Letos se konal poslední ročník dogtreku Stezkou vlka – údajně jednoho z nejlepších a nejhezčích dogtrekkingů u nás :o) Nemohla jsem si aspoň ten jeden ročník nechat ujít, i když mě to stálo hodně práce :oD Nakonec z toho byla asi jedna z nejšílenějších akcích, kterou jsem zažila – ale opravdu to stálo za to :o)))

Začalo to už tím, že mi Stezka mírně kolidovala se státnicemi :o) Pečlivým plánem jsem ale tento problém vyřešila. Ve středu večer pojedu do Jaroměře i s věcmi na trek a psem, ráno nechám psa Alici na stanici, pojedu do Hradce státnicovat, vrátím se pro psa, půjdeme oslavovat a večer odjedeme do Jeseníků na trek – báječný plán :o)))

První iluze dokonalosti plánu začaly padat v pondělí, kdy jsme se místo Alici dovolala na telefon jednomu ze zaměstnanců stanice, který mi oznámil, že Alice je na Slovensku… do pátku. Bezva. Domluvila jsem si tedy se zaměstnancem, že mi nechá aspoň na stanici klíče, abych tam mohla přespat. Místo verze „hlídání na stanici“ nastoupila verze „jede se autem, vlka nechám v něm“. Opět nastoupil pocit perfektního plánu:o)

Když jsem ve středu v devět večer dorazila na stanici, s hrůzou jsem zjistila, že klíče tam nejsou. Fajn, co se dá dělat. Před stanicí jsem si postavila stan, na záchod si došla do lesa. Ráno se nějak zkulturním před zrcátkem v autě a zuby si hold vyčistím až ve škole. Ranní čaj taky budu muset oželet, smůla. Zalezla jsem do stanu a že jdeme spát. Houby s octem. Za plotem stanice totiž pobíhaly kozy… Dingo, který ze stanu neviděl co to je, ale slyšel tam neustále něco chodit, si sedl a blafal a blafal. Nešlo u toho spát a nešel uklidnit. Po půl hodině jsem to vzdala, nechala stan stanem, šoupla psa do auta do přepravky a lehla si na přední sedačku. Dingo otrávený, že má spát v přepravce, se tam vrtěl a kňučel a mě se na sedačce taky nespalo dvakrát pohodlně. Po asi hodině beze spánku nás obou jsem pochopila, že takhle to dál nejde. Vyklopila jsem zadní sedačky, vyhodila přepravku a lehla si se psem do kufru. Nebylo tam dvakrát moc místa, nešlo mi natáhnout nohy, ale poloha skrčence utisknutého rozvaleným psem v koutě byla přece jen lepší než přední sedačka. A pes konečně mlčel a spal.

Ráno jsem sbalila úplně mokrý stan, pokusila se nějak dát do pořádku a vyrazila. Všechno už šlo podle plánu. Psa jsem nechala v autě na parkovišti u školy a šla si vystřihnout státní zkoušku z botaniky :o)))

Mezi zkouškou a vyhlášením jsem si odskočila vyvenčit psa a pak už hurá do hospody slavit. Odvezla jsem mezi tím auto k jiné budově školy, abych nemusela nadále platit hříšně drahé parkovné, což znamenalo dojít asi 2km zpátky k hospodě. Společenské boty mi nebyly tak moc pohodlné a já měla strach, abych si na trek nepřivodila puchýře, tak jsem boty sundala a šlapala přes Hradec bosa… asi jsem vypadala hodně exoticky – v rozverných šatičkách, bosa s botami v ruce a vlkem po boku, všichni se po mě otáčeli :o))) To to byl stále teprve začátek šíleností tohoto víkendu :oD

Asi v sedm hodin skončila celoodpolední třídní oslava, tak jsem si došla zpátky pro auto, převlékla se do civilu, nakoupila a vyrazil směr Jeseníky. Do Loučné nad Desnou jsem dorazila asi v deset hodin, akorát přímo na meeting. Postavila jsem stan vedle Jirkova, chvíli jsme poseděli nad jednou kofolou a šli spát. Já to teda potřebovala jako sůl :o)

