Kraktrek je pro nás už velmi tradiční akcí, neb jsme ho letos měli absolvovat už po deváté v řadě za sebou! Bohužel se nám tentokrát dost nešikovně kryl s Pavlovým Rememberem… nakonec jsme se rozhodli udělat jakýsi „kompromis“ a dorazit aspoň na půlku Kraktreku… Jinak to nějak nešlo…

Auto jsme nechali ve Staré Pace na shromaždišti a vlakem dorazili do Mostku, kde byl tentokrát bivak. Poněkud kulturní v kempu :))) Sice jsme dneska nezávodili s ostatními, ale zazávodili jsme si až dost u Pavla, takže jsme taky byli celkem rádi, když jsme si mohli sednout k ohni a dát si buřta. A povídat se všemi známými a poslouchat báječnou kytaru… jo beztak ten Kraktrek chodíme hlavně pro tenhle večer 🙂

V noci bylo docela teplo, když ještě navíc psi topili, bylo to úplně „nekraktrekové“ :))) Posledních několik ročníků už člověk v noci nemrzne a ráno nebalí ojíněný stan… nějak tomu chybí ta atmosféra 😀 Abychom ale zachovali aspoň nějakou tradici, tak jsem jako obvykle prošvihli start 🙂 Bylo nám to fuk, když jsem šli stejně mimo soutěž. Ale psům ne… hlavně Dingo, asi nabuzený včerejším závoděním, se rozhodl, že se nedá nikým předběhnout a mohl se zbláznit, když viděl, jak většina soupeřů vybíhá… A několik následujících kilometrů po trati hnal dopředu jak zjednaný, že jsem ho pořád musela volat zpátky a nakonec dát na vodítko… nevím, co ho to popadlo 😀 Asi se fakt snažil všechny doběhnout nebo co 😀

Závod byl jako už tradičně udělaný jako scorelauf, takže jsem si mohli kontroly vybírat. První byla jasná – hned kousek za bivakem u nějakého rybníčku v lese. Dál se šlo snadno po modré turistické k vysílači na Červený vrch. Pak nastalo rozhodování, jestli to vzít severně a nebo jižně 😀 Všechny kontroly bychom nestihli… nakonec jsme se rozhodli pro jižní variantu 🙂 Došli jsme na další kontrolu ke kostelu Máří Magdalény nad Peckou. V Pecce jsme trochu zabloudili, ale nic dramatického… aspoň jsme si to tu prohlédli, bylo to tu pěkné 🙂 Kostel Máří Magdalény je nádherné místo – už tu kdysi kontrola byla a už tenkrát mi to tu učarovalo. Kostel na vršku vedle hřbitůvku a kolem letité lípy… neuvěřitelná romantika. Tak si tu sednout na lavičku v podzimním slunku a pozorovat, jak z lip opadává zlaté listí, a rozjímat nad životem a nad tím, kam se člověk pořád za čím žene… už se mi pak vůbec nechtělo závodit… Taková nostalgie :)))

Další kontrola byla u Novopackého vodopádu, o kterém jsem v životě neslyšela a taky jsem hned pochopila proč 😀 Což o to, vodopád byl celkem zajímavý, ale dostat se k němu byl poněkud hard core… Nakonec jsme zjistili, že tam někde po druhé straně potoka asi cesta vedla, ale… nějak jsme jí netrefili 😀 Nakonec jsme se ale tím ostružiním, kopřivama a bahnem prodrali 😉 Vodopád byl spíš skoro jeskyně, nebo velký převis a z něj stékal čůrek vody… možná na jaře by to tu mohlo být zajímavé… kolem byly místy i bučiny, takže to tu mohlo pěkně kvést a při vyšším stavu vody to mohlo být pěkné… a samozřejmě, když by šel člověk po cestě :)))

Dál nás čekal postup už tak nějak civilizací, vesničkami a po silnici do Podlevína… Zde nastal kámen úrazu v tom, že se proti nám spikli všichni místní psi a jali se na ty naše útočit, jak mohli… První smečku nějakých jorkopodvraťáků jsem zahnala rázným „Kuš!“ doprovázeným patřičným gestem po kterém vzali do zaječích. Horší byl asi o kilometr dál jakýsi vlčí špic, který vystartoval z poza vrat, ke kterým nebyl plot, a jal se vyzývat Dinga „naférovku“… Pokusila jsem se to vyřešit stejně jako v předchozím případě, ale na špice to nezabralo, naopak přenesl svou negativní pozornost na mě… Lehce jsem znejistěla a přemýšlela, zda pochopí a odprejskne za chvíli sám, nebo mu to mám vysvětlit dobře mířeným kopancem. Nakonec se to vyřešilo, když mi přišel na pomoc Lukáš – dva lidi a dva psi byli na toho hrdinu příliš a tak radši oběhl zavřená vrata zpátky na dvůr. Uf.

V Podlevíně jsme orazili poslední kontrolu a na kraji Staré Paky si dali ještě jeden psí adrenalin, když se z nějakého polorozpadlého statku vyřítil německý ovčák. Měli jsme psi na volno, protože jsme nečekali, že tam někde někdo bude, takže nastal slušný zmatek. Oba jsme začali s Lukášem řvát jeden přes druhého, abychom psi nějak přivolali. Já na Frisku, která se rozhodla jít si ovčáka prohlédnout z blízka a nebyla k přivolání (odvolání od psů stále ještě nemá úplně dokonalé) a Lukáš na Dinga, který stál na místě jak solný sloup a zíral, co se to na něj řítí, a nějak dlouho mu trvalo, než se vzpamatoval a dovalil za Lukášem… Ovčák se našeho řvaní vyděsil a prchnul do jakési zahrady opodál. O pár okamžiků pozděj, když jsme psy pochytali a uvázali, jsme zahradu míjeli a viděli ovčouna u nějakých lidí, kteří tam stáli a dívali se na nás jak na chovance ústavu… asi nechápali, co tam tak řveme 😀

Cíl byl zase ve škole ve Staré Pace. A oběd v restauraci o kus dál. Na ten jsme se těšili nejvíc :))) Po něm proběhlo vyhlášení.

Celkem jsme ušli cca 20km za necelé čtyři hodiny (to byl limit, tentokrát jsme to stihli) :))) No a i když jsme si dali jen půlku a ještě navíc mě celou cestu bolelo chromé koleno (nevím, co jsem zase dělala :D), jsme si to užili 🙂 Příští rok snad znovu a tentokrát celé… už po desáté! 😉