Úterý 2.7.

Odjezd v 11h.
Děti část cesty spaly, jinak byly v pohodě. Zvládly i otravné objížďky.
V 14h jsme zastavili na parkovišti u jezera Eichwege na venčení psů, svačinu a čaj. Jezero je koupací, ale v 16°C a studenem větru jsme dali přednost čaji a mikině. Po tři čtvrtě hodině pokračujeme dál. Markéta spí, Zbyšek mírně kňučí, pomáhají knížky, hračky, jídlo a audioknížka.
Před pátou zastavujeme u vesničky Linum u soustavy rybníků. Jdeme se spontánně projít kolem jednoho z nich asi 2km, z vyhlídkových věží jsme viděli labutě, husy, racky a možná orla mořského. V 19.00 odjez. Večeříme za jízdy jabka, tyčky a slané arašídy a valíme na Hamburk. Děti na střídačku spí a jsou protivné, ale jde to, chvíli spí oba naraz, uf.
Asi 50km před hranicemi už kolem jedenácté se snažíme marně natankovat, že jako levnější nafta než v Dánsku, ale benzinky ve městě už jsou zavřené a ty na dálnici pekelně drahé.
Těsně před půlnocí jsme přejeli hranice a našli místo k přespání asi 3km za nimi. První setkání s typickými dánskými místy k táboření, akorát za tmy.

Středa 3.7.

Na místě stály další dvě dodávky z Německa, jeden bydlík a jeden stan Čechů, což přineslo Markéty nadšení, že tu s někým může mluvit česky a zahnalo včerejší splín, že neumí dánsky.
Tomáš musel v noci utéct před deštěm do auta, Friska tam vlezla za ním, Dingo mokl venku – aspoň využil svůj brutální seniorský kožich.
Asi v 11h vyrážíme zpátky přes hranice do Flensburgu pro naftu, je tam lepší cena (€1,7). Chvílemi poprchává, chvílemi paří slunko, tak asi typické dánské počasí. První dojem z Dánska je, že je to země větrných elektráren, zatím jsme jich potkali asi víc, než domů. Markéta škemrá, že chce k tomu moři a pouštět draka na pláži, tak vyrážíme k nejbližšímu pobřeží, že tam má být i nějaký shelter. Shelter je placený přes nějakou webovku (30DK – nakonec jediný placený, který jsme za celou cestu potkali), tak jedeme na parkoviště k moři. Představa klasické pobaltské pláže – sice chladno a vítr, ale písek, vlny a piknik na pláži byla úplně mimo. Místo písku jsou tu travnaté valy, v zálivu nejsou žádné vlny, k vodě není přístup vůbec přes kameny a zídky. Navíc je moře hnědé a Markéty: „To je moře.“ Zní poněkud zklamaně. A fičí vítr, že je to na bundu.
Vytáhneme aspoň ty draky, Zbyškovi hned uletěl, naštěstí zapadl do dvora restaurace. Situaci zachraňuje aspoň místní zajímavost, vlévání řeky Vidå skrz stavidla do moře a vyhlídková věž. Nakonec vaříme asi ve dvě oběd na travnatém parkovišti vedle a zevlujeme tam. K obědu měli být fazole s parky, ale děti stihly sníst nepozorovaně parky dřív, tak byly fazole s fazolemi.
Asi v půl páté odjíždíme zpět do vnitrozemí se záměrem do zítra se přiblížit k
městu Jelling, s přespáním u jezera u města Jels. To se ukazuje jako dobrý tah, kolem jezer je příjemná asi 3,5km procházka jak českou krajinou někde v Českém ráji, a vedle jezera je volný přístřešek.
Ve chvíli, kdy se chystáme asi v sedm stěhovat k shelteru (asi 50m od parkoviště), začíná lejt. Zůstáváme v autě a hrajeme hry, Zbyška to nebaví a Markéta se vzteká, když nevyhrává, ale přečkali jsme déšť, úspěch.
Premiéra v typickém dámském shelteru – z venku to působí dost klaustrofobicky, uvnitř je překvapivě hodně místa, dokonce si tam Tomáš dokázal pověsit hamaku.

Čtvrtek 4.7.