Ráno v šest mě vzbudil hluk tábora spíš než budík. Hned vedle nás v noci přibyla Juliána s manželem a psisky, Dingo se tak hned musel „přivítat“ s Shadowsem :o))) Jak jinak, běžné psy můžeme ignorovat, ale čévéčko má vždy tu výsadu, že musí být vyvrčeno ;o)

Chvilku po sedmé hodině jsme odstartovali. A to i přes to, že si Jirka zapomněl doma povinnou výbavu a výjimečně to kontrolovali :o/ Nějak jsem ale seskládali náhradní a prošlo to ;o)

Bylo hnusně, ale nepršelo. První část cesty vedla stoupáním lesem po cyklostezce. Šlo se celkem příjemně. Z cesty se pak odbočovalo slušným krpálem sjezdovkou vzhůru. To byla první zabíračka ;o) Následovalo zpestření v podobě větrných elektráren, pod kterými se muselo přímo projít. Lítala z nich voda a cáry mlhy. Dingo pod tím nechtěl jít, dělal osla, ale když viděl, že Tara jde a ještě se po něm pohrdavě ohlíží :o))), sebral odvahu a šel ;o) O kus dál u Tetřeví chaty byla první kontrola na 8,2km. Rozdával se tam chleba se škvarkovou pomazánkou a sušenky, super :o)

Cesta pokračovala dál příjemnou širokou cestou, více méně po vrstevnici. Šlo se dobře, akorát z výhledů nebylo nic, šli jsme totální mlhou jak mlíko. Aneb jak prohlásila jedna dogtrekařka druhý den – byla taková mlha, že nebylo vidět ani na psy :o)))

Z Vyhlídky na 16,2km se pokračovalo po modré lesem po úzké cestičce přes spadané stromy a vývraty, trochu zpestření :o))) U Františkovy myslivny jsem si dali chvíli pauzu. Neměli jsme v nohách ještě ani 20km a už jsme měli pocit, že jdeme celou věčnost :o/Došli nás další závodníci a tak jsem chvíli kecali a pak vyrazili dál. Byli jsme stále líní vytahovat itinerář, takže jsme šli jen podle mapy s tím, že přece nemůžeme zabloudit :oD Když jsme ušli aspoň tak 1,5km (a nebyli jsme sami, kdo jsme tudy šli), potkali jsme další trekaře, jdoucí proti nám. Prý jdeme špatně :oD Otevřeli jsme mapu a podívali se pořádně a ono fakt :oD Takže zase zpátky do kopce k Myslivně. Moc nám to na náladě nepřidalo, dál se šlo do kopce po úzké cestičce, šlo tam hodně lidí a začalo pršet.

Nad Malým kotlem jsme konečně pokořili 20km – byli jsme na 21,2km, vyšli jsme z mlhy a deště a otevřely se trochu výhledy na okolní kopce. Potkali jsme Žufriky a předešli pár soupeřů a v lepší náladě jsme vyrazili směrem na Ovčárnu.

Než jsme tam došli, začalo zase znovu pršet, tentokrát už tak, že to nešlo ignorovat a museli jsme vytáhnout bundy. Bylo skoro poledne a měli jsme už hlad, Ovčárna by byla přišla vhod jako útulek před deštěm na delší posezení u oběda. Bohužel dovnitř nesměli psi. Věděli jsme, že na Švýcárnu, kam jdeme dál, taky psi nesmí a déšť sílil a hlad byl taky nemalý. Rozhodli jsme se nechat psy venku a jít si dát aspoň na rychlo polívku. Tara spořádaně čekala, jak jinak, ale Dingo nemohl snést, že jsem šla do hospody bez něho, takže venku řval jako na lesy :oD Ani mi to moc nevadilo, měla jsem jakýsi pocit zadostiučinění, když jsem viděla kyselé pohledy na fintěného číšníka – ano jsem zaujatá proti hospodám, kam nesmí psi :o))) Tak ať si ten svůj zákaz užijí se vším všudy. Už jsem měla polívku skoro v sobě, když dovnitř nakoukl nějaký dogtrekař, prý čí je ten vlk venku, že si odkousává vodítko. No jistě. Dinoušovi se podařilo jednu část šňůry přehryzat úplně a druhé chyběla asi půlka na to, aby si pro mě do té hospody došel. Šňůru jsem svázala a značně otrávená vyrazila na další cestu.

