Jakmile jsem dojela Šediváčkův long minule, okamžitě jsem věděla, že se sem musím ještě někdy vrátit, protože takový zážitek si člověk musí zopakovat. Bohužel se to ale několik let nedařilo a znovu se mi to povedlo až letos…

Uvědomovala jsem si, že tentokrát je všechno mnohem komplikovanější, než minule… Tím zásadním problémem je samozřejmě chromý Dingo, který už běžet nemůže. Jet se samotnou Friskou mi nepřišlo ideální, když budou psi dva, budou se podporovat, půjde to líp, líp mě utáhnou a vůbec… Po nějaké době vymýšlení došlo na nápad zapůjčit si od Pavla Frisčina příbuzného Tondu. Tonda je sice mladý, ale už dlouho je pravidelně zapřahán do koloběžky se svou mámou, takže ví, co se po něm chce, natrénováno má… Moje původní představa byla sehnat spíš nějakého spolehlivého tahouna, který dobře umí povely, rychlost a nadšení tomu dodá Friska, ale s její spolehlivostí je to různé… No nakonec došlo na to, že budu mít dva bezmozky motory a žádné kormidlo 😀

Společné tréninky s Toníčkem taky zrovna nevycházely a tak se nakonec stalo, že Tonda s Friskou společně odběhli jeden závod s koloběžkou… a na lyžích jsem je prvně spolu zapřáhla až na startu Šediváčka… Jo, jinak jsem úplně normální 😀

Další komplikací bylo to, že Friska si měsíc před startem nějak hnula kyčlí (smekla se doma v kuchyni při vítání s fenkami od kamaráda – taky je jinak úplně normální :D) a nemohla se na nohu postavit. Braly mě mory – místo, abychom honem ještě pár týdnů trénovali (na podzim jsme docela poctivě běhali a před Vánoci párkrát jeli i na lyžích, ale přes svátky jsem trochu nestíhala a v jednom kuse pršelo, tak jsem to hodlala začátkem ledna ještě dohnat), Friska dostala striktní klidový režim (pomalu nesměla vstát z pelechu) a já se modlila. Nakonec se noha uzdravila (velké dík za to patří i chiropraktickým zázrakům Zuzky Zápalkové – naší dvorní opravářky mých věčně rozbitých psů), ale první zapřažení na zkoušku proběhlo až o víkendu před startem… No nic, musím spoléhat na Frisky věčně přetékající energii, že to prostě dá i bez tréninku…

O něco hůř to bylo s mojí energií, neboť jsem pár dní před startem začala bojovat s nepříjemnou únavou, které jsem ale v tu chvíli ještě nepřikládala váhu a netušila, že s ní krutě budu bojovat ještě několik následujících týdnů. Na vzdory tomu všemu jsem byla pevně rozhodnutá, že to zvládneme! Nakonec se mi ještě náhodně podařilo ukecata Nelu s Hunterem (po tom, co jsem náhodně zjistila, že kdysi dělala biatlon a tudíž musí umět jezdit na lyžích), aby šla do téhle kratochvíle se mnou 🙂

 

Úterý

Úterním úkolem bylo dojet do Deštného, cestou vyzvednout v Hradci Tondu, odprezentovat se a ubytovat a potkat se s Nelou… Vyšlo to částečně 🙂 Tondu jsem bez komplikací naložila (Pavel sliboval původně, že ho doveze, pak že přijede zítra, pak že přijede pozítří… pak že na vyhlášení… no nedorazil vůbec :D) a do Deštného dorazila včas podle rozpisu na netu, ale i tak jsme prezentaci už nestihly ani já, ani Nela. S tou jsme se ale našly a zajely se ubytovat. Bohužel chata, kde jsem byla loni, která je kousek od startu, už měla plno, ale sehnali jsme nějaký docela příjemný penzion U Matulů na druhém konci Deštného.

Vrátili jsme se pak k chatě Kristýna, odkud vycházel slavnostní průvod pod sjezdovky v Deštném, kde bylo slavnostní zahájení. Nechtělo se mi psy nechat v autě, takže jsem je vzala s sebou a vzápětí si nadávala. Cesta byla jeden led a ukázalo se, že nejen Friska, ale hlavně Toníček, neumí chodit na vodítku… vlála jsem všemi směry, jak jsem se snažila rozjíveného Tondu nějak usměrnit, nadávala a přemýšlela, jestli v těch namožených rukách zítra vůbec udržím hole :/

Frisky a Tonda na slavnostním zahájení

Zahájení v soumraku s loučemi a hudbou bylo stejně jako minule velmi podařené, vylepšené ještě o večerní starty závodníků na 300km, kteří tudy projížděli. Potkali jsme tu řadu známých, ať už těch, co přijeli pomáhat s organizací závodu, nebo jen na zahájení. Prostě paráda 🙂