Špatná noc, všichni se chruli a budili. Možná to dělá i to světlo, které je ještě po půlnoci a někdy ve tři už zase. Špatná noc pokračuje špatným raném, jen se sbalíme s úmyslem dát si snídani u stolku na břehu jezera, začne lejt. Naložíme se a jedeme na vedlejší parkoviště, kde je altán se stoly, že se najíme tam, ale je mokro i tam. Provizorní snídaně v autě a válečná porada, co v dešti. Trochu krize.
Nakonec jsme zachovali plán navštívit Jelling s důvěrou v předpověď počasí, že po desáté přestane pršet, což vyšlo přesně. Hodina v autě byla propršená a v Jelling už přestalo, ale jinak léto nic moc… Děti jsem nacpala od hlavy k patě do softshellu a i já vzdala snahu přivolat léto sandálky ve 12°C. Cestou sem se aspoň konečně jak střela rovná krajina trochu zvrásnila, první kopeček jsem si vyfotila.
Jelling je asi něco, jako náš Vyšehrad – sídlo prvního dánského krále Gorma Starého. Vzhledem k tomu, že byl Viking, nestojí tam žádný hrad, ale dvě obří pohřební mohyly jeho a jeho syna a náznaky, kudy vedla palisáda kolem osady, a k tomu kostel s neskutečně načančaným hřbitovem (byl tak roztomilý, že jsme z něj nemohly děti dostat pryč) a zasklenými runovými kameny. Jeden vztyčil Grom Starý na počest své ženy Thyry, druhý jeho syn Harald Modrozub na počest svých rodičů a je zvaný „křestní list Dánska“ – je na něm prvně zmíněno. Zajímavé místo, ani tam nebylo moc lidí a děti to překvapivě bavilo. Při obcházení bývalé osady jsme se i kousek prošli a opodál našli „dětské hřiště“ kde byly malé trampolíny a vodní cestičky. Bájo. Akorát se děti stihly tak zmáchat, že Markéta šla k autu bosa… v těch 12°C.
Následně jsme zkusili dát další šanci moři, tentokrát v podobě fjordu (fakt mají v Dánsku fjordy!) jménem Vejlefjord. Vyjeli jsme na docela vysoký „útes“ nad mořem na místo Holtser Hage. Byl tam výhled na moře, vzdálené město Vejle a impozantní dálniční most. Slezli jsme dolů na pláž a prošli
se kousíček na molo a na výběžek pláže, ze kterého byl výhled na volné moře. Dinga jsme nechali v autě, protože jsme mysleli, že prudký svah nesejde, ale zjistili jsme, že vedle je pohodlnější cesta. On byl ale nakonec stejně asi rád, že se může prospat v autě. Ostatní jsme si užili pláž, Frisku jsme si konečně troufli pustit na volno, i když je to v létě více méně zakázané, ale viděli jsme i další psy na volno. Děti nadchlo sbírání mušlí a našly super poklad – hrníček s Marshallem. A já konečně s
vůní moře a šuměním vln a pískem pláže pod nohama, začala mít pocit dovolené, i když chvílemi pršelo a i na slunku bylo na mikinu.
Další cíl cesty bylo místo Kondeshus Mindepark. Prý zachovalé vřesoviště a taky nějaké sheltery. Vjezd na vřesoviště byl ale přes jakýsi hotel, tak nám to přišlo nějak podezřelé a radši jsme zvolili přístřešek asi 5km dal u vesnice Sjørup. U parkoviště vedle byl vchod do „výběhu pro psy“, oploceného lesa, kde mohli být psi na volno. Tak jsme to šli zkusit, ušli jsme tam asi tak 1,5km a byli přepadeni smečkou borderek, které si chtěly hrát a děti to docela vyděsilo a Frisku namíchlo. Zajímavý systém zakázat volný pohyb psů ve volné krajině a nechat je všechny nacpat do minilesíka.
K večeři Tomáš vymyslel palačinky, nevšední počin na mikropánvi, práce jak na kostele a nic moc z toho, krom otráveného Tomáše. Příště bude zase polívka z pytlíku.

Pátek 5.7.

Další špatná noc, nikdo pořádně nespal. Líně jsme uvařili kaši k snídani, vyprali pod kohoutkem s pitnou vodou špinavé prádlo. Musím říct, že tohle je luxus, pitná voda na každém kroku, sice vozíme 20l kanystr, což je taky luxus, oproti dobám, kdy jsem
musela vystačit celý měsíc na cestách s dvoulitrovou lahví na den… ale moct si pod tekoucí vodou, byť studenou, umýt nádobí nebo vymáchat prádlo, prakticky kdekoliv, je fakt hustý.
Následně jsme opět potkali paní se smečkou borderek, která si chtěla povídat. Markétu nakoplo, že ji trochu rozumí, a že prý by se chtěla učit anglicky pořádně… tak že by konečně?
V mapě byly kreslené asi kilometr daleko nějaké mohyly. Pod vlivem dojmu, že v Dánsku jsou mohyly, pohřebiště a megality na každém kroku, jsme tam spontánně vyrazili na procházku. Celkem blbý nápad. Cesty v reálu neodpovídaly mapě (ani naším, ani místní na tabuli) a to, co bylo značené jako zpevněná cesta, bylo zarostlé vysokou travou, po dešti totálně mokrou. Vrátili jsme se komplet durch. Mohyla byla asi 2m vysoká zarostla hromada hlíny. No nic. Cestou zpátky jsme to aspoň vzali přes psí výběh, pro naše psy zvyklé být stále na volno, je dost vopruz být několik dní v kuse uvázaný za krk.
K obědu těstoviny s vajíčkem a hurá na vřesoviště. Skoro jsme litovali, že jsme nepřijeli včera, přístřešky krásné, s ohništěm, i když ten „náš“ byl taky super. Tyhle sice placené, ale stylem „hoďte do kasičky 15DK“ a kasička nefungovala. Rozhodli jsme se tu zůstat dneska.
První jsme se vydali na rozhlednu a hned se schovali před deštěm v přístřešku u ní. Už jsme se adaptovali na místní počasí – ve chvíli, kdy se při jasné obloze přižene větrný poryv, je třeba zpozornět a prohlédnout nebe, protože ve chvíli, kdy slunce zakryje mrak, je skoro pozdě. V
příštích několika minutách se totiž spustí prudký liják, který sice zase hned přejde, ale všechno je mezi tím durch. Myslím, že místní počasí dokonale vystihuje Zbyškova oblíbená hláška: „Začíná pršet. “ Zkušeně jsme tedy spršku přečkali u rozhledny, která byla ze dřeva, jakože vyrobená
tradičními postupy, ale zároveň na ni vedl pro invalidy prosklený výtah, což mě pobavilo. A
vyrazili na asi 4km vycházku po vřesovištích, též zkušeně jsme si přestali hrát na letní dovolenou, vzali nepromokavé bundy, děti vyfasovaly holínky, v Dánsku není čas na hrdinství.
Obešli jsme nějakou žlutou trasu po vřesovištích, část vedla údolím lemovaným kameny k poctě lidí, kteří zúrodňovali dánská rašeliniště. U parkoviště stál i nějaký pluh, speciálně vyrobený k oraní vřesovišť, prý snad největší na světě. Bylo docela zajímavé, že poslední divoký, zachovalý kousek vřesoviště v Dánsku je zároveň oslavou jejich likvidace. Zpátky cesta vedla po vršku, skrz ovčí
ohrady (museli jsme děti a psy přendávat přes ohradníky) a kolem několika mohyl, které ale opět byly jen hromadou hlíny. Zpátky jsme to stihli akorát, než se spustil zase ukrutný slejvak. Seděli jsme asi dvě hodiny v autě, večeřeli studené tortily s kečupem, marmeládou a tak, a hráli deskovky a nechtělo se nám jít přesunout do přístřešků. Přístřešky byly ale velmi pěkné a celé to tu bylo hezké a zjevně dimenzované na velké množství lidí, kteří, jak jsme usoudili, sem asi zavítají na podzim, když vřes kvete, protože teď tu nebyl nikdo. Jen dorazil jeden český bydlík, rodina s
dvěma většíma dcerama, dala se s námi do řeči a byli hrozně překvapení, že jezdíme takovým „spartánským způsobem“. Nějak jsem se nevzmohla na to, jim říct, že cestovat prostornou dodávkou mi přijde jako mega luxus po tom, co jsem projezdila půl Evropy s batohem na zádech.