Mezi Ovčárnou a Švýcárnou chodilo dost lidí a taky pořád pršelo. Na Švýcárně jsem na 31km pokořili třicítku s pocitem, že už jsme dneska museli ujít aspoň 50km, ale taky s lákavou vidinou Červenohorského sedla, které mapa slibovala o 7km dál. Akorát jsem si tam sedli konečně na pořádný oběd, když venku začalo lít jako z konve. Seděli jsme tam drahnou dobu a čekali, až přestane, ale nepřestávalo, takže jsme usoudili, že se nedá nic dělat a vyrazili do deště.

Cesta na Šerák byla příjemná. Šlo se tak nějak po hřbetě, mírně nahoru, mírně dolů, kolem krásné rašelinné smrčiny (ano, státnice z botaniky se nezapře :oD), odumírající smrky, rašeliniště, borůvčí, povalové chodníčky a mezi tím válející se cáry mlhy… no prostě romantika obrovská :o) Nikdo tu nechodil a tak jsem chvíli pustili psy „si odpočinout“. Měli v nohách asi 40km, ale jak cvakly karabiny vodítek, bylo to jak když do nich střelí, jako bychom je právě vytáhli z kotce. Lítali jako smyslů zbavení, honili se, hráli si, plní elánu a energie. Vůbec nebyli unavení, jen nekonečně zpruzení jednotvárnou chůzí, divokými honičkami krásně relaxovali a dobíjeli se;o)

Na Šeráku jsem opět potkali Žufriky (naštěstí, jinak bychom asi minuli kontrolu, zase ten itinerář v batohu :oD) a k chatě došli v takové mlze, že jsme jí viděli skoro až když jsem do ní narazili :o))) Ačkoliv už měli mít zavřeno, paní nám z okna nabízela, že nám něco nalije. Byli jsme ale úplně mokří a zmrzlí, že se nám už ani do té hospody nechtělo :oD Tak jsem si jen orazili kontrolu a v mlze a začínající tmě jsme vyrazili dál.

Do Ramsové jsme sešli v hrozném dešti, už úplně za tmy a poněkud bědném stavu. Nebo aspoň mě byla zima, déšť mě pěkně prudil a měla jsem toho dost. Navíc jsme se tu trochu ztratili a nevěděli kudy dál. Uviděli jsme jakéhosi pána a Jirka se ho začal ptát na cestu. Tara se ho lekla a začala na něj štěkat, což utvrdilo i Dinga v tom, že je asi fakt divný a vyrazil na něj taky. Měli jsme oba co dělat, abychom řvoucí psi, kteří jeden druhého podporovali k většímu štěkání, utišili :oD Pán ovšem, zjevně notně podpořen alkoholem, nám statečně objasnil cestu :o) Došla nás dogtrekařka s dlouhosrstým vipetem. Tak jsme šli dál tak trochu ve třech.

Konečně přestalo pršet a po asfaltce, i když do kopce, se šlo pohodlně, a já měla před sebou vidinu pouhých pěti kilometrů na chatu Paprsek, kde měli mít kvůli nám otevřeno do půlnoci. A tak jsem šlapala a šlapala děsným fofrem do toho kopce. Kolem byla tma, že jsem sotva viděla Dinga před sebou, natož okolí nebo kam jdu. Jen jsem cítila, jak se mi jde hůř a hůř, z čehož jsem usoudila, že jdeme asi hodně prudkého kopce :o) Nedalo mi to, abych neokomentovala: „Ty jo, to musí být kopec jak sviňa, ještě že ho nevidím.“ Čímž jsem Jirku notně pobavila :o))) Bohužel jsem neviděla nejen kopec, ale taky odbočky a tak jsem se malinko ztratili, ale docela brzo jsme si toho všimli. Taky holčina, co šla prakticky s námi, nám potvrdila, že jí GPS ukazuje, že jdeme blbě, takže jsem se vrátili a našli.

