Na práci v ZOO jsem byla zvědavá už dávno a tak jsem byla ráda, když se mi podařilo, dostat se tam na brigádu. Plat bych tu nazvala spíš almužnou, ale každé setkání se zvířaty člověka obohatí cenou v penězích nevyčíslitelnou. A spousta vtipných zážitků je také k nezaplacení. Jen je škoda, že tyhle drobné příhody nejde nijak dobře popsat, člověk si to musí na vlastní kůži zažít, přesto se o to pokusím a uvidíme, co z toho bude.

Všichni kolem mě si ze mě dělali legraci, že: „budu slonům utírat zadky“, až to tak taky dopadlo. Ne tedy doslova, samozřejmě, ale opravdu jsem byla přiřazena na úsek slonů a žiraf. Což zahrnovalo dvě slonice Rání a Gaudí, stádečko pěti žirafích krav a jednoho býčka, smečku zvědavých nosálů, dvě zebří klisny a jednoho bláznivého hřebce Pištu, kozu a kozla a krvelačné pekari páskované. Krom toho se tu ještě vyskytovaly dvě vtíravé a loudivé kočky Líza a Pity.

Legrační žirafy a bláznivé zebry

Žirafa je velmi legrační zvíře. Člověk by to neřekl, obvykle ji vidí jen v přírodovědných dokumentech, jak na záběrech z letadla, vznešeně kráčí buší a nonšalantně uždibuje lístečky akácií. Žirafa ale nezapře svou příbuznost s krávou, umí naprosto stejně přihlouple „čučet“, jako by se snažila pochopit, co se kolem ní děje, ale mozek jí na to nestačil. Když k tomu přidáte její obrovské tělo s množstvím různých končetin, které, jako by nebyla schopna, nějak koordinovaně používat, působí výsledek velmi komicky. Přihlouplé zvíře s úžasně nemotornými pohyby je vážně úžasná karikatura. Pravda ale je, že pokud žirafa zrovna hystericky nepanikaří (což dělá většinou často a ráda), dokáže se elegantně pohybovat a dokonce i slušně přemýšlet a vymýšlet plány, jak provokovat ošetřovatele.

Když jsem poprvé vstoupila do výběhu žiraf, měla jsem jen takový neurčitý pocit nejistoty, asi jako když před vámi stojí pět metrů vysoké zvíře a zírá na vás a vy netušíte, co si o vás myslí a co hodlá udělat. V duchu jsem se uklidňovala, že to je jen zbytečná nejistota, žirafa přece nic nedělá. V zápětí jsem byla vyvedena z omylu.

Žirafa není ani zlá ani zákeřná, ani pochopitelně, nežere lidi. Její nebezpečnost je totiž v její plachosti. I poměrně ochočené zvíře se velmi snadno leká. Na jakýkoliv rušivý podnět pak reaguje zcela jednoduše: bezhlavým úprkem. Běžící žirafa se sice nepohybuje nějakou závratnou rychlostí, ale legračně se rozklátí do všech stran a všelijak se kývá a rozhazuje dlouhatánské nohy všemi možnými směry, až je spodivem, že se nakonec vážně pohybuje do předu. Ale i při pohybu dopředu se zároveň různé její části pohybují i všemi ostatními směry. Když si člověk uvědomí, že její nohy mohou mít délku tak dvou metrů, je vážně nebezpečné, stát v blízkosti plašícího se zvířete.

Naštvaná žirafa pak používá ještě jeden osvědčený způsob, jak se zbavit dotěrného ošetřovatele, prostě vykopne nohou, přesně jako kůň nebo kráva. Pokud si „šikovně“ stoupnete, nemáte šanci se letícímu kopytu vyhnout, protože uskočit z místa pozadu do vzdálenosti aspoň dvou metrů, vážně nestihnete. K tomu ještě dodám, že žirafímu kopytu samozřejmě nedělá nejmenší problém rozdrtit vám jakoukoliv část vašeho těla. Po těchto informacích se můj neurčitý pocit nejistoty proměnil v pocit naprosto určitý, ve snahu za každou cenu se vyhnout setkání s naštvanou nebo splašenou žirafou a vždy jsem velmi obratně manévrovala kolečkem plným žirafích bobků tak, aby mě oddělovalo od zvědavých zvířat. Časem jsem si ale na ty legračně natáhlé, kostkované krávy zvykla a sžila se s nimi.