Dalším plusem dnešního dne bylo to, že se ukázalo, že se Hunter s Tondou bez potíží snáší, takže snad nebude problém je mít společně v jednom pokoji. I tak jsme večer pečlivě vymyslely rozložení psů, každý dostal svůj flek v takové vzdálenosti od ostatních, aby na nikoho nedosáhl a nemohl si hrát a nebudili nás v noci 😀 Tonda skončil přikurtován k topení těsně vedle mé postele, což nebylo úplně strategické, ale byl to nejpevnější bod místnosti 😀 Hunter byl uvázán u stolu a Friska u volné postele u dveří, s čímž nebyla moc spokojená, ale neprotestovala 😀

Rozložení psů v pokoji 🙂

 

Středa

Ve středu byl pro kategorii skijoring start asi v jedenáct, ale ráno jsme museli ještě na veterinární přejímku psů. Úkol se poněkud zkomplikoval, když se moje auto rozhodlo nestartovat. Poskládali jsme se tedy do Neliného (což nebyl až takový problém, až na to, že jsem nemohla psy nechat v přepravce, kdyby to bylo potřeba) a následně se ukázalo, že auto mělo velké právo protestovat proti dnešní jízdě, když polozamrzlý teploměr ukázal -21°C… No nádhera!

Balení na cestu mě trochu rozhodilo po tom, co jsem zjistila, že mám přichystaných věcí asi dvakrát tolik, co Nela (a dvakrát tak velký a těžký batoh), a jsem si jistá, že všechno z toho rozhodně s sebou potřebuju! No tak zase mám dva psy… Po boji s věcmi a těmi dvěma psy, jsme konečně vyrazily na start. Každou minutu už jsem si uvědomovala, jak je neuvěřitelně úžasné mít starší, vychované psy, kteří prostě nic neřeší a mají nějaký svůj zajetý systém… Jakože třeba, když je někde odložíš, tak zůstanou ležet, když jim chystáš jídlo a tak trpělivě sedí a čekají, neustále někde nelozí, neskáčou ti do misek, nevyráží misku s vodou z ruky, nesnaží se ti nacpat do batohu, ukrást jídlo z ruky, nelezou ti každých pět vteřin po hlavě… A to jsem si fakt myslela, že je Friska extrémně otravná a přehnaně akční… Z Toníčka mi šla hlava kolem… Moji psi byli v tom věku asi stejní, jen to člověk už nějak vytěsnil z mozku… No snad konečně využije svou přemíru energie správným směrem.

No… Náš start se stal skoro legendární. Oba psi vyrazili, Friska se zápalem sobě vlastním hodlala pronásledovat závodníky před námi (Huntera za námi zcela ignorovala, což celkem dělala většinu cesty, zaplať bůh), zatímco Tondovi to přišlo nesmírně zábavné a jal se do Frisky kousat, což pobavilo všechny kolem a bylo zvěčněno několika fotkami. Každopádně startovní stoupání sjezdovkou ho přece jen trochu zchladilo a psi začli jakž takž spolupracovat.

Start aneb Kristýny fotka, která obletěla internet 🙂

Následoval úsek po loukách a přes potoky, což bylo poměrně technicky náročné a jak jsme se všichni tři teprve sžívali, jela jsem toho drahný kus po zadku 😀 Projelo se Deštným a kousek jsme se vezli za nějakým spřežením a psi šli konečně pěkně a začala jsem si to užívat. Byla to ale jen chvilka, ztráceli jsme trochu Nelu, protože Hunter se svou konstrukcí ledního medvěda přece jen není stavěný na rychlejší cval, a spřežení nám ujelo, cesta začala stoupat a psy to přestalo bavit. Celé to asi pěti kilometrové stoupání směrem na Šerlich, jsem těžce trpěla. Nevalná kondice a podivná únava mě brzdily, měla jsem pořád pocit, že už přece musíme být nahoře, že to nemůže být tak daleko, Friska se regulérně flákala, protože Hunter byl za námi, Tonda se flákal taky, tak proč by šla dopředu… A Tonda vymýšlel blbosti, kterými mi ubíral nevalné zásoby sil, jako třeba, že se nutně chtěl jít kamarádit s každým spřežením, které nás předjíždělo (a udržet tu horu rozradostněných svalů byl fakt mazec), nebo skákal šipky do závěje, čekal na Huntera, aby se přivítal s ním, či přepadával Frisku, která na něj nebyla ale vůbec zvědavá… Paráda… ./

Když se cesta nahoře začala trochu rovnat, usoudila jsem, že nastal čas trochu přidat a snažila jsem se psy vyhecovat k běhu a sama se rozjela… Marně… Lehce se rozběhli, pak začali zpomalovat a já se řítila mezi ně… Z nějakého důvodu jsem pojala ideu, že když se zaklesnu do jejich krční spojky, malinko je popotáhnu, rozběhnou se… V příštím momentě jsem se válela po zemi, jak mi krčák podrazil nohy 😀 😀 😀

