Tradiční letní výcvikový tábor v na jižní Moravě jsme samozřejmě nemohli vynechat 🙂

 

Ačkoliv jsme příjezd plánovali až na podvečerní hodinu s tím, že „co tam celý den dělat“, hned po příjezdu jsme dostali „vynadáno“, že jedem pozdě a že jsme prošvihli první obrany. Neva 🙂

Ubytování jsme měli dohodnuté ve společné chatce s Romanou, Lukášem a Danteou, což byla předzvěst spousty divokých zážitků :))) A taky, že jo 🙂

Večer jsme strávili tradičním posezením u kantýny se spoustou známých a spoustou nových lidí 🙂 Postupně jsem začínala vstřebávat tu „psí“ atmosféru – poslouchala Daniny nekonečné monology o rodokmenech, smála se Karlovým perfektním vtípkům, nenápadně okukovala nového figuranta Radka, zaznamenávala nejnovější drby 😉 a bavila se klasickými psími historkami. Uvědomila jsem si, jak mi to už všechno chybělo… a jak mi to za týden poleze krkem 😀

Bály jsme se s Romanou, že Dingo s Danteou budou mít snahu si celou noc v chatce hrát a tak jsme se rozhodli je uvázat. To byl nápad! Dantea byla na řetězu, aby se nemohla odkousat, a neustále s ním rachotila. Dingo byl zpruzelý, že je uvázaný, a tak celou noc lezl tam a zpátky, aby demonstroval, jak se mu blbě leží. A já trnula hrůzou, že ho taky napadne to vodítko hryzat. A tak jsme se nevyspali ani jeden 🙂

Ráno v pět navíc vstal a odjel Lukáš, který musel ještě na dva dny do práce. Dantea nemohla přenést přes srdce, že jí páníček zmizel, a kňourala a kňourala, až to v šest Romana nevydržela a odešla s ní ven. To pro změnu nadzdvihlo Dinga a začal kňourat on. Tak mi asi po půl hodině nezbylo, než se vydat za nimi 🙂 No super noc!

Ráno jsme slavnostně vyrazili na stopy k vodárně. Vzpomněla jsem si, jak jsem tu loni s ostatními začátečníky šlapala čtverečky, a připadala si děsně frajersky, když mě Karel odvelel do „sektoru pokročilí“ šlapat stopu. Velký borka 🙂 Za čtvrt hodiny mi spadl hřebínek.

Terén byl hodně těžký – vysušené pole, prach, plevel a už od rána pařák jako blázen. Měl mě zarazit už pohled na Dinga, který ležel ve stínu, a místo, aby dělal na úvaze kotrmelce a řval jak na lesy jako obvykle, když mu chystám stopu, sledoval mě nezúčastněným pohledem. Kdyby to dokázal, nejspíš by si zaťukal na čelo :))) Toto gesto nahradil jiným, se stejným významem – po mém povelu: „Stopa!“ čichnul k nášlapu, sežral jednu granuli, rozhlédl se a odkráčel! Zůstala jsem paf, protože tohle ještě nikdy neudělal. Dosud jsem se utěšovala tím, že i když stopu sebe víc odflákne, vždy jí projde… tak asi ne no:/

S následnou poslušností to nevypadalo o moc líp. Sice cvičil, ale tvářil se u toho, že to dělá všechno z donucení… projev hrozný. Až když dostal šupec za to, že se pořád snažil přesvědčit Radka, že by radši cvičil obrany :D, začal se trochu snažit. Ale nadšení v tom nebylo.

Po tradičním obědě na Sýpce jsme vyrazili na fajn výlet kolem nějakých rybníků a lesem na zříceninu hradu Šimperk, s Danteou, Tarou a Brennou. Byla trochu obava, jak se holky snesou, ale dopadlo to výborně. Sice se na sebe navzájem nafukovaly a hrály si na malamuty (ocasy až za ušima :)), ale celý výlet proběhl bez konfliktu. A Dingo byl nadšený, že má celý harém, i když z Brenny měl trochu respekt a Tara ho taky lákala ke hře marně.

