Rozhodli jsme se využít volného víkendu (který se nějak objevil po tom, co mi Lucka odřekla účast na Krkonošské tlapce a Romaně se rozhárala Nessie, takže nedorazili na plánovanou návštěvu :o)), dokud je ještě trochu slušné počasí. Lukáš si vzal v pátek dovolenou a po chvilce rozmýšlení jsme vymysleli, že se tentokrát podíváme do Orlických hor. Já to tam trochu znám z botanických terénních cvičení a z Olešenky, ale Lukáš tam v podstatě ještě nebyl.

Když jsme v pátek ráno začali balit věci, Dingo si nás oba změřil pohledem, ve kterém bylo jasně patrné, že si o našem rozumu myslí něco velmi nelichotivého :o))) S povzdechem si lehl do klubíčka na gauč a celou dobu tam ležel s výrazem: „Ti dva šílenci to snad nemyslí vážně, že zase!!! někam jedeme!“ Zvedl se až ve chvíli, kdy jsme začali nosit věci do auta, neb asi dostal strach, že by ti dva šílenci mohli udělat věc ještě šílenější, a to odjet sami a jeho tu nechat :oD

Našim dnešním cílem, nebo spíš startem, byl Šerlich. Já už tu byla dvakrát, takže jsem aspoň věděla, kde zaparkovat (zaparkovali jsme jinde :o)). Odsud jsme měli naplánovaný asi patnáctikilometrový výlet přes Velkou Deštnou, kde jsem ještě ani já nebyla.

Jelikož byl pracovní den, bylo v celých horách celkem pusto :o) Až pod Velkou Deštnou jsme prakticky nepotkali živáčka a tak mohl jít Dingo celou dobu na volno, dokonce jsem se pod vědomím jeho slušného chování v posledních dnech, odvážila mu sundat i koš. U rozcestí pod vrcholem jsme bez problémů minuli pár lidí a vyšli na vrchol… jestli se tomu tak dá říkat :oD Ze všech nejvyšších vrcholů, které jsem kdy navštívila (a pár jich už bylo) mi Velká Deštná ze všeho nejvíc připomněla Wysokou Kopu, úplně bohem zapomenutý nejvyšší vrchol Jizerek na polské straně hor. Ačkoliv v mapě byla zakreslená rozhledna, žádná tu nebyla. Na informační tabuli jsme se dozvěděli, že rozhledna už tu nestojí bezmála deset let. A tak tu nebylo nic, jen plácek obrostlý ze všech stran klečí, triangulační bod a ona naučná tabule. Uznávám, že to mělo své kouzlo, ale chvilku jsem opravdu přemítala, jestli jsme tu vůbec správně :o)))

S pocitem, že jsme v celých horách asi úplně sami a na tohle opuštěné místo celé dny nevkročí lidská noha, jsme si tam sedli na zem a dali se do svačiny. Dost nás proto překvapila skupina lidí, vynořivší se z kleče… nejvíc překvapila Dinga a ten se jí jal zahánět, tak tak, že se mi podařilo ho včas odchytit, než provedl nějaký průšvih.

Kus za Velkou Deštnou jsme uhnuli z hlavní hřebenové trasy, kde jsme ještě sem tam potkávali nějaké ty turisty, po modré směr Bedřichovka, kde už jsme za celou cestu nepotkali vůbec nikoho. Zato jsme našli posed a u něho krmení pro srny, zjevně hojně navštěvované, neb bylo hustě poseté srnčími bobky, které byly pro vlka příliš silným lákadlem. Než jsem stihla zareagovat, štrádoval si to ke mě se slušivým a voňavým mejkapem. Naštěstí opodál tekl nějaký pidi potůček s šíleně ledovou vodou, ve které jsem si asi pět minut máchala ruce, než se mi podařilo ze psa to nadělení dostat :o/

Když jsme došli k chalupě Bedřichovka, prakticky úplně jsme sešli z hor dolů. Bylo to tu ale kouzelné místo. Za námi se zvedaly poměrně strmé zalesněné svahy hor a před námi se doprava i doleva táhla zvlněná rovina – jedna veliká louka posetá prastarými roubenkami krčícími se v chumlu stromů a křoví, které je snad měly chránit před nepřízní počasí? Středem roviny protéká malý potůček – nedaleko odsud pramenící Divoká Orlice, jejímž korytem prochází státní hranice s Polskem… to mi přišlo nejkouzelnější, jakási harmonie krajiny, které je naprosto šumák, jestli se lidi rozhodli, že půl té louky patří do Čech a půl do Polska. A opět jsem se neubránila srovnání – tolik mi to tu připomnělo Jizerku, která leží dost podobně na hranicích s Polskem a má své trochu jiné, ale přece podobné kouzlo.

