Letošní Jevišky byly tak trochu jiné, jednak proto, že nebyly pořádány oficiálně Klubem, ale Karlem Cvičkem samotným, takže nebyly jen pro ČSV, ale i jiné jeho známé… a taky proto, že dorazilo dost málo našich známých, neb se to tak zrovna sešlo, že jim do toho něco vlezlo. I tak to ale stálo za to a rozhodně jsme udělali kus práce ve výcviku.
V sobotu jsme jako obvykle nestíhali, i když jsme se snažili přijet v čas, abychom stihli obrany… což se nám nakonec nepodařilo 😀 Zato jsme vpadli přímo do jevišovické atmosféry plné legrace a povídání o psech… a tak jsme si prostě přisedli a byli rádi, že tu zase jsme 🙂
Ráno jsme vyrazili, jak jinak než na stopy 🙂 Jelo se na louku ke kravínu a Lukáš zůstal v táboře, takže bylo na mě, abych kočírovala naší oktávku se sportovním podvozkem bahnem luční cestou… do teď se divím, že jsem to projela :))) Stopa šla Dingovi docela slušně, asi mu ten skoro měsíční odpočinek od výcviku prospěl 🙂 Friska předvedla moc pěknou práci v pachovém čtverci. Ach jo, já s ní fakt budu muset začít pořádně stopovat 😉
Před obědem byla poslušnost na kterou jsem byla zvědavá hlavně u Frisky, protože přece jen cizí prostředí, cizí výcvikář, všude kolem psi… ale Fris prostě cvičila a nic nevnímala! Prostě jsem pro ní existovala jen já a pamlsky :))) Ona je prostě boží! 😀 Taky Dingo se rozhodl, že se dneska (a vlastně celý týden) bude vyloženě předvádět a cvičil tak, jak to nejlíp umí s ohromným nadšením a rychlostí pro něj až neobvyklou 🙂 Vyloženě jsme si to oba užívali a skoro bych řekla, trochu se fakt předváděli 😉 Nic méně ten pocit, kdy člověk jde na plac a doslova cítí, jak se psem „jede na jedné vlně“, jak oba víte, že si jdete užít perfektní zábavu, těšíte se na to a pak si to prostě užíváte… a ono to všechno jde tak nějak samo a správně, ani nevíte jak… Ten pocit je prostě náramný 🙂
Když jsem si pak vzpomněla na dobu, kdy jsem tu byla poprvé s rozjíveným štěnětem, které jsem se téměř marně snažila ukočírovat a vyloudit z něj aspoň nějaké cviky… a s otevřenou pusou vzhlížela k těm, jejichž psi poslušně pracovali, a já si tiše přála, aby jednou Dingo dokázal cvičit taky tak… tak jsem si teď uvědomila, že ta doba přišla 🙂 Teď to byl Dingo, kdo kolem mě vyloženě tančil po place, a já ten, ke komu majitelé štěňat obdivně vzhlíželi :))) U večerních obran se ten pocit samozřejmě ještě znásobil 🙂 A taky se znásobil můj pocit, že Karel je prostě genius 😀 Tušila jsem, že Friska, ač má o hračky zájem, nebude rozhodně takový rozený obranář jako Dingo… a po jednom neúspěšném obranářském pokusu u nás na cvičáku jsem obrany chtěla skoro předem vzdát… Ale Karel nějakým kouzlem z ničeho nic dokázal, že se naše hodňoučká Myšička zuřivě prala o kus hadru, div by Karla nesežrala vzteky, že jí ho chce vzít! 😀 Měním názor, Friska na obrany bude… jen ještě sehnat druhého takového figuranta, jako je Karel :/
Mezi tím jsme si došli na oběd na Sýpku, kde dneska byla dobrá směna :))) Zjistili jsme už, že se tu střídají dvě party – jedna je fajn, servírky jsou milé a kuchař dobře vaří. Když má směnu ta druhá, je lepší se Sýpce vyhnout – jídla jsou nic moc a obsluha fakt špatná. Dneska to vyšlo 🙂 Večer následovalo klasické posezení korunované Milanovým vyprávěním o tom, jak na vojně sloužil „na čáře“ jako psovod a vyfasoval čévéčko! To bylo něco, poslouchat jeho zkušenosti s jedním z prvních kříženců psa a vlka… a jak to tak vykládal, měla jsem pocit, že v některých věcech se čévéčka prostě nezměnila… hlavně v tom jejich náhledu na svět a na svojí osobu 🙂 V něčem jsou prostě stále vlci 😉
V pondělí jsme vyrazili ještě znovu na stopy, chtěla jsem využít, že je tu ještě dneska Hanka, která mi se stopama umí vždycky dobře poradit 🙂 Bohužel Dingo dneska vstával asi zadkem napřed a co nezkazil on, dodělala jsem já 😀 Takže ostuda jak vrata 🙂 Stopy prostě nejsou naše parketa… nebo hlavně moje, možná kdybych to Dingovi tak neznechutila… :/
Před obědem jsme nevynechali ani poslušnost, kde jsme s Dinoušem trénovali hlavně překážky, které tak nějak prostě neumíme 😀 Hlavně já… při té příležitosti jsem zjistila (na radu Karla, jako obvykle dobrou), že ČSV je opravdu bez nejmenších obtíží schopné skákat metrovku z místa bez rozběhu… i Dingo po operaci páteře! Jako by se nechumelilo, prostě se odrazí a ladně to přeletí 😀 Překážky se učila i Fris, které se nejprve moc nechtělo na áčko, ale jak jednou zjistila, že je to bžunda, už se tam hrnula pořád :)))