Výlet byl fajn, v lese bylo příjemně a cestou bylo několik rybníků, kde se mohli psi namočit. Ne všechny teda úplně čisté 🙂 Zvlášť jeden, o kterém jsem se z dálky domnívala, že je porostlý lekníny a ony to byly takové nánosy okřehku – fůj! Z hradu teda nezbylo skoro nic, ale bylo to celkem kouzelné místo, ideální na čundr na přespání 🙂

Večer byly obrany, kdy konečně dostal Dingo šanci, napravit si reputaci.  Figuroval Radek a Karel mu už předem začal o Dingovi vyprávět takové historky o jeho obranářských schopnostech, že jsem se fakt začínala bát, že Radka vyděsí 😀

Dingo zapomněl, že je zpruzelý, uvařený a otrávený a předváděl se, jak dokázal. Hned se mi zvedla nálada 🙂 Ani Dantea se nedala samozřejmě zahanbit, a tak se opět večer rozjela debata, po kom, že to ti Srdcerváči mají… Já zastávám názor, že se v tomhle vrhu prostě nějak náhodně sešly šílené geny několika předků, a výsledkem jsou tihle naši „magoři“ s nadáním na obrany…

Ostatně šílené geny se projevili, když Dingo s Danteou, uvázaní před chatkou, se velmi pěkně doplňovali ve vytrvalém vřískání a Dantea toto vystoupení korunovala několika útěky během celého týdne – přetrhla karabinu, přetrhla řetěz, odkousala si obojek, vyvlékla se z obojku… Svými kousky předčila i proslavenou útěkářku Ailleen, která tentokrát pláchla jen dvakrát 🙂

Dnes jsme se rozhodli zkusit nechat psy na volno. Prošlo to bez problémů, psi celou noc spali, stejně, jako noci následující. A vytvořili si jeden moc milý rituál – ráno v půl sedmé se Dantea, obvykle spící pod postelí, vzbudila a začala číhat na Dinga, spícího u mě v posteli. Jakmile se Dinoušek jen trochu pohnul, pootevřel oko, nebo dal jinak najevo, že je vzhůru, skočila mi Dantea do postele taky a začala ho vítat 😀 Obzvlášť milé to bylo, když jsem po ránu potřeboval na záchod, a oni mi skákali po břiše :)))

I v úterý jsme vyrazili na stopy, tentokrát do lepšího terénu. Dinouškovi jsem na stopu místo granulí dala vařená játra. No bylo to o fous lepší, ale žádná sláva :/ Karel ho sledoval kritickým pohledem a pak mi povídá: „Jeho to nebaví. On to dělá jen kvůli tobě, protože ty chceš. Ale jeho to nebaví.“ Taky dobrý. A tak jsem vymýšleli, co s tím… motivovat psa, kterého nezajímají hračky a není valně žravý, není lehké… jo kdyby tam na konci stopy stál figurant, to by byla jiná :)))

Na nejvýš otrávená Dingovými „úspěchy“ se mi ani nechtělo jít na poslušnost. Nakonec jsem šli, až když všichni odešli. Jen tak jsme tam cvičili podávání pacek a točení dokolečka 🙂 Až když jsme skončili, zjistila jsem, že nahoře na lavičce sedí dvě sudičky – Hanka s Jirkou, a sledují nás 😀 Děsná zrada, jak se tu dá k placu připlížit, aniž si tě kdo všimne :)))

Na výlet už dneska bylo moc hic a tak jsme jen s Romanou a Danteou vyrazili na Vranovskou přehradu. Našli jsme si plážičku stranou a ráchali se tam ve vodě. Psi byli nadšení a plavali a plavali.