O kus dál nás naštěstí předjelo nějaké spřežení, které se mým psům ohromě zalíbilo a vyrazili za ním… A už jsem jela… Běželi lehkým cvalem a já se několik dalších kilometrů v podstatě jen vezla a jediné, co jsem musela, bylo brzdit z kopců… Nádhera! Takhle to má být, takhle to má vypadat, takhle si to mám užívat… snad se konečně chytli a dál už to půjde, snad už to nejhorší máme za sebou…

Na Masarykovu chatu jsem přifičela v úplně jiné náladě, nadšená, jak to konečně krásně jede a psi šlapou, jak hodinky… Jenže Nela nejela… Hunťák šel, co dokázal, valil jak o život, jenže prostě ani sprintem z kopce nedokázal obří Saarloos běžet tak rychle, jak moji ČSV lehkým cvalem. A tak jsme na ní museli počkat. Oblíbené spřežení nám odjelo a byli jsme zase tam, kde před tím… Psi ještě chvíli jakž takž šli, ale jak se odbočilo ze široké cesty na úzký traverz projetý jen skútrem a rozoraný desítkami spřežení, přesně na tu cestu, se kterou jsem brutálně bojovala i minule, že se mi tu psi příšerně bořili a Friska nechtěla jít, nastalo zase peklo…

Tonda si navíc vypracoval úplně stejnou strategii jako minule Friska, vždycky chvíli šel a pak se zasekl a stál, z ničeho nic to zaflekoval, a konec… nepomáhalo nadávat, trestat, přemlouvat… jen trvat na tom, že má prostě jít… prostě jít… stejně jako minule s Friskou. Stejně jako s ní tenkrát mi tekly nervy, jen teď jsem byla ještě strašně vyčerpaná a měla jsem pocit, že tohle nemůžu přežít. Ty dva kilometry k tobogánu jsme se plahočili celou věčnost a nadávali jsme s Nelou obě. Zkoušely jsme se prohodit, že půjde Nela první, ale Hunter odmítal jít ve předu úplně, takže to prostě nešlo.

Tobogán byl další lahůdka, strašně se to tam bořilo, a tak jsme se sypaly dolů za dalších nadávek na táhnoucí psy (teď samozřejmě táhli, hlavně Tonda, Hunter šel celkem za paty), a neustále padaly. No jako děs 😀 Když jsme se vysypaly na kontrole u Rampušáka, měla jsem toho tak akorát dost. Zastavily jsme tam, že si dáme aspoň svačinu, ale já už tušila, že je to všechno špatně. Nebyla jsem úplně vyřízená, věděla jsem, že jsem ještě velký kus schopná ujet, ale nespolupracující psi mi ubírali strašných sil, a představa, že jsme tak někde v půlce, kdoví jestli, že už je pomalu večer, že už nás předjeli asi úplně všichni, včetně snowbikerů, a že takhle to dál nejde, takhle nemůžu to samé dát zítra znova, mě zdeptala natolik, že jsem se chystala navrhnout, že to zabalíme a pojedeme odsud dolů, protože je to tu bez tak KO, můžeme to zkrátit (teda ale s tím, že vypadneme ze závodní kategorie a přesuneme se do turistické). Nela ale vypadala, že je úplně v pohodě, povídala si s Rampušákem a nezdálo se, že by jí taková varianta vůbec napadla. No dobrá teda, nebudu padavka, jedeme dál… třeba to bude lepší… Psi dostali taky něco na zub, třeba konečně půjdou líp…

Toboganem dolů….

Nešli… cesta pokračovala nějakým šíleným děsem (minule asi vedla jinudy), jakousi cestičkou, která šla nejprve po úbočí kopce, ale místy přes různé terénní nerovnosti, a pak strání nahoru mezi stromy… Nedalo se tam pořádně nějak jet, bylo to úzké, rozšmelcované od spřežení, a když psi netáhli, plácaly jsme se tam jak ryby na suchu a posouvaly se rychlostí šneka… Já začínala být trochu smířená a prostě jsem se šinula vpřed, na Nelu přišla asi krize a nadávala jak špaček, snažila se Huntera přinutit, aby šel první, aby mi pomohla, ale ten stávkoval, a Nelu bral psotník…

