Tento víkend jsem se zúčastnila závodu v canicrossu v Bělči nad Orlicí při závodu psích spřežení Hradecký mid. Jak se to všechno seběhlo, se dozvíte v článku:o)

Už jako malé děcko jsem samozřejmě snila o tom, že se nebudu muset na lyžích pohybovat jen vlastní silou, ale budu mít k tomu psí pohon. Nicméně naše dvoukilová jorkšíří slečna není k tomuto sportu tak úplně jako stvořená a ani, už poklidně odpočívající, babiččina fenka jezevčíka, kterou jsme jako děti neúnavně šněrovaly do špagátu od bobu nebo saní a nutily jí, chuděru, tahat za sebou rachotící bob, alespoň prázdný, když už neuvezla nás, se příliš neosvědčila.

A potom přišla spolužačka Lucka s nápadem. Lucka totiž vlastní irského setra Jessie. Nutno poznamenat, že setra velmi akčního a tak nějak multifunkčního. Jessie je prostě nadšená do všeho. Od procházek s paničkou, přes výcvik poslušnosti a další různé zábavné cviky, přes dogtreky až po dogfrisbee, ve kterém letos dokonce získala třetí místo na MČR. Panička se snaží své akční kolegyni dopřát nejrůznější zábavu, ale jako hradečačka, nebo jak se říká tady u nás, holka z nížin, prostě neumí všechno:o) A tak se zrodil ten nápad: „já mám psa, ty umíš lyžovat, dáme to dohromady a bude z toho skijoring“.

Nápad byl jednomyslně schválen (nutno poznamenat, že Jessie se nikdo neptal;o)) a odložen na „až bude v Hradci sníh“, takže na neurčito. Nic méně následně bylo rozumě usouzeno, že stoupnout si na lyže s napevno přivázanou Jessie, kterou neustále šijí všichni čerti, aniž by byla zvyklá na mě a nějaké povely, asi není úplně fajn nápad. No a tak jsme se dostaly ke canicrossu. A abychom měli motivaci, tak jsme si vyhlédly i blízké závody blízko Hradce. No možná až trochu moc blízké…

Tréninky

V úterý odpoledne jsme měly sraz u Orlice. Lucka se psem a kolem, já sama se sebou, ale i tak jsem měla co dělat, když jsem měla běžet, poslední dobou jsem fakt lemra. Nasoukala jsem se do canicrossového sedáku a připnula si psa. Potud dobré. Lucka sedla na kolo a vyrazila a Jess za ní. Chvilku jsem chytala balanc při každém zatáhnutí psa, ale za chvíli už to šlo. Dokud jela Lucka vpředu, Jessina běžela spořádaně po cestě za ní a krásně mě táhla, což byla příjemná pomoc. Pak jsme to zkusily obráceně. Lucka zůstala za námi a my vyrazily dopředu. Uběhly jsme několik desítek metrů a pak si Jessie vzpomněla, že se panička ztratila, a konec. Celý trénink skončil tak trochu ostudou, když Lucka s kolem a kamarádkou Aničkou, která s borderákem Comíkem a křížencem Bertíkem, přišla za námi, zůstala vzadu a já měla běžet s Jess napřed. Celou dobu běžela, až před lidmi s boxerem se zasekla a že dál ne. Všelijak jsem jí přemlouvala, ale nedala si říct. Snažila jsem se jí nahlas vysvětlit, že „panička za chvilku přijde“, ale nemělo to efekt. Jen lidi s boxerem na mě koukali, že jsem jí asi ukradla.

Aniččina fotka z našeho tréninku, přiznávám, že bez dovolení ukradená z jejich stránek http://www.comeback.chytrak.cz/

Druhý den jsme zvolily metodu „panička, jako odměna v cíli“. Lucka nás vyložila z auta na konci Malšovic a odjela čekat na nás k, asi sedm kilometrů vzdálenému, Lesnímu hřbitovu. Jess opět vyrazila, hurá, běžíme! Ale přesně před zahrádkou, kde pracovali nějací lidé, si opět usmyslela, že už to stačilo a chce za paničkou, takže zase ostuda. Naštěstí jsem měla zásobu pamlsků, takže se mi jí podařilo alespoň dostat z jejich dohledu a nakonec jí přemluvit, aby pokračovala v cestě. Nakonec tak nějak běžela a asi kilometr před rybníkem Výskyt, začala dokonce i pěkně táhnout. U rybníku jsme potkaly Lucku, která nám přišla od Hřbitova naproti. To bylo radosti!

Večer byl tak nějak šibeniční termín na přihlášení na závod a tak jsme se po chvilce rozhodování, jestli ano nebo ne, rozhodli pro ano. No nějak to dopadne, nejhůř slušnou ostudou.

V pátek jsme si ještě s Aničkou a Comíkem a Bertíkem jeli projít trať. Hlavním důvodem byla asi naivní naděje, že si jí Jess aspoň trochu zapamatuje a poběží s větší chutí, když bude vědět kam. Nakonec jsme jen ulovili dvě kešky a málem ztratili naší favoritku, která vzala kramle někam do lesa, a nechtělo se jí zpátky.

