Dokud jsem závodila bez psů, nevzdala jsem jediný závod… se psy je ale všechno jinak 🙂

Závod na Mísečkách měl být generální zkouškou Frisky s Tondou před Šediváčkovým longem a po několika měsíční přípravě… A zase to nevyšlo 😀 Všelikým peripetiím nasadila korunu Friska, když si týden před závodem (a měsíc před Šediváčkem) zranila kyčel uklouznutím doma v kuchyni! Málem mě trefil šlak.

Závod na Mísečkách už jsem měla ale přihlášený, tak jsme s Pavlem usoudili, že zkusím prostě jet jen s Tondou, že i to napomůže tomu, abychom se spolu trochu sžili.

Počásí bylo otřesné (lilo) a sněhové podmínky se během posledních několika dnů zhoršili, takže původní jeden okruh na 15km změnili na tři kola na jednom okruhu… tušila jsem, že to bude problém… jako ostatně vždycky pro naše psy, kteří u práce (až moc) přemýšlí… V nepřívětivém počasí jsme chvíli poseděli v hospodě a pak se šlo na věc. Tonda byl dobře naladěný (jako ostatně vždy :D) a start vypadal velmi nadějně, vypálil a běžel a táhl. Sílu teda má, to se musí nechat! Vlála jsem za ním a jen se to snažila ustát. Jenže pak začal místní traťový zabiják – nahoru a dolů… Sjezdy Tonda úplně nestíhl a do těch šílených krpálů, které člověk leze skoro po čtyřech, mě lemru nedokázal, urvat, tak ho to postupně přestávalo bavit. Když nás předjížděli soupeři, snažil se jich chytat, ale fofrohařům nestačil a tak ho tahle sranda začala nudit. Vždycky chvíli běžel a chvíli začal zevlovat…

Když jsme horko těžko objeli první kolo a projížděli stadionem, Tonda už se začal klasicky (jako i moji psi vždy) tvářit stylem „hele, už jsem zpátky, super, tak jsem to zvládli a končíme“… A když ještě k tomu uviděl Pavla, nastala katastrofa 😀 Přesvědčila jsem Toníčka na ještě asi půl kilometru, kdy už jsem ho ale víc táhla za sebou, než že by vůbec běžel… Tak jsem se rozhodla to v rámci zachování našich dobrých vztahů (kor před tím Šediváčkem) vzdát…

Ale myslím, že Tonda si to určitě rozhodně užil… a k našemu seznámení to taky přispělo 🙂