Odpoledne jsme vyslali Lukáše zkusit sehnat u místních Vietnamců maso na grilování. Lukáš se vrátil bez masa, ale za to s parádní historkou 😀 Když maso ve večerce marně hledal, šel se zeptat prodavačky: „Máte maso?“ Asiatka mu mizernou češtinou odpověděla: „Čert ví.“ Lukáš na ní vyvalil oči a až když mu odpověď zopakovala, pochopil, že se ho snaží zeptat, zda shání maso balené, nebo ČERSTVÉ! 😀

Po večerních obranách dorazil druhý Lukáš 🙂 i s nákupem věcí na grilování. U ohně jsme pak vydrželi sedět dlouho do noci a téměř celý večer se bavit tím, že jsme vymýšleli jména pro Danteina budoucí štěňata – vrh CH Srdcerváč. Začalo to celkem nevinně Chrobáky, Chrousty, Cholerou… pak jsme přitvrdili na Chuj a Chámovod a podobné 🙂 Velmi se taky ujal Chromák a Chcípák u kterých, jak jsme usoudili, by bylo vhodné, aby se prosadili v nějakých sportech, neb hlášení: „A první do cíle dobíhá Chcípák Srdcerváč!“ by dozajista nemělo obdoby;) Nakonec jsme skončili u komplikovanějších jmen, zvlášt podařené se nám zdálo Chudák že je Srdcerváč a Choroš pomož dřevo oblož Srdcerváč nebo Chraň tě ruka páně Srdcerváč 😀 A jedním z těch lepších byl taky Champion of Srdcerváč Srdcerváč 🙂 Člověk by nevěřil, co všechno se dá na „CH“ vymyslet :)))

Ve středu ráno už jsem stopy vzdala a šla jen na poslušnost, která za mnoho nestála. Začalo mi docházet, co se děje. Dinoušek v poslední době poněkud vypadl z kondice, neb asi dva měsíce vlivem různých okolností nic moc nedělal. Nemá žádnou fyzičku a trochu přibral a tím ztratil svojí, už tak chatrnou, žravost úplně… Když se k tomu přidalo šílené vedro, únava, stres a nevyspání… tak se mi prostě na nějaký výcvik vykašlal.

Odpoledne jsem opět strávili vodními hrátkami na Vranovské přehradě, tentokrát i s Hankou a Jirkou. Ani se nám od té vody nechtělo… Jak jsem tak měli pořád dost času, tak jsme nakonec nestíhali. Pospíchali jsme, aby Lukáš stihl vlak do Českých Budějovic, kde ho nabíral kamarád Ivan na cestu do italských Dolomit. Nakonec jsme to horkotěžko stihli i přes objížďky a podobné vtípky. A tak jsem zůstala v Jeviškách s Dinoušem sama.

Vedro bylo i navečer dost velké a bylo hrozně ubíjející… člověku se nechtělo nic dělat. Ačkoliv jsem původně měla ambice na zkoušky, byla jsem teď v koutku duše ráda, že žádné nebudou pro nedostatek zájemců. Elegantní způsob, jak z toho bez ostudy vybruslit :))) A ještě si můžu sama sobě namlouvat, že bychom to určitě dali, že jsem k tomu jen nedostali příležitost 😉

Večer dorazila Adéla s Šedivkou, Pavlem a Sárou. Šedá mi při vítání roztrhla řetízek, zlatíčko :)))

Ve čtvrtek měl být celý den volno, ale protože odpadly ty sobotní zkoušky, vymyslela „místo toho“ Maruška závod 🙂 Prý Jevišovický miniboj 😀

Bylo to dost vtipné. Obsahovalo to pět cviků – převoz psa v kolečku, přenesení aportu psem, slalom se psem mezi značkami na stopy při nesení pinpongového míčku na badmintonové pálce, sedni – lehni – vstaň u nohy psovoda sedícího na židli a vrcholem bylo aportování kuřecího stehna 😀