Sobota 6.7.

Noc byla opět horší, než včera. Večer jsem totiž zjistila, že Dingo leží a třese se. Dost jsem se vyděsila, protože čévéčka se prostě běžně zimou neklepou, viděla jsem to u Dinga asi po třetí v životě, takže jsem
panikařila, že mu něco je. Přikryla jsem ho Zbyškovým spacákem, stejně spí se mnou pod mým, a celou noc se budila při každém jeho pohybu, ve stresu, že ráno budeme muset řešit návštěvu nekřesťansky drahé veteriny, nebo nedej bože se náš staroušek nedožije rána. V podstatě až když jsem ráno viděla, že se v prudkém poryvu větru u auta klepe i Friska, připustila jsem si, že to bylo zimou a únavou. U psa, který byl schopen uběhnout 50km v zápřahu a pak v klidu ležet na sněhu, se to člověku nezdá, ale prostě asi v jeho věku a stavu už je to cestování náročné a když k tomu nachodil několik kilometrů
těžším terénem a provlh a prochladl ve větru, dopadlo to tak. Asi mi došlo, proč severské národy věřili, že v pekle je zima… dánské peklo dostalo i čévéčka.
Každopádně ráno byl pes v pořádku, i když prospal celé naše snídaní a balení, ale já byla po probdělé noci na maděru. Klidový režim dostal ale Dingo.
My ostatní jsme propadli depresi, protože po jasné noci bez deště ráno přišlo počasí jako vyšité pro vřesoviště – olověná obloha, nízké mraky, vytrvalý déšť, vítr. O dost horší, než divoké přeháňky mezi palícím sluncem předešlých dní. Tomáš vypadal, že by nejradši nasedl a jel zpátky do Čech, ale nakonec jsme se opět rozhodli držet plánu.
Vyjeli jsme do města Viborg, které mělo být zajímavé, historické a s katedrálou, kde korunovali dánské krále. Nějak jsme to ale všechno minuli, protože jsme zakotvili v místním parku na břehu jezera. Bylo tam dětské hřiště, hřiště s nakreslenými herními prvky, cestičky, mostky a potůčky, kačeny na břehu jezera, další mohyla (kupa hlíny) a strávili jsme tam asi hodinu a půl. Děti si vyhrály, dokonce potkaly i jiné děti, i když kontakt nenavázaly.
Následovala další atrakce – Lidl. Po pěti dnech v krámu, zážitek. Nakoupili jsme nějaké pečivo a jablka a nezbytné nanuky a koláče. Nakonec nákup nebyl ani tak výrazně dražší než v ČR.
Cílem dnešního dne měl být národní park Thy, ale Tomáš vyčaroval cestou romantické městečko s malebným přístavem na okraji dalšího fjordu, Glyngøre. Úplně jsme ztratili pojem o čase při procházení malého přístavu plného plachetnic a rybářských lodí a dokonce i koupání v moři, ke kterému byl sice přístup jen z pozvolné hráze, ale u břehu bylo mělké a skoro bez vln, tak se tam děti vydržely ráchat. Dokonce počasí se umoudřilo a vylezlo slunko a mohlo být kolem 20°C. Tak přece jen chvíli léto! Dokud si Markéta nerozřízla nohu o škebli. Naštěstí nijak vážně. To nás probralo a donutilo
zjistit, že je sedm hodin a čas sehnat něco na spaní. Navíc se s námi dal do řeči nějaký chlápek, že prý jdou zajišťovat nějakou vodní atrakci kvůli velmi prudkému větru, který má přijít v noci. Fajn, takže sehnat kvalitní nocování.
Poprvé za celou dovolenou se to ukázalo, jako problém. Možná i díky tomu, že jsme ho vyrazili hledat opravdu pozdě, cestou jsme totiž ještě náhodou narazili na místo Stenbjerg a vyrazili na pár minut na čtvrté setkání s mořem, místo bylo v zapadajícím slunci náramně romantické a děti konečně viděly moře, „jak má být“ písečná pláž a dlouhé vlny. Paráda, jestli to tak půjde dál, zítra nás čeká pláž snů. A zpátky na zem. První vybrané nocoviště bylo zoufale plné, oba sheltery, několik bydlíků a vzhledem k totálně vysoké mokré trávě a větrné předpovědi jsme nechtěli stavět stan. Další byl asi půl kilometru od parkoviště a taky obsazený nějakou partou lidí. Třetí místo jsme nenašli, nebo spíš neexistovalo, skončili jsme u někoho na dvoře. Složitě jsme se, už poněkud nervózní, domotali ke čtvrtému místu u jezera Ovesø a nechali se vyděsit cedulí u vjezdu, kde byl kontakt na majitele. Automaticky jsme čekali, že se mu má volat, řešit s ním vstup, platbu… a to se nám fakt už absolvovat nechtělo. Už jsme skoro chtěli
odjet, když nás napadlo pomocí Googlu ceduli přeložit a zjistili jsme, že se tam píše jen, komu pozemek patří a něco o krávách, co se tam pasou.

Večeři jsme uvařili u auta, rýži s mraženou „dánskou“ zeleninou, asi byla lepší, než Česká, děti to jedly. A pak došli asi 300m k přístřešku. Přístřešky jsou neskutečný boží luxus, ale to, že k řadě z nich se nedá
zajet autem, a z mapy to často nejde poznat, je trochu náročnější. Hlavně tedy s dětmi, když člověk musí nést několik set metrů všechny ty krámy a unavené dítě, které už těch několik set metrů prostě nedojde. I tak to bylo super místo s romantickým výhledem na jezero obklopené mírnými kopečky a pasoucími se highlandkami, až jsem měla pocit,že jsme se octli ve Skotsku.

Neděle 7.7.