Když jsem došli na Paprsek na 60,3km, myslela jsem, že jsme museli ujít aspoň tak 15km a ne pět, byl to děs. Strašně lilo a chata svítila do tmy teplým světlem, za okny bylo vidět další dogtrekaře spokojeně sedící v teple nad čajem a večeří. Byl to úplně pohádkový zážitek.

Dali jsme si taky čaj a jídlo a začali rozkládat mokré věci kolem na židle. Bylo asi deset hodin a měli jsem čas do půlnoci, abychom to nějak usušili. Psi dostali taky najíst a pak udělali na mokré podlaze mokrá klubíčka a spali. Za námi přišel pán s malým krátkosrstým jezevčíkem a začal ho chudáka sušit a zahřívat. Taky slečna s borderkou vedle nás řešila, jak osušit a zahřát psa. V tu chvíli jsem si říkala, že ať jsou čévéčka jakákoliv, vybrala jsem si plemeno dobře :oD Ještě abych musela brát ohledy na psa, že je mokrý a je mu zima, to už by asi bylo nad moje síly.

Ve dvanáct hodin, kdy jsme byli pořád ještě slušně mokří a venku stále lilo, padlo definitivní rozhodnutí vynechat bivak. I kdyby snad přestalo pršet nebo jsem měli šanci najít někde suché místo, byli bychom beztak my úplně mokří a zmrzlí a spát by se v tom nedalo. Do cíle zbývá 25km, tak to prostě nějak dorazíme… lepší v dešti jít, než spát.

Cesta z Paprsku do Branné byla pohodová, šlo se převážně po silnici a přestalo pršet, bylo celkem dobře vidět i ve tmě, a tak jsem šli a povídali, chvílemi i vtipkovali a cesta ubíhala a já měla pocit, že to přece jen nebude tak hrozné :o)))

V Branné jsme byli na 70km, krapet jsme se ztratili a začala nás dohánět únava a tak nálada zase trochu klesla. Já začínala mít pocit, že bych si fakt nutně potřebovala aspoň na chvíli sednout. Usoudili jsme, že dojdeme aspoň do Nových Losin, už to není daleko, jen přes les, budeme tam skoro na 75km, deset kilometrů před cílem, dáme si tam pauzu. Chvilku potom jsem se ztratili :o/ Na louce byla cesta mizerně značená a ve tmě člověk musel obcházet strom po stromě, aby se podíval, jestli tam náhodou není někde značka. Lezli jsme loukou do slušného krpálu a hledali tu značku. V jednu chvíli jsem začala mít pocit, že si tam asi sednu a zůstanu sedět, dokud si pro mě někdo nepřijde a neodveze mě domů :oD Zmocňovala se mě totální zoufalost, měla jsem pocit, že tu značku tu prostě nemůžeme po tmě nikdy najít, že je to absolutně beznadějné, můžeme tu hodiny obíhat všechny stromy v rozlehlé louce plné všelijakých křovin a remízků. Navíc zase začalo dost pršet. Nakonec nás zachránil Jirka, který náhodou opodál našel lyžařský vlek. Když půjdeme podél něho, měli bychom na značku natrefit. Sebrala jsem poslední zbytky sil a prohlídla pořádně mapu, mozek přepnul na nouzový režim a sám zaznamenával – podél vleku na konec, pak dál podél lesa, za horizont (to bylo důležité, nezpanikařit, že jdeme z kopce) a v cípu louky musíme najít značku. A opravdu! Byla tam!!!