Doplácaly jsme se na nějakou další kontrolu bůhví kde (asi pod Homolí), nějak už jsem vůbec nebyla schopná se orientovat, některá místa jsem měla pocit, že jsou mi povědomá z minula, ale nebyla jsem si jistá, jestli mi to všechno nesplývá… Když jsem si uvědomila, že odtamtud máme asi sjíždět dolů na Orlické Záhoří a když nám kontrola potvrdila, že už jsme asi úplně poslední, chytly mě další zaječí úmysly a začala jsem pokukovat po druhé lyžařské trati, které vedla odtud zjevně na druhou stranu, odhadovala jsem, že směrem k Deštnému… Co to prostě zabalit a vzít to nejkratší cestou dolů? Nela ale pořád vypadala odhodlaně pokračovat, tak jsem nahlas neřekla nic a vyrazila do dalšího tobogánu. Opět to nešlo jet a musely jsme pěšky pěkný kus. Vyšly jsme na nějaké louce, kde jsme lyže nazuly, ale byl to takový freeride loukou se zapřaženými psy, kterým běh volnou loukou připadal super zábavný, takže Friska s Tondou si začaly kousat hlavy a naprosto ignorovali, že po nich chci nějakou spolupráci…

Dole byla aspoň, když nic jiného, hezká široká trať, a jak jsme se trochu rozjeli, psi se trochu rozběhli a šli přes celé Záhoří docela dobře. Věděla jsem, že nás teď čeká to táhlé stoupání na Pěticestí, která má asi 4km, a že to bude mazec. Zároveň jsem si ale říkala, že pak už to přece bylo jen tak nějak z kopce… asi ještě daleko, možná k deseti kilometrům, ale převážně z kopce… to už pak nějak dáme. Stejně jako já minule, jsme ani teď moc nevěděly, kolik jsme ujely a kolik nás čeká… celá trasa měla mít asi 60km, ale Nele nějak blblo měření, takže jsme měly rozptyl asi několika desítek kilometrů 😀 Tak jsme jen těžce hádaly, kolik toho asi máme ještě před sebou…

Zatímco jsme se štrachaly tím děsným kopcem, začalo se stmívat, což nám na optimismu moc nepřidalo. Psi absolutně nešli, plouhali se před námi, zevlili, čuchali… a my ťapaly za nimi a už jsme se ani nevztekaly a jen se utěšovaly tím, že musíme jen vylézt nahoru a pak už to snad bude dobré…

Za každou zatáčkou už jsem čekala vršek, vždyť už jsme museli ujet aspoň deset kilometrů!, a pořád nic… Najednou se ve tmě před námi vynořil skútr a zastavil u nás.

„Ahoj, jste v pohodě?“

„Jojo, jsme, jen nám to jde pomalu, psům se moc nechce…“

“ No my jsme vás jeli hledat, jestli jste v pořádku, že už jste úplně poslední… A chcete to dojet, nechcete odvézt?“

Co je to za dotaz, když už jsme se dovláčely až sem???

„Jo, jasně, my to dojedeme!“ Nela byla pořád plná odhodlání… mě se pochybnosti asi držely trochu víc…

„Však už jen tady nahoru a pak už je to tak nějak z kopce, ne?“

„No… ani ne… Je tam ještě jedno asi pětikilometrové stoupání… a máte to ještě tak dvacet kiláků celkem…“

„Aha…“ I Nela najednou přestala vypadat tak úplně odhodlaná…

„Tak my se jedeme otočit a zatím si to rozmyslete, cestu zpátky vás případně nabereme.“

Tak jo… skútr zmizel ve tmě… chvíli bylo ticho…

„Hele, to fakt asi nedáme, co?“ Chvilka debaty, ale celkem bylo rozhodnuto. Největší obavu měla nakonec Nela z toho, jestli Hunter zvládne cestu na saních za skútrem, přece jen Saarloosové asi běžně takové aktivity neprovozují. Bylo mi jasné, že Tonda nic takové v životě taky nezažil, ale vzhledem k tomu, že Toníček je z těch, co si nějaké problémy nepřipouští, nepředpokládala jsem, že s tím bude nějaká komplikace. Friska už jela takovou řadou dopravních prostředků, že jí nějaký skútr rozhodně nemůže rozhodit. Takže ve chvíli, kdy se kluci vraceli zpátky, stály jsme už u cesty a oblíkaly na sebe všechno rezervní oblečení, co jsme měly. Nela s Hunterem nastoupila první a usadila se dozadu se psem na klíně. Sedla jsem si na druhou stranu a psy nacpala mezi nás. Jak jsem se rozjeli, podjelo mi to a zůstala jsem tak napůl ležet opřená o batoh, psy mezi nohama. Ani jeden z nich, včetně Huntera, neměl potřebu něco řešit. Tonda s Friskou si položili hlavy na moje břicho a Hunter Tondovi na zadek a všichni tři svorně usnuli, hlavně Tonda, kterého nevzbudila ani sem tam nějaká mulda či zpomalení a zrychlení 😀