Závod

Jess postávala s Luckou a Lukášem a zmateně sledovala dění kolem a moje rozcvičování. Taktika byla, že Lucka zmizí před startem někam po trati a tam se schová. Což se taky stalo, Lukáš šel někam za ní, fotit nás, a my tam zůstaly s Jessie samy. Došly jsme na start. Jessie si stoupla k trati bokem a zvědavě si prohlížela diváky za hrazením. A já byla zpocená strachy až… kdovíkde, že vystartujeme a ona se zasekne a… tu ostudu jsem si nedovedla představit! Při slovu start jsem vykřikla co nejpovzbudivěji: „Jdeme, jdeme Jessie!“ a vyrazila. Jess za mnou a s gustem se mi vrhla na vodítko a začala se se mnou o něj tahat, což vzbudilo dokonalé nadšení komentátora. Až kus za diváckým úsekem se mi jí podařilo zvládnout a přemluvit, aby aspoň běžela tak nějak přede mnou, když nic jiného, což pak dělala většinu cesty, zaplať bůh. Prvním, docela nevinným, zádrhelem byly kaluže, které musela všechny nadšeně proběhnout, nebo spíš proskákat. To ještě šlo. Další problém nastal v závodnících, kteří nás předjížděli (cyklisté a koloběžkáři) a předbíhali (včetně našich soupeřek). Jak Jess uslyšela volání mushera za námi, otočila se a chtěla běžet psovi naproti, musela jsem jí stáhnout stranou trati a počkat, až nás minou a pokračovat za nimi. Občas bylo taky silnější než závod, volání přírody, potřeba se vyčůrat a vyrazit do lesa mezi stromky, poohlédnout se po nějaké veverce nebo srnce. Nechápala, co se mi na tom nelíbí. Nakonec kousek před cílem pochopila svou roli a dokonce začala pěkně táhnout. Jaký to rozdíl! Nejen že jsem nemusela na ní v jednom kuse něco pokřikovat a směrovat jí cukáním vodítka na trať, mohla jsem konečně v klidu běžet a ještě s její pomocí, hurá!

Doběh do cíle byl trochu váhavý, Jessina, chudák nechápala, co na ní ti všichni lidé pokřikují a kam to zase běžíme, ale když tam uviděla paničku, bylo její nadšení dokonalé. A já si nesmírně oddechla, že jsme to obě ve zdraví přežily! Dorazil Lukáš s nepovedenými fotkami (foťte si běžící psi;)) a tak jsme se ještě chvíli dívali na spřežení s kárami a pak hurá domů si odpočinout na zítřejší druhou etapu.

Ráno jsme na výsledcích zjistily, že jsme byly samozřejmě poslední, jak jinak:o) Ale do závodu jsme se chystaly s většími ambicemi… když bude Jessie trochu víc spolupracovat, možná bychom mohly doběhnout tu před námi…

Opět osvědčená taktika Lucčina zmizení, zase všude kolem nadržení psi a opět Jess a její bohorovný klid. Na startu si pro jistotu rovnou sedla, což v komentátorovi tentokrát vyloudilo slova o vznešeném chování setrů, už nevím, co to přesně povídal. Po startu opět přetahování o vodítko. Za zatáčkou jsme doběhly soupeřku s karelským medvědím psem, která měla asi obdobný problém jako my. Ale za chvíli nám utekla. Pro dnešek si Jess kromě kaluží, lesa a psů soupeřů našla další kratochvíli k vylepšení nudného běhu. Diváky a fotografy, kteří stáli podél trati co půl kilometru. Jak je viděla, začala ukázkově táhnout a mířila rovnou k nim, což jsem jí zatrhla, takže zůstala stát na místě a nemínila se hnout dál. Musela jsem sáhnout k prostředkům nouze nejvyšší, snad zakázanému dopingu, pamlskům. Podařilo se mi tím odvést pozornost od fotografů a zase na chvíli jí přemluvit, aby běžela dál. Na jedné pískové cestě, kde už jsem toho měla trochu dost, jsem jí prudce zatáhla, aby, sakra, běžela. Chuděře se to po tom písku smeklo a práskla sebou na bok. Bylo mi to hrozně líto, že jsem jí tak strhla, takže jsem pak na ní byla hodná a tolerovala jí další fotografy a přemlouvala jí po dobrém a na mlsky, takže o to větší zdržení. Opět jí asi kilometr před cílem secvaklo, co že má dělat a začala táhnout. Konečně! Nestačila jsem jí chválit a mastila, co mi nohy stačily. Tentokrát už si asi pamatovala, co jí čeká, takže cílovou rovinku mezi diváky doslova proletěla a už se vítala s paničkou! Takhle běžet celou dobu, tak jsme snad první:o)

No a shrnutí na závěr: celkově jsme samozřejmě poslední, ale i tak je to takové naše vítězství, protože účelem závodu nebylo ani vyhrát, ani zúčastnit se, ale doběhnout:o))) Jessince tímto děkuji, že se mnou měla tu svatou trpělivost, i když uznávám, že frisbee a lítání po poli je asi větší zábava, než běžet na šňůře po cestách;o)

Výsledky jsou zde.

Fotek moc podařených není, ale nějaké jsou k najití třeba tady je asi pět našich fotek při startu.

A tady obrázky převzaté ze stánek M.C. Metuje:

Ještě fotky ukradené z http://myslivcovi.rajce.idnes.cz/Hradecky_mid_2009/#album.

Myslím, že je z nich jasně vidět, proč jsme nemohly dopadnout lépe, ale že jsme si to ohromě užily:o)

A nakonec ještě nějaká povídání najdete na stránkách Jessie a Lucky: Irský setr Jessie .