Už víc než tři roky jsem se nedostala na pořádný dogtrek nebo aspoň vandr a k tomu se mezi tím kolem mě rozjela obliba dálkových pochodů, na který chci už léta vyrazit a pořád jsem se k tomu nějak nedostala… Nedávno na mě na internetu vyskočil článek, že se na Stezku Českem vydaly dvě matky s dětma a kočárkama… A to mě nasadilo brouka do hlavy 😁

Jasně, že s dvouma prckama a chromým psem nezvládnu obejít republiku nebo přejít Krkonoše, kór když půjdu sama, protože jsem nikoho dalšího neukecala… Ale když si najdu trasu po rovině a dám si rozumnou vzdálenost, třeba by to nějak šlo…

Po chvilce probírání různých dálkových tras v ČR a tras podél řek (protože jsou většinou po rovině a je tam voda), jsem nakonec vymyslela cestu po Zlaté stezce zemí hradů a cestu podél Ohře. Z mapy převážně rovina, trochu to tam znám, dost atrakcí pro děti, moje oblíbená Ohře a krásná krajina…

Naplánovala jsem to na čtyři dni a směšných čtyřicet kilometrů, ale Dingo asi víc za den neujde a děti nevydrží dlouhé přesuny a deset kilometrů je naším tempem na celý den 🤣. Dodala jsem několik alternativ na zkrácení i prodloužení a rozhodla se, že jdu do toho!

 

Pátek

Den startu, hodina a půl cesty na nádraží Velké Žernoseky, kde jsem chtěla nechat auto. Původní plán být na místě dopoledne samozřejmě! nevyšel 🤣 Startujeme ve tři čtvrtě na čtyři.

Výbava – Croozer pro dvě děti naložený dětmi, dekami, polštářky, hračkami, lahvičkami, veškerým náhradním oblečením pro nás tři, plachtou a veškerým jídlem a vodou. Batoh se spacáky, karimatkami, plenami, nádobím a hygienou. Psí brašny s veškerým psím vybavením.

Ušli jsme asi sto metrů a už jsem měla pocit, že to vzdám, když se ukázalo že přes koleje kočár o váze odhadem šedesát kilo nedostanu a musím to obejít po frekventované silnici. Ale nevzdala 😁

Cesta asi 2km k přívozu přes Labe ve znamení Frisky, která skočila do řeky i s brašnama. Nedávám ji tam nic, co by mohla rozmočit, ale hrozně řeším, aby to chuděra neměla těžký… Tak si tam přidala několik kilo vody…

U přívozu občerstvení a hysterie, že někdo chtěl jiný nanuk, než jsem pochopila. Dingo uvelebený pod stolem nechce dál a někdo zase nechce z prolézaček vedle.

Přívoz… Fakt uzoučký můstek na loď a tři schody do ní, megakočár, jedno dítě v ruce, druhé za ruku a dva psy… pecka! 😆 Naštěstí jsme jeli sami a přívozník byl v pohodě a pomohl mi. Motor nechtěl naskočit a Markéta to komentovala slovy: „Ach jo, vybitý…“

Vystoupit bylo podobně zajímavé, na druhé straně katastrofa, že chce jet ještě jednou. A další, že nechce nikam jít, že chce domů… Po dvou kilometrech, úspěch 😂 Zachránily to slíbené prolézačky… za kilometr. Postup závratnou rychlostí.

Konečně Oparenské údolí, vyhlášená turistická atrakce. Jako příjemné údolí ve stínu stromů podél potoka, akorát kupa cyklistů a lidí i takhle skoro v podvečer. Zásadní nevýhoda, že tady rozhodně nenajdeme místo na spaní. Zastávka u potoka skončila vykoupánim Zbyši v oblečení. Na konci údolí ohrada s kozama, povedlo se nám odejít bez scény 😆

Slušné stoupání vesnicí Oparno, měla jsem co dělat tam kočár vytlačit. Odbočku na zříceninu hradu Oparno jsem si vyfotila 😂

Po cestě silničkou po úpatí Lovoše jsme ztratili Markéty kšiltovku, kterou nám našel nějaký hodný pán v drahém autě. Měla jsem z něj trochu divný pocit, protože jsme ho za tu cestu (náhodou?) potkali třikrát. Za nalezenou čepici ale nic nechtěl 😆 a pak už jsem ho neviděla.

Neznačená cesta do lesa, kterou jsem vybrala na hledání místa k přespání vedla opuštěnými zarostlými sady a zbytky zahrad, divná atmosféra a stále zarostlejší cesta. Nakonec jsme se prodrali křovím na útulnou malou louku, která měla zásadní nedostatek – posed a krmeliště… Zásadní pozitivum byla rovina a tráva jediná široko daleko, tak jsme to tam zapíchli.

Les s divnou atmosférou si vyžádal mýtné – Markéty sandálku, kupodivu ani nevyvaděla, když jsem ji odmítla jít hledat. Představa, že se budu zpátky třeba kilometr prodírat křovím a skoro po tmě hledat botu, ne…. Byla jsem ráda, že jsem uvařila večeři a přichystala spaní a neroztrhla deti, které dělaly, jakoby venku spaly prvně a skákaly do spacáků a lezly po plachtě. Navíc jsem se zděšením zjistila, že sice mám powerbanku, kterou jsem si na cestu zakoupila, ale kabel k ní zůstal doma. Prokletý les, jedeme spát.

Dnes 9,5km za 2:45h… nečekaně slušný výkon!

 

Sobota

Zpestření noci superúplňkem (budil děti) a přízračnými divočáky 😁 Vzbudily mě ve dvě ráno a vidím opodál svítící prasata. Pointa mi došla až později, když měsíc vylezl nad stromy a osvítil celou louku a ne jen průsekem prasata 😂 Každopádně prasata se zvesela rochnila asi třicet metrů od nás do doby, než Friska tichounce zavrčela. V tu chvíli byla tlupa v trapu. Celou noc ale šustila v lese kolem a budila mě. Pořád lepší, než kdyby dorazili myslivci.

Ráno nastal můj klasický problém – nedostatek vody, takže žádný čaj, velký špatný 😐 Plus teda nutnost sehnat urgentně vodu.

Zjistila jsem, že úspěšnost balení (poměr rychlosti a řevu dětí) tkví v tom vybalancovávat poměr věcí sbalených a ponechaných ke hře 😆

V 7:50 vyrážíme v čerstvém ranním slunci a vedru k padnutí. V duchu děkuju Zbyškovi, že má v hlavě neomylný budík na šestou hodinu ranní, aspoň vyrážíme brzy.

Ekodukt přes dálnici je asi pro kamzíky, musím nejprve pomoct dolů dítěti a pak se vrátit pro kočár.

Na poli sedí zajíc… Je to zajíc….? Není to kočka? Zajíc? Kočka? Sphynx kočka! S obrovskýma ušima 😂

V asi kilometr vzdáleném Režném Újezdu je kreslená studánka, ve skutečnosti napájí požární nádrž… Tak se napili aspoň psi.

Na NPP Boreč bych se podívala, ale někdy příště 😁

Nekonečná silnička do obce Boreč, zaháním žízeň ovocem ze stromů kolem, doufám, že mi z toho nebude zle. V obci Boreč jeden úspěch, minuli jsem dětské hřiště bez povšimnutí, jeden neúspěch, značená studánka je podezřelá studna…

Další možnost získání vody je za pět kilometrů ve vesnici Třebenice, kde má být obchod.

Do cíle lze dojít po turistické stezce, která vede přes zajímavosti, jako jsou kamenné kruhy nebo hrad Košťálov, nebo po cyklostezce, kde je houby, ale slibuje pohodlnou cestu 😁 Volím cyklostezku.

Začíná trochu pršet, dítě se neodbytně dožaduje pláštěnky a trvá na pěším přesunu, i když bych ji radši naložila, následně se ještě neodbytněji dožaduje infantilní hry „Kde je Markétka“… S vypětím sil předstírám, že ji hledám a lákám na nákup sladkostí.

