Se školou jsme vyrazili na jižní Moravu, kde jsme se měli přiučit něco o místních zvířátkách, ale kytičky nám taky neutekly… zvlášť ta divná kytky, s divnými kuličkami, co tu všude roste nás poutala;o)

Fotky z akce na http://picasaweb.google.cz/sysbioo

Všechno vlastně začalo už v Hradci Králové, kde jsme měli povětšinou sraz. Skvělý byl nepoměr našich zavazadel. Zatímco někteří to pojali jako tričko, bundu, hrnek… jiní, si vzali, co pobrali a někteří ani nepobrali;o)

Nasoukali jsme se do vlaku směr Pardubice, kde jsme měli na přestup sotva čtyři minuty a tak jsme instruovali Soňu, aby v případě potřeby zdržela vlak třeba vlastním tělem. Což se jí vskutku povedlo, kdo ví, kde má holka známosti, ale vlak měl krásných deset minut zpoždění a tak jsme si přestoupili v klidu a bez stresů. Ještě jsem se stihli pobavit nad velikostí zavazadel Honzy a Honzy… měli oba tašku dvakrát větší než já… no co v tom vezli, je mi záhadou.

Cestou do Pardubic jsme měli ještě jeden podivný zážitek, když jsme začali rozpočítávat, kolik kdo má Lucce zaplatit za jízdenku. Lucka si to chtěla psát a začala se shánět po tužce, kterou jí přišel nabídnout úplně cizí pán, který seděl asi o půl vagonu dál. Netrvalo ani pět minut, když jsme začali řešit, v kolik vlastně přijedeme do Pardubic. Onen pán opět přiběhl, aby nám vysvětlil, v kolik přijedeme a v kolik on kterým vlakem odjíždí. Něco jsme mu odpověděli a on zase odešel. Seděli jsme potom jako pěny a navzájem se napomínali, aby někdo neřekl nic moc nahlas. Jak řekla Aneta, hlavně se neshánějte po chlapovi.

Dalším zážitkem bylo EC. Ne každý jezdí denně vlakem a už vůbec ne něčím tak luxusním. Vrcholem cesty byl vcucávací záchod a voda na fotobuňku, což dělalo problém zvlášť Terce:o) Jinak jsme výborně bavili pána a paní v našem kupé a uháněli si to napříč Čechami a Moravou až do Břeclavi.

V Břeclavi, u autobusu do kempu v Lednici, jsme potkali druhou část naší výpravy-třeťáky magisterského studia. Už od začátku mezi námi panovala lehká zdravá rivalita, ta se ale změnila v boj na ostří nože, hned potom, co jsme dorazili do kempu a od lehce zpomalené paní vrátné dostali klíče od maringotek, které všechny zabavili magistři, rozdělili se do chatek po dvou nebo třech s tím, že prý my se máme rozhodit k nim. Nakonec se nám podařilo nějakou tu maringotku ukořistit a všelijak se přeskupit, za cenu toho, že jsme byli namíchaní holky a kluci, ale alespoň jsme byli všichni spolu a ne s nimi.

Bylo asi sedm hodin a tak jsme vyrazili do Lednice do hospody na jídlo a pivo.

„Kláro, jak je to daleko?“

„Asi kilák, možná kilák a půl… je to kousek.“

„Fajn, tak jdeme.“

Byly to kilometry aspoň dva, ale co, většině to nevadilo a ostatním prospělo. Zapadli jsme do první hospůdky. Pivko chutnalo a tak byli skoro všichni za chvilku lehce v náladě. Klára tu měla nějaké známé, tak si odskočila za nimi. Seděli jsme a v klídku se bavili, především díky Jendovi, které byl malinko rozverný a vykládal každé holce, jak jí má rád. Najednou se u nás objevila nějaká úplně cizí slečna. „Hele, teď tu jeli kolem fízlové, a že prý v kempu vybouchla nějaká maringotka, jestli to není vaše.“ Zase hned odešla. Zůstali jsme na sebe zírat a nevěděli co. Pak šok přešel a začaly vtípky:

„Jsme tu první den a hned ňákej průšvih…“

„Já tam mám bombu k vařiči!“

„Já taky.“

„Bezva, v jedný maringotce jsou dvě bomby…“ Byla to moje a Táni. Co s tím?

„Tak někdo zavolejte Bogushovi , jestli není v kempu a neví, co se stalo. Máte na něj někdo číslo?.“

„Já mám.“

„Tak mu zavolej, Anet.“

„A co mu mám říct?“¨

„No, že v kempu prej vybouchla maringotka.“

Aneta odběhla na záchod, zavolat jednomu z našich zoologů.