Svéráznou postavičkou byl bezpochyby Mikie, žirafí býček. Od jediného samce ve stádě by člověk očekával trochu odvahy a rozhodnosti, ale to neplatí o Mikiem. Patří mezi nejplašší ve stádě a nejednou jsem se mu musela klidit z cesty při jeho bezhlavém úprku. Nejvíce ze všeho se bojí Pišty, zebřího hřebce. Jen se zebra objeví v jeho blízkosti, začne se nenápadně klidit na druhý konec výběhu, pokud to nestihne dostatečně včas, s děsem v očích se vyřítí od zebry pryč, nohy na všechny strany, krk natažený dopředu. Stačilo by jednou, dvakrát Pištu pošťouchnout a hřebec by si dal vážně pozor, aby byl z žirafákova dosahu, jenže vysvětlete to Mikiemu.

Sandra, vysoká, světlá kráva, je taky poměrně plachá, ale ne tolik lekavá. Ošetřovatele zřejmě nemá moc v lásce a nejvíc jí rozčilují, když začnou uklízet výběh a shrabávat si bobky a zbytky jídla na kupičky, aby je pak mohli házet do kolečka a odvážet pryč. Sandru shrabané hromádky neodbytně lákají a jen se člověk nedívá, už je u nich a pečlivě kopyty hromady rozhrnuje na všechny strany. Člověk na ní vyběhne a pustí se do ní násadou od hrábí, aby jí odehnal pryč, což se snadno podaří, ale jen se otočí, už úřaduje u další hromádky. Beznadějná práce s ní.

Mojí oblíbenkyní se stala Twigy, nejochočenější a nejpřátelštější z žiraf. Vysoká je asi jako Mikie, takže menší než Sandra, a má malinko světlejší barvu. Samci je sice podobná vzhledem, ale chováním jí člověk hned poznal. Zatímco Mikie vždycky utekl, jak se otevřely vrata, Twigy reagovala opačně. Zpočátku ke mně neměla moc důvěru, když mě neznala, ale později si zvykla. Jak začal člověk hrabat, hned byla zvědavě u něho a strkala do něj čumákem, nebo jen tak koukala, co že to děláme. Očichávala hrábě, lopatu, kolečko… zvědavá jako malé dítě. Vší silou si vždycky odfrkla, když měla čumák u mého obličeje a nahrnula na mě svůj teplý, a nutno poznamenat, že nijak zvlášť voňavý, dech.

S Twigy taky bylo vždycky nejvíc legrace při krmení. Nosila jsem jim žrádlo na rampu asi tři metry vysokou, dávala jsem jim tam granule, zeleninu, seno, trávu… když jsem nesla zeleninu, to najednou skoro všechny, kromě Mikeiho a malé, vyděšené Nely, ztrácely plachost a oprskle mi strkaly hlavy do kyblíků, že jsem měla co dělat, abych je udržela a všechno to nerozsypala na zem. Je to skvělý pocit, když stojíte na rampě, kde jste asi tak vysocí jako to zvíře a hledíte žirafě úplně z blízka přímo do očí. Většina z nich, kromě Twigy a nejmenší Nisy, na sebe sice nenechají sáhnout, ale nebojí se k vám čichnout nebo k vám natáhnout jazyk.

Při krmení se mi stávaly drobné příhody, jako když jsem do koryta sypala zeleninu a Sandra od něj zvedla hlavu ve stejnou chvíli jako já a slušně jsme se srazily, naštěstí se žirafy pohybují tím svým pomalý, rozvážným způsobem, takže srážka nebyla nijak prudká. Nejvíc zábavy bylo, když jsem v pytlích nesla čerstvou trávu. Podávala jsem jim jí pak po hrstech a většina z nich si jí z ruky brala. Měla jsem to takovou malou soukromou show krmení žiraf, návštěvníci stáli a dívali se, jak si ode mě berou trávu a některé se nechají přitom drbat na čumáku. Ohromě jsem se nasmála, když jednou bylo v trávě hromada kopřiv a abych se tak nepopálila, vzala jsem si na to žlutou gumovou rukavici, ve které jsem pak žirafám podávala trávu a dávala jí do koryt. Twigy na to chvíli zvědavě koukala, pak si k rukavici čichla a nakonec usoudila, že to je k jídlu a natáhla dlouhý fialový jazyk a snažila se mi s ním omotat ruku v rukavici a strčit si jí do tlamy. Bylo to vážně úžasně legrační. Nakonec se k ní přidala i vysoká, tmavá Nancy, ale moc se bála, takže toho zase nechala. Twigy to ale zkoušela pokaždé, když jsem tu rukavici měla. Zkoušela mi taky okusovat pytel a očichávala mi nohy, různě do mě dloubala a vůbec dokázala být neuvěřitelně otravná, ale přitom hrozně roztomilá.

