Aneb všechno zlé je pro něco dobré…

Na Bloody Walk jezdím od té doby, co existuje a od té doby, co mám Dinga, neboť tento časový úsek je shodný… Při prvním BW bylo Dingovi asi půl roku, takže jsme tenkrát šli pouze trasu Short, v dalším roce jsme šli MID, neboť jsme LONG nestíhali kvůli návratu z dovolené. Od té doby jsme poctivě rok co rok šlapali náročný LONG a vždycky jsme ho došli. V loňském roce jsem se poprvé musela LONGu vzdát kvůli Dingově chromé noze a odbelhat opět jenom MID. Jelikož packa se Dingovi, na vzdory všem předpokladům časem lepší, rozhodla jsem se, že letos znovu zkusíme LONG stylem, kam dojdem, tam dojdem… nějak to dopadne. No dopadlo to jinak…

Pro mě poněkud netypicky se mi podařilo dorazit v čas a bez potíží na místo určení v kempu Slunečná. Problém nastal večer. Dingo začal čůrat… pořád… každých pět minut mě tahal z hospody a během venčení na sto metrech čůral asi desetkrát… děsný. V zápětí bylo jasné, že ráno místo na start, pomažeme na veterinu… Ráno sice Dingo vypadal podstatně líp, ale v pohodě nebyl, takže jsem ho naložila vyrazila do Vrchlabí za zvěrolékařem.

Na veterině proběhla zajímavá akce „staré sono, psa je potřeba otočit na záda“… Chudák Dinouš musel na těch zádech ležet asi deset minut, než mu vyholili břicho a prozkoumali každou píď vnitřností. Nakonec u toho skoro usnul. Nic méně sono nic neukázalo, všechny orgány byly v pořádku (včetně prostaty, za kterou dostal pochvalu, jak jí má krásnou na svůj věk :D) a močový měchýř byl moc stažený, aby na něm bylo něco vidět. Dostala jsem tedy za úkol dovézt moč. Odpoledne jsem teda na veterinu jela znova. Tentokrát už byl verdikt z moči a krve jasný – silný zánět močového měchýře. Dinouš dostal ATB a bylo jasné, že letošní BW je pro něj odpískaný… :/

Zbytek dne se Dingo proválel na dece v hospodě. Já se snažila být aspoň trochu k ruce a s něčím pomoct, abych se neužírala tím, že nemůžu jít… Všichni známí byli na trati, a já tu trčím a ještě mám starost o psa… Zúčastnila jsem se tak aspoň instalace „Prezidentské kontroly“ pro prolog, jejiž název mi zpočátku unikal, domnívala jsem se, že to má být obdoba „Královské kontroly“ neboť se nacházela v požární nádrži a bylo nutné pro ní brodit. Pointu jsem pochopila, když jsem zjistila, že kontrolní kleště leží v nafukovacím bazénku spolu s lahví Becherovky 😀

Nakonec jsem se rozhodla, že to nevdzám úplně a vyrazím v sobotu aspoň na SHORT s Friskou. Mohla bych jít i MID, ale musela bych v kempu nechat Dinga celý den a to se mi nezdálo dobré. Říkala jsem si, že půjdu sama (beztak lidi na SHORTu valně neznám) a půjdu co nejrychlej, třeba se aspoň dobře umístím a nebude Dingo beze mě tak dlouho. Nakonec všechno dopadlo opačně, když se ke mě nějak spontáně přidala malá Eliška s amstafkou Fionou a Janko Polóny. Nemohla jsem odmítnout absolvovat trek s živoucí legendou 😉 A tak jsme vytvořili takový neplánovaný třígenerační tým 🙂

Kdybych to věděla dopředu, mohli jsme udělat tým skutečný, protože Pavel zase vymyslel novinku a do soutěže zařadil právě i soutěž týmů. Já už ale v jednom byla – v týmu „Erikovi děti“, kam krom mě s Friskou patřil ještě Milan s Carpem a Hanka s Jerrym (všichni tři psi jsou samozřejmě potomci Erika ;)).