Cesta do Nových Losin vedla lesem stále po té modré. Šla jsem první, Jirka za mnou, Dingo přede mnou tupě ťapal vpřed, já za ním stejně jako stroj. Šla jsem a svítila asi dva metry před sebe skoro vybitou čelovkou (náhradní baterky zůstaly v autě), vždycky asi po padesáti metrech mi hlavou bleskla myšlenka, jestli jdeme dobře, zvedla jsem hlavu začala s mírnou panikou svítit po stromech kolem a hledat značku, po pár metrech jsem nějakou našla, uklidnila se a opět tupě šlapala v před, než mě znovu napadlo, jestli jdeme dobře. Takto jsem došli stále za deště až do Losin na 74,8km.

Chvíli jsme tu zírali zděšeně do mapy. Další cesta pokračovala různými klikyháky přes les, kopce, skály, kravské ohrady (to jsme si pamatovali z meetingu, že jí musíme nějak složitě obejít)… oba nás napadlo to samé – to prostě nemůžeme po tmě zvládnout! Druhá možnost, která se nabízela, byla sice si trochu zajít, ale vzít to prostě kolem po silnici. Druhý návrh byl okamžitě jednomyslně schválen a vyrazili jsme honem dál. Byla hrozná zima, kdesi jsme viděli teploměr, který ukazoval 6°C, pokud jsme šli, bylo to ok, jakmile jsme jen na chvíli zastavili nad mapou, okamžitě se do nás pouštěl chlad.

Zbývalo nám cca 10km (asi něco víc) tupé chůze po silnici a podle toho to taky vypadalo. Šli jsme v ustálené formaci, první Dingo u pravé strany, za ním já, vedle mě Jirka, za ním Tara. Mlčeli jsme a šli a šli. Mozek mi neustále přehrával představu horké sprchy a teplého spacáku a hlavou se mi honilo jediné – spát, spát, spát… Začínala jsem mít pocit, že usnu za chůze. Napadaly mě hříšné myšlenky, že to vzdám, že to přece nemůžu dojít, sednu si tu a počkám, až si pro mě někdo dojede… pak mi vždycky došlo, že než by přijeli, tak bych asi umrzla… lepší to dojít, než mrznout.

I psi vypadali, že jsou v posledním tažení. Dinouš šel úsporným vlčím krokem po kraji silnice, jen tak překládal tlapy těsně nad zemí, aby se moc nenadřel, občas škobrtal drápy o asfalt, jak byl líný zvednout nohu přece jen o kousek výš, uši připlácnuté na krku, oči přivřené, aby mu do nich nepršelo, v celém jeho vzezření bylo vidět, že šetří každý kousek pohybu, ocas i hlavu v jedné poloze, nedíval se vlevo, vpravo… Tara za Jirkou vypadala podobně, ještě se navíc tvářila výrazně otráveně a bylo vidět, že si o nás myslí něco fakt hodně nelichotivého. A pak mi náhle skočila na záda :oD V první chvíli jsem nebyla schopná pochopit, co se děje. Tara si chce hrát? Tara mě jde vítat? To je přece blbost, to Tara nedělá ani normálně. V šoku mi ujelo zděšené: „Ty vole, Taro!“ A pak už jsem viděla jen Jirku, jak s ní naštvaně třepe a sprostě nadává. Ta borka uviděla v louce vedle silnice nějaké zvíře a vyrazila na lov :oD Nedalo mi to a musela jsem se začít smát. Naprosto jsem si vzpomněla na povídání pana Hartla, jak při zkouškách vytrvalosti různých plemen psů většina plemen odpadávala při uběhnutí 60km, kdežto čévéčko po 120km u kola uvidělo zajíce a cyklista skončil ve škarpě :oD Toto byla naprosto přesná ukázka a důkaz toho, že ani 80km téměř nepřetržité chůze nedokáže vlka unavit, pouze ho donutí dále se přesouvat úspornějším pohybem a přitom si stále zachovat vlčí ostražitost :oD