Třebenice a otevřený obchod, hurá, neumřeme! Ze tří důležitých položek – voda, USB kabel a dětské sandály, mají první a třetí, přičemž nákup sandálů je rezolutně zamítnut: „Neci, ci nanuk.“

Po rozpatlaní nanuků a bonbónů po lavičce v parku a přilehlém okolí vyrážíme kousek zpátky k hospodě, která má krásnou zastíněnou zahrádku, nebo spíš zahradu za domem. Složitě zaparkuju kočár, uvážu psy a vyrážím dovnitř si objednat, abych zjistila, že mají zavřeno… Tak zase zpátky.

Další hospoda podle mapy je na náměstí. O poznání horší, zahrádka je jen tak na chodníku přímo vedle frekventované silnice a ještě tu smrdí kanál nebo co. Najedli jsme se a žádné dítě nevlezlo pod auto, úspěch.

O kus dál potkám další obchod, který nebyl v mapě, vietnamská večerka a mají USB kabely!

Další cesta vede po silnici, jezdí tu auta, paří slunko, Dingo nechce jít, Zbyšek nechce sedět v kočáru, Markéta má taky nějaký problém. Slibuju, že zastavíme u Luckého mlýnu, je tam podle mapy potok. Po odbočení ze silnice do aleje vedoucí k mlýnu se situace stává neudržitelnou a zastavujeme tam ve stínu stromů… K mlýnu se rozhodl jít Zbýša po svých. Asi 300m jdeme hodinu a půl, stavíme na hraní se štěrkem a slámou na cestě…

Konečně unavené děti spí v kočáru a jdeme! Průchod úzkou cestičkou křovím, nakonec dobrý. Vesnice Sedlec, nečekaně zajímavá, malebná… A dozajista není „The Steepest Street in the World“ na Novém Zélandu, ale v Sedleci na červené turistické 😀

Vyděsili jsme koně. Paní s ním musela odjet na druhou stranu. Nechápala, čeho se bojí… No já být kůň, tak se toho cirkusu a dvou vlků bojím taky 😆

Zoufalé hledání místa na spaní, protože Hazmburk se blíží a nechci ho přejít. Nakonec jsem to zapíchla „na Péťu“ asi 100m od turistické stezky v louce, ale za to s krásným výhledem! Na Říp!

Ušli jsme 15km za bezmála deset hodin 😁

 

Neděle

Klidná noc bez prasat i myslivců, pecka.

Ranní balení je opět náročné, ale lepší se moje balanční strategie. Navíc moc nepospícham, Zbýšobudík zvonil v šest, hrad počítám otvírá nejdříve v devět.

Nakonec schovat Croozer i batoh do křoví, Zbyšu do nosítka na záda a jdeme na Hazmburk.

Na kopec je to necelý kilometr a převýšení 100m. Markéta remcá, že nechce na hrad, že ji bolí nohy, že chce vzít. V půli cesty nás předjíždí auto na cestě, kde bych to nečekala. V něm dvě paní, jedou otevřít hrad 😆

Hrad otvírá v půl desáté, paní nás s úsměvem pouští o pár minut dřív.

Uremcanou náladu řeší letáček s obrázkem hradu, bájo. Pohyb po zřícenině s psama na vodítku a dítětem za ruku, když psi by chtěli lítat tam a sem a celý hrad si proběhnout a vlečou jak šílený oba – i Dingo se probral z letargie, a dítětem, pro které je terén prakticky neschůdný, je masakr. Markéta chce ale nutně na věž!

Aspoň máme zatím hrad pro sebe jen s jedním týpkem. Ve věži usoudím, že pro Dinga je to moc a pro mě s obouma psama taky. Vymýšlím, kam ho uvážu, a jediný další návštěvník se nabídne, že ho podrží. Ani moc neváham.

