Udělali jsme si dvoudenní výlet do Jeseníků s Dingovými sourozenci a jejich majiteli 🙂

Ačkoliv to chvíli vypadalo, že nás pojede pořádná banda, nakonec krom ségry Dantey a jejích páníčku, kteří to pořádali, jel už jen Petr s Dantem a Floydem. Přes trochu zmatků nad časem srazu, jsme se nakonec našli 🙂 Psi se nadšeně přivítali a Dingo byl na Floyda nepříjemný jen trochu 🙂 U rodičů Lukáše od Dantey, kterým patřila chata, na které jsme měli víkend strávit, jsme naložili potřebné věci, včetně ohromného hrnce plného guláše!

Chata, kde jsme měli dvě noci přespat, byla perfektní. Stála úplně uprostřed lesů, jelo se tam několik kilometrů po lesní cestě, kde to místy osobáky skoro nezvládaly 🙂 Byl tam jen suchý záchod a pitnou vodu jsem si vezli s sebou. Byla tam ale super louka, kde mohli psi lítat, a uvnitř místnost s krbem a dva další pokojíčky. No úžasné 🙂

Příjemné večerní posezení a povídání kazil akorát Dingo s Floydem, kteří se provokovali a jejich provokace neustále hrozily propuknout v konflikt.

Noc byla taky trochu divoká. Dingo lenoch chrápal jako zabitý :D, ale bráškové i ségra byli nějak nervní z toho, že jsou odděleni a moc toho nenaspali… a tak ani my 😀 Mám dojem, že jediný, kdo se vyspal opravdu dobře, byl Dingo 😀

Ráno jsme vstali do mlhy a deště. Nakonec jsme vyrazili jen na výlet po okolí, v podstatě to nebyly tak úplně Jeseníky, jako spíš Rychlebské hory. Ale bylo to tam taky pěkné a ještě v tom počasí jsme nepotkali skoro ani nohu 🙂 Idylku opět kazil jen svár Dinga s Floydem. Dingo šel pro jistotu s košem… měl tendenci neustále Floyda provokovat a vysvětlovat mu, kde je jeho místo ve smečce – samozřejmě až na konci, jako nově příchozímu a nejmladšímu členovi… Floydovi se to ale nějak nezdálo a nehodlal se podřizovat (čímž by si byl zachránil kůži a Dingo by mu dal pokoj), ale měl asi pocit, že Dingo není tak úplně v právu (což Dingo oproti tomu měl pocit, že je v právu naprosto) a Dingovi jeho provokace vracel, občas je i sám vyvolával. A tak se kluci neustále pošťuchovali a já neustále odvolávala Dinga z vyhrocených situací… Měli jsme toho za chvíli všichni dost.

Šli jsme na Špičák a po česko-polských hranicích přes Kovadlinu a na Smrk, kde byla kolem krásná rašeliniště a podmáčené louky, že se tam dalo sotva jít :))) Potkali jsme taky úžasnou útulnu i s krbem! 🙂 Jo a taky podivný čarodějný strom… kluci to sváděli na nás s Romanou, že jsme ho začarovaly my 😀

Procházka to byla pěkná, ušli jsme asi 20km a psiska se vylítala a tak jsme doufali, že v chatě budou chrápat a dají si konečně pokoj… Klid vydržel asi hoďku, kdy Dantea si zalezla na lavici v rohu a kluci zabrali gauče, dokonce Dingo s Floydem byli ochotni spát spolu na jednom… Pak to ovšem začalo na novo. Navíc Dingo lenoch zvyklý doma skoro celý den prospat by byl ještě psal,  ale Floyd, který chvilku neposedí, pořád pobíhal kolem něho, což ho štvalo, nebo provokoval Danteu, což měl Dingo taky tendenci řešit… takže za chvíli už jsem z něj zase byla na prášky.

Psí provokace pokračovali celý večer, když se nepošťuchovali Dingo s Floydem, chodili všichni kluci otravovat Danteu, která bydlela stále na lavici v rohu za stolem a klučičí pozornost vůbec nestála. Navíc jsem nastavili pravidlo, že žádný pes nesmí pod stůl, protože měli tendenci se tam pošťuchovat a jednak je tam nešlo usměrňovat a jednak strkali do stolu a hrozilo, že z něj něco shodí. Takže jsem neustále odtamtud kluky vyháněli. Celý den vyvrcholil tím, že Dinoušek se chtěl taky nacpat pod stůl, já ho chtěla vytáhnout ven a Dinouš, který v tu chvíli asi netušil, kdo ho to tahá za kožich, se pustil do mě. Došla mi trpělivost a odvedla jsem ho do auta. Z části to měl být trest a z části jsem si říkala, že nám to oběma prospěje, on si odpočine od stresu s Floydem a já od řešení jejich potyček.