Noční vítr opravdu přišel, foukalo jak blázen, kdybych nebyla tak unavená, že jsem prakticky upadla do kómatu, asi bych se celou noc bála, že na nás spadne strom. Nespadl. Ráno ale brutálně fučelo furt, což mělo asi za následek, že konečně přestalo pršet. Dobrou náladu z počasí poněkud zkazila noční nehoda s následkem pomočených spacáků (cestování s dětmi je dobrodružství) a pobavila moje historka, kdy jsem se zabouchla do kadibudky tak, že jsem se nemohla dostat ven a v tom vichru mě nikdo neslyšel, že volám o pomoc. Nikdo krom Frisky, což jsem tušila a volala jsem ji, ale byla bohužel uvázaná a Tomášovi nedošlo, proč tak vyšiluje. Nakonec se mi podařilo otvorem ve dveřích prostrčit sandál a uvolnit západku a osvobodit se. Následně jsem zjistila, že jsem tam nebyla zabouchnutá, jen jsem nepochopila, jak funguje místní klika. Trapas.
Protože bylo nemožné v tom větru vařit u auta, donesla jsem malý vařič do přístřešku. No, aspoň že neleje.
Vrátili jsme se zpátky do NP Thy a vydali se na plánovanou vycházku v dunách. Představovala jsem si, že duny budou zarostlé, ale ne tak moc. Šli jsme hodně skrz les borovic, i když byla i místa, kde byla jen
tráva. Terén to byl relativně náročný, hlavně pro Dinga, ale všechny to bavilo, i Dinga, i Zbyška, který statečně šlapal po svých. Na jednom místě jsme se rozhodli nedržet trasy a dojít na pláž. Krásná, písečná pláž, vlny a nikde nikdo-protože v tom vichru se tam prakticky nedalo vydržet. Tomáš se pokusil vyrobit záhrab, ale moc to nepomohlo. Já se chtěla hecnout, že i když kolem občas prošel někdo v bundě, slunko vlastně hřeje, tak do té vody vlezu. Jenže moře bylo plné medúz. Tak nic. Navíc Markéta šílela z větru, seděla zakutaná pod plachtou a fňukala, že chce od moře pryč. Tak jsme vyrazili dál po pláži asi 500m, že se napojíme zase na turistickou v dunách a v tom větru šlo docela těžko jít. Zpátky k autu jsme došli kratší cestou, další duny už jsme vynechali.
U auta jsme byli asi ve dvě odpoledne docela hladoví, protože na svačinu v zápalu boje s větrem nějak nedošlo. Uvařili jsme polévku z pytlíku a pak nějak zbytek odpoledne zevlovali na sluníčku. Na parkovišti moc nefoukalo a tak se poprvé dalo sedět jen v tričku, paráda! Děti se zabavily časopisem a rachaním v kaluži, psi se spokojeně vyhřívali na slunku, tak to tak vzniklo, že u auta na parkovišti jsme si hověli tak, jak to bylo v plánu na pláži.
Až někdy v podvečer jsme se sbalili, že vyrazíme už až na sever, ale nedojeli daleko – asi 30km dál jsme objevili slavné bunkry v moři. Jako zajímavé, baterie asi dvaceti bunkrů, většina odplavená mořem, vlny se kolem nich tříštily jak o útesy. Tomáš byl nadšený a chtěl tu někde poblíž zůstat, ale nejbližší shelter byl obsazený a na stan tam nebylo místo. Nakonec jsme vymysleli takový zvláštní kompromis, jak to tak bývá, že jsme ani nejeli na sever, ani nezůstali u pláže, ale našli místo na přespání nedaleko v lese.
Protože jsme měli hermelíny už trochu na odchodu a bylo tu ohniště s grilem, udělali jsme si oheň. Už jsme přešli úplně na dovolenkový režim a oheň s klidem začali chystat asi v devět (=fakt pozdě), stejně jsme se ale samozřejmě nedočkali tmy. Zajímavé, jak člověk má pocit, že dělat oheň večer za světla je nějak nepatřičné. Dánove s tím asi problém nemají, protože veřejná ohniště tu mají na každém kroku a nejspíš nedělají oheň jen v zimě.

Pondělí 8.7.

V noci se spustil avizovaný déšť, ale zase přestal vítr. Asi tu prostě je jedno, nebo druhé… no vzhledem k tomu, že jsem večer přemáchla nějaké dětské oblečení, uvítala bych spíš ten vítr. Ale prostě Dánsko.
Ráno, zatímco jsme ještě spali, přijela jaká si obsluha tábořiště. Chvíli jsem se děsila, že někdo přijel řešit, že tam blbě parkujeme na kraji lesní cesty (nebylo tu kde jinde zastavit), ale dotyčný jen odvezl odpadky z koše a doplnil dřevo. Zřejmě tu není zvykem sbírat si dřevo po lese, jak jsme to provedli večer my, protože les kolem tábořiště, byl plný suchého dřeva, ne jak u nás, kde by nebyla ani větvička. O auto a nás se ten člověk vůbec nestaral a zase odjel.
Déšť, co měl podle předpovědi trvat celý den, ustal než jsme se nasnídali a dokonce vylezlo slunko. Po zkušenosti z minulých dní, že slunečno nikdy netrvá dlouho, jsme rozhodně nehodlali měnit dešťový program na program na pláži pro zítřejší slunečnou předpověď. Ne, už máme s dánským počasím svoje zkušenosti, nenecháme se oklamat! Nechali jsme.
Kousíček od našeho nocoviště u městečka Østerlid objevil Tomáš nějaké centrum pro výzkum větrných elektráren, přístupné pro veřejnost. Říkala jsem si, že jako fajn, vidět díly elektrárny na zemi, ale nějak extra mě to nelákalo. Nakonec to bylo celkem fajn, ne moc velké, ale bavilo to i děti, bylo to interaktivní – z jedné elektrárny byla rozhledna, u jedné vrtule se pomoci kliky dal rozsvítit interiér atp. A další část byla uvnitř infocentra, kde byly nějaký informace a další interaktivní prvky. Děti to samozřejmě nezajímalo, ale bavily se zapínáním větru pro maketu elektrárny a rozsvícením světýlek na mapě.
Myslela jsem, že to bude jen krátká mezi zastávka, ale strávili jsme tam skoro hodinu a protože jsme z tábořiště v našem dovolenkovém rozpoložení vypadli až někde před polednem, dali jsme se zvesela u auta do vaření kaše a vajíček… a zasekali jsme se zase tak, že jsme odjeli asi ve tři.
Další krátkou zastávkou mělo být Aggersborg, bývalá vikingská pevnost, památka UNESCO. To byla opravdu krátká zastávka, protože namístě nebylo nic, než kruhový val, navíc ještě nepůvodní, ale znovu navršený, i když na místě toho původního a údajně největší vikingská pevnost v Dánsku… zajímavé, co může být v UNESCO. 