Zlatý starý senilní pes, je mu to fuk, lehne si a spí 😊

Předstírám před sebou i dítětem, že se nebojím výšek a hrdinně stoupám vzhůru. Na vrcholu věže se rojil nějaký drobný hmyz, Markéta zpanikařila, že „Fuj, mušky, pryč.“… Takže výstup stál za to 😁

Dole jsem děkovala klukovi za dohled nad Dingem a omlouvala se, že ho zdržujeme. Odpověděl, že mu to nevadí, jde ještě daleko. Chtěla jsem mu říct, že my taky, ale asi by to nepochopil 😂

Zbytek prohlídky ve znamení paniky – Tomáš mi tvrdil, že na druhou věž se nesmí, protože ji prý poškodil kulový blesk. Informaci jsem ani následně nedohledala, ale neprozřetelně vykládala dítěti. Zastavila se kus od věže a když jsem šla blíž, propukla panika: „Ne,ne, mami, spadne, věž spadne, mami pocem, bude bolet hlava!“ Jo dostat věží do hlavy, to musí vyvolat slušnou migrénu 😁

Cestou dolů míjíme davy, dobře to vyšlo 😊 vyzvednout zavazadla a směr Libochovice!

Parádní úsek cesty skrz sady, děti spí v kočáru, praží slunko, atmosféra jak na jižní Moravě nebo ve středomoří, perfektně si to užívám. Měním trasu tak, abychom šli kolem rybníku.

Naladěnou náladu mi nezkazí ani Friska s brašnama ve vodě… Dokáže to až Dingo, který se ztratí a když ho najdu, žvýká napůl shnilé srnčí uši 🤦‍♀️ Fuj… A pak zbytek cesty po silnici.

Restaurace se zastíněnou zahrádkou a dětský koutek, luxus a dovolenková nálada pokračuje. Tváří se trochu hogo fogo, ale ceny ujdou a navíc tu mají i WiFi, tak zjišťuju, co nového a jaké bude počasí.

Děti obsadily dětský koutek a rachají se v ostřikovači. Ostatní děti ve slušném oblečení na slavnostním obědě mají zákaz se tam přiblížit… aspoň ze začátku… o něco později litá mezi stoly smečka polonahých mokrých dětí, kterou vede Markéta. Ještě, že mě tu nikdo nezná.

Z restaurace skrz centrum přes krám do parku. V centru je pouť 🤦‍♀️ Všude stánky a davy lidí. Zbyšek nutně potřebuje můj nanuk a nehodlá bez něj sedět v kočáru a já odsud potřebuju rychle vypadnout. Máme kočár se smetanovou a čokoládovou polevou.

V parku je pouť taky, kolotoče. Moje nervy. Naštěstí dětské hřiště je v odlehlé části. Vypouštím děti, psi spokojeně usínají v trávě a já likviduju nanukostrofu a plánuju další postup.

Dál trasa vede přes vesnice a podél chatek u řeky, musíme co nejdřív pokračovat dál, abychom našli něco na spaní.

O dvě hodiny později marně přemlouvám dítě k odchodu.

Za hysterické scény vyrážíme. Šineme se v podvečerním horku po silničce a místo na spaní nikde. Korunu tomu nasadí močály kolem Malé Ohře, které jsou nejspíš celosvětově nejvýznamnějším líhništěm komárů! Zavíram děti do kočáru a doslova prchám bez ohledu na chudáka Dinga, za Markétina pokřikování: „Mami, další komář!“. Kde budeme spát fakt nevím.

Asi o dva kilometry dál nacházím luxusní místo mezi chmelnicí a řekou. Komárů je tu přiměřeně, srny chodí po poli opodál, posed je za rohem, prostě dokonalý!

Načež se z druhé strany vinice objeví traktor, projede, zacouvá zpátky a stojí… Hm a jsme v pr… Načež odjede.

Dobrý, nemusíme pryč, ale pocit bezpečí je fuč. Na začátku vinic stála maringotka, traktorista v ní nejspíš bydlí, co když sem v noci přijde?

Chystám spaní a pořád sleduju chmelnici, jestli se skrz ní někdo neblíží. K Markétinu velkému zklamání odmítám stavět přístřešek, potřebuju kolem sebe vidět.

Jasně, mám psy, kdo by k nám lezl? Jenže Dingo je hluchý jak poleno a spí jak dřevo. A Friska už taky není, co bývala, třeba těch srn na poli si vůbec nevšimla!

Mám plán na noční hlídku! Budeme se s Friskou střídat. Dám jí pár hodin, aby se vyspala, a já budu vzhůru a pak už ona nebude spát tak tvrdě a bude hlídat… Jen to domyslím, usínám 😀

Dnes 15km za 8 hodin…

 

Pondělí

Traktorista nepřišel.