Na saních za skútrem

V pozici pololeže jsem z cesty viděla spíš než krajinu jen zamračené nebe a ubíhající stromy kolem, mrznul mi zadek a během chvilky jsem byla celá dřevěná, trochu jsem klimbala a citila se různě… Takhle to vzdát… ale co, stejně bychom to nedaly, jsem lemra… ale i tak, aspoň dneska dojet jsme to mohly… no tak zase se vezeme na saních za skútrem, to se jen tak někomu nepovede… stejně je to ostuda… no a? Hlavně, že už se vezu a nikam nemusím… Jeli jsme dlouho, dlouho a mě začínalo docházet, že tohle bychom fakt nedali… Když jsme konečně zastavili a já už myslela, že jsme v Luisině údolí (kde nás ještě měli přehodit do auta), byli jsme teprve na KO u Rampušáka. Zastávka vzbudila Frisku a Huntera, zvedli hlavy a koukali, co se děje. Tonda byl dál úplně tuhý. U saní se objevil někdo (ze své pozice jsem nic neviděla) s dotazem: „Holky, nechcete na cestu guláš nebo rum?“ V tu chvíli zvedl hlavu i Toníček s výrazem, jako by dotazu rozuměl 😀 Musela jsem se začít smát 😀

V Luisině údolí jsme chvilku čekali na auto na odvoz, načež se ukázalo, že odvozci jsou Němci. Takže jsem byla nucena ještě v tom stavu konverzovat v němčině (jako vždy na Šediváčkovi, tu prostě byla mezinárodní řeč němčina, s angličtinou se člověk nechytal). Zvládla jsem vypotit pár ne úplně souvislých vět o tom, že jsme neměly žádný problém, jen psi byli unavení, jeden je ještě mladý a bylo to na něj asi moc těžké… Chápavě kývali a pak už mě dál netrápili 😀

No tak první etapa se nám teda zrovna nepovedla, čímž jsme si zazdili zbytek závodu…

 

Čtvrtek

Druhý den jsme místo druhé etapy, na kterou opravdu neměl sílu ani jeden z nás včetně psů, zvolili odpočinek a přemítání, co dál. I když jsme nedokončili jednu etapu, mohli jsme v závodě pokračovat v turistické kategorii (kde si člověk mohl volit počet etap a částečně i jejich délku), což nás, na vzdory všem peripetiím, lákalo. Nechtělo se nám to prostě úplně zabalit… Navíc Nela byla nějaká natěšená na bivak, asi si chtěla tenhle zážitek vyzkoušet… Ostatně pokud bychom chtěli nějak pokračovat, nic jiného nám moc nezbývalo, než to vzít s bivakem. Postupně se tak během dne rýsoval plán, vzít to zítra zkrácenou trasou na bivak a v sobotu pak zkrácenou trasou do cíle. Prostě jen tak, abychom ještě kousek jely… Čekaly jsme ale do večera na meeting, kde se dozvíme, jaká bude nejkratší možná trasa, abychom věděly, zda to dáme, nebo ne.

Mezi tím jsme se celé dopoledne válely v posteli a přes původní zákaz se nám tam nacpali i všichni tři vlci… Striktní oddělení psů vzalo za své, když jsme si byly jisté, že Hunter s Tondou nebudou mít nějaký konflikt, a taky když už i Tonda konečně odpadl a přestal si pořád chtít hrát 🙂

Poctivý odpočinek aneb kolik najdeš v posteli vlků?

Na oběd jsme se vypravili vycházkou na Kristýnu. Tonda pomaličku začínal chápat, že chození na vodítku u mě má jistá pravidla (i když jich není moc, moji psi toto umění taky zvládají jen okrajově :D) a taktéž pobyt v hospodě. Že na povel lehni se má nejen položit, ale také v té pozici zůstat, a začínala jsem mít pocit, že ještě pár dní a už bychom spolu byli schopní celkem dobře existovat bez toho, aby tomu psovi někdo v jednom kuse nadával…. 😀 „Tondo, ty debile“, byla už taková fráze, kterou jsme obě s Nelou jako nějakou mantru opakovaly aspoň třikrát do hodiny 🙂

Na Kristýně jsme si daly oběd, pak něco k pití, pak někoho potkaly a pokecaly, pak došly vyvenčit psy, pak si daly večeři… a najednou byl večer 🙂 Psy si samozřejmě pořád někdo chodil hladit a na něco se ptát… Obvykle došlo i na to, proč jsme nedojely… Co na to říct? Vytvořily jsme takovou naučenou odpověď, že Toníček je ještě mladý a měl toho už dost… taky Hunter, jasně, je moc těžký a pomalý, boří se… a my jsme neměly dost fyzičky… mladého rozjíveného Toníčka si ale každý zapamatoval a záhy z něj byl známá osobnost 😀

