Letošní jedenáctý ročník tradičního dvoudenního orienťáku s povinnou výbavou byl tak trochu netradiční :o) Závod totiž probíhal systémem „scorelauf“ (neboli oběhni co nejvíce kontrol v daném čase, jaké si vybereš, je na tobě :o)), bivak nebyl kdesi uprostřed divočiny v polních podmínkách, ale v opravdovém kempu… a poprvé za těch sedm let, co to chodím, nevyšlo perfektní počasí :o)

Fotky jako obvykle v naší galerii.

Shromaždiště bylo v Horní Branné, kam jsme dorazili i s Martinkou a Pedrosem ráno před osmou. V pohodě jsme stíhali. Pozdravili jsme všechny známé a seznámili se s pár novými lidmi :o) Start byl, díky scorelaufu, také trochu netradiční :o) Z Branné se jelo vlakem do Martinic a odsud vlakem do Rokytnice nad Jizerou, ovšem start si mohl každý zvolit sám – vystoupit z vlaku kdekoliv na trati Martinice – Rokytnice n/J. Cíl byl potom v Jablonci nad Jizerou, jenž šel zároveň také využít jako start. Časový limit byl osm hodin, ovšem počítal se od nastoupení do vlaku.

Původně jsem chtěli vystoupit ve vesničce Hradsko, ovšem České dráhy odmítly přidat kvůli nám jeden vagon a tak se z vlaku prostě nedalo přes lidi projít… než jsem se protlačili ke vchodu, vlak jel dál. Byli jsme z toho trochu otrávení, ale nakonec se to ukázalo, jako šťastné řízení osudu :oD Vystoupili jsme teda na další zastávce v Jablonečku vtipně s dalšími dvěma týmy z Jablonce – Martinkou s Pedrosem a Posseltovými :o) Všichni jsme si jako první kontrolu zvolili devatenáctku kousek nad Vysokým na Jizerou, každý jsme tam šli úplně jinudy a všichni jsem se tam sešli :oD Kontrola číslo 12 byla poměrně nedalo a šlo se tam celkem příjemně. Potkali jsme tam další tým, který nás varoval, ať nechodíme na třináctku, že tam asi není. Přesto jsme se rozhodli jí zkusit najít a našli jsme jí bez problémů. Kontrola měla být na nějaké kamenné kupě, což taky byla – nakonec se ukázalo, že tam těch kup asi bylo víc a šlo těžko poznat, která to je. Ti, co šli z vrchu jako my, došli prvně k té správné, ti co šli zespoda našli první jinou a tak kontrolu nenašli.

Zde jsme opět využili naší taktiky „líný turista“ a místo, abychom jako „akční orienťáci“ sbíhali do údolí, lezli přes potoky, kopřivy, otružiny a hustníky… jsme si hezky celé údolí obešli po žluté turistické :o) Kontrolu číslo sedm jsme ale stejně notnou chvíli hledali. Měl to být kříž na skále, který byl vidět už z dálky… ovšem z blízka najít skálu dalo práci :oD Bloudili jsme ve stráni, až jsme dobloudili na jinou skálu opodál :oD No aspoň jsme zní viděli na tu správnou a konečně našli cestu ;o) Zpátky jsme se tam opět motali jako vítr v bedně, ale nakonec jsme nějak našli cestu, co jsme hledali… tak trochu nebyla v mapě, ale co už no… Kontrola číslo 8 byla opět nedaleko a došli jsme tam bez problémů. Potkali jsme tam Posseltovi, kteří mezi tím stihli obejít další kontroly :o) Dál jsme se rozhodli sebrat pětku, což bylo z mapy patrné, že nebude lehké :oD Bylo to sice jen asi 1km daleko, ale přes husté vrstevnice ani nebylo vidět, co je pod nimi :oD A tak jsme se sypali asi kilák lesem z kopce dolů… klouzalo to, bylo tam ostružiní a tak různě. Šlo to hodně pomalu. Dinga jsem musela pustit a ten byl nadšen, že konečně nemusí jít na vodítku ( i když se jinak snažil a šel pěkně v tahu, ani nedělal žádné vylomeniny) a lítal jako smyslů zbavený tam a zpátky, zatímco my se více či méně koordinovaně sypali dolů :o))) Jak jsem mu záviděla čtyři nohy, drápy a obrantnost… připadala jsem si jako nějaký mrzák, který ani není schopný jít dolů z kopce :o)))

Pětka byla na cestě, po které jsme relativně nedávno šli o víkendu na výlet. Potkali jsme tam Horovi, kteří přišli z úplně opačné strany, doporučili jim naivně, ať se na osmičku vykašlou, že je tam hrozný kopec. Div se nám nevysmáli, dali si aspoň poradit, kudy vede jakž takž cestička a už pálili do toho krpálu nahoru. Taky bych chtěla být jednou v důchodovém věku taky vitální :oD Zamítli jsme sbírání kontroly číslo 9, která byla v podobné kopci jako osmička a došli si pro desítku. Chvilku jsme jí hledali v hustníku, ale našli :o) Měli jsme ještě hodinu času do limitu a jedinou kontrolu cestou, tak jsme se začali rozmýšlet nad hospodou, ale nikde žádná v dohledu. Vzali jsme za vděk benzínkou, kde si Lukáš koupil pivo a já nanuk :o))) Chvilku jsme ještě hledali kontrolu číslo 14 na nádraží v Jablonečku, neb nám zamotalo hlavu počítání kolejí (měla být na čtvrté koleji, byl problém počítat do čtyř :o)) a pak už jsem vyrazili do cíle.