V každém případě počasí nás převezlo a celou dobu ani nekáplo, naopak bylo krásně, i když jen asi 16°C… na koupání v moři nic moc, ale zatím asi nejhezčí den… tak jak teda bude zítra?
Asi v půl šesté jsme dorazili ke snad největší dánské atrakci, posunutému majáku u města Lønstrup. Poprvé za celou cestu jsme viděli asi opravdovou turistickou zajímavost, protože tam bylo úplně nacpané parkoviště a mraky lidí. Tomáš, který si cestou začal stěžovat, že na něj asi něco leze a je nějaký vyřízený, v tom stavu propadl své sociální fobii a odmítl k majáku v davech lidí jít. Nakonec maják jako maják, no ne?
Samozřejmě, když se něco semele, tak se to kupí, takže vybrané nocoviště nebylo nocoviště, ale nějaký přístřešek na grilování a k dalšímu se nedalo zajet. Zůstali jsme stát na parkovišti vedle toho místa na grilování, kde krom nás stálo asi deset různých obytných aut a dodávek a evidentně se nechystali odjet, i když se nikde nepsalo, že se tam smí nocovat. Začali jsme řešit, jestli tam taky zůstat, zejména proto, že do auta se všichni spát nevejdeme a stavět tam stan asi bylo trochu moc. Ale Tomášovi začalo být vážně špatně a usnul. Vařím rychlovečeři – fazole z plešky s tortilou. Nedostatek pečiva způsobil, že jsem se dožila mé noční můry, vaření dvou jídel denně na dovolené. To by snad mělo být trestné! Děti se mezi tím pokoušely kamarádit s dánskými dětmi a vlastně to docela šlo, hrály si s míčem a moc jim nevadilo, že si nerozumí ani slovo.
Nakonec jsme nechali vyřízeného Tomáše spát v autě a s dětmi a psy si drze ustlali v přístřešku na místě pro grilování. Nakonec v mapě je to značené jako „chatka“.

Úterý 9.7.

Noc byla v pohodě, myslela jsem, že budu špatně spát, nervózní, že tam na nás někdo přijde, že to není shelter, ale ne. I psi spali nějak líp, nebo možná tím, že tam byla dlážděná a ne dřevěná podlaha, nebyl cítit každý jejich pohyb. Tak dobré. Ale Tomášovi ráno nebylo líp, v noci prý měl zimnici a ráno evidentně teplotu. Takže dneska dostal klidový režim on. Já s dětmi a psy vyrazila asi 700m na pláž. U auta v závětří na slunku jsem měla pocit, že je vedro, i když teploměr tvrdil 18°C, ale na pláži samozřejmě foukalo. Takže jsem místo plavek oblékla mikinu. Děti budovaly stavby z písku a já nuceně relaxovala, neboť jsem si zapomněla i knížku i powerbanku ke skoro vybitému telefonu. Ovšem slunko vydrželo svítit nějakou dobu v kuse a zdálo se mi fakt docela teplo, i když občas kolem prošel někdo v
bundě. A když bylo třeba nutně omýt Zbyška, usoudila jsem, že nemůžu být víc cimprlich než to dítě, a vytáhla plavky. Voda měla podle mě tak 17°C, ale par temp se v tom dalo a koupání v moři splněno. Markéta se smočila taky a byla celkem nadšená z vln, Zbyšek do vody už teda nechtěl. Dinga jsem tam nechala smočit jen nohy, Friska plavala se mnou… všichni pokřtěni.
Asi v jednu jsme se vrátili k autu, Tomáš furt nic moc a děti zmerčily dětské hřiště v lese, do teď výhled na něj blokoval bydlík. Tak jsme se nějak zasekli na místě. Ostatně to tu byl asi vyloženě „areál“ k tomu
určený, krom dětského hřiště plného dětí a stolku obsypaných rodiči, tu byl zase i hundeskov „výběh pro psy“, kde jsme včera dokázali ujít asi 600m, velká procházka. Plac s přístřeškem pro grilování a cestou k pláži romantické rybníčky s můstky. Prostě ideál, se tu plácat celý den. I když tu bylo docela dost lidí, zejména se psy. V Dánsku není asi tolik psů jako u nás, málo z nich jsou vořeši, ale majitelé je berou všude s sebou, i když na vodítku. Možná z toho důvodu, že není třeba je vychovávat, mi přijdou většinou poněkud nevychovaní, ale jako vyloženě problematického psa jsme nepotkali. A nevím čím to, ale zatím jsme nepotkali téměř nikoho (krom dvou evidentně pejskařů, co měli víc psů), kdo by se o naše psy zajímal, ptal na plemeno nebo dokonce si je chtěl hladit. Což je po pravdě docela příjemné,
fungovat bez otravné popularity. A ještě lepší je, že mimo ty výběhy pro psy nikoho nenapadne pouštět svého psa k cizímu, nikdo nechce je nechat si hrát. Prostě každý si všímá svého a je klid, paráda.
Podvečer jsme se ještě s dětmi a Friskou šli projít na nějakou rozhlednu, asi 1km daleko, spíš tak jako aby si Tomáš ještě odpočinul a děti se zabavily. Z rozhledny nebylo přes stromy nic vidět, ale protože les byl liduprazdný, troufla jsem si chvíli pustit Frisku na volno. Do teď jsme se psy na vodítku snažili dodržovat, ale zjistila jsem, že vléct sama dvě děti a k tomu psy na vodítku je nějak nad moje schopnosti. Bydlikovište bylo dneska totálně mezinárodní Němci, Švédové, Italové, Britové. Děti na dětském hřišti ale jen dánské, což se pozná snadno- všichni jsou blonďatý. Naše děti mezi nimi vypadají jak cikáňata.
Večer se zjevil naším dětem poklad v podobě české rodiny se stejně starými dětmi. Řádily s nimi do desíti. Mínus toho večera byl obsazený grilovací přístřešek (takže se tam může spát) a tak jsem usoudila,že bydlík nebo stan a postavila ten náš stan prostě přímo vedle auta. Tomáš s Friskou zůstali v autě, Dinga jsme si vzali do stanu, že se snad nějak porovnáme. Spaní s inkontinentním psem ve stanu je teda velmi specifické, ale zjevně už mám trénink, jak to zabezpečit, abychom neměli ráno pomočený stan i spacáky.