Když jsme došli na konec té pohádkové louky, zrovna jsem si vzpomněla, že v tomhle cípu už jsem taky byla :o) Přišli jsme sem ale z druhé strany z lesa a zase tam někam odešli, takže jsem viděla jen tenhle konec a ne celou tu pohádkovou krajinu opodál. Nahlas jsem o tom rozjímala, když mě ze snění prudce vytrhl pes, vyrážející skokem do louky. Měl na sobě sice koš, neb místy se tu nacházely ohrady s dobytkem, ale byl na volno. To, za čím vyrazil do louky, bylo něco, co jsem definovala jako zaběhnuté ovce :o))) Vypadaly, že jsou zaběhnuté už pěkně dlouho… pásly se tam jen tak volně v louce bez ohrady, bylo zjevné, že už je nikdo drahnou dobu nestříhal, vlna z nich visela ve špinavých cárech. Jak jsme přišli blíž, daly se na útěk, což podnítilo Dinga k jeho skoku do louky. Ovšem opět se projevily Dingovi nelovecké sklony :oD Běžel za ovcemi asi třicet metrů, načež ovce proběhly křovím a přeskočily strouhu, což bylo pro našeho líného vlka přílišná námaha, takže se před strouhou zastavil a jen se díval za mizejícími ovcemi. Chvilku tam stál a váhal, jestli se má vrátit, protože tušil trest, ale nakonec usoudil, že se nezlobím tak moc (tvářila jsem se, že se nezlobím vůbec, aby ho náhodou nenapadlo místo přijít za mnou, pokračovat v lovu) a přiloudal se zpátky. Stejně ho ale podezřívám, že v něm převládá víc ovčáka než vlka… když už se mu podaří se k nějakému zvířeti dostat (zatím měl to potěšení s koňmi a kozami), poskakuje nadšeně kolem, snaží se je vyprovokovat k pohybu a pobíhá dokola, o lov pokus žádný… mám dojem, že snad i ty zatracené srny chce jít nahnat do ohrady, místo ulovit :oD

Když jsem se vrátili zpátky na Šerlich, stavili jsme se ještě na Masarykově chatě na bramboračku. Ani jsme nevěděli, že jsme tam byli v den 75. výročí úmrtí T. G. Masaryka… taky nám to tam mohli říct :o)

Jelikož jsme usoudili, že na stanování je už přece jen trochu zima a že jsme přece jen pod stanem strávili prakticky celé léto, rozhodli jsme si hrát „na snoby“ a zajistili si ubytování v penzionu :o) Bylo to v Říčkách, taková spíš horská chata, než penzion. Dostali jsme tam ohromný pokoj pro dva i s koupelnou, celé to bylo fakticky větší než náš byt :oD Byly tam i dvě matrace jako přistýlka, tak jednu dostal Dingo… no prostě luxus! :o)

Večer jsme si ještě zašli na jídlo a padli jsme jak mrtvoly:o)

Na sobotu jsme měli v plánu asi 20km výlet přímo z Říček. První nesnáz nastala, když jsem si v místním smíšeném zboží chtěli koupit nějaké rohlíky na svačinu – v deset hodin už žádné neměli a neměli by asi stejně, neb i chleba si tu člověk musel předem objednat :oD Takže jsem se museli spokojit s balíčkem sušenek :o)

Hned na to jsem si pěkně mákli, protože první tři kilometry na Zakletý vrch byly pěkně do kopce, část z nich dokonce přímo sjezdovkou. Pak už to ovšem bylo jen kousek na červenou hřebenovku a bylo po kopcích :o))) Už když jsem doma cestovali prstem v mapě (nebo spíš kurzorem myši po monitoru :o)), přišlo nám, že jsou ty Orlické hory docela malé… byl to prakticky jeden hřeben s různými vršky, nic víc… A bylo to tak i v reálu. Ono ne že by Jizerky nebyly podobné, ale tady mi to přišlo mnohem víc markantní :o)

Dali jsme se po červené hřebenovce lemované bunkry pohraničního opevnění. Chodili tu taky nějací turisti a sem tam i cyklista, ale i tak tu bylo pořád docela pusto, na to, že byla sobota. I když pravda, že bylo pod mrakem a docela chladno. Kousek za Mezivrším jsme hned u cesty potkali trochu větší bunkr u kterého bylo několik lidí. Jak jsem zjistili vzápětí, do bunkru se dalo jít s průvodcem na prohlídku. Dingo si tu musel zase vyžrat všechnu svou ostudu. Už před bunkrem nepřišel na přivolání, protože měl nejvíc napilno zírat na nějakého psa asi tak 100m daleko a když mi měl jít za trest u nohy, sám po chvíli usoudil, že už by to stačilo a odkračel si něco očichat, což bylo trochu moc a mírně jsem ho za to vyplísnila. Svědkem celého výstupu se bohužel stal jeden z bunkráků, který si evidentně myslel, že ví o čévéčkách dost na to, aby mi začal radit. Nebo teda zjevně asi věděl, začal se ptát, jak je na tom pes s povahou a výcvikem, jak k jiným psům a tak… zjevně věděl, na co se ptá. Když mi ovšem začal radit, jak ho vychovávat a říkat mi, že by měl trochu přibrat, přišlo mi to trochu moc. Pomstil se mu Dingo sám, když mi řekl, ať jdeme na prohlídku bunkru, že tam můžeme nechat psa uvázaného, aspoň bude trénovat odložení. A tak jsem Dinga uvázala k protitankovému zátarasu a šli jsme dovnitř. Myslela jsem, že to bude na pár minut, ale druhý z bunkráků, který nás provázel, se slušně rozpovídal a celá prohlídka zabrala minimálně půl hodiny… Dingo samozřejmě venku skoro celou dobu řval jako na lesy, že to bylo slyšet i do spodního patra bunkru skrz stěny z metru a půl železobetonu :oD Až jsem chvíli uvažovala, jestli není možné, aby Dingo s tím dvousetkilovým zátarasem odešel… :o))) Myslím, že milý chytrolín už nikomu nebude radit, jak trénovat odložení psa u jeho bunkru :o))) Bunkr byl ovšem super a výklad zajímavý… na to, že normálně období kolem světových válek moc neholduji, mě to hodně zaujalo a bavilo :o)

Asi dvě stě metrů od bunkru se Dingo vyznamenal znovu. Tentokrát proti nám v zatáčce vyšel nějaký postarší pár s jorkšírem. Dingo, který si normálně malých psů obvykle vůbec nevšímá, a na takovou dálku, jak byl pes od nás, je obyčejně odvolatelný i od čévéčka, se najednou rozhodl, že se půjde na psíka podívat. Zařvala jsem na něj hromovým hlasem, ať maže zpátky, ale moje rozčilení ho donutilo se jen po mě otočit a vyrazit ještě rychleji. Vylítla jsem za ním s řevem, protože jsem nechtěla vidět, co se stane, až doběhne k tomu asi tak dvoukilovému drobečkovi a začne do něj nadšeně řezat tlapama a šťouchat košíkem. Dingo při zjištění, že se řítím za ním a že bude průser, raději změnil kurz a zmizel do lesa, odkud se mi vysmíval že ho nechytím. Ve výsledku se nic nestalo, ale ti dva to asi ještě dlouho rozdýchávali… hlavně paní tam stála s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou neschopna slova, ačkoliv jsem se jí omlouvala a mlela cosi o tom, že je to ještě skoro štěňátko a chtěl si jen hrát (haha :oD).

