O stopařských zkouškách jsem si myslela, že na ně začneme chodit, až bude Dingo starý a nebude už moct nic jiného dělat a všechny další zkoušky bude mít složené :))) Stopy mě hrozně nebaví, z čehož logicky vyplývá, že je Dingo moc neumí (prostě flákám tréninky)… bohužel do té míry, že nás to do teď omezovalo ve skládání všestranných zkoušek. Nakonec jsem se rozhodla využít toho, že Dingo nemohl po operaci zad téměř nic dělat, na to, abychom se začaly stopám konečně pořádně věnovat. A abych se donutila neflákat, přihlásila jsem se na stopařskou zkoušku s tím, že to sice do té doby asi nenatrénujeme, ale že to máme jako motivaci, a že si to aspoň vyzkoušíme 🙂

Aby celá legrace byla dokonalá, přibalila jsem s sebou ještě Šedivku na BH 😀 Byl to takový trochu hec. Šedivá je moc šikovná, ale Adéla bohužel nemá dost času s ní cvičit a tak má jen základy a dál se neposouvá, ale ty základy má solidní a tak mi přišlo škoda, nezkusit prodat aspoň to, co umí 🙂

Minulý týden na výcvikáči mi Jirka řekl, že je dobře, že na tu zkoušku Šedivku beru, že je možný, že to nedáme, ale že každopádně z toho bude nějaká vtipná historka. A měl pravdu 😀 Vtipná historka začala, když jsem v půl sedmé ráno psy nakládala a rozbil se zip u přepravky :/ Nutno poznamenat, že mu pomohl Dinoušek už coby štěňátko a do teď držel… dneska se rozhodl to vzdát… Cestu jsme zvládli s rozepnutou přepravkou, ale bylo mi jasný, že dál bude zle… až tam jednoho a druhého budu muset nechat…

Cvičák v Novém Boru jsem našla na první pokus bez bloudění, což jsem považovala za malý úspěch, většinou se mi to nepovede 😀 Prezentace byla v hospodě a vládla tam příjemná atmosféra 🙂 Zatímco jsem se šla nahlásit, dorazila Pavlína s holanďankou Kačkou a Dingovi s Šedivou se povedlo vylézt z přepravky. Paráda. Přemístila jsem přepravku v kufru tak, aby strana bez zipu byla u zdi a doufala, že to pomůže.

Na nástupu legrace pokračovala, když jsem zaboha nemohla Šedivce načíst čip. Prostě to nešlo. Mezi tím se vybila čtečka. Šedá toho tahání za krk a objíždění čtečkou začínala mít dost. Už jsem myslela, že ho snad nemá a nebudeme moct ani nastoupit… nakonec ho měla někde napravo pod bradou… místo na levé straně krku… No aspoň, že ho měla…

Na stopy jsme jeli kamsi do horoucích pekel.  Louka byla ale parádní, akorát vysoká, počasí taky ideální, slunko, ale ještě chladno, rosa… krása. Šla jsem šlapat jako první. Doufala jsem, že rozhodčí bude z těch, co vysvětlej co a jak, neb jsem nikdy žádnou zkouškovou stopu ani neviděla 😀 Měla jsem matné ponětí, jak to má probíhat.

„Tady začnete, půjdete směrem na ten strom a pak doprava a doprava, nějak si to našlapte.“ Hm, tak ten mi pomohl. Tak jsem to prostě nějak našlapala. Asi v půlce jsem si vzpomněla na všechny ty rady, jak to má člověk šlapat, aby to vypadlo správně a přitom tím psovi pomohl… ještě to tak! Jsem byla z té nervozity ráda, že jsem schopná počítat třikrát do sta 😀 Položení předmětu mě zmátlo, že jsem málem zapomněla, kolik jsem napočítala. Kde mám lomy jsme samozřejmě jako vždycky netušila. O předmětu jsem si myslela, že vím kde je… ukázalo se nakonec, že taky ne 😀 Čas jsem si taky nezměřila, takže mě rozhodčí dost překvapil výzvou, ať si jdu pro psa… No hlavně v klidu a nezmatkovat.

Hlášení nechtěl a poslal mě na stopu. Tak jo Dinouši, nějak prostě jdi, hlavně neudělej moc velkou ostudu, jo? :))) Úplně jsem viděla, jak po pár krocích zjistí, že tam nejsou pamlsky a vykašle se na to. No nějak to dopadne. Dingo zabodl čumák na nášlapu a vyrazil. Nášlap žádná sláva, čichl sem tam a šel. A šel a šel a šel… valil dopředu, měla jsem co dělat za ním jít, ale šel s nosem u země a poměrně soustředěně čichal. První lom prakticky proběhl bez nejmenšího zaváhání… jsem ani nevěřila, že už na něm fakt je…. a valil dál. A pak sebou najednou buchnul do trávy. Vytřeštila jsem oči. To si dělá legraci ne? Tam přece nemůže být předmět, ten je dál… Rezignovaně jsem položila stopovačku a šla k němu a v duchu si říkala, co se dělá, když pes zalehne mimo předmět? A on tam byl!!! 😀 Ve chvíli kdy jsem Dinga vypouštěla znovu na stopu už jsem si říkala, že tohle musíme dát, prostě to dojde a i kdyby druhý předmět nezalehl, tak to nějak dá. Pak došel k druhému lomu a ztratil se. Začal ověřovat a místo na mou stopu narazil na něco jiného vyšlapaného, asi srnčí cestička, a vyrazil několik kroků po ní… pak mu došlo, že to není ono, tak se otočil a hledal dál… pak potkal jinou srnčí cestičku… Blbý srny, taky nemůžou chodit jinudy… Opět mu to došlo a nakonec přece jen našel, co hledal a vyrazil správně po mojí stopě. No uf. Druhý předmět přešel. Což jsem trochu čekala, dřevěný mu dělá větší problém a po tom zmatkování byl evidentně rozhozený… Hm… tak tohle asi neprojde…

