Tentokrát se naše výprava rozrostla o jednoho psa a vytvořili jsme další zkouškový tým. Lukáš s Dingem a Pavel s Elli, kteří složili SVP1 na jaře, měli tentokrát vyrazit na trať SVP2. Mě se tam nechtělo na ně šest hodin čekat a nudit se a tak jsem Adéle „ukradla“ Šedivku a společně jsme vyrazily na SVP1.

Jelikož Elli byla tak nějak před, po a mezi háráním 😀 a bylo riziko, že to bude Dingo pět hodin cesty s ní v autě řešit, a jelikož do jednoho auta už bychom nepobrali Šedivou, jeli jsme do Šamorína zvlášť. Přišli jsme tím o několik hodin Pavlových historek, což mě mrzelo 🙂 I tak byla cesta ale zábavná… nebo spíš „zábavná“ 😀 Adéla dala Šedivce před cestou nažrat nějaký lůj nebo co, a to byl takový smrad, že jsme mysleli, pokaždé, když otevřela tlamu, že budeme muset evakuovat auto 😀 Neustále jsme jí buzerovali, ať spí a nedejchá :))) Šedivá ale vůbec spát nechtěla, byla plná energie a jak jsme na ní vrčeli, ať si lehne, tak se pořád snažila si nás udobřit olizováním… super 😀
Do Šamorína jsme dorazii asi v půl čtvrté ráno, na férovku jsme si tam na kraji města postavili stan, že se do sedmi prospíme… Šedivé to opět připadalo ohromně zábavné (kdybych nevěla, že už ve stanu několikrát v životě spala, myslela bych si, že ho vidí prvně :D) a chtěla se o tu zábavu se všemi podělit. S námi oblemcáváním svým smrdutým jazykem a s Dingem lákáním ke hře… když se pokusila ho v tom stanu vylákat k honičce a vyrazila v před tak, že jí odmrštila stěna stanu zpátky, byla důrazně umírněna na místo. Zatvářila se uraženě a přesunula se do rohu k Lukášovým nohám a usnula. Hurá! 😀
Po asi třech hodinách spánku se nám nechtělo v sedm vůbec vstávat, takže jsme byli tak nějak pomalejší… i na prezentaci a kontrolu očkováků jsme se dostavili poněkud pozdě. Navíc Lukáš chystal kola a já se snažila nějak ukočírovat dva rozjívené psy a ještě u toho předávat veterináři očkováky, zatímco se ho oba blbci snažili vítat, pošlapat mu papíry a tak podobně… mazec 😀 Nakonec se nám podařilo dostavit na start jen s mírným zpožděním.  Lukáš s Pavlem startovali, jako jediní na SVP2, první. Já s Šedivou startovala až desátá ze třinácti. Čekala jsem na start asi pět minut a začal přemýšlet, jestli tohle byl dobrý nápad… po pravdě řečeno, když jsem nasedala na kolo, měla jsem pěkně staženou pr… zadnici 😀 Ne, nebyl to dobrý nápad. Ale teď už mi nezbývá, než to nějak zvládnout. Tohle může napadnout jen blázna… na kole jsem letos neseděla ani jednou… včera ho musel Lukáš sundat z půdy, kde stálo od zimy. Od té doby, co mám psa a koloběžku, jezdím radši na ní. Kolo mě nikdy moc nebavilo a se psem je to vůbec nuda. Takže letos prvně a rovnou 40km a rovnou se psem… navíc po nedávném nastydnutí mi nebylo ještě úplně dobře, takže čert ví, jak to odjedu…
A pak s Šedivkou… sice vím, že je zvyklá běhat u kola a mám ozkoušené, že je ochotná se mnou jít kamkoliv, ale stejně… Vyrazit na čtyřicetikilometrovou trasu s prakticky netrénovaným psem a bez předchozího jakéhokoliv ozkoušení bylo prostě takové menší šílenství :))) A to nepočítám, že Šedivá nemá ráda psy a navíc přitahuje nejrůznější průšvihy… to bude zážitek! :)))
Když jsme vyrazily, šlo to… Šedivá kupodivu nevymyslela žádnou ptákovinu a hezky se rozběhla a běžela… bohužel se ale rychle začalo startovní pole sjíždět a po asi dvou kilometrech jsme uvízly v jakémsi hloučku asi čtyř psů, kteří se tak různě vzájemně dojížděli a předjížděli a zase odpadali… Snažila jsem se z toho nějak dostat, ať už tím, že jim ujedeme nebo naopak počkáme, až odjedou, ale nešlo to. Když jeli před námi, Šedivá je doháněla, ale předjet je byl problém, jednak Shadow k nim blíž už moc nechtěla, a jednak jak jsme musely přidat, abychom projely kolem, zpomalila pak zase tak, že nás opět dojeli… Navíc každé předjíždění byl adrenalin, kdy jsem čekala, kdy Šedivka po někom vystartuje a sejme mě z kola. Jak se po těch různých svých šílených zážitcích bojí psů, útočí prakticky bez varování… nakonec jsem ale vypozorovala, že když se mi podaří jí seřvat ve chvíli, kdy se naježí, zase splaskne a dá pokoj a projedeme v klidu… i tak jsem jí ale nevěřila a snažila se moc nepředjíždět 🙂
Větší problém byl, že jsem neměla tachometr. Člověku by se to nezdálo jako něco zásadního, ale bylo… bez tachometru jsem jela opravdu tupě vpřed po hrázi vodního díla Gabčikovo a neměla nejmenší tušení, kolik kilometrů jsem už ujela, kolik mi ještě zbývá ani jakou jedeme rychlostí, jestli stíháme časový limit, nebo mám Šedivku trochu popohnat, nebo jí naopak ženu moc? Tak jsem si jen v duchu rozpočítala, že na výbornou je limit 3h a 20 minut… takže na otočku bychom to měli stihnout za 1h a 40 minut, abychom jeli na hranici výborný – velmi dobrý, pak i když cestou zpátky trochu zpomalíme, bychom měli určitě stihnout dojet v limitu… Sledovala jsem hodinky a odpočítávala, kolik času nám podle tohoto propočtu zbývá na otočku a snažila se zapamatovat v kolik hodin jsem projížděla kolem jakých výrazných bodů, abych se mohla orientovat cestou zpátky, jak jedeme rychle.

