Jako již tradičně jsme se zúčastnili Krakonošova treku 🙂

A jako již tradičně jsme opět ráno nestíhali, takže jsme se pokoušeli trochu snížit časové manko svižnější jízdou, což v těch zatáčkách přes Vysoké nějak neustál Dingo a vyložil včerejší večeři :/ Jinak to ale dopadlo dobře, start jsme stihli 🙂

No a start byl jako obvykle v autobuse, který nás měl vyložit neznámo kde. Tentokrát ve Špindlerově Mlýně. Takže hned od začátku hezky do kopečka. Změnou bylo umístění bivaku, který býval většinou v nějaké z chat na hřebenech (Dvorská, Friesovky,…) což mělo za následek to, že první den se jelo pořád do kopce a druhý den pořád z kopce 🙂 Tentokrát byla místem bivaku chata Ferra ve Strážném.

Stejně jako v létě, i teď se jelo systémem „skorelauf“ – nebylo pevné pořadí ani počet kontrol, za to byl pevný časový úsek, za který závodníci musí nasbírat co nejvíce bodů za dosažení kontrol. A tak jsme jako první kontrolu vybrali vysílač Hromovka.

Odsud jsme se táhli neskutečně dlouhým nudným stoupáním na kontrolu 11 pod vrškem Struhadlo. Zde jsme zaznamenali nevídaný úspěch, neb jsme přejeli legendární Horovi 😀 Ovšem jen na chvíli… Jako další jsme si totiž vybrali kontrolu číslo 12, která byla vzdušnou čarou nedaleko, ale musela se k ní objet celý vršek. Když jsme uviděli jakousi vyšlapanou cestičku, rozhodli jsme se, že si to zkusíme tudy zkrátit. Směr byl dobrý, ke kontrole to vedlo. Potíž byla v tom, že to bylo opravdu jen vyšlapaná cestička v hromadě prašanu. Na nenamazaných lyžích se tam nedalo skoro jít, protože to bylo do mírného vršku, odpíchnout holemi se nedalo, protože to se člověku zabořila z půlky do sněhu a odrazit taky ne, protože i na lyžích se člověk propadal po kotníky. Horovi na namazaných klasičkách nás hravě dohnali a předjeli. Dingo chtěl hrozně za nimi, čertví proč, asi chtěl vyhrát 😀 Vlekl mě, až jsem se zabořila a spadla. A začala se topit… 😀 Myslela jsem, že se z té záplavy prašanu nezvednu, jak jsem se snažila vstát, bořila jsem se hlouběji a hlouběji, jak v nějakém tekutém písku… Nakonec jsem se rozhodla sundat lyže, což byla osudová chyba, protože jsem v tu ránu zapadla do půl stehen do sněhu 😀 A tak jsme se tam snad dvacet minut hrabali asi 100m ke kontrole 😀 Fakt jako zážitek.

Další námi zvolená kontrola číslo 7 byla nad Svatým Petrem, takže krpál jako blázen. Těsně pod ním jsme potkali nějakého čévéčkáře, který nám pochválil pěknou fenku 😀 Ještě, že tomu Dingo nerozuměl, jinak by asi silně utrpělo jeho ego. Mě to aspoň nakoplo a jelo se mi do kopce líp 😀 Nahoře jsme trochu bloudili, ale poradili nám nějací studenti na lyžáku, nebo co to bylo. Ke kontrole číslo 4, naší páté v pořadí, se jelo pěkně po rovince. Pak začalo být hůř.

Štrachání se na Rozcestí bylo namáhavé, začala být mlha, místy jsme moc netušili, kde jsme, jednou jsme se museli ptát na cestu. Potkali jsme Horovi, kteří přijeli z úplně jiného směru, než my… stihli mezi tím asi objet několik dalších kontrol 😀 Na Rozcestí jsme potkali Skipiovi. Měla jsem toho už dost a valně jsem nesdílela jejich nadšení, že musíme dojet až pro kontrolu u Památníků obětem hor, protože je za hodně bodů. Doufala jsem, že si vystačíme s kontrolou na Výrovce. Nevystačili…

Výrovku jsem neviděla prakticky do chvíle, než jsem do ní vrazila 😀 Byla mlha, takříkajíc „že nebylo vidět na psy“… Chvílema jsem fakt měla pocit, že z Dinga vidím ostře akorát ocas a hlava se mi trochu začíná ztrácet… Z Lukáše přede mnou jsem viděla jen nejasný obrys.

Že je tam po úbočí Luční hory celkem slušný kopec jsem věděla, ale až takový mi nikdy nepřišel! Chvílema jsem měla pocit, že by to bylo lepší jít po čtyřech. Dingo asi dostal nějaký sebemrskačský nápad a rozhodl se ukázat, že umí táhnout, a vytrvale se mě snažil vší silou vléct vzhůru. Nebylo to nic platné, do toho krpálu bych musela mít zapřažených tak pět psů, abych to pocítila jako pomoc, takhle to bylo spíš otravné, jak se mi bezdůvodně zařezával sedák do stehen.

Nahoře u Památníku se na chvilku roztrhla mlha a ukázala se Luční bouda. Dál vidět nebylo, Sněžku jsme jen tušili.