Rozhodování, jestli dojít jen na nejbližší vlak cca 2km nebo celou naplánovanou trasu. Z bližší zastávky je to vlakem komplikované, dojdeme to!

Rozhodování, jestli to vzít asi kilometr po poli, což znamená zkrátit si cestu a vyhnout se hlavní silnici, ale taky minout Budyni s hradem… Volím pole, hrad někdy příště.

Potkáváme noční sousedky srnky a asi 300m od našeho bivaku nějaký trampský kemp nebo co… No v chmelnici to bylo taky cajk 😆

Za vesnicí Břežany (s tou první zastávkou) začíná cesta, jak jsem si celou dobu představovala. Široká rovná pohodlná cesta ve stínu lužního lesa, vedle nás řeka, ticho, klid, chládek, stín… děti spí v kočáru, psi si spokojeně pobíhají a koupou se v řece a já si jdu ponořená v myšlenkách… Paráda!

Mostek! Konec ponoření v myšlenkách, mostek užší než Croozer, a napůl shnilý… Měl mě varovat.

Za mostkem naráz úzká pěšinka křovím… A pak totální zrada. Úzká cestička se z ničeho nic vydává prudce vzhůru po břehu nad řekou. Je to jen asi tři nebo pět metrů, ale asi stejné převýšení 😁

Pokusím se kopeček s rozběhem zdolat, ale nedám ani půlku….

Vysadím rozespalou Markétu, Zbyška nechci vzbudit, potřebuju aby spal celou cestu.

Markéta sedí na vršku a brečí…

Zkouším vyjet bez ní… Marně…

Uvažuju, ale zavrhuju zapřažení Frisky…

Vzbudit Zbyšu, vyložit jeho i věci a vytáhnout kočár prázdný? Ne, vzbuzený Zbyšek rozhodně ne!

Psí vodítka, strom, kladka…

Kousek po kousku soukám kočár ke stromu v půli kopce. Zaklíním kočár o strom a nová kladka o strom na vršku…

Jsem tu!

Úzká cestička a to samé dolů…

Dingo má senzor na krizové situace, kdy nutně potřebuju perfektní spolupráci všech – odešel za roh sežrat hovno. Řvu na něj vztekle, že si málem vzbudím Zbyška.

Řve i Markéta, která se na úzké stezce nad řekou bojí a nedokáže sejít cestu dolů.

Střídavě pomáhám Markétě a vracím se pro kočár. Dítě vždycky čeká na místě, křečovitě se drží mého odloženého batohu a po tvářích se jí koulí slzy. Chudák.

Zákeřný kousek cesty končí u nějaké chaty. Zbýša přes to všechno stále spí! Jupí! Markéta už se přes slzy směje a vykládá pořád dokola, že se bála, ale zvládla to. Má zážitek a důvod být na sebe pyšná. A já taky.

Hostěnice, malebná vesnička úplně zkažená dětským hřištěm 😆 Musela jsem naslibovat další lepší, abychom ho mohli minout. Není čas ztrácet čas, cesta na vlak dlouhá, vlakem dlouhá, autem dlouhá…

Nekonečna asfaltka do Brozan zpestřená podchodem pod dálnicí. Kousek dál se mi z ní povedlo uhnout na cestu vedle.

V Brozanech je COOP. Mají tam nanuky a velké prostranství před obchodem, kde můžou děti běhat a plácat nanuky na sebe i na zem 😁

Mají tu i hospodu, ale nakonec volím svačinu na slíbeném dětském hřišti. Jenže jedno je ošklivé a druhé v uzavřeném sportovním areálu, kam nesmí psi. Co naplat, další je v Doksanech hned vedle. Jenže Markétu už moje celodenní slibotechna nebaví a začne fňukat, že nechce na další a vleče se naštvaně po chodníku za mnou a prská jak kočka. Nedivím se jí.