Došli jsme asi půl hodiny před limitem, ale další kontrolu už bychom nestihli.

Večer jsme se zúčastnili doprovodných soutěží – vědomostního kvízu, který byl letos dost těžký, řekla bych. „Kroketu“, což bylo pinkání tenisáků klackem do díry, který nám teda ale vůbec nešel :o) A odhadování vzdálenosti chatek v kempu, což se taky moc nepovedlo, takže jsme letos flašku nevyhráli :o)

Jen jsme u ohně začali opékat buřty, začalo pršet a tak jsem utekli do kempové hospůdky. Zde se jako jindy u ohně sedělo , popíjelo a zpívalo až do ranních hodin :o)))

Ráno nás vzbudilo bubnování deště. Lenost byla velká a věděli jsme, že v průběžném pořadí jsme beztak někde v dáli. Kontrol jsme měli málo a s malým bodovým hodnocením, protože pro ty nejšílenější kdoví kde, jsme nešli. A tak jsem si klidně nechali ujít start a vstali asi o hodinu pozdě. Nebyli jsme sami. Když jsme opouštěli kemp, Martinka s Pedrosem ještě spali :o)))

Původně bylo v plánu sebrat kontroly hned nad Jabloncem vedle sebe 20 a 21, dle nálady zajít pro vzdálenější osmnáctku a pak sejít po silnici do Hradska, vzít dvě kontroly tam a počkat tam na vlak, který vyjížděl z Jablonečku ve 12:15 a mělo se ho zase využít jako dopravy zpátky s tím, že každý zase mohl nastoupit, kde chtěl.

V děsném dešti a zimě jsme se doštrachali ke kontrole 21, podle mapy to vypadalo, že bude na nějakém vršku na skále, ale ve skutečnosti ten vršek byl skálami posetý… tak jsme tam přes ně lezli a padali a klouzali v bahně, po mokrých šutrech, kořenech, listí. Měli jsme toho dost, jen Dingovi to připadalo ohromě vtipné :oD Skákal a tahal klacky a děsně ho bavilo, jak se tam nemotorně plahočíme :o))) Dvacítku jsme našli snadno. Byli jsme úplně mokří a zmrzlí a měli jsme toho dost. Bylo deset hodin, v jedenáct otvírala hospoda v Jablonečku… Rozhodli jsme se dojít pro osmnáctku a vrátit se do Jablonce, počkat tam v hospodě na vlak :oD Ušli jsme asi kilometr a když se rozpršelo ještě víc a my viděli ten kopec, co vede k té kontrole, došel nám morál :oD Usoudili jsme, že budeme radši čekat před hospodou a vyrazili zpátky. Cestou jsme kus před hospodou narazili na otevřenou cukrárnu… vzhledem k tomu, že bylo půl jedenácté, byli jsme mokří jak myši a byla hrozná zima, zapadli jsme do ní :o) Už tam seděli dva týmy a přišel za námi další :o)))

Na vlak jsme došli akorát a akorát přestalo pršet :o))) A tak jsme se rozhodli využít aspoň jednu prémiovou kontrolu – mohli jsme ještě vystoupit v Martinicích jít přes čtyři tyto kontroly pěšky do cíle. Jeli jsme vlakem, ale pro tu jednu kontrolu nedaleko cíle jsme ještě zaskočili :o)))

Výsledky zatím nevíme, ale budeme asi hodně vzadu. Každopádně si zpětně připadáme jako lemry, že jsme se aspoň trochu víc neposnažili, ale v tu chvíli jsme na to prostě neměli. Scorelauf je velice zajímavý, ale člověk musí mít nejen tu fyzickou zdatnost, ale taky psychickou… hrozně to nutí, trať si ulehčovat :o) Kdybychom věděli, že musíme ty kontroly obejít, nebo to vzdát, asi bychom se hecli… takhle jsme se na to vlastně vykašlali a přitom závod stále dokončili… hrozně to podporuje lenost :oD I když v tom hnusném počasí by to byl teda sakra hec. Ono je fakt něco úplně jiného jít v dešti danou trasu po cestách, kdy člověk vypne a prostě tupě jde… a něco jiného se v té zimě a mokru zastavovat a hledat trasu, koukat do mapy, jít cestou necestou… vyžaduje to hrozně moc psychických sil a na to člověk prostě nemá. Kdybychom se byli fakt vyhecovali a ušli v tom počasí nějakých 15-20km po několika kontrolách, považovala bych to asi za mnohem větší výkon, než když jsem v tomtéž počasí ušla na dogtreku 85km… je to totiž naprosto nesrovnatelné :o)))

Jo ještě jsem zapomněla dodat, že jsme vyhráli cenu za účast na dvojboji – totiž, že jsem se Krakonošova treku zúčastnili v zimě i v teď. Cenou byla piva a panáky… super :oD Myslím, že pořádatelům navrhnu, aby příště měli i nějakou nealkoholickou cenu – třeba láhev kofoly :o)))