Středa 10.7.

V noci začalo pršet a taky jsme ve stanu měli ukrutnou plynovou komoru, Dingovi zřejmě granule na cestu nějak nesedí… Ráno lilo a podle předpovědi mělo pršet celý den, kolem poledne nejvíc. Super. Psychicky jsem se připravila na balení stanu v dešti a výpravu v bundách a holinách. Předpovědi v Dánsku ale prostě nefungují, a tak než jsem uvařila čaj v dešti a Markéta s Dingem se ve stanu vzbudili, přestalo pršet a vylezlo slunko, okolo poledne pařilo jak ďas a bylo na kraťasy. Bláznivé počasí.
Tomášovi bylo trochu líp, ale i tak nám balení zabralo cele dopoledne. Markéta smutnila, že ji kamarádi odjeli na pláž, ale nakonec se stihli vrátit ve chvíli, kdy jsme odjížděli. Tak se aspoň mohli rozloučit. Myslím, že Markéta si z celého Dánska bude nejvíc pamatovat Niky a Kubíka.
Cestou na nejsevernější sever Dánska jsme provedli několik „telegrafických“ zastávek, první byly duny Råbjerg Mile, na které jsem šla sama s Friskou, protože Zbyšek usnul, Markéta měla nějaký zásek a Tomáš potřeboval pauzu. Písková duna byla prostě písková duna, ale tak v ČR to člověk nemá, navíc teda plná lidí, ale zajímavější mi přišla kombinace s okolní krajinou, ze které jsem měla tak trochu pocit, jako by to byla miniatura Kyrgyzstánu.
Další rychlozastávka na mastňáky byla u další turistické atrakce – zbytku kostela, který zavál písek. Tak na tom mi teda nepřišlo valně zajímavé vůbec nic. Jakože ok, pěkná stavba uprostřed už zarostlých dun, ale nic zvláštního. Krom toho, že do patra se dalo vyjít po točitých extra úzkých schodech. Šel tam jen Tomáš s Markétou, já dobrovolně hlídala psy venku, protože úzkým schodištěm nahoru, moje noční můra! U parkoviště bylo dětské hřiště, tak děti dostaly deset minut.
Ve Skagenu došlo na nákup pečiva, těstovin, sýru,… a nezbytných nanuků. Skagen je asi nejvyhledávanějším dánským letoviskem, a je to znát. Jak jsme projížděli malebným centrem plným lidí, kaváren a té správné letní atmosféry, úplně jsem měla chuť se tam zastavit, procházet se vlahým podvečerem a posedět v nějaké kavárně nebo zajít na dobrou večeři. S rozjívenými dětmi, dementním psem a polomrtvým Tomášem se sociální fobií… tak asi ne.
Parkoviště v Greneru byla placená. První, co jsme potkali. Naštěstí šlo platit kartou a parkomat uměl anglicky, bohužel jsem i tak nepochopila, co a jak, a zaplatila zbytečně o hodinu (15dk) navíc. Že by se nám ta dovolená nakonec prodražila. 
Cesta na nejsevernější bod Dánska a k „soutoku“ Baltského a Severního moře byla poněkud únavná. Začala lezením na bunkr po kládě (Markéta to dala, Zbyšek vzdal) a pokračovala něco přes kilometr po pláži, kde šly davy lidí. Dingo se celou dobu snažil dostat do moře, kam jsem ho nechtěla pustit, protože bylo plné medúz, Markéta fňukala, že je unavená a bojí se těch medúz vyplavených na břeh, Zbyšek se coural a pak ječel, že mu utíkáme, a Friska byla uražená, že je na vodítku.
Na místě bylo, uznávám, zajímavé vidět, jak jdou vlny místo proti pobřeží, proti vlnám druhého moře a tříští se navzájem o sebe. Jinak tam ale byla kupa lidí a nic… vidět to jednou stačilo. Navíc jsme až následně zjistili, že místo setkání moří se neshoduje s nejsevernějším bodem Dánska, který byl asi 500m západně a my ho minuli, protože jsme šli zpátky trochu na jih si dát svačinu mezi duny do závětří. Takže na nejsevernějším bodu Dánska jsme nebyli. 
Cestu zpátky jsme zvolili vnitrozemím, jakože méně frekventovanou a pohodlnější, že musí být dobře schůdná, když tam jezdí „turistický vláček“ ( a já si říkala, co je to za blbost v mapě, zastávka autobusu na pláži), který ovšem tahal traktor, aby projel po pláži až na místo! A , jak se následně ukázalo, aby vůbec projel celou cestu. 
Moc jsme si nepomohli, nejprve jsme se motali v dunách v pichlavém rakytníku, že jako zkratka, pak se cesta ukázala být plná kaluží a bláta, že jsme museli vyzout boty. Ke konci ji navíc střežila armáda komárů, fuj, zdrhali jsme.
Měli jsme vyhlídnute místo k přespání kousek od obce Jerup, že je podle Tomášova přání prakticky přímo na pláži. Čekali jsme, že na takovém místě nebudeme sami, ale reálně tam bylo tolik bydlíků, že už jsme se tam prostě nikam nevešli, i když to tam bylo celkem prostorné, a navíc tam nesměli psy. Nepochopili jsme proč, první místo v celém Dánsku, co jsme potkali.
Nakonec jsme našli přístřešek o asi 5km dál ve vnitrozemí u nějakého skautského tábora. Přístřešek byl na vysokých nohách a oba psi se okamžitě nacpali pod něj a usnuli, byla pod ním totiž vrstva měkkého suchého listí, což je nadchlo, po věčném ležení na dřevěných podlahách shelteru. Nás nadchlo o moc míň, že tam byla kupa komárů, i když noční déšť je zahnal. Stejně už jsem měla aspoň 30 štípanců.