Na otočku jsme dojely naprosto přesně za tu hodinu a čtyřicet minut. Kousek před tím jsme potkaly Lukáše a Pavla s Dingem a Elli, jeli společně, to bylo dobře, navzájem se podporovali, hlavně psi 🙂 Na otočce dostala Šedivá napít a hrst granulí, já si dala hroznový cukr a obě trochu pauzu… a vyrazily jsme zpátky. Ale Šedivce se nechtělo… měla toho už plné kecky a za každou cenu chtěla do vody… Chvíli jsme váhala – co když ztuhne? Dostane křeč? Rozmáčí si tlapky? Nakonec jsem to riskla. Skočila tam úplně nadšená, udělala dvě kolečka a rozesmátá vylezla ven, vypadala jako by říkala: „To jsem potřebovala, teď můžeme dál!“ a vyrazila mnohem svižnějším tempem 🙂

Podařilo se nám dojet hlouček soupeřů, kteří nám mezi tím ujeli, a dokonce ho předjet a postupně jim ujíždět. Nevím, jestli jsem na Šedivku přenášela dobrou náladu z toho, že se cíl postupně blíží, nebo to ona sama cítila nebo se prostě jen konečně (po třiceti kilákách :D) rozběhla, ale běžela čím dál rychleji. Když jsme měly za sebou asi dvě třetiny cesty zpátky, podařilo se mi konečně Šedivou přesvědčit, aby běžela po trávě vedle a ne po asfaltu, do té doby jsem se jí marně snažila na trávu vytlačit, cpala se pořád zpátky na asfalt tak vehementně, že hrozilo, že jí přejedu tlapy, tak jsem to asi v půlce cesty tam vzdala. Teď se tam konečně přesunula sama a zřejmě jí to ještě víc povzbudilo. Postupně pozvolna stále zrychlovala a jak jsem odpočítávala čas a vzdálenost podle míst, kudy jsem projížděly, zjistila jsem náhle, že už zase jedeme na hranici výborné – dohnaly jsme těch asi deset minut, co jsme pro odpočívaly a proplavaly! Skoro jsem tomu nevěřila. Mohlo to být hádám tak pět kilometrů do cíle, když se Šedivá rozhodla, že už jí nebaví klusat a začala cválat! Sama dobrovolně! To u Dinga neznám, toho musím hnát, abych ho do cvalu dostala a ještě hned jak ho přestanu buzerovat zase zpomalí 😀