„Není tam, je taky v Lednici v hospodě s ňákejma dalšíma od magistrů, prej zavolá Svádový, jestli neví, co se to děje a prej musíme hned jít do kempu.“¨

Začali jsme kvapem dopíjet a chystali se platit. Objevila se Klára. Vysvětlili jsme jí, co se děje. Začala se hrozně smát.

„Vždyť to byla Jířa, dělala si z vás srandu!“

„Cože, to nemyslíš vážně!“

„No ona si chtěla udělat legraci z magistrů, seděj támhle u druhýho stolu, asi to spletla. Vy jste jí to věřili?“

No to sakra, že věřili. Začali jsme si přehazovat Anetin mobil jako horkou bramboru, kdo zavolá Bogushovi zpátky, že to byla jen legrace. Nakonec to padlo na mě. Osvětlila jsem mu, jak to bylo, nakonec se ani moc nerozčílil a řekl, ať přijdeme za nimi. Zrovna nám zavírali, tak jsme šli.

Jenda vytáhl kytaru, a jak jsme byli pěkně v náladě, začali jsme po cestě hrát a zpívat na celou Lednici… místní z nás museli mít radost.

Čekali jsme, že si k nám Bogush aspoň chvíli přisedne, ale evidentně si vystačil s třeťačkami, tak jsme mu aspoň koupili panáka za to leknutí s maringotkou a dál se bavili po svém. Eliška, křehoučká, tichoučká vegetariánka, se nám pěkně vybarvila, když si dala s Jendou závod, kdo vypije pivo na ex. Sice nevyhrála, ale stejně sklidila zasloužený potlesk… do ní by to teda nikdo neřekl;o)

Asi v jednu jsme vyrazili zpátky do kempu. Venku mezi tím začalo pršet, tak jsme šli v dešti, ztráceli se v uličkách Lednice, když jsme chtěli jít zkratkou, ale nakonec trefili silnici ke kempu. Vyzpěvovali jsme písničky a motali se po silnici, když jelo auto, zmateně všichni uskakovali do příkopů. Šťastně jsme nakonec všichni dorazili do kempu.

Ráno jsme se v Lednici na náměstí sešli všichni. Čtyři zoologové si nás rozdělili do skupin (opět incident s magistry, kteří se rozdělili a mi se měli rozdělit k nim, ale nějak jsme to uhájili). Skupiny měli být po jedenácti, my se spočítali jako dvanáct, s tím že tak zůstaneme. Přišla k nám jedna holčina: „Ale vás je třináct.“

„Ne, je nás dvanáct, umíme počítat.“

„No, dobře…“ Odešla.

„My nejsme blbý!“ Neodpustila si Terka za ní zavolat.

„Hele… ale nás je ale fakt třináct…“

„Sakra, ajo!“ Chudák slečna, ale nemá se do toho míchat;o)

Takže znova přehazování. Nakonec nás většina zůstala pohromadě.

Dostali jsme pana profesora Smrže, takže jsme vyrazili kolem rybníků na broučky, mouchy a jiné breberky.

Musel na nás být úžasný pohled, jak banda bláznů s epruvetami v ruce zmizí do pole nebo křoví, pak se chvíli ozývají nadšené a zklamané výkřiky, podle toho, co kdo našel a jestli se mu to podařilo ulovit, nebo ne. Pak se všichni postupně vynoří na cestu a opřekot strkají svoje úlovky pod nos Smržovi, každý je zvědavý, co to ulovil. Když se všichni dozvědí, co že to mají v lahvičce a nechají to ostatním kolovat, kousek se popojde a vyrazí znovu do křoví. No prostě blázni!

Aneta byla vyhlášena za hlavní lovčí, jelikož neustále vláčela z roští nějakou havěť. Když si troufla i na ještěrku, moc se jí to nevyplatilo… drahá ještěrka si to nedala líbit a patřičně Anetě vysvětlila, co si o ní myslí. A tak Aneta pištěla a tancovala u cesty s ještěrkou zakouslou na prstě. A zbytek bandy se mohl potrhat smíchy.

A Soňa měla úlovek dne, nádhernou samičku roháče obecného, kterou pojmenovala, Karel:o)

Když jsme dorazili do kempu, čekal nás důležitý úkol: mazat do sprch, dokud tam bude aspoň kapka teplé vody, což se nám podařilo, tak jsme si pak mohli všichni vyvalit špeky na terase maringotky, poflakovat se a rozebírat zážitky dnešního dne.

V podvečer jsme zaskočili do místní pidihospůdky zvané bistro a pak se rozhodli, jít udělat oheň. Vyhlédli jsme si dřevo za ohradou, které asi patřilo správci kempu, ale co, ptát se ho přeci nebudeme… Soňa se svou výškou žirafy dostala úkol dělat jeřáb a zpoza ohrady nám podávala polínka, která jsme si nenápadně nosili k ohni.