Čtvrtek 11.7.

Ráno bylo zase hezky, dokonce nám přišlo, že fakt vedro, i když teploměr ukazoval jen 21°C. Zajímavé,jak se člověk adaptuje. Až přijedeme zpátky do Čech, bude mít snad i v našem chladnem horském létě pocit, že je horko. Každopádně jsem poprvé za celou dobu vytáhla sukni a Markéta si vyžádala šaty… no snad tím nepřivoláme zimu a déšť.
I přes snahu vyjet brzo, jsme vyrazili asi v deset. Ve Frederikshavn jsme zastavili nabrat vodu náhodně na nějaké Palm Beach. Fakt tam měli zasazené palmy, plážové občerstvení se stolky s rakosovými střechami a lucerničkami, a zajímavé dětské hřiště. Jako kýč jak bič, ale fakt se tam lidi koupali (první, co jsme potkali) a já jsem úplně zalitovala, že si toho dovolenkového kýče nemůžu chvíli užít… ale plánovaná prohlídka válečné fregaty mě přece jen lákala víc. Takže vzhůru asi 200km do NP Mols Bjerge.
Národní park nás zaujal tím, že tam byla krajina jak v Čechách. Zvlněné kopečky, pole,lesy, dokonce i rozlehlé statky, i když s jinou architekturou, které jsme jinde v Dánsku nepotkali. Hojně se tu vyskytovala
další dánská zajímavost – „prodej ze dvora“ nebo spíš ze zahrady nebo z ulice. U chodníku nebo silnice postavený regál se zbožím a platbou do kasičky. Asi nejčastěji nabízely brambory a med nebo jiné výpěstky z polí a zahrádek, ale našly se i takové s něčím jako „veteš z půdy“ nebo „hračky, ze kterých děti odrostly“ , co se u nás staví k popelnicím.
Prvním dnešním cílem byla zřícenina hradu Kalø na stejnojmenném poloostrově spojeném s pevninou jen úzkou cca 1km dlouhou šíjí. Nevím, jestli jsme v posledních dnech zvolili oblíbené turistické destinace, nebo je to lepším počasím, ale i tady byly davy lidí, i když o něco menší než ve Skagenu. Usoudili jsme z toho, že v Dánsku asi nemají žádné hrady. Zřícenina totiž byla z českého měřítka tak slabší průměr, jako pěkné, ale u nás by to ani zdaleka nebyla taková atrakce. Jediné zajímavé asi je na tom ten skoroostrov, na druhou stranu většina hradu ani není z kamene, ale z cihel. Na místě byla akorát jedna věž a zbytek obvodových zdí. Asi to býval velký hrad a procházka po šíji byla celkem zajímavá, zejména zpáteční, kde si přímo kolem cesty lehlo stádo asi deseti krav. Trochu jsem se bála, že je, jako krávy obvykle zaujmou naši psi, ale asi byly zvyklé, že jim skrz ohradu korzují davy různých lidí i psů. Cestou k autu jsme začali rozebírat na co se kdo těší domů. Markéta začala s tím, že se nejvíc těší, až se bude
moct koukat na pohádky a Zbyšek ji samozřejmě přizvukoval. Tomáš prohlásil, že se nejvíc těší, až půjde na kolo a na pivo. U psů jsme se shodli, že se určitě nejvíc těší, až budou mít zase místo granulí maso, budou moct běhat na volno a ležet na měkkém pelechu. A mě jako obvykle nejvíc ze všeho chyběla teplá voda. Všechny výdobytky civilizace bych oželela, ale království za horkou vanu. Jak si člověk na cestách začne vážit samozřejmostí.
Po obědě v podobě chleba s marmeládou v autě na rychlo jsme vyrazili do Ebeltoftu na tu fregatu.
Každý máme své dětské sny, jedním z těch mých je dostat se na klasickou plachetnici, nějaký elegantní trojstěžník… někdy od dob, co jsem skoro jako dítě viděla Vzpouru na Bounty. A v Dánsku je to možné! I když ne bohužel na moři, ale opravdu jde o válečnou loď z devatenáctého století, fregatu, která stojí v přístavu a slouží coby muzeum.
Vstupné je na naše poměry low cost dovolené celkem vysoké, ale za tuhle možnost bych upsala duši ďáblu, takže…
I když dovnitř směli dokonce i psi (v Dánsku fakt můžou snad všude), nakonec jsem šla jen já s Markétou. Zbyšek usnul v autě a Tomáš se rozhodl s ním držet basu, i když, jak pravil, by ho to taky zajímalo, a po návratu na mě měl zákeřné dotazy typu jak byly upevněné stěžně a z jaké látky byly plachty… ehm… Já se nechala pohltit atmosférou, představovala jsem si, jaké to bylo, když loď plula, když na tom prostoru žilo 400 mužů, a jak asi bylo na dělové palubě, když střílelo 40 děl. Ani nejlepší knížky a filmy nevykreslí tu brutálně odlišnou atmosféru kajut důstojníků s veškerým možným přepychem a posádky v podpalubí, kde si šlapaly po hlavě stovky mužů. Bylo naprosto boží vidět to aspoň takhle. Taky Markéta byla nadšená, prolézala lodí sem a tam (mohlo se snad úplně všude, krom záďové paluby, dokonce i dolů pod loď) a nechtěla odejít, akorát do nejnižšího podpalubí se bála, byla tam autenticky skoro tma a pouštěli tam zvuky vrzání lodi. Skvělý zážitek.
Od fregaty jsme zamířili ještě k údajně nejzachovalejšímu dolmenu v Dánsku Poskær Stenhus, u městečka Knebel. Je to tu celá taková oblast plná zase mohyl a nějakých dalších archeologických zajímavostí, původně jsem myslela, že si to tu různě projdeme jako výlet, ale dneska už nebyl čas. Dolmen prospala Markéta a o moc nepřišla, nějak tomu místu chyběla atmosféra. I když tu byl hezký výhled do okolí a kolem se pásli koně.
Následně nastala poněkud krize – Tomáš vyjadřil přání nocovat na pláži, což se ukázalo jako problém. Kolem velkého města Århus byl všude zákaz kempování a spaní v autě na parkovištích u pláže a sheltery byly obsazené. Navíc už bylo dost pozdě a měli jsme hlad. Na jednom takovém neúspěšném parkovišti se zákazem přespání jsem uvařila k večeři kulinářskou specialitu ze zbytků jídla – těstoviny s fazolemi z plešky, fuj. Děti se po tom mohly utlouct. A hledali jsme dál.
Nakonec jsme místo našli.
Mariendal Strand. Parkoviště u pláže, kde se taky nesmělo nocovat, ale hned vedle v lese byl prostor pro „zavěšení hamaky nebo postavení tarpu“, což mě pobavilo. Tomáš požadavky splnil a pověsil se do hamaky pod plachtou. Klidně bychom si s dětmi taky lehli jen pod plachtu, ale tohle místo zřejmě k nocování navrhl nějaký vtipálek, protože tu bylo neskutečné množství slimáku a komárů. Pardon, ale další desítky štípanců už nechci. Takže stan. Friska pod plachtou taky trpěla komáry, tak jsem ji vzala do stanu. Dingo je prý drsoň a zůstal venku.