Na meetingu jsme se dozvěděli, že zítřejší nejkratší trasa je něco kolem 25km a trasa z bivaku do cíle dokonce jen asi 5km, takže bylo rozhodnuto, že jedeme. To dáme! 🙂

Cestou zpátky do penzionu nás ještě doprovodil malý Frisky příbuzný – štěně ČSV Matys Srdcerváč, psi si s ním hezky pohráli, tak si ten den nakonec užili i oni, myslím 🙂

 

Pátek

V pátek jsme se ráno odubytovaly z penzionu a přesunuly se oběma auty na start. Moje auto už neprotestovalo, taky teplota už mezi tím značně vylezla a i na noc (pro nás důležité vědět, jestli zmrzneme :D) hlásili jen asi -11°C. No pořád to asi bude nejstudenější noc, jakou budu trávit venku…

Na Kristýně jsme si daly ještě oběd, zvládly si nezapomenout nechat odvézt věci na bivak (byla toho hromada, ale když člověk nechce umrznout :D) a chystaly se na start.

Na startu páteční etapy

Sjezdovku nahoru už jsme šly dneska pěšky, nemělo cenu se někam hnát a nějak burcovat psy, tak jsme se jen líně vyplahočily na vršek. Nazuly lyže a vydaly se přes louky a potoky… s Tondou a Friskou už jsme se aspoň sžili a tak jsem padala mnohem míň a celé to projela celkem elegantně, i když to místy bylo elegantně po zadnici 😀 Následující pětikilometrové stoupání bylo opět peklo. Probíhalo asi tak stejně jako předevčírem – Friska zevlila, Hunter celkem šel za námi, a Tonda vymýšlel, čím si tu nudu zpestřit 😀 Navíc dovedl k dokonalosti svou super hru ve stylu „když to zaflekuju, tak tě sestřelím a můžu chvíli stát“… Jelikož se mu tím občas podařilo krom mě sestřelit i Nelu, která vlítla do mě na zemi, řvaly jsme na něj dost nepříčetně obě a já jsem vykřikovala, že jestli to udělá ještě jednou, přivážu ho tam někde ke stromu a na mou duši ho tam nechám!

Nakonec jsme se úspěšně doplácali na první kontrolu, kde nám kluci začali nabízet rum a Nela si dala. Horní několikakilometrový úsek na Masaryčku mi najednou přišel asi tak pětkrát delší, než minule, když jsem se nevezla za spřežením :/ Zato jsem objevily způsob, jak donutit psy běžet rychle z kopce 😀 Nechat je běžet všechny vedle sebe a kousat si u toho hlavy 😀 😀 😀 Sice dost hrozilo, že u toho udělají nějaký nepředvídatelný manévr a poletíme po držce všichni hromadně, ale na druhou stranu je takové seběhy bavily a běželi fakt hezky! 🙂 Na Masaryčce jsme se sesypaly náročným sjezdem na kontrolu, kde si Nela dala další rum a v celkem dobré náladě vyrazily dál.

Jak jsem byla smířená s tím, že to nijak zvlášť nepůjde, přišlo mi, že ti psi šli vlastně nakonec docela dobře. Navíc většina cesty byla dneska tvrdší, psi se tolik nebořili a i nám se jelo líp. Na neoblíbeném úseku mezi Masaryčkou a tobogánem nad Rampušákem, jsme potkali asi pět fotografů, kteří zvedali Tondovi náladu – vždycky, jak je viděl, začal zběsile táhnout a snažil se je jít přivítat 😀 Jeli jsme opět asi poslední, ale bylo nám to jedno, věděli jsme, že nás čeká už celkem jen kousek a tak jsem si pokračovali výletním tempem na pohodu.

I tobogán byl dneska lépe schůdný 🙂 U Rampušáka jsem zastavily jen chvilku a Nela si dala další rum a začala vykřikovat, že dneska jí ten závod fakt baví a já začala mít mírnou obavu, jestli jí za chvíli nepovezu na zádech 😀 Slunko už se začalo sklánět a ochlazovalo se a nás a čekal sjezd do Luisina údolí. A ten stál za to… Do teď nechápu, proč jsem si já blbka, nahoře nevzala aspoň bundu! Bylo to perfektní se konečně vézt, místy to bylo lehce adrenalinové, ale většinu cesty to byla široká trať, a psi hezky běželi, dokonce i Tonda (po tom, co jsem mu dost důrazně vysvětlila, že tohle prostě dělat nemůže), přestal s tím pitomým zastavováním na fleku. Do Luisina údolí jsem dojela ovšem jako kus ledu… Vyběhla Kristýna a začala nás fotit (původně po nás chtěla slib, že dojedeme ještě za světla, aby jako měla hezké fotky… ale to už jsme nestihly), a já se snažila rozmrazit ledové ruce a nebrečet u toho bolestí a zároveň zatrhnout Tondovi vítání s lidma na kontrole a kradení lahve s rumem… Tu nakonec opět ukořistila Nela 😀

