V Rokytnici nad Jizerou se pořádal první canicrossový závod ze seriálu Nativia Challenge. Nemohli jsme chybět 🙂

Už od čtvrtka měl Musher club Český ráj v Rokytnici „soustředění“, kterého jsem se kvůli Dingovi a jeho rekonvalescenci nezúčastnili, ale dorazili jsme aspoň v sobotu odpoledne. Udělali jsem si asi 10km výlet na Ručičky, což Dingo už perfektně zvládal i v těch kopcích, zato nás vyčerpávala mlha a zima 😀 Večer jsme se potom zúčastnili klubové schůze, která byla nad míru vtipná :))) Zasmála jsem se u toho jako už dlouho ne. A Dingo si to taky užíval, když se tam válel uprostřed místnosti přecpané lidmi, kde všude kolem něj po zemi seděl někdo, kdo ho neustále drbal :)))

Druhý den na závod dorazila Adéla a dovezla mi Šedivku a sobě Arese :))) Moc se mi do závodu nechtělo… trať byla hodně těžká, jak fyzicky náročná, tak pro terén a seběhy náročná pro běh se psem. Skoro jsem si přála, aby Šedivá dneska netáhla 😀 Ten start sjezdovkou nahoru bude sice bez psí pomoci výživný, ale zase aspoň neskončím někde pod strání v potoce…

Už předem jsme měly vymyšlený plán – Ares tahá, takže Adéla poběží první… a Šedá potáhne mě za ní 😀 Jenže na prezentaci se nám podařilo se nahlásit obráceně a tak startuju první já… Adéla naštěstí jen patnáct vteřin za mnou. Je jasný, jak to dopadne 🙂 Stojíme ve frontě na start. Šedá čumákuje všude kolem, nějaký start jí nezajímá 😀 Naštěstí ani psi… je úplně v klidu. Na rozdíl od Ariho, který neví, koho sežrat dřív, Adéla s ním bojuje… Aresova dušička, pošramocená vším tím stěhováním a změnou majitelů, tyhle stresy nedává… Doufáme, že si ten adrenalin bude ventilovat tahem :))) Startér začíná odpočítávat a já tam stojím s bohorovně klidnou Šedivou a přemýšlím, jestli aspoň vyběhne a nebo se šprajcne hned na startu, že chce za paničkou a bráchou 😀

Vyběhla. Vybíhá prvních asi deset metrů krpálu, že by to člověk mohl lézt po čtyřech, pak se zastavuje, otáčí… poháním jí dopředu, ale jen tak vlažně, nemá to cenu… Ares táhne za námi jak šílený, takže nás beztak hned doženou :))) Psi se přivítají (půl minuty se neviděli :D) a my se řadíme na druhé místo v konvoji 🙂 Ares táhne a Adéla má naběháno, na rozdíl ode mě… Šedá táhne taky, fantasticky… Jejích asi pětadvacet kilo vleče mých líných pětapadesát do toho šíleného krpálu… Promiň Šediváčku, já vím… už jsem to slibovala Dingovi, že budu trénovat! Přesto, že Ares táhne vlažněji než jindy, protože se otáčí po nás, zatímco Šedá rve jak bejk, utíkají nám… jsem děsná lemra. Konečně míříme ze sjezdovky do lesa… tady je to tankodrom. Úzké cestičky přes kořeny a nahoru a dolů přes potoky a po bahně… Nahoru je to dobré, Šedá stále táhne… jazyk na vestě, v očích výraz šílence 😀 Z kopce je to peklo. Šedivá nezná povel „pomalu“ jako Dingo a když na ní houknu, nereaguje… Má brutální razanci a když si jí přitáhnu, aby zpomalila, doslova skočí do postroje znovu, s takovou silou, jako by vážila aspoň 50kg… nemám šanci jí nějak udržet, asi ani zpomalit… sypu se bahnem přes kořeny za ní a modlím se za svoje kotníky…

Cesta pokračuje lesem, kořeny jsou tu furt, bahno mizí a seběhy jsou trochu lidštější… stále míjíme spoustu soupeřek. Prvně přidržuju Šedou stranou, aby jí snad nenapadlo psy řešit, ale zbytečně. Šedivá nevidí, neslyší, psi jako by tu nebyli. Konečně vybíháme z lesa na nejvyšším bodě trati a následuje traverz přes sjezdovky po loukách. Uf. Nejlepší část trati 🙂

Uprostřed traverzu dělá Lukáš s Dingem kontrolu 🙂 Seděj dost daleko od trati, takže Šedá si jich nevšimne. Dingo ovšem pozná mě a Šedivku a když je mineme, začne pištět. To Šedivku probere z transu. Že by Dinga poznala po hlase? Nemůže ho vidět, výhled nám už zakrývá bouda od vleku, ale na Dingovo zapištění se zastaví a rozhlíží kolem. Popoháním jí dál. Opakuje se to ještě dvakrát. Nakonec už jsme asi z doslechu.

Po traverzu následuje seběh loukama do cíle. Adéla s Aresem už jsem v nedohlednu. Po dvou kilometrech se Ari konečně pořádně rozhýbal a začal táhnout, jak to umí… letěj s Adélou jak vítr. Já se potácím za Šedou loukou dolů… jsou tu drny a díry. V prudších partiích se snažím Šedou zpomalit, ale marně. I když je vidět, že má dost a běží přece jen pomalej. Inu táhnout takovou těžkou lemru, jako jsem já… Šedivá, vážně, promiň…

Téměř do cíle dobíháme sprintem, konečně kousek roviny 😀 Těsně před cílem Šedivá zazmatkuje a běží si prohlížet diváky 😀 Tak zase ostuda :))) V cíli umírám… 🙂

Nakonec přes to, že Ares netáhl tak jako jindy a že trať pro něj byla moc krátká (trvá mu, než se rozhejbe), skončila Adéla na krásném sedmém místě… před ní už byly jen ty, co běžně obsazují první místa na mistrovstvích Evropy a světa :))) A já lemra, totálně netrénovaná, skončila na krásném desátém místě z dvaceti… Paráda! Díky Šediváku, já vím, že jsi prostě úžasná :)))

Víkend byl parádní a ze všech nejvíc si ho užil myslím Dinouš, který vypadal zcela nadšen, že je zase někde na cestách… S naprostou samozřejmostí a absolutní spokojeností se ubydlel v našem pokoji, povaloval se v hospodě, spokojeně se pohyboval mezi všema těma lidma a psama… Téměř nic neřešil a byl prostě šťastný :))) Tohle je jeho život – ne válet se doma, ale pořád být někde v novém prostředí a zažívat něco nového a zajímavého… to je to, co potřebuje :))) A když jsem ho na závěr výletu nechala chvilku pohrát se Šedivou, byl už úplně v sedmém nebi 😀 Jo a Šedá dostala za odměnu nový postroj… tak nevím, jestli s ní chci ještě někdy běžet, příště už jí neudržím vůbec 😀