Na trasu jsme vyrazili v pohodové náladě a pohodovém tempu. Holky (to jako naše tři feny) šlapaly v klidu vedle sebe, Fiona byla hodná, Jankova Heja byla extra hodná a ve svých třinácti už neměla rozhodně potřebu vyhledávat konflikt, a tak byla v klidu i Friska. Prošli jsme známou trasu pod lanovkou do Černého Dolu a cestou začly první potíže. Eliška začala zaostávat, protože Fioně bylo špatně, několikrát zvracela a na pohmat jí bolelo břicho. Prý večer sežrala nějaké klobásy nebo co… Nakonec se Eliška rozhodla v Černém Dole závod vzdát a vrátit se sama zpátky. Třikrát jsem se jí ptala, jestli to sama zvládne a trefí, jestli nechce zavolat odvoz, ale prý v pohodě. Cizí dítě má člověk zábrany nechat samotné, ale říkala jsem si, že na trase se pohybují davy dalších závodníků, tak kdyby něco, snad jí někdo pomůže. Nakonec to zvládla a došla sama v pohodě.

My s Jankem pokračovali dál luxusním stoupáním přes Zrcadlovky na Černou horu. Výstup byl výživný, na Zrcadlovky byla ještě cestička v polomu, takže jsme přelézali a podlézali padlé stromy. Frisku to bavilo a Janko s Hejou bez mrmlání šlapali vpřed, tak jsem taky mlčela a šlapala. Konec konců bylo to sice do kopce, ale měli jsme zatím za sebou sotva pár kilometrů.

Dlouhý kus cesty jsme se setkávali s bandou asi deseti lidí s čévéčkama – nevím, jestli se rozhodli jít schválně spolu nebo se tak sešli, ale byl to celkem mazec. Psi se samozřejmě mezi sebou chtěli sežrat a majitelé s nima bojovali a nadávali a zdáli se, že už toho mají dost. Vybavila jsem si ty chvíle, kdy člověk je na pokraji sil a nemá už energii psa nějak korigovat a řešit jeho blbé nápady a pak kvůli blbosti dokáže upadnout do hysterického záchvatu… to se ale obvykle objevuje tak od šedesátého, sedmdesátého kilometru. Takže když jsme míjeli jednoho kluka, který už poněkud nepříčetně řval něco na svého psa, neudržela jsem: „To ti docela brzo tečou nervy, po pěti kilometrech…“ Koukal na mě poněkud nechápavě 😀

Ze Zrcadlovek začínal ten hnusný kamenný chodník, a Janko začal za mnou lehce zaostávat, zatímco Frisce bouchly saze. Nevím, jestli jí to stoupání už nebavilo nebo co, ale vyrazila jak střela a začala táhnout, do toho šíleného krpálu! Vlekla mě za sebou a já jí nechtěla moc brzdit, tak jsem mazala, co jsme dokázala (pořád to bylo šnečí tempo). U Sokolské boudy jsem vyplivla plíce a kecla na batoh a čekala na Janka.

Došel zanedlouho a povídá: „Spomenul som si, ako mi Pavol písal, aby som prišiel na Bloody Walk, že by som mohol aspoň „symbolicky“ obísť 25km … Tak som si v tom kopci hovoril: A ja ťa za toto Kohoute, symbolicky pohřbívám!“ Málem jsem padla smíchy a pokyvovala hlavou. To je prostě Pavlův styl, lidi do něčeho nalákat a pak je hodit do vody a plav! A navíc – SHORTy a podobně bývají na dogrtecích vycházka pro štěňata, na BW není ani SHORT zadarmo a s MIDem už si obvykle moc nezadá. Nic méně to nejhorší už jsme měli za sebou 🙂

V bufetu nahoře jsme si orazili kontrolu a dali chvíli pauzu a vyrazili dál. Sešli jsme na Kolínskou boudu a pokračovali dál. Příjemným tempem a v příjemném rozhovoru. Dogtrek s Jankem měl úplně jinou atmosféru. Poslouchala jsem jeho povídání plné nadšení ze života a obrovské pokory před světem a jeho klid a mír v duši a pozitivní nálada se přelévala i do mě. Nikam jsme nespěchali, nehnali se, užívali si příjemného počasí, krásy Krkonoš, našich vlčic, které bok po boku klidně šlapaly s námi, a toho pocitu vděčnosti, že tady můžeme být… že vůbec můžeme být…