Většina psů měla problém s vožením v kolečku, někteří do něj nebyli ani ochotní nastoupit, pak už se ani přiblížit 😀 Nošení aportu lidi řešili tak, že ho strčili psovi za obojek. Se slalomem a pozicemi na místě celkem nebyl problém. Ovšem aportování kuřete mělo úspěch 😀 I přes to, že byly plusové body i jen za to, že pes s „aportem“ popojede směrem k majiteli, a za splněný cvik se počítalo i když pes dožvýkal poslední sousto u majitele :D, většina psů odcházela s O body :))) K dokonalosti to dovedla Cora, které se podařilo vyrvat kuře z ruky psovoda dřív, než ho stihl hodit :)))

Dinouška závod evidentně nadchl :))) Můj nápad, že mu dám v kolečko povel „místo“ ztroskotal na tom, že se tam prostě nevešel 😀 A tak jsem zvolila Hanky taktiku a naházela do kolečka žrádlo a jak žral, popojížděla jsem. Na přenášení peška jsem využila nácvik aportu, konkrétně část „drž to v hubě a následuj couvajícího páníčka“ :))) Při slalomu jsem Dingovi nacpala před čumák jednu ruku s pamlskama, aby mě netahal tam a zpátky. Pozice u židle prošli hladce a šli jsme na aport. Tam jsem vymyslela výborný „apgrejd“, který kupodivu fungoval :))) Vzala jsem si do kapsy pytlík se špekáčkem a před odhozem kuřete jsem to Dingovi ukázala. Pak už jen stačilo začít s pytlíkem šustit a volat Dinga k sobě :))) Přišel i s nakousaným kuřetem 😀

Druhá disciplína miniboje byla bez psa, za to ve dvojicích. Spárovaly jsem se s Hankou 🙂 Úkolem bylo navigovat druhého z dvojice se zavázanýma očima z jedné branky do druhé, za použití přesně tří povelů „čelem vzad“ tří „vlevo v bok“ a tří „vpravo v bok“. Bylo to dost vtipné :))) Třeba když Péťovi, navigujícímu Monču, zazvonil mobil a on to zvedl a za hovoru navigoval zmatenou Moniku dál 😀

Vymyslely jsme s Hankou vylepšení, aby to nebylo tak fádní, že do toho zapojíme překážky 🙂 Pečlivě jsme propočítali, jak to bude vycházet, a Hanka vyrazila první. Plán byl, že půjde kolem překážek dozadu a vrátí se přes ně zpátky. V našich propočtech jsme ale nepočítali, že člověk se zavázanýma očima jaksi nejde úplně rovně… 😀 A tak mi nezbylo, než Hanku přes ty překážky přetáhnout tam i zpátky 😀 Já už jsme jen podlézala áčko, abychom se neopakovali. Za to mi cestu zpestřili Monča a Radek, kteří po mě začali pinkat míčky, házet vodítka a běhat kolem. Fakt příjemné, když nic nevidíte 😀

Zbytek dne jsme už strávili relaxem ve stínu, protože nic jiného v tom vedru nešlo dělat.

Večer na obranách jsem se opravdu pobavila a opět se přesvědčila, že Dingo není tak úplně normální 😀 Karel se rozhodl řešit další postup s vyštěkáváním poněkud radikálně. Stoupl si do makety a povídá: „Pusť ho!“

Podívala jsem se na něj překvapeně.

„Jako úplně???“

„Jo, pusť ho.“

Nedokázala jsem si představit, jak Dingovi na volno vysvětlí, že má štěkat a ne kousat do rukávu, ale Karel (ostatně jako vždy) vypadal, že ví co dělá… A tak jsem s nejistým povelem: „Revír!“ psa vypustila.

