Na vzdory tomu, že momentálně musherské závody vynecháváme, téhle nové akce jsme se museli zůčastnit 🙂

Závod uspořádali kamarádi Adéla s Jirkou a protože oba patří mezi příznivce akcí Sportovního klubu ČSV, bylo to podle stejného gusta. Závod v canicrossu uprostřed zimy, aby bylo co nejhorší počasí 😉 Start závodu byl na vršku tak, aby čerství psi mastili plnou silou dolů z kopce bahnitou (případně zasněženou či umrzlou) pěšinkou a druhou podobnou se pak člověk musel drápat už poněkud vysílený zpátky vzhůru… Pecka 😀 Dvakrát dva kilometry v tomhle terénu byly příjemný zážitek 😉

My jsme přijeli k Adéle už večer před tím, takže jsme to měli i se společenskou návštěvou. Druhý den dorazilo plánované počasí a chvilku dokonce i sněžilo, než se sněžení změnilo na vytrvalý déšt. Situaci v tom počasí komplikovalo to, že se muselo ke startu dojít od aut asi kilometr… a ještě k tomu tou rozblácenou pěšinkou, což bylo ještě o kus zajímavější, když jsme se tam snažili dovézt kočár 😀

Jelikož Dingo už se samozřejmě není schopný takovýchto kratochvíli účastnit, zapůjčila jsem si pro sebe od Jirky Marwyna. Už jen chystání se s ním na start byl zážitek! Splašené, natěšené, neovladatelné zvíře… zlatí naši vlci 😀 Na druhou stranu se musí nechat, že start byl famózní! Marwyn zajistil přesně ten adrenalin, co organizátoři plánovali. Sypala jsem se dolů z kopce po bahně a snažila se prostě nezabít. Spodní část po pěkné cestě jsme profrčeli rychlostí invalidního blesku, protože moje fyzička se momentálně pohybuje v záporných hodnotách, takže chudák Marwyn táhl a já se za ním snažila předstírat, že běžím. Na odbočce do stoupání stál Petr a v křoví měl schovaného Danteho a Floyda, což Marwyna zaujalo, a místo, aby mi začal pořádně pomáhat do kopce, zastavil a otáčel se za Petrem a psama. Začala jsem ho povzbuzovat, hecovat, popotahovat – to mu přišlo asi jako velmi zábavné a začala kolem mě a po mě skákat a kousat mi ruce a vesele dovádět. Trvalo mi skoro celé stoupání, než jsem ho přesvědčila, že poběžíme dál 😀 Nakonec se pod vrškem chytil a začal se zase snažit za sebou vláčet ten líný žok, ale bylo vidět, že mu se mnou už dochází trpělivost… Do cíle jsme ale dorazili v podobně velkém stylu jako na startu 🙂

Tomáš běžel samozřejmě s Friskou a já doufala, že jí chytne závodní atmosféra jako vždycky, a potáhne pořádně. Jenže závod přece jen nebyl takový, jak je zvyklá – žádná nervozita, žádní diváci u trati, žádní psi kolem (startovalo se ve velkých rozestupech), a k tomu všemu i její mizerná fyzička a jiný náklad v tahu (místo malé a pomalé paničky, kterou stačí trochu potáhnout, rychlý a velký páníček, to by musela hodně makat, aby ho pořádně táhla), takže její výkon byl hodně laxní…

Čekání na druhé kolo bylo z celého závodu snad nejhorší, člověk byl promočený, převlíkat se na tu chvilku nemělo smysl, a celou dobu lilo a lilo. Jediný, kdo nemokl a všechno to spokojeně prospal, byla Markéta pod pláštěnkou v kočárku 😀

Druhé kolo se běželo v opačném směru, nejprve táhlé louky, pak sešup dolů k Petrovy, po široké cestě podél potoka, a blátivým úvozem vzhůru, podél Lechova kamene do cíle. Marwyn už se mnou ztratil trpělivost úplně, usoudil zřejmě, že buď mu nadávám, ať běží pomalu, nebo ho brzdím svou pomalostí, a taky zvolnil tempo. Nakonec já už stejně spíš umírala, než běžela 😀 Ve stoupání nahoru nás předešla nějaká soupeřka, která šla rychleji, než já se pokoušela běžet 😀 To mě dorazilo úplně… 😀

Taky Friska měla druhé kolo slabší a bohužel i Tomáš, který při čekání mezi koly prochladl a zatuhl a druhé kolo běžel výrazně pomaleji. Což byla škoda, protože na vzdory stížnostem na Frisku, by při udržení tempa v druhém kole, měli na medaile. Stejně Tomáše podezíram, že ho Friska netahá proto, že on běží rychleji než ona a ona to pak už prostě nestíhá 😀 Nakonec totiž i tak skončili na super čtvrtém místě! Moje umístění snad ani nebudu zmiňovat, byla by to pro Marwyna ostuda… no dobře, desátí ze čtrnácti jsme byli :/

Objednaný vytrvalý déšť skončil přesně s doběhnutím posledního závodníka a na vyhlášení vítězů už krásně svítilo sluníčko 😀 Akce pokračovala super posezením u Adély a Jirky se členy a příznivci Sportovního klubu, takže nechyběla ani ta „kultůůůra“ 🙂

No nezbývá, než jako obvykle slíbit, že na příští ročník opravdu natrénuju 😀