O kus dál jsme na Anenském vrchu vylezli na rozhlednu, byla celkem pěkná :o) A pak jsme došli až k pevnosti Hanička, ze které ale nebylo přes přilehlé budovy celkem nic vidět, dovnitř jsme se psem pochopitelně nemohli, takže jsem si jen prohlédli nějaké tanky, co tam stáli, a šli jsme dál. Vzali jsme to pak jen tak podle mapy lesem po nějakých cestách, kudy to bylo nejkratší zpátky do Říček. Náhodou jsme cestou našli kapličku, která byla přesunutá z Anenského vrchu, když tam postavili dva bunkry. Myslela jsem, že přesunuli celou tu velikou kapli, která tam byla na obrázku, ale tady v lese u nějaké nepoužívané cesty stála chabá maličká kaplička, v ní obrázek panny Marie a váza kytek… přišlo mi to trochu smutné.

I dnešní večer jsme lenivě využili k posedávání v hospodě a jen tak povalování :o) Nenapadlo nás, co bychom ještě v Orlických horách chtěli vidět a tak jsme vymysleli, že ráno pojedeme už zpátky a stavíme se cestou v Prachovských skalách. Oba jsme tam byli asi naposled někdy jako děti a ani jeden jsme si to nepamatovali. No to byl nápad!

Všude davy turistů a horolezců (ti mi nevadili, viseli na skalách a dění pod sebou si nevšímali, akorát Dingo si všímal jich, zjevně ho hrozně zajímalo, proč mu ti divní cinkající lidé visí nad hlavou :oD), hlavně rodinky s načinčanými dětičkami, holčičky v růžových šatičkách, až jsem se divila, že chlapečci nemají námořnické oblečky, a matky, zděšeně tahající děti pryč, když z dálky zahlédli Dinga… to bylo něco. Přišlo mi, že se po nás skoro pohoršeně dívají, co tam jako děláme s tím zabijákem, když ONI tam jdou na vycházku s dětmi! Dingo byl celou dobu na vodítku, protože tam jsem ho fakt nemohla pustit, tudíž nemohl nic provést. Ovšem jelikož jsem tam neustále lezli nahoru a dolů po kluzkých ošlapaných schodech a stupech a Dingo mě neustále vlek za sebou jak najatý, protože byl samozřejmě hrooozně zvědavý, co je za tím dalším průchodem a rohem a vrškem, vyfasoval koš s „halti úpravou“, aby chodil pomalu. S tím svým obřím černým náhubkem samozřejmě vypadal ještě daleko víc jako zabiják :o))) A tak nám aspoň rodinky s dětičkami uvolňovali cestu ;o)

Jinak mě to tu moc nenadchlo :o))) Asi to byla předpojatost už z toho, že jsem čekala, když je tam placený vstup, něco víc, a z toho, že tam bylo tolik lidí, ale i tak… některé části byly pěkné a že je to tu ráj horolezců o tom není pochyb. Ovšem na to, že je tu vstup 50Kč a jezdí sem cizinci pomalu z celého světa (potkali jsme Poláky, Rusy, Němce i Angličany), tak nic moc… Dřevěné chodníčky už dávno vzaly za své a nové nikde, místy byla i zábradlí uhnilá, jedno mi div nezůstalo v ruce. Turistické značky byly asi tak z doby krále Klacka, v několika místech se neshodovaly s mapou a na rozcestnících bylo značení neúplné. Po většinu času jsem neměla tušení kde jsem a kudy to jdu. Lukáš se marně snažil zjistit naši polohu v mapě na mobilu. Papírovou mapičku jsme mohli dostat u vchodu za 30Kč, tu jsme pochopitelně odmítli, neb jsem nepředpokládali, že bychom mohli zabloudit – plánovaná trasa byla jít po červené až na zelený okruh, obejít zelenou a vrátit se po červené zpět. Přesto jsme bloudili… my, zvyklí chodit s mapou i bez ní cestou necestou… Jak se tu pak mohli neztratit ty rodinky na nedělním výletě fakt nechápu. Opravdu by mě zajímalo, kam jdou všechny ty peníze ze vstupného, protože nového tu nebylo vidět nic… kdejaké skalní městečko se vstupem zadarmo má lepší značení a mobiliář…

Abych nekončila povídání tak negativně :o), tak víkend to byl rozhodně příjemně strávený. Orlické hory mi asi utkví v hlavě jako malé a liduprázdné :o))) a sympatické ;o) A bydlení v chatě taky není špatné… asi už stárneme :oD