Zpátky dolů to bylo ještě výživnější. Jela jsem kamsi mlhou, nebyla schopná zastavit, jak to bylo prudké a uježděné, jen díky tyčím, objevujícím se vedle cesty, jsem hádala, kudy asi mám jet, a na poslední chvíli se vyhýbala zoufalcům, kteří se hrabali proti mě, jelikož se vždycky z mlhy vynořili přímo přede mnou. Ještě štěstí, že Dingo pochopil, že v tuhle chvíli ocením spíš jeho spolupráci, než nasazení tahouna, a na povel „pomalu“ poctivě brzdil a ohlížel se po mě, jestli je to tak akorát, nebo má ještě ubrat. Zlaté zvíře 🙂

Lukáše z plužení začaly chytat křeče do stehen a tak jsem museli na Výrovce a na Rozcestí zastavit, aby si protáhl nohy. Ke Dvorské se rozhodl jít pěšky. Sjela jsem na odbočku a čekala na něj. Proti mě z již mnohem řídší mlhy vyšel nějaký týpek. Zastavil se a zeptal se mě, jestli se tamtudy dostane ke Dvorské. Podívala jsem se na něj, na co se tak blbě ptá. „No jasně, vždyť je támhle…“ Sakra, není, tam je bílá stěna… „…v té mlze.“ Dokončila jsem myšlenku trochu jinak. Chlápek poděkoval, zjevně rád, že nedopadne jako Hanč s Vrbatou.

I já začínám mít trochu trudné myšlenky. Lukáš si stěžuje na křeče a obává se, že dolů nedojede. Mě je pekelná kosa, jak jsem se zapotila do kopce a vychladla z kopce a čekáním na Lukáše. Studená mlha se mi prokousává skrz kombinézu na kůži. Přeju si, abychom aspoň už vyjeli z té mlhy, sjeli někam níž, kde bude trochu přívětivěji, tady mě napadají hrozné myšlenky o v mlze zbloudilých a umrzlých lidech.

Vytoužený sjezd se ale nekonal, neb Lukáš rozhodl, že kontrolu na Friesovkách nemůžeme vynechat. Muka mlhy a mrazu nás opustila až pod Lahrovými boudami, kde jsme zjistili, že sjet dolů kolem Švédského kříže prakticky nelze, neb bychom se zabili. A tak jsme zuli lyže a vyrazili pěšky, čímž jsme se zahřáli 🙂

Nad Hříběcími boudami jsme sebrali další kontrolu a úplně hloupě vynechali jednu hned vedle :/ Pak už nás čekal jen pěší přesun do Strážného, sebrat jednu kontrolu tam a dojet k chatě. Heuréka! :)))

Večer proběhl jako obvykle ve znamení vědomostního testu (zase pěkně těžkého :)) a doprovodných soutěží. Měla to být i lukostřelba,  ale vzhledem k tomu, že než se všichni vydali ven střílet, byla už skoro tma a začali se ztrácet šípy, nakonec nebyla započítána. Já si ale zastřílela a byla jsem z toho nadšená 🙂 Už vím, co si budu přát příště k Vánocům 😀

Večerní posezení se nějak protáhlo díky příjemnému povídání se známými a tak raní vstávání bylo trochu krušné.

Původně v plánu bylo pojmout to dneska velmi relaxačně, jelikož včera jsme strávili na trati sedm hodin a dneska nás čekalo pět… Žádné hnaní za body, hezky vysbíráme blízké kontroly dole, nikam nahoru se nepoškrábeme… Jojo 😀

Vyhrabali jsme se opět na kontroly číslo 11 a 12, tentokrát trochu lepším postupem 😀 A dali si znovu ten šílený krpál na Svatého Petra ke kontrole číslo 8. Odsud už se ale jelo krásně, takže jsme se rozhodli vzít ještě pětku, která se měla nacházet na nějakém průseku, ale od aktualizace mapy už asi uběhla nějaká ta doba a mezi tím tu udělali hotovou dálnici, kde by se bez potíží vyhnuly tři rolby. Jelo se ale krásně. A hlavně pak dolů.

Boží sjezd z nejvyššího místa běžeckých tratí nad Špindlem až vlastně do Strážného jsme si náramně užili. Musela jsem sice trochu brzdit kvůli Dingovi, který v nejprudších místech nestačil, ale celou dobu poctivě sprintoval a ještě vypadal, že mu to dělá dobře 😀 Po včerejším výkonu a dnešním výšlapu… to zvíře fakt je neskutečné 🙂

Pod Strážným nás čekal „oblíbený“ sjezd na louky u Vrchlabí. Pokaždé tam bloudíme, i když letos už to bylo lepší, a nadáváme, jak se tam blbě jede. Dokonce jsem musela Dinga pustit, protože lyže v tom těžkém mokrém sněhu fungovali jako nůž v másle, kam se zařízly, tam člověk jel a měl co dělat, aby mezi tím vytáhl z másla 😉 druhou lyži, která chtěla krájet opačným směrem. Když jsem k tomu ještě měla uvázaného psa, který nechápal, jakým směrem přes tu louku chci jet, a tahal mě na všechny strany, fakt to nešlo.

Na závěr na nás čekala lahůdka v podobě slušně zamotaných lyžařských tratí u letiště mezi Vrchlabím a Lánovem. Ještě štěstí, že jsme potkali další závodníky, sami bychom se tam asi slušně motali. I tak to bylo divoké. A okořeněné přecházením můstků a brodů a podobně 😀

Do cíle jsme dorazili s asi pětiminutovou rezervou, takže akorát 🙂 A hned hlady šilhající mazali na oběd.

Na vzdory tomu, že jsme se o lepší umístění nijak moc nesnažili, jeli jsme si to celkem na pohodu (no, jak se to vezme, jestli je bloudění v zimě a mlze pohoda :D) a navíc se psem to taky všechno nejde tak rychle, jak by člověk chtěl (z kopce je pomalý, občas odmítá spolupracovat, navíc člověk pro něj veze žrádlo a tak, takže má o to těžší batoh a ono je každé deka znát), jsme se umístili na pěkném osmém místě ze čtrnácti týmů 🙂 V sobotu jsme ujeli cca 32km za 7 hodin, v neděli pak asi 29km za 5 hodin. A stálo to za to 🙂