Tři zebry bydlí ve vedlejší ohradě, která je spojená s výběhem žiraf a k žirafám se pouští, aby dojedli zbytky, co žirafám popadají na zem a ony je tam nechají. Jejich nejoblíbenější činností je jít dělat bobky na ty nejhůř přístupný místa, jako ke zdi pod svahem a podobně. A samozřejmě provokovat zděšeného Mikieho.

Dotěrní sloni a mazlivé kozy

Ke slonům jsme se moc nedostala. Mají své ošetřovatele, kteří s nimi umí zacházet a sama jsem k nim samozřejmě nemohla. Jako asi většina lidí, trpím utkvělou představou, že sloni jsou hodná, mírumilovná zvířata, kterých není potřeba se bát. Tady ale byli sloni považováni za zvíře nebezpečné. Kdykoli jsem dělala něco v jejich blízkosti, byla jsem upozorňována, abych si dala pozor, aby na mne nedostali chobotem a tak podobně. A mě samozřejmě lákali, jako každá věc, která má být údajně nebezpečná, ale člověk se jí nebojí. Když jsem mohla, nechala jsem se od nich očichat, podrbala je na chobotu. Nic méně, respekt jsem měla a dávala jsem si pozor, aby na mě vážně nemohli.

Obě slonice s oblibou prostrkovaly chobot ze svého stání do chodby, kudy k nim chodili ošetřovatelé. Nemohly projít úzkým vchodem, tak aspoň natahovaly chobot, snažily se ukrást věci z police nebo zlobit někoho, kdo se tam zrovna objevil.

Nejzajímavější, i když ne úplně příjemný, zážitek jsem měla asi, když jsem šla zametat dvorek. Bylo to prostranství, přes které chodili sloni ze svého stání do výběhu, takže z jedné strany navazovalo na sloninec a na druhé straně bylo ukončeno hrazením výběhu. Obvykle se tu zdržovaly obě kozy, které mohly skrz ohradu ke slonům, ale moc tam nechodily, asi se jich bály, nebo se jim víc líbilo tady.

Smetala jsem si zbylé seno a všelijaký bordel na kupičky, abych to potom naložila na kolečko a vyvezla. Obě kozy, ne moc plaché, si povšimly, že jim smetám zbytky žrádla, a vyrazily ho zachránit. Vrhly se do mých úhledných hromádek a začaly je rozhrabávat, aby si tam našly, co chtěly. Za hrazením se objevila slonice Rání. Chvílí na mě koukala a pak vždycky, když jsem se k ní přiblížila, začala po mě natahovat chobot. Dávala jsem si pozor, abych byla od ní dost daleko, jinak by se jí nejspíš podařilo, ukrást mi koště, nebo vyvést něco podobného, a zároveň jsem zachraňovala před kozami svoje kupičky. Rání zřejmě štvalo, že na mě nemůže dosáhnout. Už jsem měla zameteno a chvilku jsem tam stála a dívala se na slonici, jak bezmocně osahává chobotem kovové trubky a vymýšlí, jak se skrze ně dostat ke mně. Nakonec se naštvala a prudce máchla dlouhým chobotem a vyprskla z něho spršku hlenů, která měla bohužel větší dosah, než chobot, takže mě tak úplně neminula. Dozvěděla jsem se, že to prý dělá schválně, což ostatně bylo zcela evidentní.

Příště, když jsem zametala dvorek, Rání opět stála u ohrady a snažila se na mě dosáhnout. Držela jsem se od ní dál tentokrát už nejen na délku chobotu, ale i na délku jejích smrků. Zase se všelijak snažila na mě dostat. Měla jsem zase už uklizeno a hladila jsem si kozy, které zjistily, že jim nic neudělám a najednou byly nadmíru přítulné a nechtěly mě nechat odejít. Slonice začínala být slušně naštvaná, až vztekle bouchla chobotem a zacloumala hrazením, snad si vybíjela zlost, snad aby upoutala mou pozornost. Trochu mě to vylekalo, vidět takovou demonstraci síly, nebylo moc příjemné. Chystala jsem se raději odejít, když Rání udělala další působivé gesto. Nasála do chobotu vodu z koryta pro kozy a naštvaně jí rozstříkala všude kolem. Raděj jsem se pakovala pryč, nehodlala jsem jí dál provokovat.