Šla jsem k rozhodčímu jak zmoklá slepice…

„Tak poslyšte,“ začal „ta první půlka byla super, po ten předmět, a pak, já vám to řeknu na rovinu, to stálo za houby.“

Uctivě jsem pokyvovala hlavou… co na to říct?

„No takže osmdesát bodů.“

V hlavě mi začalo šrotovat… sakra, kolik je hranice???

„Hm… to je asi málo, že?“ Zkusila jsem to opatrně…

„To je vám málo???“ Aha, tak asi ne…

„Když já nevím, kolik máme mít bodů…“ přiznala jsem se bez obalu. „Takže jsme prošli?“

„Jo.“

Takže jsme prošli :)))

Vrátila jsem se k autu, kde na mě čekala Šedivka na zadní sedačce. Já jí roztrhnu!

„Šedivá, já tě roztrhnu… co to tam máš?!?!? Šedivá, to byla moje svačina!!!!“ Po celé zadní sedačce byly kůrky od chleba… Sejra a pomazánku, to jo… kůrky, to ne… aspoň že pytlík roztrhala a nesežrala. Naložila jsem Dinga a jela zpátky. Následně jsem zjistila, že krom svačiny chybí taky pamlskovník. Začala jsem hledat… prohledala jsem celý batoh a všechny krámy kolem… nikde. Hrklo ve mě při představě, že ty párky v něm sežrala i s tím pytlíkem, na kterém je kovová žabka na záclony… to asi střevama neprojde… Nakonec jsem ho našla v přepravce! Ta potvora vylezla z přepravky, nevím jak, přelezla na přední sedačku, z batohu vyrabovala pamlskovník, odnesla si ho zpátky do té přepravky, nechápu jak se jí tam povedlo tou škvírou u zdi protáhnout zpátky, a pak musela znova vylézt a vyžrat mi ten chleba. A to všechno za tu chvíli, než Dingo vypracoval tři sta kroků stopy… Za to by snad měla dostat nějaké ocenění… Usoudila jsem, že ještě, že to moravské uzené pro Dinga i jí za odměnu jsem měla u sebe ve vestě… a že moje instrukce, aby jí včera Adéla nedávala večeři byly k ničemu…

Pak jsme hrozně dlouho čekali, až začne poslušnost, a než jsme šli na řadu. Na Šedivý začínalo být vidět, že toho má dost. Už jak jsme se šly nahlásit, bylo mi jasný, že je zle. V týdnu na cvičáku vystřihla tak luxusní poslušnost, téměř bez pamlsků, že by se za ní nemusela stydět ani na vyšší zkoušce, ale dneska se rozhodla, že prostě cvičit nebude. No tak ne… Chůze na vodítku byla děsná, cajdala se za mnou a něco si čichala… prý tam chodí rýt divočáci… jo to bylo vidět, díry všude a zjevně pachy… v jednom místě vypadala, že mi vezme po stopě čáru do lesa… Chůze bez vodítka byla samozřejmě ještě horší… když se v jednu chvíli zastavila, aby si olízala tlapku, začínala jsem mít pocit, že toho je na mě dneska taky už trochu moc. Na odložení v leže se rozhodla předstírat, že neví, co je lehni 😀 To mě dorazilo, neb na to jsem spoléhala, lehni má krásné, praští sebou vždycky o zem jak maliňák… Na přivolání si místo přede mě sedle někam bokem… už jsem ani neměla sílu se tomu divit. Z dlohodobého odložení se zvedla a odkráčela si něco čichat do křoví… To byl konec. Tak příště…

Když jsem to volala Adéle, smála se jak blázen… a mě už to taky připadalo spíš vtipné. Prostě čévéčko, co bych chtěla? 😀 Aspoň, že tu vtipnou historku máme 🙂 A Kačka to dala, takže dva ze tří, to je dobrá úspěšnost 🙂

Před vyhlášením jsme si daly ještě oběd a nakonec, když už jsme odcházely k autům, se Pavlína zeptala, kolik vlastně měla Šedá bodů… Zalovila jsem ve výkonnostní knížce… „Čtyřicet.“ Začala jsem se smát na celé parkoviště jako blázen. „Tak tohle je opravdu vtipné zakončení dne.“ Tentokrát jsem věděla, kolik je dolní hranice… Čtyřicet dva.