U ohně jsme se pak pokoušeli zpívat a já hrát, ale byla to tragédie. Opekli jsme pár buřtů, z nichž bohužel pár skončilo v ohni. Popíjelo se prý výborné místní víno, ještě aby taky ne, na Moravě, bílé Veltínské. A hitem večera se stalo Když je v Praze abnormální hic;o) asi že jsme byli na Moravě a byla taková kosa.

Ráno jsme vyrazili na Pouzdřanskou step. Řidič v místním autobuse na nás koukal dost nevraživě, když se mu tam cpalo na jedné zastávce asi dvacet lidí a všichni stejnou jízdenku. Vyjel nám je všechny hromadně, takže to spíš vypadalo jako vánoční řetěz.

V Břeclavi jsme nechali Jendu, že ho bolí v krku a tak vyrazil na pohotovost. A my jeli na stepi. Šplhali jsme se s panem Smržem do slušného krpálu, který bych teda tady na té placce fakt nečekala. Všude kolem byly vinice a krásný výhled. Byli jsme hrozně zvědavý, co bude nahoře, ale byla tam jen další vinice.

Našli jsme tam kovaříka, co pokousal Elišku. Když ona taky na všechno hned maká, už jí včera kousla třesavka, co prý nekouše;o) Tak dneska zase kovařík. O kus dál jsme „hodili sicnu“ a Eliška (zase;o) ) našla roháče, tentokrát samečka. Měl impozantní „rohy“ a Jáře se to nějak zalíbilo. Začala ho provokovat pinzetou, až ho docela nakrkla. Ela ho vzala a nesla ho zpátky, kde ho našla. Přišla asi za pět minut s červeným prstem. Roháč se definitivně naštval a Elišku kousnul a nechtěl se jí pustit. Mohli jsme se potrhat smíchy.

Váleli jsme tam pak ještě chvíli na zemi. Bylo hrozné vedro, slunko pralo a my měli dost. Lucce se podařilo omylem upéct kobylku v epruvetě, když jí nechala ležet na slunku. Do dvou minut bylo po ní. Jak pravila Jára, bylo tam „fakt kurva termofitikum“.

Dál byli na programu opeřenci. Chvíli jsme pozorovali vlhy pestré, co vypadají, jako když někomu uletěl papoušek. Taky jsme viděli kroužkování ptáků, nejlepší byl krutihlav, který dělal čest svému jménu a mohl si ukroutit hlavu. Jinak byla s ptáky trochu nuda, nebyli zdaleka tak akční, jako hmyz a navíc nás tu otravovala banda třeťáků, kteří se na nás tvářili nafoukaně. Hlavně slečna Celozrnná, kterou jsme tak pokřtili, jelikož se v jednotě v Lednici rozčilovala, že nemají celozrnné pečivo. Asi slečna v životě nevytáhla nos z města, netušila, že může být ráda, že tam mají pečivo vůbec nějaké.

Večer nás čekala lepší zábava: netopýři a myši. Než se setmělo, šli jsme nalíčit živolovné pasti na drobné savce. Pokládali jsme jich asi pětadvacet a ranní úlovek byl značně chabý, chytla se jedna myšice a jeden hraboš, ale to nadšení z nich;o) Potom jsme si poslechli povídání o netopýrech, které bylo zajímavé, vážně nás to bavilo. Vykládal nám to Mladý Krakonoš, alias Česílko. Prostě typický biolog, vlasy i vousy do půl pasu, potkat ho večer, tak položím peněženku na pařez a zdrhám, ale jinak… no prostě biolog… podivín a blázen, zapálenec, ale když začne něco vykládat ze svého oboru, strhne všechny kolem, radost ho poslouchat. Takoví jsou asi všichni:o)

Netopýři se chytili dva, což bylo překvapení, většinou nejsou tak hloupí, aby narazili do sítě. Obě byly samičky netopýra nejmenšího. Byly roztomiloučké, tak jsme si je prohlédly, pohladily a pustily.

Ve středu jsme vyrazili na Pavlovské vrchy. Příjemně jsme se prošli, byl tam hezký hrad a krásné stepi, které by asi laik nazval oschlou loukou, ale pro biologa to byl ráj. Rostli tam všemožné podivné kytky, jako třeba invazivní opuncie, kterou by člověk v Čechách, nebo spíš na Moravě;o), fakt nečekal. Našli jsme kobylku ságu, byla sice ještě docela malá, neměla svých patnáct centimetrů, ale i tak byla hezká. Za její objev jsme vyhlásili Kláru lovcem dne:o)

Chtěli jsme najít ještě kudlanku a stepníka rudého, ale bohužel se nechtěli nechat objevit. Místo toho jsme našli ještěrku zelenou, ale zrovna nás chytil bývalíý pracovník CHKO a vyhodil nás ze stepi. Ani jsme se moc nehádali, byli jsme mimo cestu… no radši bez komentáře.