Často jsem se taky bavil jen při sledování práce ošetřovatelů. A občas je i stačilo jen slyšet. Nejhezčí vždycky bylo, když až do chodby za slonincem pronikaly jejich příkazy, které jsou z valné části v indštině, angličtině a němčině. Odborné výrazy, kterým rozumí slon, ale nerozumí běžný člověk. Netušila jsem, co po slonovi chtějí, ale obyčejně bylo slyšet stálé a stále důraznější opakovaní nějakého příkazu, kterého slon evidentně nechtěl uposlechnout. Následoval další příkaz a pak zase jiný a pak už se jen ozvalo něco jako: „Kruci Gaudí, co to sakra zase vyvádíš, přestaň už!“ Bylo to úžasně komické.

Roztomilí nosálové a krvelační pekari

Nosál je jedno z mých oblíbených zvířátek. Jednou jsem o něm někde něco četla a okamžitě se mi zalíbil. Měla jsem tedy docela radost, že budu mít možnost tohle zvíře vidět zblízka.

Nosál vypadá trochu jako medvídek mýval, kterému je ostatně blízce příbuzný. Jen má takový protažený čumák a barvu tak nějak do červena. Povahou se také trochu podobají. Nosál je velmi živé a hlavně velmi zvědavé a šikovné zvíře. Krom toho, jsou samozřejmě taky ohromně roztomilí, což je bohužel zavedlo do zverimexů jako potenciální mazlíčky pro každého. Bohužel i přes svou roztomilost a milou, zvídavou povahu, jsou zcela nevhodní jako mazlíčci pro nezkušené chovatele. Nosál je opravdu VELMI šikovný, svými tlapkami a ostrými zuby dokáže rozebrat a zničit cokoli, co se mu zamane. Krom toho je to taky šelma a zvíře dost velké na to, aby dokázalo citelně zranit člověka, pokud si s ním neví rady. Rozhodně je to zvíře spíš pro zkušené chovatele, kteří se zabývají chovem exotických zvířat, než dárek pro dceru k patnáctinám.

Při mém prvním vstupu do nosálího výběhu se ozvalo odevšad zděšené pískání a nastal zbrklý úprk na stromy. Nosál šplhá poměrně slušně, ale oproti některým jiným zvířatům, jako jsou třeba opice, se na stromech pohybuje legračně neohrabaně, neuvěřitelně komicky. Opravdu úžasné je, nosála pozorovat, jak se rozeběhne, vyskočí na kolmý kmen stromu, několika přísuny se posune o kus výš a tam zůstane trčet jako kůl v plotě, jako by už nemohl dál a bál se dolů. Pokud chce, popoleze výš, klidně až vysoko nahoru, na nějakou větev, ale celou dobu u toho působí dojmem, že co chvíli spadne jako zralá hruška. Absolutně nejvtipnější je nosálí sestup ze stromu, kdy zvíře leze hlavou dolů, snaží se sestupovat pomalu, rozvážně, ale jak u toho visí hlavou dolů, moc mu to nejde, takže nakonec to vypadá jako takový kontrolovaný, střemhlavý pád.

Vyděšeného nosála velmi rychle přemůže jeho zvědavost, někteří jsou odvážnější, někteří méně, ale po chvilce nastane všeobecné hemžení, pobíhání, koordinované padání a v tu ránu je kolem vás chumel nosálů, kteří k vám natahují své zvědavé čumáky a vydávají u toho legrační zvuky, všelijaké pískání a pochrochtávání, zní to, asi jako když je člověk hodně nastydlý a z rýmy mu píská v nose a u toho kašle a chraptí. Jeden nosál si všimne odložené lopatky a začne ji očichávat a otlapkávat. Druhý zvědavě nakukuje do pytle na bobky, třetí si dodá odvahu a přijde mi očichat nohy, což sebere odvahu mě, vydám hlasité „kuš, ty příšero“ a všichni odvážlivci vezmou do zaječích, nebo spíš do nosálích. Ale zvědavost je opět přemůže. Jen si pro něco odskočím a najdu bandu nosálů, očichávajících zapomenuté nářadí, zvlášť hrábě je lákají.

