Naše první výprava na těchto sjezdovkách které umějí stoupat se povedla, spolu s našimi průvodci Martinkou, Béďou a jejich kámoši jsme se kochali inverzí 🙂
- Foto v Béďově fotogalerii.
Takže jsme přemluvili kamarádku Martinku, která na skialpech jezdí a poskytla nám i část vybavení a kamaráda z Jilemnice, Tomáše alias Béďu, který jezdí na telemarkách, což je pro laika vlastně totéž, jen to má dost odlišný styl sjíždění svahů a tomu odpovídající odlišné vázání a boty, ale do kopce se na tom leze úplně stejně:o)
Zbytek výbavy jsme sehnali v Rock Point, kde měli i studentskou slevu 20%. Martinka sehnala ještě další dva kamarády, skialpinisty. A po rozmluvách a varování rodičů, typu: zavalí vás lavina, zlámete si nohy, chytnou vás ochranáři, až po: budete hrozně utahaný, na což jsme dbali ze všeho nejmíň…jsme konečně vyrazili.
Jako poměrně zdatná lyžařka jsem na nějakou super únavu nevěřila. Usoudila jsem, že z celodenního výletu a cajdání se hlubočákem do kopce asi krapet unavená budu a ty lyže jsou oproti běžkám značně těžké, ale přesto jsem si říkala, že je to jen vycházka, budeme se prostě courat, ťapkat, žádná rychlá jízda, tak co by mě mohlo unavit. Spíš než z únavy jsem měla vítr ze sjezdů, nejsem moc zdatná sjezdařka a trochu strašpytel, ale zatím moje obava byla tak nějak nepřesná, mlhavá…neměla jsem ponětí, co mě čeká a měla jsem se to za chvilku dozvědět a pochopit, v čem všem jsem se mýlila.
Byli jsme tam s Lukášem jediný dva začátečníci a tak se nám při nazouvání lyží dostalo jakéhosi velmi hrubého výkladu, co a jak, především ohledně manipulace s vázáním, což byl trochu hlavolam, ale brzy jsem se tím sžila. Pak jsme vyrazili.
Po prvních sto metrech ujitých lesem hlubokým sněhem jsem začala chápat svůj hlavní omyl, když se mi po tvářích spustily čůrky potu… Sto metrů a já mám dost??? Kde se to sakra vzalo? Takhle si připadám na běžkách nejmíň po deseti kilometrech…. Přece nemůžu teď být unavená, když mě čeká ještě celodenní výlet lezení po kopcích. Zatnula jsem zuby a šlapala za ostatními.
Trochu mě utěšilo, že Lukáš vypadal podobně. Pot z něho valil a nezdál se být moc svěží. Ostatní před námi si klidně povídali a v pohodě šli. Po chvíli už si přestali povídat a tak jsme všichni šlapali mlčky. Dostala jsem hroznou žízeň a už bych se taky aspoň na chvilku ráda zastavila, ale nechtěla jsem být první, kdo se ozve o zastávku. Šla jsem dál.
Co mě nadchlo, byly tulení pásy. Stále se mi nechtělo věřit, že ta věc udrží lyži ve svahu naprosto rovně, úplně dokonale. Stále jsem čekala, kdy přijde nějaké ustřelení, podklouznutí…nic, šla jsem vzhůru svahem, kde bych šla pěšky snad po čtyřech a šla jsem pořád rovně…pro běžkaře něco naprosto neuvěřitelného!
Šli jsme už asi kilometr a půl, když jsme konečně došli na nějaké rozcestí a tam se zastavili, konečně pauza a čaj! Chvíli jsme tam stáli, pili a povídali, pak nastala ta horší část: vyrazili jsme a tentokrát už ne po relativně ušlapané cestě, ale hlubočákem přímo vzhůru lesem.
Už jsem si stihla zvyknout, že kopce, které by normální člověk, ať už na lyžích nebo pěšky, prostě obešel a šel po cestě, dneska obcházet nebudeme, ať byl kopec sebeprudší, šlo se nahoru. V nejhorším se všelijak traverzovalo a chodilo cikcak, ale jinak rovnou za nosem. Na skialpech není žádný kopec problém! (No jak pro koho)
Šlapali jsme sněhem vzhůru, až jsme došli k okraji lesa, nad Kotelní jámou a tady poprvé přišlo to, z čeho jsme si celou cestu v autě dělali legraci a to, proč nás Martinka varovala, ať si s sebou vezmeme tisícovku na pokuty-krnapáci. Tomáš opatrně sondoval, zda hlídkují na Harrachových kamenech a sledují, jestli někdo nesjíždí do Kotelních jam, nebo se případně někudy nehrabe nahoru, jako my. Nikoho ale nebylo vidět, přesto jsme zvolili další postup lesem, dokud to půjde.
Les ustoupil horské louce, ale to už jsme dorazili na cestu pod Vrbatovou boudou, kde jsme si opět mohli dát přestávku a čaj, jelikož na otyčované cestě jsme se mohli pohybovat legálně a tudíž byli v bezpečí.
Než jsme stihli vyrazit směrem k Vrbatově boudě, objevil se skútr, který se dost značnou rychlostí hnal přímo na Kotel. Nastala okamžitá debata na téma, zda je to „Zelený“ nebo ne, která nám vydržela až k pomníku Hanče a Vrbaty, kam jsme se šli pokochat krásným výhledem na celé Krkonoše a taky se připravit ke sjezdu do Labského dolu.