Večer odjeli Hanka s Jirkou a včera taky Lukáš od Dantey, takže nám přišlo, že se nám to tu trochu rozpadá… naštěstí mezi tím zase přijela Milanova žena a syn, tak aspoň někdo přibil 🙂
V úterý jsme si už daly od stop pauzu a pro zpestření pobytu vyrazili po obědě na výlet. Vzpomněla jsem si, že jsme si loni při návštěvě jevišovického zámku říkali, že se musíme jít podívat na protější kopec na zříceninu hradu. Nebyl tu sice nikdo z těch, co byli na zámku, ale i tak jsme vyrazili. Přidal se Milan s Brennou alias „Malou Tarou“ a manželkou a Marta s Niallem. Pamatovala jsem si, že zřícenina byla na kopci proti zámku, nic víc 😀 A tak jsme prošli celé Jevišovice, až jsme narazili na stezku, která se zdála vést správným směrem. Vedla ale do hlubokého údolí říčky. Se psy na vodítkách a předhánějícími se, kdo půjde první, to byl celkem zážitek :))) Dole u říčky jsme zjistili, že nevíme kudy dál, protože cesta vedla jen doprava a my docela jistě potřebovali doleva, ale tam byla skála. Nakonec jsme to vzali přímo lesem nahoru a vyšli na nějaké louce. Lukáš už vylovil navigaci v telefonu a vedl nás přes louky, až jsme slavně dobloudili na hledané místo. Byl to ostroh nad řekou, kde bylo v křoví pár šutrů a kousek zdi a vedle cedule hlásající, že jsme skutečně v místech, kde stával hrad Jevišovice. Ale byl tu krásný výhled na Starý Zámek a kus městečka 🙂 Zpátky jsme to vzali na druhou stranu a jen jsme ušli pár metrů, zjistili jsme, že jsme na louce u kravína, kam se jezdí na stopy! To byl celkem dobrý fór :))) Vědět to, tak jsme sem došli pohodlně po cestě a neštrachali se roklemi 😀
Na středu bylo vyhlášeno tréninkové volno 😉 A tak jsme vyrazili na další výlet, tentokrát sami. Romana s Danteou s námi jít nechtěla, asi by se Friska s Danťochem úplně nekamarádily… a tak jsme vyrazili sami do Podyjí. Šli jsme z vesničky Popice na Sealsfieldův kámen, kde byl krásný výhled na údolí řeky Dyje, a pak kolem zřícenin několika mlýnů směrem na Šobes, kam jsme ale nedošli, protože nás na útěk zahnal déšť, který naštěstí za chvíli přešel, a tak jsme došli celkem v suchu přes Havraníky zpátky. Výlet to byl super. Jednak krajina Podyjí je pro nás ze severu a z hor téměř exotická – prosvětlené šípákové doubravy, stepní trávníky, vápnomilné kytky na skalách… to jsou věci, které člověk z našich končin fakt nevidí denně 🙂 No prostě zážitek pro biologa :))) A jednak jsem si zavzpomínala na svou poslední návštěvu Podyjí při zoologických terénních cvičeních, kdy jsme právě v Havraníkách bydleli a po okolí chodili. Takže troška nostalgie 😉
Večer se vrátil Lukáš a dovezl maso na grilování, takže jsme poseděli u ohně. Ve čtvrtek ráno jsme si šli sami zastopovat, chtěla jsem s Dingem potrénovat označování předmětů a Lukáš šel tentokrát s námi a vyrobil aspoň nějaké fotky. Letos byl celkově dost líný fotit a obrany byly každý den dost pozdě večer kvůli vedru, takže už se fotilo těžko… V poledne jsme na Sýpce narazili poprvé na „špatnou partu“ a tak se rozhodli nazítří vyzkoušet nově otevřenou hospodu U Suchého čerta na Starém Zámku. Odpoledne odjeli Romana s Lukášem a Danteou, aby zítra šli na zkoušku ZM (složili jí, Danťoch je šikulka :)), a tak jsme tu zůstali skoro sami. Nakonec se ale náš poslední večer vyvedl, neb se k večernímu posezení konečně taky přidali majitelé tří štěňat, a tak jsme se vlastně na konci teprve seznámili a popovídali 🙂
Ráno jsme chtěli jít na stopy, protože tentokrát měly být pod vedením Karla opět, ale docela prostě nás zradil budík a nezvonil 😀 A tak jsem jednoduše zaspali… :))) Nakonec jsme si dali dopoledne jen krátkou poslušnost a vyrazili k tomu Suchému čertovi. Obsluha tam taky byla trochu… svérázná :))) Nějaká mladá slečna, asi brigádnice, krapet zmatená… ale jídlo bylo dobré, takže fajn… a po každodenní Sýpce příjemná změna 🙂 Pak už jsme se zabalili a ve stále hrozném vedru, jaké panovalo celý týden, vyrazili k domovu 🙂
Na závěr přidávám dvě videa: