Pavel má zřejmě nějaký šestý smysl na to, jak vymyslet čévéčkářům závod, na který dokáže nalákat víc lidí, než se obvykle schází na oficiální přeboru ČSV ve sportovní kynologii… Což je na jednu stranu dost smutný a na druhou zase úžasný… jak se na to člověk podívá… 🙂

V každém případě tentokrát Pavel vymyslel Remember… čímž spojil tři věci – canicross, scooter a popraveného paragána… Abych to objasnila, závod s názvem Remember se konal v den výročí seskoku onoho výsadkáře právě v místech konaného závodu, a tak byl pořádán ku připomenutí jeho chrabrého činu. No a závod se skládal z cancrossu a koloběžky se psem 🙂 Tak.

A Pavlův nápad se opět ukázal jako dobrý nápad, neb závodu se zúčastnilo dohromady celých 18 kusů československých vlčáků (o tom si může přebor nechat jen zdát! Bohužel…) a dalších pět psů jiných ras a neras 🙂 A samozřejmě jejich majitelé, rodinní příslušníci, přátelé a další doprovod 🙂 Pointa závodu byla samozřejmě v tom, ukázat neznalým, jak tyhle psí sporty probíhají, a umožnit jim, si je „nanečisto“ vyzkoušet. V kategorii scooter bylo i možné si zapůjčit koloběžku od firmy Kostka.

Jako první se startovaly koloběžky (Pavel věděl proč a mi to po odběhnutí canicrossu taky pochopili :D) a to zajímavým systémem 2x1500m. Bylo to jednoduché – jelo se kilák a půl tam, až všichni dojeli, jelo se odtamtud zase zpátky 🙂 Půjčované koloběžky se vozily autem tam a zpátky, což trochu zdržovalo celý proces, ale jinak to nešlo, když si to měli vyzkoušet všichni. Start byl intervalový s tím, že interval si člověk mohl zvolit, podle svého odhadu, soupeřů kolem sebe atp. Zkrátka šlo o to, aby se tam nepotkali dva psi, co se budou chtít servat 🙂

Dingo samozřejmě musel opět dělat ostudu, když se v postroji tvářil jako týraný pes, fingoval, že nemůže chodit a tak podobně… na startovní čáře vypadal, jako že on teda rozhodně nikam nepoběží… Startovalo dohromady čtrnáct závodníků, někteří se dvěma psy, což nebylo rozdělené, a nedělilo se ani pohlaví. Dingo se sice na startu tvářil ze všech nejhůř, ale nakonec odvedl dobrou práci. Přece jen měl tu výhodu, že věděl, co se po něm chce. A tak, i když se mu nechtělo, mazal celou cestu cvalem a chvílema i lehce táhl. V cíli první etapy si uraženě lehl pod strom a protože jsem šňůru musela poslat s koloběžkou Lukášovi, ležel tam jen tak na volno, ostatní psy ignoroval a dělal, že tam prostě není 😀 Jo, trucování, to mu jde :)))

Ostatní to zvládali jak kdo 🙂 Někteří psi i napoprvé běželi dobře, někteří vyloženě projevili závodního ducha a stíhali soupeře, jiní to brali jako zábavnou procházku… Bylo zajímavé to pozorovat. Nakonec zcela nejlepší výsledek předvedla Friska, která opět ukázala, že jí chybí v mozku pár vlčích závitů, a táhla celou dobu jako šílená tryskem 😀 Dingo jako obvykle pochopil, kdy se jede „domů“ a cestou zpátky už se nezdržoval s trucováním a mastil i bez mého pobízení do cíle a povětšinou v tahu. Je to vyčůránek :)))

Naše šílená Friska s Lukášem nakonec vybojovali první místo, Dingo to dotrucoval na třetí. A aby to bylo celé takové hezky D+F Srdcerváčí, tak druhé místo obsadil Petr s Frisky bráškou Floydem a Dingovým bráškou Dantem 🙂

Odpolední canicross byl dělen na muže a ženy, ale aby ta sranda byla dokonalá, byl start všehromadný 🙂 To znamenalo patnáct závodníků naráz… louka sice byla široká, ale i tak jsme čekali, že to bude zajímavé… S Dingem jsem předpokládala, že to zvládnu bez problémů. Na hromaďáky je zvyklý, psy kolem neřeší. Hůř bude s Friskou, které to zaručeně bude připadat hrozně zábavné a bude chtít všechny kolem lovit… a taky, že jo. Ale nějak to Lukáš ukočíroval 🙂 Nakonec byla největší zábava v tom, že louka byla plná drnů a výmolů, takže jsem si hned po startu rozbila držku 😀 Sice už mám takový ten reflex, že jak tuším, že budu padat, řvu na psa „stůj“… ale v plném cvalu mu to nejde tak hned, takže jsem jela za Dingem slušný kus po břiše… ještě, že po trávě :)))

Druhý zádrhel nastal v tom, že Fris se tentokrát projevila jako čévéčko a rozhodla se závisláčkovat na Dingovi a čekat na něj :/ Dingovi to bylo jako obvykle putna a běžel i před ní, ale bohužel Lukáš je mnohem rychlejší než já, takže tenhle model nám poněkud nevycházel.

Třetí fór byl v trati… což se dalo čekat 😀 Pavel opět vyrobil jakýsi dezorienťák… jak jinak. Trasa byla celkem jasná – vlastně se měl dokola oběhnout lesík (bažantnice) přičemž aby to nebylo tak moc jednoduché a krátké, mělo se jím ještě v jednom místě proběhnout tam a zpátky… což už zase bylo příliš složité. Odbočku jsme hromadně minuli a nakonec se prodírali ostružiním, kopřivama, bahnem a brodili potok 😀 No prostě Pavel… :))) Ve výsledku jsme se ale našli a doběhli dobře 🙂 Já s Dingem v ženách na prvním místě, což nebyl zase tak heroický čin, protože jsme byly jen čtyři. Lukáš, nucený běžet mým tempem, skončil v mužích třetí… Fris se bude asi muset učit fungovat bez Dinga, je z ní prvotřídní závislák :/

Cíl závodu byl u pomníku onoho výsadkáře, jehož příběh nám tam Pavel převyprávěl. Mělo to zajímavou atmosféru… člověku najednou přišlo tak nějak fuk, kdy a jak doběhl… K čemu je honění se za medailí v porovnání s tím, když nasazuje někdo vlastní život za životy druhých?

Čekání na vyhlášení výsledků jsme si krátili vyžíráním Šárčiných zásob výborného nakládaného kozího sýru, úžasné polévky a dalších neskutečných dobrot… Já bydlet u Kohoutů, tak asi celý život jen jím a jím 😀

Na závěr patří Pavlovi dík za tenhle skvělý nápad, a obdiv všem, kteří se rozhodli nechat do toho uvrtat, mnohdy bez tušení, co je čeká 😀 Jen tak dál! Snad lidi konečně pochopí, že československý vlčák není pes na ozdobu zahrady a výstavních kruhů, ale aktivní zvíře nadšené do každé špatnosti, které rádo zkouší nové věci a potřebuje stále něco dělat… a takoví by měli být i jeho majitelé! 🙂