Dvoudenní expedice na koloběžkách s plnou výbavou měla být hlavně pokusem „co lze“ a tréninkem na další akce, především podobný, trochu větší plánovaný výlet do Pyrenejí 🙂

Jelikož výprava na koloběžkách s plnou polní požaduje jisté vybavení, znamenalo to pro nás nejprve sehnat druhou koloběžku, nosiče a brašny :))) Nakonec se nám podařilo je poshánět po různých známých a neznámých, a po troše boje se nám podařilo to všechno na sebe napasovat 🙂 Pasování a balení probíhalo jako obvykle ještě z části ráno, takže jsem tak nějak tušila, že něco zapomeneme…

Začátek trasy byl v Horní Malé Úpě, kam jsme dorazili jen s asi dvacetiminutovým zpožděním. Na místě jsme zabili další dobrou půl hodinu dobalováním 😀 Ještě že nakonec krom nás jel akorát Pavel, který z našeho zdržování měl akorát srandu 🙂 Nás ovšem humor přešel ve chvíli, kdy jsme zjistili, že jsem doma zapomněli karimatky! To je teda gól… Nakonec jsme usoudili, že to nevyřešíme jinak, než přibalením starého prostěradla, co bylo v autě pod koloběžky, a Pavel nám půjčil izotermickou folii… no to jsem na tu noc teda zvědavá!

A pak už jsme konečně vyjeli. Původně jsem myslela, že si s Lukášem vezmeme každý jednoho psa, ale Lukáš prohlásil, že si je zatím mám vzít oba, aspoň líp poběžej, a pak že si to nějak vystřídáme… Myslím, že se mu prostě nechtělo, se někde přizabít… 😀

Vyjeli jsme směrem na Jelenku a po asi dvou kilometrech jsme měli odbočit… zaujati řešením výbavy, trasy expedice a sdělováním novinek, jsme odbočku minuli, a štrachali se hrozným kopcem nahoru… až když na nás vykoukla chata, nám došlo, že jedeme špatně 😀 Že jsme si zajeli asi kilák a půl (takže celkem tři) nás tolik netrápilo a ten kopec za námi už taky ne… horší byl ten sjezd dolů. Prudký kopec, stoletý mechem porostlý a ještě ranní rosou oslizlý asfalt byl opravdu luxusní kousek pro fajnšmekry… Jela jsem dolů krokem, brzdy téměř nadoraz a když jsem potřebovala přibrzdit ještě víc, musela jsem psy povelem zastavit a z koloběžky sestoupit, protože když jsem dobrzdila úplně jela jsem prostě dál smykem… Byla jsem si naprosto jistá, že se tam někde strašlivě rozbiju… a do teď tomu nevěřím, že jsem to přežila bez pádu :)))

Pak jsme tam ještě chvilku zmatkovali, ale nakonec se nám bez dalšího bloudění podařilo trefit správnou cestu po úbočí Jelení hory do Lvího dolu. Jelo se tam příjemně. Po několika ujetých kilometrech si člověk zvykl na to, jak se chová koloběžka s bagáží na předním kole (je to vratký a nejistý jak měsíční předpověď počasí i bez zapřažených psů :)), Frisku to začalo bavit a začala táhnout, a Dingo přestal trucovat. Taky se po chvíli ukázalo, že nejslabším článkem výpravy nebude invalida a trucovač Dingo, ale lemra Kazan. Přesouval se svým svižnějším krokem, maximálně líným klusem a odmítal běžet rychleji :))) Došlo to tak daleko, že ho Pavel ve sjezdech pouštěl na volno a čekali jsme na něj dole 😀

Nad Lvím dolem jsme si na odpočívadle dali první pauzu a rozebírali kudy dál a jak to jde… Zatím nám to přišlo pohodička. Já se vyloženě vezla, Friska se rozhodla, že je pro dnešek tažným psem a prostě táhla a táhla. Dingo makal vedle a ní s tahem se moc nepředřel, měl co dělat, aby jí stačil… ale když Lukáš zůstal moc pozadu a Fris se začala po něm otáčet a zpomalovat, přebíral Dinouš velení a táhl taky… No prostě ať tak nebo tak, jsem se prostě jen vezla. A počasí bylo zatím taky super, krásně a sluníčko… dole se válela mlha, což ze shora vypadalo esteticky 🙂 A tak jsme měly velké plány, jak dneska dáme minimálně 40km 🙂

Sjeli jsme Lvím dolem ke Spálenému mlýnu a trochu mě přešel humor. Studené údolí a příjezd do mlhy mě donutily obléknout teplejší rukavice a mikinu. Teď by se hodil nějaký pořádný kopec na zahřátí! Místo toho jsme pokračovali Krakonošovým údolím do Pece pod Sněžkou. Tam už jsem si připadala jako kus ledu. Studená mlha všude kolem. Plán zajít do hospody na jídlo se jeví jako víc než vhodný 🙂 Naši rozmazlínci šli s námi dovnitř, Kazan s Elli zůstali venku hlídat koloběžky, čehož se zhostili víc než dobře. Hlavně Kazan. Akorát jsme zapomněli vysvětlit nějakým dětem, že povolení hladit si vlky v hospodě neplatí i na ty před hospodou… ale přežili všichni bez újmy 🙂