Dingo natěšený na kousání vyrazil jak střela, doletěl do makety a pověsil se Karlovi na rukáv. Karel mu ovšem rukáv vyrval a seřval ho tak, že Dingo pustil, couvl a zůstal okamžik překvapeně stát. Bylo úplně vidět, co se mu honí hlavou – rozmýšlel, jestli má radši odejít nebo se nedat a vrhnout se na Karla znova… a pak mu to náhle secvaklo – sednul na zadek a začal štěkat! :)))

Vypadalo to celé jako náhoda – že Dingo poslechl, že neutekl, že neprovedl něco jiného… ale jak znám Karla, věděl naprosto přesně, co dělá. Mít na hlavě klobouk, tak ho asi v té chvíli smeknu! Nevím, jestli je Karel opravdu tak geniální, nebo si prostě jen s Dingem tak sedli, ale na to člověk nemusí rozumět obranám, aby úplně cítil „jak jedou na stejné vlně“. Karel dokáže vždycky naprosto přesně odhadnout, co v dané chvíli Dingo potřebuje, a ono to vždycky stoprocentně funguje. Boží prostě :)))

Po obranách probíhala Hanky přednáška o klikru, do které jsem se taky krapet zamíchala :))) Pořád mám prostě pocit, že pozitivní motivace je metoda pro ČSV jako dělaná a že spousta lidí by si tím ušetřilo spoustu práce a odbouralo mnoho problémů, vzniklé tím, že klasické výcvikové metody se pro čévéčka většinou vůbec nehodí. Jenže mnoho lidí to vůbec nechce slyšet a těm ostatním se to těžko vysvětluje. Ono pozitivní motivace se vůbec těžko vysvětluje, to se musí zažít :)))

V pátek ráno jsem úplně vynechala výcvik, protože jsem měla pocit, že pes toho už musí mít dost… konec konců jsem toho měla dost i já 🙂

Hned po obědě jsem si šla na chvíli lehnout, protože Romana s Lukášem odjeli do Znojma cosi nakupovat, využila jsem klídku v chatě 🙂 Vzbudil mě Jirka (Dingo ho bez protestů pustil do chatky, nevěrník jeden! :D), že vymysleli s Hankou, že půjdeme někam na kafe a zmrzlinu.

Jelikož kavárnu v Jevišovicích asi nemají, vzali jsme za vděk pizzerií na druhém konci města. Jen jsem se usadili na zahrádce, spustil se takový slejvák, že nám ani slunečníky nad námi nepomohli, a museli jsme utéct dovnitř. Bylo tu příjemné prostředí i obsluha a tak jsem se rozhodli, že sem zítra zajdeme na oběd.

Cestou zpátky byli psi naprosto nadšení z mokrého pole a lítali v něm a skákali jak klokani, že jsme se z nich mohli potrhat smíchy 😀

Večer samozřejmě opět probíhali obrany. Dingo se začínal učit, že má nejen kousat, ale i poslouchat. Měla jsem z toho strach, nebo jinak řečeno, prostě jsem si nedovedla představit, jak bych ho v tom jeho amoku mohla donutit poslouchat. Opět se ale ukázalo, že Dinouš ve vyhrocených situacích poslouchá výborně… navíc pochopil, že když udělá cvik dobře, bude moc kousat… a tak jsem ho poprvé v životě viděla dělat cviky opravdu rychle 😀

Obrany byly taky v sobotu ráno. Říkala jsem si, jestli už se to nezačne Dingovi trochu zajídat, ale bylo to spíš naopak. Byl lepší a lepší 🙂

Uvědomila jsem si, že mě od začátku tahle „disciplína“ dost bavila, zvlášť po tom, co jsem zjistila, jak baví Dinga 🙂 Ono koho by to taky nebavilo, neustále poslouchat schvalozpěvy všech kolem, na genialitu vašeho psa… zvlášť, když máte psa, který je tak trochu magor a nad kterým jinak všichni akorát tak lámou hůl… Inu, člověk je tvor ješitný :))) Obranám jsem zkrátka začala spolu s Dingem postupně propadat.