Výhled byl nádherný. Slunko svítilo, nebe bylo bez mráčku, alespoň to nad námi, pod námi řádila inverze. Kam oko dohlédlo, táhla se pod námi hustá šedivá deka mraků, halící snad celou republiku. Vypadalo to, jako bychom byli na nějakém ostrově v moři.
Začali jsme se chystat ke sjezdu. Znamenalo to především sundat tulení pásy a nastavit vázání a také se trochu přiobléct. Už, už jsme chtěli vyrazit do skialpinisty velmi oblíbeného, ale samozřejmě také zakázaného, Labského dolu, když záhadný muž na Kotli, kterého jsem zatím, nejspíš pro falešný klid, pasovali na horskoslužebníka provádějícího nějaká měření, nasedl na skútr a vydal se zpátky dolů.
Rozhodli jsme se sjezdem počkat, než kolem nás projede a někam zmizí, což taky za chvíli udělal a my mohli vyrazit.
Za chvíli se ukázalo, že můj strach ze sjezdu byl oprávněný. Pode mnou se objevilo něco jako propast, taková velmi poctivá černá sjezdovka (na které já nikdy nejezdím, jízda po zadku mě moc neba;o)), navíc samozřejmě neurolbovaná, takže hromada hlubočáku a stromy. Napadlo mě, že Lukášova mamka, strachující se o naše končetiny nebyla daleko od pravdy, možná by člověk měl občas ty rodiče poslouchat…ještě štěstí, že k lavinovému svahu má tohle opravdu daleko…
Ostatní vyrazili dolů a my s Lukášem zůstali stát. Měla jsem opravdu strach, netušila jsem, jak ten kopec sjedu, nešlo to ani plužit. Napadlo mě, že kdybych letos aspoň jednou stála na sjezdovkách, tak by mě to možná trochu pomohlo, ale takhle…
Lukáš má trochu větší zkušenosti s ježděním v hlubočáku a tak nakonec vyrazil trochu neobratnými oblouky doprovázenými pády, za ostatními. Usoudila jsem, že teď už nemá cenu si hrát na hrdinu, prostě jsem nešika na sjezdy a hotovo, nehodlám se tu zabít, jen abych na někoho dělala dojem. Zvolila jsem cestu nejmenšího odporu a začala se postupně svahem sesouvat dolů. Ostatní už mezi tím dávno dole čekali a dívali se na nás.
Než jsem se sešupováním a několika pády dostala dolů, ostatní nandali pásy a vyrazili zpátky nahoru, že si to dají ještě jednou. Lukáš po chvíli taky vyšlapal trochu výš, že si taky kousek sjede, začínalo mu to docela jít.
Stála jsem tam sama a čekala na ně. Připadala jsem si tam zvláštně…kdesi dole pode mnou, kam jsem přes hranu svahu neviděla, teklo Labe, vysoko nad Labský důl se tyčilo Vysoké Kolo, kus stranou tomu všemu dávala korunu ohyzdná budova Labské boudy. Slunce bylo za horizontem a mě začínala být zima, přála jsem si, aby už jeli.
Konečně všichni dorazili a tak jsme zase začali nandávat tulení pásy, už jsme byli skoro uchystaní k odchodu, když se nahoře objevila postava lyžaře a za ní další, začali sjíždět dolů k nám. Chvíli se zastavili a dívali se na nás, jako by taky odhadovali, kdo jsme, ale možná se jen rozhodovali, kudy nejlépe k nám. Okamžitě jsme obuli lyže a vyrazili do lesa. Věděli jsme, že pokud jsou to zelení, neutečeme jim. Byli výš než mi a snadno si nás mohli ze shora nadjet a schovat jsme se nemohli, podle stop by nás lehko našli.
Šli jsme svahem v řadě za sebou a pořád se ohlíželi, i když už bylo jasné, že to krnapáci nebyli, dávno by nás dohnali. Začala jsem si připadat, jako na divokém západě, člověk se musí skrývat před bdělými hlídkami a neví, jestli skiaplinista, kterého potká je obyčejný hodný turista nebo podlý krnapák, který tě sice nezastřelí, ale dožene a udělí pokutu. Nikdo tu nikomu nedůvěřoval, každý člověk na skútru nebo skialpech byl okamžitě podezřelým. I přes hrozbu tisícikorunové pokuty mi to připadalo docela vtipné a příjemně adrenalinové.
Vyšli jsem do bezpečí na cestu, trochu provokativně přímo vedle cedule I.zóna národního parku, pohybujte se pouze po značených cestách. A vydali se dál po lyžařské magistrále zpátky k Vrbatově boudě.
Nahoře se opět konalo sondování ohledně Harrachových kamenů a ochranářů, ale nakonec jsme usoudili, že tam nejsou a vyrazili zpátky dolů svahem proti Kotli. Poslední sjezd dolů úzkou cestičkou byl malinko zabijárna, jelikož tam nešlo ani moc plužit, ale bez toho to nešlo, až mě z toho chytaly křeče do kyčlí, ale přežila jsem!
Zbývalo už jen se sbalit a dorazit v pořádku domů, což se povedlo, takže hurá!
A moje dojmy? Krapet namáhavější, než člověk čeká, ale když si na to zvykne, dá se to, každopádně hrabat se hlubočákem do svahu o sklonu asi 45°prostě není pohodička. Sjezdy by byly super, kdybych to uměla, takhle jsem to malinko nedokázala ocenit;o) Jinak celý výlet bezva, jen se budu asi dlooouho vzpamatovávat, fakt jsem utahaná jako kotě.