Proti nám jede rodinka na kolech, ale jaká! Vzájemně se na sebe chápavě smějeme, protože vezou dvě děti, jedno v sedačce a druhé na tyči a k tomu doslova hromadu zavazadel, že to trochu vypadá, jako by se ty brašny samy valily po cestě 😂 Je to dobrý, nejsem tu nejvyšší blázen… Kdoví, kam jedou.

Konečně Doksany, tak trochu cíl celé cesty…. Místo z mé oblíbené knížky… Jako nečekala jsem, že tu najdu keltskou vesničku a tajemnou drusadu, ale doufala jsem, že zajímavou atmosféru a Genius Loci místu dodá klášter a najdu tu nějakou malebnou vísku…

Pár domů kolem silnice ucpané kamióny a zchátralý klášter…

Aspoň to dětské hřiště tu bylo pěkné nové. Akorát žádné děti a naše unavené dítě nechtělo nechat unavenou matku sedět, takže další scéna. Jo, taky se na to celý den těšila a nebylo to, jak si představovala…

Plánování cesty na vlak… Nutnost dostat se do Dolánek jinak než po hlavní silnici. Je to jen 1,5km, ale v těch šňůrách aut to nejde. Vedle je kreslená podivná cesta po bývalém drážním tělese, konzultuju její průchodnost s Tomášem po telefonu, páč nemám leteckou mapu. Nakonec to risknu, radši vléct kočár po poli než mezi auty.

Cesta je nakonec celkem schůdná. Unavené zklamané dítě usíná. Nasazuju tempo, omlouvám se Dingovi, ale mám už toho dost, chci na vlak.

Na kraji Dolánek balkánské hospodářství 😂 dědeček sedí na zápraží a vyrábí třísky a na cestě se pasou uvázané kozy 😆

Krásná studánka – kaplička. Napájím psy, sebe a Zbyšu, který se vzbudil a fascinovaně se ráchá v prameni vody. Odnáším ho komplet durch.

Cílová rovinka v podobě asfaltové cesty do obce Hrdly, vedro, slunko, žár… Dingo má dost, dneska dostal do těla chudák invalidní, v duchu i nahlas se mu omlouvám.

Krásné dětské hřiště, které nemám v mapě a Markéta spí… Musím aktualizovat mapy, to už je druhé, co tam není 😂

Vlaková zastávka a životně důležité dilema – jezdí vlaky vpravo? Otázka vykolejí i Tomáš v telefonu, my vidláci z hor, kde máme jen jednu kolej… Jak mám sakra vědět na které straně mám čekat??? Na druhou přes koleje se musí po silničním mostu, takže fakt nepřeběhnu, až vlak přijede… Z poklidného čekání ve stínu u spících dětí a psů se stalo nervózní pobíhání po perónu ve snaze zjistit na které straně mám stát…

Nakonec stačilo počkat, všechny vlaky co projely kolem, jely vpravo 😁

CityElefant – Markéty naprosté nadšení z dvoupatroveho vlaku. Moje o moc menší z přestupu v Lovosicích. Dingo odmítal vystoupit. Já v jedné ruce Zbyška, druhé vodítka, třetí kočár a pod ním zarputile ležící Dingo 😀 A plný perón lidí, ostuda.

Vlak do Žalhostic má zpoždění pět minut… Deset minut… Patnáct minut… Už jede! Nějaká paní se mě ptá, jestli chci pomoct s kočárkem. Koukám na schody a uzoučke dveře snad historického vláčku a konstatuju, že tam asi Croozer nedostanu. Je asi dvakrát širší, než ty dveře. Strojvedoucí se vyklonil z okna, prý jestli kočár nemůžu složit 😀

Tak čekáme dalších deset minut, naštěstí jen, na další vlak, klasický nízkopodlažní… Uf.

Původní plán, že v Žalhosticích ještě jednou prestoupíme měním na 1,5km pěšky…. Celou cestu jsem se těšila, až budu ve vlaku, za tu chvíli ve vlaku jsem se nemohla dočkat, až budeme zase venku…

Nádraží Velké Žernoseky, naše auto! Dokázali jsme to 😊

Dnes 14km za 6hodin. Celkem 55km (nevím, kde se nabralo těch patnáct proti plánu 🤣)

Závěrečné kecy si nechám od cesty 😉