Pak už byl celkem parádní večer 😀 Povídali jsme a  bylo to moc fajn. V krbu hořel oheň, cpali jsme se gulášem a koláčema a dalšíma dobrotama, úplná idylka. Příště asi necháme Dinga doma a bude to 😀 Když jsem asi za dvě hodiny šla pro Dinouše do auta, že půjdeme spát, bylo po idylce a málem mě trefil šlak. Dingo, místo aby spal spořádaně v přepravce, seděl na zadní sedačce a všude kolem něho bylo vyzvracené maso od večeře!!! Tušili jsme, že jednoho dne ho napadne, že tou látkovou přepravkou se dá při použití trochu násilí projít, ale zatím ještě za ty dva a půl roku nikdy nezkusil, tak mě nenapadlo, že to bude zrovna teď…. Situace ale byla logická… Dingo často ze stresu zvrací… A ve stresu byl velkém… dobře věděl, že ho do toho auta vedu za trest, byla jsem hodně naštvaná. Zřejmě jak potřeboval hodně zvracet a nechtěl si to udělat do té přepravky, začal se hystericky dobývat ven, až se mu to podařilo… Pozvracel zadní sedačku, nazvracel vedle ní tak šikovně, že to zateklo pod ní a do díry na pás, a totálně zřídil i sedačku řidiče… zbytek auta aspoň pořádně poslintal. Drhli jsme to i s Petrem, který nám přišel solidárně pomoct, asi hodinu. Nešlo to pořádně dolů a smrdělo to šíleně. To se Dinouškovi opravdu povedlo :/

Na neděli byl naplánován výlet už opravdu do Jeseníků 🙂 A to na Šerák z Ramzové. Cesta nahoru probíhala celkem v poklidu, do toho krpálu byli i psi rádi, že jsou 🙂 A my taky 😀 Těšili jsme se, jak si dáme nahoře něco dobrého k jídlu… to jsem se pěkně spletli. Na místě jsem se dozvěděli, že psi nesmí dovnitř. Neva, tak si sedneme venku, však taková zima není a je docela pěkně. To ovšem taky nešlo, protože ven vám tu jídlo nedají! 😀 Prý aby se nerozbily talíře nebo co… jedině můžete dostat pivo do kelímku a párek na tácek… Tak jsme si dali ty párky… a byly pekelně hnusný 😀 A nejvíc nás pobavila rady paní z chaty: „Tak tu můžete psy uvázat a jít dovnitř sami, ne?“ 😀 Jsem jí na to řekla, že by asi nechtěla vidět, co by se potom stalo… „No tak by trochu kňourali no, to bychom přežili…“ Aha 😀 Jo, kdyby jen kňourali paní… Dingo má koš, tak ten by jen řval a dělal kotrmelce… ostatní bez košů by byli za pět minut i bez vodítka a přišli by si pro nás dovnitř… to už jsem jí ale neříkala 😀 Nebýt to škoda vodítek, mohli jsme to zkusit, aby viděla 😀

Cesta dolů už byla méně idylická. Konflikt Floyda s Dingem se začal přiostřovat a my už toho taky měli dost. Dante s Danteou se zase dokázali krásně vyválet v ovčích bobcích. Taky dobré 🙂 Nakonec to skončilo asi 200m od parkoviště incidentem, kdy se do sebe Floyd s Dingem opět pustili, Dingo s košem srazil Floyda k zemi a chtěl mu zjevně dokázat, kdo tu má větší pravdu a lepší argumenty 🙂 Ovšem v tu chvíli jsem já (asi bohužel, možná kdybych to neudělala, dopadlo by to jinak, ví čert) Dinga odvolala. Dingo uposlechl a Floyd zřejmě došel k názoru, že se Dingo vzdal a rozhodl se využít situace. Horkotěžko jsme je od sebe odtrhli. Já byla naštvaná a měla jsem pocit, že máme minimálně psa zabijáka a popadla jsem ho za obojek a odtáhla k autu. A tak celý víkend skončil trochu neslavně… ačkoliv jinak to bylo moc fajn. Škoda, že ti magoři šediví musí pořád řešit takové věci, kdyby se na to vykašlali, bylo by to opravdu úžasný víkend. Takhle jsme asi s podobnými víkendy skončili :/

Cestou domů i doma jsem potom hodně přemýšlela nad chováním Dinga a došla jsem k závěru, že to byla celé moje chyba. Dingo nemohl dělat nic jiného. Jemu instinkty velí dělat všechno pro to, aby si udržel své místo v hierarchii smečky a nemůže jít proti této své přirozenosti. A z Floyda cítí konkurenci – někoho, kdo mu jednoho dne jeho místo bude chtít přebrat… což už se málem stalo, nebýt toho, že jsem jim to zatrhli. On prostě nemůže dělat nic jiného, než prostředky, které ovládá, udržovat mladšího a podřízeného člena na jeho pozici… a Floyd při jeho pozici a jeho povaze zase nemůže dělat nic jiného, než se pokoušet dostat v hierarchii víš, aby ho nemohl Dingo nadále šikanovat. Nemohlo se prostě stát nic jiného, než to, že toto budou celou dobu řešit. A já si pořád naivně myslela, že to dokážu Dingovi zakázat… nevím, jak mě to vůbec mohlo napadnout 😀 Dingo se opravdu poctivě snažil poslouchat… ale v tomhle si prostě nedokázal pomoct. A nebylo ode mě fér, něco takového po něm chtít. Měla jsem od začátku vědět, že je to nad jeho síly a že po něm chci nemožné… že ode mě nebylo správné ho takové situaci vystavovat, on s tím nemohl dělat nic. Asi dlužím Dinouškovi velkou omluvu a slib, že nic podobného už se nebude opakovat, nebylo to ode mě fér 🙂