Když jsem došli na okraj Loučné, nálada stoupla. Věděli jsme, že je to ještě pěkný kus přes vesnici, ale bylo tu světlo lamp, pršelo trochu míň a všechno najednou vypadalo optimističtěji :oD Bylo něco kolem šesté hodiny ranní, na obzoru začínalo svítat, když jsme přicházeli do cíle. Pocit to byl k nezaplacení. Tentokrát se i nějaká ta euforie dostavila, ačkoliv moje hlavní myšlenka byla sundat ze sebe ty mokré studené věci a skočit do horké sprchy! Zaskočili jsme ještě na snídani v podobě párku (fuj, po ránu párek, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že je to vlastně spíš večeře a tak mi to ani moc nevadilo :oD), vytáhla jsem psa z auta, aby se mohl pořádně natáhnout a padli jsme oba do stanu. Myslela jsem, jak bude hezky spinkat a ten vosel mě furt vytlačoval z karimatky, snažil se mi nacpat do spacáku nebo co :oD Vzhledem k tomu, že byl pořád ještě dost mokrý, to bylo fakt super :o)))

Vzbudili jsme se asi ve tři, šli vyvenčit psy (oba už úplně odpočatí začali lítat na louce a hrát si, sice trochu líně, ale přeci) a pak na jídlo hospody opodál. Asi ve čtyři hodiny s pořádal raut pro psy, kterého jsme se nezúčastnili, protože Tara by asi vyžrala úplně všechno a Dingo by zase granule asi nežral :o))) V podvečer pak začala pařba ;o) Promítali se fotky z předchozích ročníků, probíhala soutěž v pití piva na ex, a hrála sympatická kapela Řezníci. V pokročilejší hodině, když už většina lidí byla v náladě, se začalo i tancovat. Nakonec jsem se dali vyhecovat, že po 85km si prostě zatancovat musíme, jen proto, abychom si dokázali, že to dokážeme :o) Šlo to bezproblémů, nic nás totiž kupodivu nebolelo :oD Ale přece jen jsem radši dali přednost sezení. Pokecali jsme s dalšími trekaři, taky s Julií, která dorazila navečer, a šli spát dost pozdě.

Ráno bylo asi v deset vyhlášení, které se protáhlo skoro do dvanácti, protože se v rámci posledního dogtreku vyhlašovalo poděkování pořadatelům, starostovi obce, obsluze baru a nevím komu všemu ještě :o))) Nejvtipnější bylo rozdělování cen účastníkům – probíhalo totiž losem :o) První tři v každé kategorii dostali sice nějaké pytle granulí a pod, ale další ceny už si losovali stejně, jako všichni ostatní zúčastnění. Já si vylosovala tričko a kšiltovku, Jirka granule a pamlskovník :o)

A to nejlepší závěrem :o) Totiž výsledky – hnusné počasí nás evidentně popohnalo k velkým výkonům (bodejť, když nešlo bivakovat a nebylo moc kde sedět po hospodách) a tak jsme trasu 85km ušli za pouhých 22 hodin a 36 minut. Což mě vyneslo dost nečekané 4. místo z 28 závodnic! Jirkovi pak 7. místo ze 17 soupeřů.

Musím říct, že mě opravdu mrzí, že Stezka končí a že jsem měla tuhle jedinou možnost si jí zajít, protože dogtrek to byl parádní. Byla znát perfektně odvedená práce pořadatelů, počínaje příjemným zázemím, přes výborně naplánovanou trasu (tentokrát, když jsme bloudili, byla to chyba pouze naše, ne špatného trasování), občerstvení na kontrolách, atmosféru večera s kapelou a soutěžemi, spousty krásných cen, až po neuvěřitelně rychlé zpracování výsledků :oD No prostě paráda!

No a počasí bylo sice děsné, ale mohlo být ještě hůř a mimo to, aspoň nás to donutilo se hecnou na nonstop a tím jsem si zase vyzkoušela, že moje hranice fyzických i psychických možností je ještě mnohem dál, než jsem si dosud myslela :o) O těch Dingových ani nemluvím, podezírám ho, že kdybychom se v cíli otočili a šli to znova, tak mu to bude úplně šumák :o)))