V hospodě se nám stále jeví plán ujet ještě skoro dvacet kiláků, jako dobrý nápad. V nohách máme teprve asi pětadvacet a ani to nebolelo… Plán je dojet dneska na Hanapetrovy paseky a to ještě jakousi oklikou, aby to bylo fakt těch čtyřicet. Jasně, to dáme! Do zimy se moc nechce, ale vidina pětikilometrového stoupání až na Výrovku nás zahřívá :)))

Na Richterovy boudy jsme se doplazili, když se začínalo stmívat. Nevadí! Aspoň si to vyzkoušíme s čelovkama! Na Výrovce je ještě trochu něco vidět, v dáli zmizelo slunko za obzorem, romantika ohromná a zatím mi není zima, takže si to užívám 😉 Pokračujeme dál na Chalupu Na Rozcestí, že tam se rozhodneme, co dál. Po tmě. Cesta je docela divoká, samá díra, které vidím až na poslední chvíli, což s mojí koloběžkou se světlostí asi 5cm je fakt adrenalin. Napadají mě slova nějaké písničky o tom, jak za tmy ze člověka opadává stud a opatrnost… to sedí… na treku se taky vždycky po setmění přestanu stydět nadávat… a teď opadla všechna opatrnost. Nevidím kam jedu, ale Fris valí dopředu a Dingo maže vedle ní, co mu nohy stačí… nebrzdím… a tak se řítíme mezi dírami a já jen doufám, že přežiju… lepší nevidět, kam jedu 😀

Na Rozcestí necháváme podle nacvičeného schématu Kazana s El u koloběžek a jdeme dovnitř. Dingo už toho asi má dost, protože ho ani nijak nepobouří nějaký psí rozjívenec nejistého původu, který přijde otravovat. Na povel lehá „na místo“ a psa ignoruje. Fris by si naopak s nějakou honičkou klidně dala říct, zjevně se na ní skoro třicet kilometrů převážně cvalem nebo šplháním do prudkých kopců nijak nepodepsalo, ale i jí to zatrhnu, a tak si v klidu sníme polívku. Po chvíli koumání nad mapou a zvažování možností, se rozhodneme vynechat onu okliku a sjet přímo na Hanapetrovy paseky.

S čelovkou se kupodivu jede docela dobře. Friska z kopce maže jako o život, Dingo už má dost… a nebo se mu prostě už jen nechce, u něj je to těžko poznat… Asi se tváří pěkně naštvaně, ale to už nestíhám sledovat, jsem ráda, že v slabém světle čelovky stíhám vidět terén před sebou… o tom, že bych v případě náhlé potřeby byla schopná zastavit, si nedělám iluze. Prostě nesmím potřebovat brzdit! napadá mě právě ve chvíli, kdy se v lese vedle mihne stádečko srn. Fris poskočí stranou, ale rázem si sama uvědomí, co dělá za blbost, a tak moje rázné a krapet hysterické: „Ne!“ přichází až ve chvíli, když už zase vzorně maže dopředu… sotva jsem se stačila leknout 🙂

Na loukách kolem Rennerovek bylo krásně teplo, ale jak sjíždíme níž, jde nám naproti mlha z údolí. Zastavujeme a dohadujeme se, že nebudeme riskovat, že na Hanapetrovy paseky dojedeme do ledového mlíka, a radši zastavíme někde tady. Odbočujeme v prudké vracečce na lesní cestu a po pár metrech zastavujeme. Docela dobré místo, akorát nám dalo práci najít kousek rovného místa ve svahu. Ustlali jsme si v mělkém dolíku a psy uvázali asi o tři metry vedle. Dingo se mohl zcvoknout, že si nemůže lehnout k nám. Hysterka. A navíc Pavel zjistil, že si zapomněl doma Tullamorku! No hrůza! :)))

Noc byla špatná. Bála jsem se, že mi bude zima od země bez té karimatky, ale v lese bylo sucho a při cca 4°C (to tvrdil teploměr Na Rozcestí) i docela teplá, takže to bylo v pohodě… ale… První asi hodinu mě budil zářící půlměsíc, který mi mezi stromy svítil přímo do obličeje… pak se probudil Dingo, který si asi už dost odpočinul a začal se vztekat, že je uvázaný moc daleko od nás… když nepomohlo kňourání, začal si vztek vybíjet na Frisce, takže se začali pošťuchovat… další pecka byla, když na cestu pod námi přijelo auto. Pavel spal blíž a tak ho viděl, my jen slyšeli. Ráno to popsal jako „dva buzeranti, co si přijeli užít romantiku“… psi se samozřejmě mohli zbláznit, čímž aspoň nezvané náštěvníky vyhnali pryč… Krom toho neustále něco jezdilo po silničce opodál. Jak to ráno komentoval Lukáš, tolik aut za noc snad neprojede ani u nás v ulici, co jich jelo tady! Noční život v Krkonoších je asi fakt zajímavej :/

