výlet jsme završili zpátky v Keswicku, kde jsme si zašli (konečně!) na jídlo do hospůdky jménem Guns and Dogs 🙂 Směli tam psi dovnitř (no spíš to tu bylo totálně psí), ale zase jich tu bylo spoustu a taky spoustu lidí (tak jako hlava na hlavě) a jelikož jsme seděli v koutečku hned u dveří, korzovali všichni Dingovi hned před čumákem. Naštěstí byl rád, že je v hospodě (to on rád) a že může v klidu ležet (taky toho už oba začínali mít všeho dost), takže celkem nic neřešil… zlatý hospodský pes 😀

Hospoda byla taková typicky anglická… Lukáš si dal nějaké místní pivo, o kterém prohlásil, že chutná jako vyvařené staré ponožky, a k jídlu něco, co mi silně připomnělo školní kuchyni 😀 Maso neurčitého původu, brkaše (pro ty, co nechodili do školní jídelny bramborová kaše), dušená mrkev a hrášek a UHO (univerzální hnědá omáčka) :))) Lukáš ale tvrdil, že je to dobré… tak asi jo 😀 Bezmasého nic moc neměli, tak jsem si dala grilovaný hermelín a byla jsem spokojená 🙂

Trochu horší bylo, že když si Lukáš dal pivo, bylo na mě, abych řídila. Ale dopadlo to dobře, jen na parkovišti jsem trochu zmatkovala 🙂

Cílem dnešního podvečeru byl Hadrianův val. Bylo trochu složitější vymyslet, kde k němu zajet, kde z něj uvidíme nejvíc, když se táhne po 177km napříč celým ostrovem 🙂 Nakonec jsme skoro náhodou trefili místo Cawfields (asi to byla nějaká vesnička, stálo to tak v mapce v prospektu), kde z valu zůstalo snad nejvíc, a táhl se hezky přes vršky nad krajinou. Ve zlatém světle podvečerního slunce to mělo nádhernou atmosféru. A psi se také vyřádili, protože tu nebyly žádné ovce (v dohledu jen krávy, ale daleko) a tak mohli lítat kolem a běhat po valu 🙂

Římané stejně měli svérázný způsob udržování hranic – prostě si postavíme zeď a tamty nezvané odhradíme 😀  Chtěli jsme ještě navštívit trosky pevnosti Vindolanda opodál, ale měli už zavřeno. Tak jsme zajeli k valu na ještě jednom místě o pár kilometrů dál, ale už to tam nebylo tak pěkné.

Na přespání jsme našli kus trávníku u silnice vedle kravské ohrady – neoplocený kus louky!!! Krávy z nás měly trochu vzrůšo, chodily se na nás dívat, bučely a žďuchaly do ohrady, až jsme se trochu báli, že jí rozeberou a půjdou nás navštívit do stanu :)))

 

Neděle 16.8. – Bamburgh a skoroostrov Lindisfarne

Ráno jsme zjistili, že nějak nemáme nic k snídani, a tak jsme vyrazili hned dál, že cestou něco koupíme 🙂 Což se nakonec povedlo, ale trvalo nám to asi hodinu, než jsme našli otevřený obchod… asi že byla neděle.

Dnešním cílem byl cíl, o kterém jsme se dlouho rozhodovali, jestli sem jet, protože tak daleko na sever jsme původně nechtěli, ale nakonec jsme se rozhodli, že ano. Byl to hrad Bamburgh. Nakonec to stálo za to – impozantní stavba na skále nad mořem nám dělala kulisu nad tou (konečně) snídaní. Vylezlo slunko a bylo i celkem teplo, takže jsme na prohlídku hradu nespěchali a kochali se výhledem 🙂

Asi v jedenáct jsme se rozhodli, že bychom konečně mohli vyrazit. Naložili psy do auta, zaparkovali ve stínu a vyběhli k hradu. V pokladně jsme zjistili, že tu mají vypsané doby odlivu, což pro nás bylo důležité, pro náš další cíl, návštěvu ostrova Lindisfarne, kam se dá dostat právě jen za odlivu. Na tabuli stálo, že dneska je odliv do 14:45, což znamenalo, že prohlídku hradu teď nestíháme. A tak jsme vyrazili nejprve na ostrov.

