Aneb další závod v Bělči s cizím psem 🙂

Od té doby, co si Dingo zchromil nohu, chybí mi zapřahání dvou psů. A od té doby, co jsem jela Šediváčkův long, chybí mi Šediváčkův long… Jenže jet ho jen s jedním psem se mi nechtělo, přece jen je to pro psa (kor pro Frisku) ve dvou příjemnější… a pro mě taky 🙂 A tak se zrodil nápad půjčit si Tondu!

Tonda je v podstatě Frisky bratranec a je to mladý pes odmala sportovně vedený. Zapřáhnout s Friskou jsme ho zkusili na chvilku a zdálo se to být fajn. Vymysleli jsme plán, jak je zkusíme několikrát zapřáhnout do koloběžky a pak na lyžích a natrénujeme to… a zkusíme i nějaké kratší závody… jak to tak bývá, nešlo všechno podle plánů…

A tak se stalo, že jsem se octla zcela bez přípravy s Friskou a Tondou na MČR v Bělči 😀 Ještě chvilku před startem jsme je zkusila dát před koloběžku spolu a bylo to ok. No tak nějak to dopadne…

Koneckonců cílem akce nebylo dělat si ambice na nějaké umístění (vzhledem k tomu, že jsme museli do otevřené kategorie, nebyla na jakékoliv jiné, než poslední místo, šance), ale prostě jen vyzkoušet, jak Tonda snese jet sám se mnou a Friskou, nechat se předbíhat, probíhat kolem lidí na trati, snese atmosféru závodu…

Na startu prvního dne to vypadalo luxusně, oba psi se vyloženě těšili a vystartovali krásně… Hned záhy se ukázalo, že jistým problémem je jejich nevyrovnanost tréninků 😀 Zatímco Friska byla zvyklá v tahu trénovat na krátké sprintové tratě s rychlými psy, za kterými v plné rychlosti valí. Naopak Tonda byl zvyklý jezdit spíš dlouhé, výletní trasy maximálně lehkým cvalem. Z kraje tak trochu Frisku nestíhal. Asi v půlce 7km tratě se to vyrovnalo, neb Friska se dostala na konec své obvyklé tréninkové vzdálenosti, a začala zpomalovat… Pak už to šlo pěkně 🙂

Každopádně mě oba psi mile překvapili, že celou cestu běželi, jak jen dokázali cvalem a v tahu. Předjíždění jinými psi nebyl problém, snad jen krom toho, že Toníček neovládá povely na „uhnutí stranou“ a když jsem ho ke kraji chtěla stáhnout ručně, zapřel se proti mně a měla jsem problém ho nějak uklidit, abychom se nemotali 😀 Větší problém se ukázali být diváci a pořadatelé podél trati a především fotografové ležící na zemi, neboť ti Tondu enormně zajímali a musela jsem ho přesvědčovat, že se nemůže jít s každým z nich vítat 😉 Jinak ale běželi nad očekávání dobře. Nutno podotknout, že dokázali i krásně běžet vedle sebe a neřešit se a spolupracovat, i když se prakticky neznali… frajeři prostě!

Druhý den to bylo přece jen poněkud horší, jak to tak vždycky bývá – psi jsou unavení a především otrávení, že mají běžet zase znovu stejnou trať (na rozdíl od „závoďáků“, kteří si užívají, že už vědí, kam běží, to mají vlci naopak a dali by přednost trati jiné). Asi od půlky trati mi tak začínali přecházet do klusu a v jednom místě, kde bylo vidět na první půlku tratě a na psi běžící tam, se Tonda za každou cenu chtěl vydat za nimi a měla jsem co dělat ho přemluvit, aby běžel dál… Nic méně i tak jsme dojeli bez ostudy 🙂

Oba dny a tím pádem i dohromady jsme byli v naší kategorii poslední, což bylo předem jasné. V kategorii otevřené standardně startují v podstatě už jen pouze evropští saňoví psi, kteří už svou fyziologickou podstatou mají s ČSV nesrovnatelně jiné fyzické možnosti. Navzdory tomu si myslím, že psi podali velmi kvalitní výkon, především první den, kdy odběhli trať s průměrnou rychlostí 19km/h… Kdybychom mohli startovat v kategorii čistokrevných, mezi severskými plemeny, se kterými mají vlci srovnatelné fyzické možnosti, nechali bychom za sebou minimálně pět závodníků… s přihlédnutím k tomu, že Tonda běžel svůj první závod v životě, Frisce táhne na sedmý rok, takže už by měla být v musherském důchodu, a dohromady spolu běželi úplně poprvé, a oba trénují jen příležitostně… No, tak asi abychom trénovat začali! 😀

Ještě pro ilustraci pro lidi, kteří nemají ponětí, jaký je rozdíl mezi možnostmi ESP a dalších speciálních kříženců, a tradičních severských plemen. V kategorii otevřené absolvoval vítěz trať s průměrnou rychlostí přes 33km/h, prvních šest v kategorii mělo průměrnou rychlost přes 30km/h, všichni ostatní měli rychlost přes 25km/h, krom nás a předposlední závodnice, která též lehce zaostala s 23km/h. Naopak v kategorii čistokrevných severských plemen měl rychlost 25km/h jen vítěz! A pouze osm nejrychlejších se s rychlostí nad 23km/h mohlo srovnávat s nejpomalejší závodnicí z otevřené kategorie (nepočítám sebe). Myslím, že k tomu není třeba víc co dodávat 🙂

P.S.: Proč další závod s cizím psem? Protože v Bělči jsem běžela nejen svůj první canicross s Dingem, ale taky svůj úplně první závod se psem, ještě než jsem měla Dinga, s půjčenou setřicí Jessie… Běleč je pro mě prostě už legendární 😉