Ráno jsem se probudila totálně rozlámaná a dost nevyspalá. Bez karimatek to ale šlo 🙂 Spíš ten dolík nebyl úplně ideální… Sbalili jsme se, nasnídali a Pavel první vyrazil dolů na Hříběcí boudy. Uvázal tam psy a čekal, až dojedeme, že nás vyfotí… nějak se mu podařilo Kazana uvázat špatně a tak nám přišel naproti. Zastavila jsem psy a tak nějak čekala, co bude… Kazan chvíli koukal a Dingo dělal, že tam není… úplně to vypadalo, jako by si říkali: „Hele, víš co nás s těma bláznama ještě dneska čeká? Kašlem na to jo, porvem se někdy jindy…“ 😀 Pak už přijel Lukáš a zastavil smykem mezi psama… a Kazan pokojně odkráčel za Pavlem :)))

Z Hříběcích jsme sjeli k Jezerním Domkům a pak nás čekal největší vtip dne – stoupání kolem Hnědých skal. To byl teda pořádný nácvik na Pyreneje 😀 Krpál, že by to člověk lezl po čtyřech, a vytlačit do něj kolobky, co měly neustálou touhu se převracet dopředu, jak si asi myslely, že narazily do zdi :D, to byl teda mazec… Ještě, že ta bláznivá Friska pořád táhla 😀 Na rozcestí U Krásné pláně jsme chvíli přemýšleli, jestli si to samé máme dát na druhé straně zase dolů, nebo to radši objet. Zvítězila rozumně druhá varianta 🙂 A tak jsme se zase pohodlně vezli z kopce… a Kazánek klusal na volno na za námi 🙂

Na Přední Labské bylo krásně, svítilo slunko a tak jsme zastavili a čekali na Pavla, který už zase zapřáhl oba psy a jel pomalu… poslední úsek přes louku si dal lehké zpestření, když se doslova zapíchl kolem do výmolu a koloběžka, už tak s tendencí se překlápět dopředu, ho prostě katapultovala přes řidítka 😀 😀 😀 Byla jsem mrtvá smíchy a honem volala na Lukáše, aby to vyfotil, což nestihl a ještě mi vyčetl, že chci nejprve fotku a pak až se Pavla ptám, jestli je celej… no mě to v tu chvíli přišlo celkem logické pořadí… :)))

Kousek nad Strážným nám opět přišla naproti mlha. A tak jsem si v posledních slunečních paprscích dali pauzu a svačinu, oblékli se a vyrazili do toho studeného hnusu. Než jsme dojeli do Vrchlabí, byla jsem opět jak rampouch. Už mě přešel humor a přestala jsem dělat vtípky, jak se jen vezu, protože právě díky tomu, že jsem se neodrážela a jen na té koloběžce stála, mi byla taková kosa, že… Jenže Fris pořád zarytě táhla, mě a teď už tak nějak i Dinga, který prostě pořád ještě nemá takovou fyzičku, aby dal bez tréninku 65km skoro v kuse cvalem… Snažila jsem se Frisku trochu brzdit, ale nějak moc to nešlo… Valila pořád dál přes „prérie“ – polňačkama kolem Lánova až do Prosečného. Jen když se Lukáš hodně opozdil za námi, znejistěla a měla tendenci na něj čekat, když se pohyboval kolem nás, makala dopředu.

Do Prosečného jsme dorazili přesně po třiceti kilometrech, což byla zase krapet zkrácená trasa, a opět kvůli mlze a zimě, do které se nám už nechtělo… a taky Kazánkovi… a vlastně trochu i Dingovi… ještě by to zvládl, ale bylo zbytečné ty dva lenochy dál týrat 🙂 V chalupě Pavel zatopil, uvařil čaj a pak vyrazili s Lukášem pro naše auto do Úpy. Psy to zalomili. Já si sedla do křesla před krb, zabalila se do deky, měla na sobě dvě mikiny a bundu (v chalupě bylo jinak 10°C) a dobře hodinu a půl se snažila ohřát… a neusnout 😀

Celkem jsme nakonec ujeli 64km za šest hodin čistého času, ale se vším tím zevlováním po hospodách to bylo celkem skoro dvanáct hodin. Průměrná rychlost 10,7km/h se mi zdá v tom terénu dost dobrá… totální převýšení 4078m…. No jsme prostě dobrý 🙂 Výbava ověřena, vymyšleno jak jí vylepšit a do Pyrenejí můžeme vyrazit 😉