Cesta na ostrov po silnici je celkem dobrý zážitek 🙂 Silnice tu opravdu vede, ale ostrov to je a za přílivu je silnice zatopená a ostrov se stává pravým ostrovem. Všude kolem jsou výstražné cedule a nápisy, od kdy do kdy je odliv.

Na ostrově se nachází malé městečko, zbytky převorství a hrad na skále. Z původního kláštera nic nezbylo po tom, co ho několikrát úspěšně vyplenili Vikingové.

Z Lindisfarne jsme se vrátili zpátky na Bamburgh (stihli jsme to a moře nás neodplavilo) konečně na tu prohlídku. Nemůžu říct, že bych byla z toho zklamaná, ale ruiny waleských hradů měli prostě nepřekonatelné kouzlo.  Bamburgh, ač starší než ony, zůstal až do dnešních dnů obydlený a tomu i odpovídá – bylo na něm provedeno spoustu přestaveb, takže výsledek je klasická splácanina 🙂 Interiéry jsou z části přístupné a uvnitř je to asi jako na zámku. Své kouzlo ale rozhodně taky měl… jen prostě trochu jiné 🙂

Pro psy to mělo ještě výhodu, že pod ním byla hezká, písčitá pláž, tak se mohli ještě trochu proběhnout a ráchat v moři. Ani jednomu se moc nechtělo plavat.

Následně jsme vyrazili hledat nějaký kemp s tím, že si tam zbytek odpoledne a celý večer konečně odpočineme, začínali jsme být z toho všeho trochu unavení. Každopádně jsme se nepoučili a zase si mysleli, že kemp najdeme snadno… Nakonec jsme během asi sto kilometrů najezdili snad sto dalších a krom několika kempů neexistujících (kdy si z nás opět GPS dělala legraci) jsme objeli asi pět jiných, kde buď nebrali stany, nebo měli plno. A tak jsme to vzdali. V posledním kempu jsme prostě drze došla nabrat vodu, protože jsme žádnou neměli, a na přespání našli nějaké parkoviště v lese 🙂

Trochu nás znejistělo, když jsme tam viděli vysypané sklo ze dvou okének. Vypadalo to, jako že tam někdo auta pravidelně vykrádá 🙂 Postavili jsme teda stan hned za autem a večer vedli debatu na téma, jak dobří jsou naši psi hlídači a jestli je vzbudí, když bude někdo obcházet kolem auta… 😀

 

Pondělí 17.8. – Durham a „ošklivý“ Wawrick Castle

Samozřejmě jsme se s tím vykradením auta tak vyblbnuli, že jsme pořádně celou noc nespali a budili se při každém zvuku. Nakonec nás ale nikdo vykrást nepřišel 😉

Po snídani jsme nabrali směr „JIH“, jak tu hlásaly ukazatele na dálnici :))) V úterý o půlnoci jsme měli rezervovaný trajekt a při místní dopravě bylo lepší vyjet s předstihem 😉

V plánu byly dneska dvě zastávky. První byla Durham neboli Dunholm, jak tohle místo znám z knížek 🙂 Městečko, kde stojí impozantní katedrála, místo posledního odpočinku sv. Cutberta. Krom katedrály je tu ještě klášter, hrad (teda spíš jen zbytek a sídlí v něm univerzita) a plno historických budov, takže i samotné městečko stálo za návštěvu. S návštěvou katedrály a kláštera jsme se vystřídali, jako obvykle a hrad jsme vynechali.