A dneska jsem se asi propadla úplně :))) Když jsem stála na place a okouzleně sledovala Dinga a jeho výkon, místo, abych poslouchala Karla, co mám dělat, a tak se tam motala jak vítr v bedně a pletla se psovi :), hlavou mi probleskl titulek z nějakého časopisu o psech, který jsem kdysi kdesi četla: OBRANY- symfonie síly, pudů a 42 zubů. Přišlo mi to trefné. Bez ohledu na to, jaké chyby dělal Dingo i já, a na to, že tomu pořád ještě houby rozumím, připadala mi ta podívaná úžasná…

Dingo, na můj povel bleskově uléhající, ležící s precizní přesností a přece v okamžiku připravený vyrazit, každý sval na těle mu hraje, pohledem hypnotizuje figuranta. A pak na povel vyráží a řítí se tryskem za maketu, metelí mílovými skoky, a před maketou tak tak brzdí zadkem o zem 🙂 A začíná štěkat – tím svým úžasně melodickým hlasem, hlubokým tónem, ze kterého čiší sebevědomí… Nádhera 🙂 A pak přichází zákrok, kde konečně používá všechno, co mu příroda dala do vínku a nemá jinde šanci použít – zbystřenými smysly sleduje figuranta a v okamžiku vyráží s neuvěřitelnou rychlostí, přesností a razancí se zakusuje do rukávu. Zvlášť ve chvílích, kdy figuranta dobíhá a vyskakuje, mě fascinuje jeho přesný odhad a dokonalá „trefa“ :)))

A pak ta chvíle boje, kdy dostává od figuranta bičem nebo obuškem a místo, aby ho to odradilo, podněcuje ho to k  většímu boji. Moje malá citlivka, na kterou se nesmí veterinář ani podívat, a očkování je vražda nevinného štěňátka, se tu nechává řezat hlava nehlava, a jeho hrdost by asi utrpěla, kdyby se vzdal… to by se radši nechal dobít :)))

Ano, obrany vůbec nejsou jen podněcování agresivity psa. Naopak, obrany jsou hledání toho nejlepšího, co ve psovi je. V žádném jiném sportu se tak úžasně nesnoubí odvaha, razance a drive s dokonalostí sebeovládání a perfektní poslušností a s tím vším, co je psovi i vlku vlastní – rychlost, síla, dokonalý postřeh, perfektní smysly a schopnost spolupráce.

A tak jsem tam tak stála a zírala a zapomněla spolupracovat 😀 Zvlášť když Dingovi tak slušel nový kožený postroj od Dany (ten jeho nevydržel, přezky neunesly rány obušku a biče :D)… připadala jsem si trochu jako úchyl, když jsem tam tak zamilovaně sledovala svého psa, ale nešlo si pomoct :)))

Odpoledne jsme vyrazili na fotící procházku s Tarou, Brennou a Šedivkou. Chtěli jsme pořídit stejnou fotku jako loni, s Jeviškama v pozadí, ale Dingo s Šedivkou se cestou stihli ohovnit  a nebyli schopní focení 😀 Takže jsem je šli omýt k přehradě a pak už se nám zpátky nahoru nechtělo :))) Tak jsem to vzali z jiné louky a beztak ta fotka nebyla nic moc. Psi neustále odcházeli, lehali si, civěli jinam… no prostě to nešlo 😀

Poslední večer jsem místo „velkého mejdanu“ 😉 luštili křížovky a šli celkem brzo spát. Danteovi už odjeli a tak jsem zůstali v chatce s Dinouškem sami. A bylo to znát – byla v chatce v noci pěkná kosa :)))

Ráno jsem chtěla brzo odjet, dokud nebude takové vedro, ale nějak se uspořádala hromadná návštěva Jevišovického zámku, tak jsem šla taky. Pak se šlo ještě na jídlo. Byla jsem už pěkně utahaná po celém tom týdnu a vůbec jsem se netěšila na tu dlouhou cestu domů – čtyři hodiny řízení, nic pro mě :)))

Nakonec jsem cestu přežila. A jen jsem si dala doma trochu „voraz“, měla jsem pocit, že už bych nejradši jela zpátky :))) Jevišovice byli prostě jako vždycky parádní 😉