Na Hrnčířských boudách jsme došli skupinku lidí a automaticky se vydali za ní. Bohužel se nám to vymstilo, neboť jsme za nimi špatně odbočili a sešli pěkný kopec dolů. Vrcholem smůly jsme tím minuli druhou kontrolu, takže nezbylo, než se na ten kopec zase vyškrábat nahoru zpátky. Trochu jsem nadávala, protože ironií osudu jsme si přesně na tom samém místě, i když z jiné strany, taky hloupě zašli i v zimně na Zimním snů.

Když jsme scházeli po žluté turistické k Černému Dolu, otevřel se před námi typický místní výhled do kraje. Janko to komentoval slovy, že mu to připomíná jednu písničku od Nedvědů, kde se zpívá o tom, jak miloval Pán Bůh tenhle kraj, když takovou krásu mohl mu dát. Uvědomila jsem si, že si obvykle na dogtreku taky vzpomenu na jednu písničku od Nedvědů, ve chvílích, kdy se trmácím někde na pokraji zhroucení nocí… Tam se zpívá: „Tak jako vítr, trochu jak blázen, ženeš to nocí, ostatní spí, nevidíš nebe, nevidíš na zem, vidíš pár lidí, co pochopí.“ 🙂

O kus dál jsme málem zabloudili znovu, protože jsem intuitivně mířila přímo do vesnice a nedokoukla do mapy, že nemusíme sejít až dolů. Naštěstí jsme potkali Petra Jurču, který doběhl LONG už včera a teď vyrazil na vycházku s dětmi a štěňaty a upozornil nás, že jdeme špatně 🙂 Ještě o kus dál nás před dalším blouděním zachránila Friska, která (tak jak to dogtrekařští psi často mají) automaticky odbočila na správnou cestu a tím mě donutila se podívat do mapy.

Pak už nás čekala jen známá cesta pod lanovkou zpátky do kempu. Došli jsme v pořádku a pro mě to byl zajímavý a dost silný zážitek. Díky Jankovi i statečné Heje za úžasný doprovod! 🙂 Dingovi, kterého si mezi tím všichni střídali v péči, se podařilo vylámat z provizorně zavíratelné přepravky, takže nakonec skončil v přepravce v Pavlově autě u Elliny, kde prý byl v klidu 😀

Večer samozřejmě proběhl v duchu příjemného posezení a povídání zážitků z trati 🙂 Vzniko spoustu nových historek, včetně toho, jak jít „na Karla“ (roztržené kalhoty v rozkroku fakt uměleckým stylem) nebo „na Nelu“ (zmáchat se až po kalhotky při prologu a pak do plénu oznámit jejich stav).

Ačkoliv se pořád držím hesla, že dogtreky se nechodí na výsledky, ale na zážitky a u tohoto to platilo dvojnásob, nějaké ty výsledky přidávám:

S Friskou jsme ušly nějakých 25km s převýšením zhruba 1250m za šest hodin a došli na devátém místě. Náš tým Erikovy děti se umístil na krásném šestém místě, hlavně díky Milanovi a Hance, kteří oba dokončili LONG v krásných časech 🙂 Dále se letošního BW zúčastnili tři Dingovy děti – Airy s Pavlem v kategorii LONG došli na krásném šestém místě, Angie s Alešem dokončili MID na osmém místě a to ještě zvládli dělat doprovod Adéle s miminem! 😀 A Airin šla trasu SHORT v kategorii JUNIOR s Markétkou, Mončou a jejím vořeším parťákem Dustym. Tým Dingovy děti, který se kvůli vzniklým zmatkům skládal z Airyho, Airinky a Dustyho :D, se umístil na 10. místě a tým Jesle na pochodu do kterého patřila Angie skončil 13. i s tím miminem, půlroční Nelou! Adéla „Cement“ je prostě nejhustější dogtrekař 😀

Konec, patetické řeči si nechávám od cesty 😉