Pátek 11.7.

Balení stanu a psa od slimáků byl fakt hnus, ale tak už poslední noc, se to vypere.
Ráno snídaně prakticky přímo na pláži a posezení s čajem úplně na pláži. Zůstali jsme tam relaxovat až do odpoledne, asi do tří. Děti si hrály s bábovičkami v písku a my se bavili studiem plachetnic. Plula jich tam spousta a byly různé, téměř všechny jednostěžnové, ale s různým oplachtěním, a tak Tomáš začal hledat, jak se jednotlivé plachty jmenují a jak se rozpoznají a pak jsme je dalekohledem prohlíželi na těch plachetnicích v zálivu před námi. Bavili jsme se tím snad dvě hodiny. Mezi tím jsme k obědu uvařili letošní hitovku, špagety s červenou omáčkou na desátý způsob. Počasí bylo na mikinu spíš než na koupání, ani Tomáš si nešel zaplavat, ale pohoda na pláži byla i tak super.
Rozloučili jsme se s mořem a rozhodli se pro úplně poslední zastávku na stylové rozloučení s Dánskem v podobě návštěvy nejvyšší „hory“ Ejer Bavnehøj (170m n.m.). Byla to zastávka na chvilku, protože se dá až na vrchol vyjet autem… respektive spíš musí, protože tam odnikud nevede žádná rozumná turistická stezka a dá se tam jít jen po silnici. Tak jsme mastňácky vyjeli až na vrchol a vylezli na „rozhlednu“ v podobě něčeho, co připomínalo Vítězný oblouk. Měla jsem opět jistý problém s klikou, která nefungovala… už jsem myslela, že jsme zaplatili 10DK za vstup a nedostaneme se tam, ale samozřejmě to šlo… dánské dveře jsou moje prokletí.
Nejvtipnější na dánském nejvyšším bodě je fakt, že jím není tenhle vršek s rozhlednou, anglickým trávníčkem, tvarovaným živým plotem a občerstvením, ale vedlejší asi 200m vzdálený bod Møllehøj, jenž měří 170,5m n.m. a stojí na něm kravín. Tam jsme nešli, asi jako většina lidí.
Dánsko si pro nás přichystalo své vlastní rozloučení v podobě skoro 4km kolony na hranice, kde jsme strávili skoro hodinu.
Po přejezdu do Německa jsme si už museli dát pauzu, protože jsme byli na cestě tři hodiny, děti se vzbudily, potřebovaly jsme natankovat. Následně jsme zjistili, že Dánové způsobují kolaps na německé dálnici. Dánové totiž obecně jezdí zároveň dost pomalu a opatrně, i rychlosti mají nižší, mimo obec 80km/h a na dálnici převážně 110km/h, ale zároveň tak nějak bezohledně, hrozně se jeden na druhého lepí a klidně člověka někde zavřou. Nepochopitelnou specialitu mají na dálnici, kde jezdí tak, že většina aut jede v levém pruhu, pravý je kolikrát úplně prázdný, ale všichni jedou v tom levém pruhu 90km/h a rozhodně nikdo nikomu neuhne, takže je nemožné předjíždět. Zároveň je často nemožné se dostat z pravého pruhu do levého, protože ten je zoufale ucpaný a nikdo tam nikoho nepustí. Tím pádem vzniká totální kolaps dopravy. Což bylo zjevně vidět na německé dálnici, kde jel provoz celkem plynule do chvíle, kdy se objevil Dán jedoucí v levém pruhu 90km/h, ucpal tak dálnici a vytočil všechny řidiče kolem, kteří se mu blikáním a jinak snažili vysvětlit, že když se šine jako šnek, měl by uhnout vlevo, ale marně.
Děti chvíli spaly, pak se bavily, hádaním zvířat, i když Zbyšek docela po svém, a prohlížením knížek. Zatím děti dost v pohodě na to, že jsme na cestě už pět hodin (a nikam jsme nedojeli). Večeře v podobě chleba za jízdy.
Po půlnoci se děti začaly budit a kňučet a byl čas vyvenčit psy, tak jsme dali pár minut pauzu. Noční cesty po Evropě mají řadu výhod, ale s dětmi je to trochu slabší. Doufali jsme, že budou spát, ale nakonec jsem nimi zbytek cesty (asi čtyři hodiny) seděla na zadní sedačce zabavovala je zkoumáním mapy a svačením (nebo snad večeřením nebo snídáním) rozinek a posloucháním Markéty písničkového maratonu. K tomu nás u Drážďan chytla brutální průtrž mračen, abychom z té cesty měli nakonec ještě nějaký zážitek. Domů jsme dorazili už za světla.