Kontrola v Luisině údolí

Věřila jsem, že odsud je to opravdu už jen kousek… No, vůbec! Bylo to ještě takových sedm kilometrů a já už toho měla celkem dost. Psi šli konečně celkem fajn, sice moc netáhli, ale celkem šli… Navíc, jak jsem jeli zkratkou, dostali jsem se zase mezi ostatní a tak jsem potkávali spřežení. A psi se jich začali trochu chytat. Nejvíc teda z kopců, kde jsem nebyla schopná nejen nijak brzdit, ale ani valně nějak manévrovat… Takže adrenalin fakt slušný…

Nic méně únava už mě dohnala a tak, když se před námi objevilo mezi stromy probleskující světlo, byla jsem fakt ráda. Vyjely jsem na louku u nějakých stájí (když jsem jela minule, byl bivak jinde, takže tady jsem to neznala), bylo tam plno lidí a loučí, dobrá atmosféra. Moc jsem to ale nevnímala, protože mi byla zatracená zima a měla jsem toho fakt dost. Zapíchly jsme to u nějakých stromů a honem začaly řešit nutné věci. Prvně dojít dovnitř do stájí (koně tam nebyly ;)) pro batohy s věcmi. Uvázat psy, obléct je, donést jim slámu, nachystat jídlo. Než jsem se dostala ke čtvrtému bodu, začínala jsem se zahřívat a Friska, která toho asi měla přece jen taky dost, usnula. Žrádlo nechtěla… Ok, třeba se prospí a dá si ho. Tak dál… Postavit stan (v půl metru prašanu to bylo trochu vtipné, zvlášť Nely stan, který potřeboval přikolíkovat, takže musela tyčky podepřít věcmi zevnitř :D), přichystat věci na spaní, oba spacáky (když někdo nemá jeden dosti teplý, musí si poradit :D), obě karimatky (to je ovšem polárnicíký standard), karimatky pro psy… a poslední mise, převléknout se! Nela s tím šla do stájí do „tepla“ (bylo tam asi něco nad nulou), já to honem vzala u stanu.

V půl metru prašanu stan nezakolíkujete 🙂

Když jsem si ve stájích sedala ke stolu s miskou guláše, cítila jsem se perfektně. Všechno zařízené, psi v teple spí (Friska sice nežrala, ale snad to ještě dojí), a mě je taky dobře, teplo a jídlo přede mnou… co víc může člověk chtít? 🙂 Seděli jsme tam a příjemně povídali s dalšími mushery, měli z nás většinou trochu srandu, že jsem v turistické kategorii dobrovolně vyrazily na bivak :), ale jinak to byl fajn pokec. Pobavila nás historka o jednom musherovi, kterému nějak nechtěli jít psi, asi tak jako ti naši, akorát na 300km trati a měl jich dvanáct 😀 Musel nakonec zabivakovat na místě, kde se mu šprajcli a doufal, že ráno půjdou… nešli a tak je nakonec museli odvozit skútrem… No, stává se to lepším, než jsme my lůzři 😀

Zatímco mě bylo fajn, Nela byla celou dobu poněkud na nervy, co Hunter, není zvyklý být někdo uvázaný, co když se něčeho lekne a vyvleče se… moc nepomohlo ani, že jsem jí ujišťovala, že je hotový a spí, že v klidu spal i když jsem se ještě převlíkala… Nakonec to zabalila asi v deset a šla spát. Já vydržela asi o hodinu dýl, začalo mi být přece jen trochu chladno (expediční podvlíkačky do -50°C jsou jako pecka, ale tak jako do té nuly dobrý :D, pak už mě asi nezachrání nic :D) a únava mě zmohla. Měla jsem trochu strach, co Tonda… bůh ví, jestli už někdy v životě spal ve stanu? Nebude z toho mít děsné halo a nebude tam pobíhat a lízt celou noc po mě a provokovat Frisku? No uvidíme…

Psi na bivaku 🙂

Veškeré obavy byly zbytečné a musím říct, že takhle dobře jsem se už dlouho nevyspala! Psi si okamžitě bez jakýchkoliv protestů udělali těsná klubíčka každý na svém kousku karimatky, já zaplula i v oteplovákách a čepici, mikině jen bez bundy, do spacáku, na moje obvykle mrznoucí boky jsem do kapes plácla ohřejváčky, a ve chvilce byla tuhá.