Druhá zastávka vyhrála cenu „propadák dovolené“ :))) Rozhodovali jsme se, jestli tu docela velkou zajížďku máme udělat, ale hrad Wawrick vypadal podle průvodce, že si tu zajížďku zaslouží. Tak jsme se rozhodli to zkusit.

Dorazili jsme asi hodinu před zavíračkou, ale říkali si, že to nějak stihneme. Zaplatili jsme děsných 6 liber za parkoviště a spěchali k hradu. Plánovali jsme, že ho nějak projdeme, a kdybychom to už vážně nestíhali, tak se aspoň projdeme kolem, nafotíme ho… prostě zase podle hesla o vnější kráse hradů 🙂

Na místě jsme ale zjistili, že vstupné do hradu je šílených 28 liber, což nám teda přišlo fakt dost. Usoudili jsme, že teda zvolíme variantu „projít se kolem“, ale ani ta dvakrát nevyšla, protože hrad prostě nebyl odnikud vidět. Všude kolem byly zahrady obehnané zdmi a keři. Takže nakonec jsme si udělali slušnou zajížďku a zaplatili drahé parkovné, abychom nic neviděli 😀

Jediná zajímavost, kterou jsme tu potkali, byl „středověký kemp“, kde si člověk mohl pronajmout jakoby středověký stan, ale vybavený nábytkem. Bylo to celé totálně fejkové, kdyby tam aspoň místo záchodů měli kadibudky… 😀

Aspoň jsme ale kousek odsud našli fajn levný kemp. Akorát v něm běhaly nějaké otravné děti a Dingo už toho měl dost plné zuby. Na obou psech už bylo znát, že jsou z celé dovolené pěkně utahaní, nevyspalí, že už asi taky touží po pelechu a pár dnech nicnedělání 🙂 Dinouš se nakonec před dětma odešel sám schovat do stanu, kde měl aspoň trochu klidu. Měl už vážně náladu pod psa 😉

 

Úterý 18.8. – Přes Canterbury na trajekt

Dneska nám zbývalo dojet asi 300km do Doveru tak, abychom stihli o půlnoci trajekt. Takže času dost na další zastávky.

Jednou měl být dům Charlese Darwina, ale nějak jsme ho nenašli 🙂 Nakonec jsme zjistili, že je jinde, než jsme mysleli, a museli bychom se vracet, takže jsme to vzdali.

Druhou zastávkou bylo Canterbury a to mě dost zklamalo. Ačkoliv se to asi dalo čekat. Městečko bylo celkem pěkné, ale šíleně plné turistů. Co mě ale dostalo nejvíc, bylo, že vstup do katedrály stál deset liber a byla tam na něj fronta přes celou ulici. Takže jsme usoudili, že zase tak moc jí vidět nemusíme. Konec konců už jsme za celou dovolenou viděli několik krásných katedrál.

Zajeli jsme pak ještě nakoupit nějaké věci domů, hlavně čaj a výborný čedar. A vyrazili poněkud předčasně k Doveru.

V Doveru jsme se ještě zajeli podívat k místnímu hradu, který vypadal hezky, ale už jsme neměli ani na vstup, jak jsme poslední libry dali za ten nákup 😉

Nakonec jsme zajeli na to odpočívadlo, co jsme si na něm vařili snídani po příjezdu do Británie, a několik hodin tam čekali – vařili si večeři, venčili psy a tak :)))

V půl desáté jsme to nevydrželi a sjeli do přístavu. Kontrola psů opět žádná, mohli bychom jich vézt třeba celou smečku a všem to bylo fuk, stačilo, že jsme předložili petpas a hotovo. Zato si nás kdoví proč vybrali na namátkovou kontrolu. Asi černá oktávka vypadá podezřele 😉 Lukáše ještě speciálně kontrolovali 😀 Nevím, že vždycky všude kontrolují jeho a mě nikdy 🙂

Plavba proběhla stejně poklidně jako minule a pak už zbývalo jen jedenáct hodin cesty domů do Čech.