Měly jsme akorát patnáct minut na to, abychom to stihly na tu výbornou, a do cíle už to bylo celkem kousek, když jsme potkaly Dinga a Elli. Lukáš nadával, že Dingovi už se nechce – nechápal, proč má z cíle jet zase znovu tu samou trasu, chudák 😀 Tvářil se jak zpráskaný pes… Trochu jsem ho povzbudila, prohlédla mu tlapy a popřála hodně sil do další cesty a vyrazily jsme s Šedivkou jako namydlený blesk do cíle, abychom stihly ten limit. Nedokázala jsem odhadnout, jak dlouho to pojedeme, tak jsem jí chuděru hnala jak nadmutou kozu. Ale byla statečná… běžela jako o život, jako by chápala, že o něco jde. Po čtyřiceti kilákách, bez tréninku a s nadváhou! 😀 Neudržela jsem se a žvatlala jsem na ní, že je „fantastická kočička a neuvěřitelná šikulka“ asi si o mě myslela, že jsem upadla… ale já fakt v té chvíli měla pocit, že se mi to zvíře jen zdá :))) Do cíle jsme se vřítily jak velká voda prakticky sprintem 😀 😀 😀 Koukali na nás trochu vyjeveně 😉 Limit jsme stihly s pěti minutovou rezervou! Šediváka jsem málem umuchlala radostí – my to přežily, dojely a ještě na výbornou! Bomba :)))

S pocitem triumfu nad celým světem a pěkně bolavou zadnicí (čtyřicítka bez tréninku nic moc :D) jsem se šla převléct k autu. Shadow usnula uvázaná u stromu :))) Byla bych jí tam nechala spát, ale potíž byla v tom, že kluci měli dorazit až asi za dvě hodiny… a co já tu? Neměla jsem ani eura, abych si sedla do hospody a tak jsem vytáhla to nebohé zvíře na nucenou vycházku na druhou stranu podél vody :))) Kupodivu jí to nevadilo – s nadšením se šla několikrát koupat, chtěla házet klacky, lovila kobylky v trávě a nejvíc nadšená byla, když jsem po ní z dlouhé chvíle chtěla nějaké cviky, to se mohla přetrhnout 🙂 A poslouchala líp jak Dingo – já vím, syndrom cizího člověka, ale stejně 🙂 Byla prostě boží. Akorát se ukázalo, že chudák fakt přitahuje problémy – za tu asi hodinu, co jsme tam chodily nás přišli obtěžovat dva psi! S Dingem se mi to stane jednou za čtvrt roku a s ní dvakrát za hodinu 😀 A to jsem ještě netušila, že mě cestou domů v restauraci seřve nějaká ženská za to, že si čichla k jejímu dítěti… 😀 Fakt má asi chudák nějakou divnou auru nebo co… :/

U cíle jsem potkala rozhodčího, který mi nadšeně hlásil, že už jsou na cestě zpátky a podle zpráv z otočky mají skvělý mezičas 🙂 A opravdu. Dojeli za neuvěřitelných 5 hodin a 27 minut – Pavel s Elli o minutu dýl, protože startovali o minutu dřív :))) Když jsme pak prohledávali výsledky z předchozích roků, všechny časy tam byly minimálně o dvacet minut horší! Jsou to opravdu šikulky. A to prosím Dingo běžel prakticky bez tréninku, protože poslední dobou jsme se spíš věnovali výcviku a na procházky teď stále není tolik času, kolik bylo dřív, a navíc jsem teď byli dva týdny oba s Lukášem nemocní, tak se jen válel doma. Je prostě úžasný, jak jinak :))) Ne, ale vážně – takhle by to asi mělo být, že čévéčko v normální kondici zvyklé chodit na vycházky a trochu běhat, by mělo i 70km uběhnout bez valného tréninku. Vždyť to je právě to, co by měli v sobě z toho vlka mít! Doufám, že právě tohle je jedna z vlastností, která se u tohoto plemene neztratí a pořád si myslím, že by pro to i český Klub měl něco dělat… zkouška vytrvalosti psa jako podmínka chovnosti je dle mého názoru jedna z věcí, ze které bychom si měli od Slováků vzít příklad!

No a tak se stala naše výprava veleúspěšná… až je to skoro nuda, že se nestala žádná vtipná historka… tak třeba někdy příště :)))