Z kopců byl všude krásný výhled do dálky, na přehradu Nové mlýny, kde byl ostrůvek s kostelíkem po bývalé zatopené vesnici, i na elektrárnu Dukovany, která trošku ten výhled kazila.

Kus od vysílače jsme se zase na chvíli rozvalili, ukrytí před zraky ochranářů, a dávali si svačinu. Slečna Celozrnná chtěla asi trochu zamachrovat, zvlášť před Bogushem, na kterého dělala oči celou dobu, což se jí trošinku nevyvedlo, když se postavila na kraj srázu, kde byl výhled a pronesla: „Teda to je strašný, ten Temelín je vidět fakt všude.“ Nastalo několik vteřin ticha, do kterého Lucka klidně pronesla: „Až na to, že jsou to Dukovany, jinak dobrý.“ Následoval asi pěti minutový výbuch smíchu, přes který jsme sotva slyšeli její brblání, že si myslíme, jak jsme přechytralý, že jsme asi nadlidi a nikdo se nemůže splést. K tomu nebylo co dodat. Korunku tomu dodala později, když se někomu zmínila, že pochází z Českých Budějovic.

Večer se mělo jít do vinného sklípku, což se ale nesetkalo s úspěchem. Nebo aspoň ne u nás. Nechtělo se nám jít někam pryč a dát plno peněz, když jsme si tu mohli pěkně všichni sedět pospolu u ohně a bez magistrů.

Oheň byl skoro nezbytnost, večer byla fakt kosa. Kluci skočili pro další dříví a hned bylo teplo. Jenda vytáhl kytaru a už bylo veselo. Výborně se taky osvědčila hra: otevři pusu, dej si mezi zuby sirku a něco řekni. Leželi jsme smíchy pod lavičkami.

Ráno jsme museli zabalit, předat chatky a stihnout bus do Lednice. Což se moc nepovedlo. Hodně jsme spěchali, abychom stihli ten bus, jenže byl narvaný k prasknutí a mimo nás se tam ještě snažil vejít jeden školní výlet. Tak jsme to vzdali a šli pěšky.

Dnešní ornitologický výlet byl malinko zábavnější. Měli jsme poslouchat zpěv a sledovat ptáky dalekohledem. Nejzábavnější byl asi strnad a jeho: „Kdyby si sedláčku chcíííp!“ a samozřejmě rehek, jehož zpěv jsme definovali: „zakašle a zvrací“.

Hůř bylo, když došlo na zkoušení. Nejhorší bylo, že nám asi za hodinu jel autobus, abychom stihli vlak domů a byli jsme asi dva kilometry od kempu a vážně to nevypadalo, že bychom to stihli. Zkoušení hrozně trvalo, pár lidí šlo napřed, ale nebylo to k ničemu, ostatní teprve na zkoušení čekali. Měli jsme dvacet minut do odjezdu, což bylo tak úplně přesně, kdy se to ještě dalo stihnout, když šla na zkoušení poslední Terka. Už jsme to vzdali, když se Terka asi za dvě minuty přiřítila. Vyrazili jsme jako o život. Část nás letěla napřed, ti pomalejší zůstali vzadu. Celou cestu jsme přemítali, zda to vzdát nebo ne. Nakonec jsme na zastávku doběhli na minutu přesně. Volali jsme těm za námi, ať pohnou, že to stihnout, má to zpoždění. Nechtělo se jim, ztratili se, nepoběží… adrenalin stoupal, beznaděj čekajících rostla, začali jsme na sebe do telefonu štěkat. Běžela jsem jim naproti, abych je popohnala. Stačí, když kousek popoběhnou a stihnou to, už nás tam čekala většina, přece nám to kvůli třem lidem neujede! Stihli to, ale přesně. Bus přijel o deset minut později.

Prvotní úlevu vystřídal další šok. V Břeclavi máme na přestup jen čtvrt hodiny a deset minut máme zpoždění a tři minuty na přesun a Břeclav byla zacpaná, stáli jsme v koloně, další minuty jsme ztráceli… jestli to nestihneme! Vyskočili jsme z autobusu a tentokrát už běželi všichni, já napřed, koupit lístky. Naskákali jsme upocení, uřícení, špinaví do vlaku. Lidi na nás koukali, jako z jiné planety. Naše uválené batohy překáželi paní, co jezdila s vozíčkem s jídlem. Všechno nám bylo fuk, byli jsme mrtví únavou a šťastní, že jsme ve vlaku a jedeme domů!