Nejvíc je uchvátil foťák. Zkoušela jsem je vyfotit, jak sedí na větvích, na kládách upevněných mezi kmeny, jak tam posedávají, čistí si kožich, koukají… jak jsem vytáhla foťák, přestali se čistit, posedávat a hrnuli se podívat, co že to je. Natahovali se po tom packami, hýbali zvědavě čumáky, chvíli už jsem myslela, že mi ho ukradnou a rozeberou. Raděj jsem ho schovala do kapsy.

Zážitek byl také krmení. Nosál, jak už jsem řekla, je šelma, což předpokládá, že se živí hlavně masitou potravou, ale doplňuje ji také třeba ovocem a zeleninou. V ZOO se nosálové krmí hlavně kuřátky. Jejich nenechavé čumáky cítí oběd už z dálky, takže jen člověk otevře dveře, panáčkuje před ním hladová smečka přestrkujích se nosálů, kteří jsou schopní mu snad naskákat do kýble se žrádlem. Hodím každému jedno kuře v naději, že se zabaví a zmizí, ale to se pletu. Než je dám každému, už jsou tu ty první zpátky a chtějí další. Každý nosál ukousne kuřeti hlavu, zbytek nechá ladem a běží si pro další. Nakonec se jim podaří, zatímco sypu žrádlo prasatům, převrhnout kyblík a rozsypat kuřata kolem. Rozeženu ty nenasyty a honem sbírám poházené žrádlo a házím ho do misky. Když to nechám na zemi, sežerou jim to pekari. Nosálové se přikradou a závodí se mnou, kdo co dřív ukradne. Holt prasata budou mít dneska hody na bezhlavých kuřatech.

Nosálí spolubydlící, pekari páskovaní, jsou tu obecně zvaní prasata. Byla to zvířata, se kterými jsem tu nejméně přišla do styku a byla jsem tomu ráda. Pokud chtěl někdo vstoupit k nosálům, musel nejprve zavřít prasata do chlívku, jinak si koledoval o slušné pokousání. Jednou jsem tak málem dopadla, když jsem si při prvním vypouštění prasat stoupla místo za sousední dveře, přímo před dveře chlívku a už už jsem se mohla octnou před těmi krvelačnými potvorami, naštěstí jsem si na poslední chvíli uvědomila svou chybu a stihla se ukrýt na správné místo.

Poznatky návštěvníků

Občas bylo snad nejvtipnější sledovat návštěvníky ZOO, to se člověk někdy vážně pobavil, hlavně děti perlily, ale rodiče nezůstali pozadu. Vtipná byla paní, která, když jsem krmila žirafy, povídala dítěti: „No, koukej, pán tam dává žirafkám hamání.“ Nutno podotknout, že jsem byla od ní přes celý výběh, ale že bych vypadala až tak jako chlap??? Dobří byli taky rodiče, co přišli k nosálům s malým klukem. „Maminko, co jsou to?“ „Tohle? No to já nevím… no… nějaký zvíře…“ „Tati, co jsou to?“ Tatínek pokrčil rameny. Po několika dalších synových „co jsou to“ se maminka došla podívat na ceduli. „To jsou nosálové.“ Chlapeček zaraženě mlčel a rodiče taky. Slovo nosál evidentně slyšeli všichni tři poprvé. Ohromě se mi taky líbily děti, které přišly k výběhu žiraf a začaly vybírat, která žirafa je nejhezčí. K tomu nelze než dodat, že žirafy jsou opravdu každá jiná, ale mě trvalo skoro dva týdny, než jsem se naučila je od sebe rozeznat, takže s tou rozdílnou krásou to nebude zas tak horké.

Nejlepší na hlášky návštěvníků bylo cvičení slonů. Opravdu od srdce jsem se zasmála, když jeden ze cvičitelů vytáhl ankus, takovou tyčku na pobízení slonů. Chlapeček stojící vedle mě vykřikl: „Mami koukej, ten pán má na toho slona basebalovou pálku!“ Asi dvě minuty na to se objevil jiný klučina, který právě dorazil k výběhu slonů, podíval se na maminku a pravil: „Já jsem si myslel, že jsou ti sloni větší…“