 

Sobota

Když mě ještě skoro za tmy vzbudilo vytí psů venku, říkala jsem si, že asi musí být ještě hluboká noc, vůbec se mi nechtělo věřit tomu, že jsem spala tvrdým spánkem až do rána, aniž by mě ani jednou vzbudila zima! Což se mi běžně stává i při +11°C, antož v -11°C 😀 Ne, opravdu bylo ráno a já spala celou noc jak zabitá… Nechtělo se mi z teplého spacáku a psi na to měli úplně stejný názor, i když jsem se začala chrout a hledat co si obleču, dělali dál těsná klubka a tvářili se, že se jich to vůbec netýká. Nakonec jsem vyhnala sebe i je ven do hustého chumelení, vyvenčila je a přivázala, abych mohla snídat a balit. Snažila jsem se Frisce nacpat aspoň trochu škvarků, protože od včera opravdu nic nesnědla, ale odmítala. Až když jsem si k snídani vytáhla nějaký polozmrzlý koláč a zapíjela ho vlahým čajem ze včera z termosky, projevila zájem 😀 Tak jsem se s ní o půlku snídaně rozdělila, hlavně, ať jí aspoň něco 🙂 Nela se prý taky vyspala dobře, tak dobrý. Jen vyprávěla, že když šla spát a vzala si Huntera do stanu, začal Tonda hrozně vyvádět, tak že snad nevzbudil moc lidí kolem…

Z bivaku jsme podle plánu vyrazily místo na poslední 33km etapu jen nejkratší cestou cca 5km do cíle. Nevím jak Nele, ale mě těch pár kilometrů připadalo nekonečných… asi jak jsem čekala, že to bude kousek… navíc jsme se tam potkali s nějakým spřežením, které jelo nebo spíš nejelo asi tak stejným hlemýždím tempem jako my, a furt jsme se předjížděli, Tonda se s nima pořád chtěl vítat… měla jsem toho nějak dost… No nakonec se přece jen před námi objevila louka s kostelem svatého Matouše a u něj Kristýna s foťákem… Tak jsme trochu vyprovokovaly psy, aby běželi za ní a nakonec z toho byly fajn fotky 🙂

Dojezd do cíle

Pak už jen sjezdovkou dolů do cíle, kde už stála spousta diváků čekajících na ty nejlepší, tak to bylo trochu jako bychom dojeli první 😀 Sranda. V cíli jsem začala chválit a muchlovat psy, až jsem z toho kecla na zadek a Tonda i Friska po mě skákali a lezli mi až po hlavě, celí nadšení, že mám radost. Nela s Hunterem podobně. Když jsem s chtěla zvednout, zjistila jsem, že kolem stojí kroužek asi patnácti lidí a fotí si nás a natáčí 😀 No tak jo…

Chválení psů v cíli 🙂

Usadili jsme se pak na Kristýně a čekali na vyhlášení, psi udělali chumel pod stolem a spali, lidi si je chodili fotit 🙂 Na vyhlášení se nakonec ukázalo, jak se Tonda opravdu stal místní celebritou 😀 Jednak už v hospodě každý, kdo si šel psy hladit, se ptal, který že je ten Tonda 😀 A korunu tomu nasadil jen z bikerů právě při vyhlášení, kdy já už psy nechala v autě, a měla tam jen Nela Huntera.

„Hele, to je Tonda?“

„Ne, to je Hunter, Tonda je ten druhý.“

„Aha, já si pamatuju jen Tondu, to jsem slyšel večer od vašich stanů – Tondo, ty debile!“ 😀 😀 😀

No co říct závěrem… šla jsem do toho s tím, že komplikací a nejistot je hodně a pravděpodobnost, že to zvládneme dojet, není moc velká. Každoročně obvykle Šediváčkův long dokončí přibližně polovina startujících, což ukazuje, jak těžký závod to je. O to víc si cením toho, že jsem minule byla jedna z těch, co ho dokončit dokázali. Mít natrénováno a mít kondici je prostě nutností a ani jedno jsme neměli tak, jak jsem potřebovala. A mít perfektního lídra, psa na kterého je 100% spolehnutí je taky prakticky nezbytnost… bohužel Dinoušek už nikdy tyhle schopnosti nevyužije a Friska nikdy dobrým lídrem nebude (i když se lepší víc, než bych kdy věřila). Když jsem jela minule, věděla jsem, že se na svoje psy můžu dokonale spolehnout, přesto to bylo pro naši spolupráci náročné… teď jsem jela s tím, že od jednoho psa vůbec nevím, co mám očekávat, což bylo samo o sobě čiré šílenství, přesto si myslím, že kdyby se nesešlo těch problémů tolik (hlavně Frisky a moje zdravotní kondice), měli jsme jistou šanci.

Každopádně moje přání zúčastnit se znovu Šediváčkova longu se mi splnilo a já jsem ráda, že jsem si mohla znovu užít tu báječnou atmosféru závodu, na vzdory všem peripetiím a neúspěchu, jsem ráda, že jsem jela. Lepší jet a nedojet, než nejet vůbec 🙂 Tak snad zase někdy příště 😉