Již tradičně jsem se zúčastnila „pracovně – vzdělávacího“ tábora v Orlických horách :o) Jako vždy to stálo za to :o)))

Tábor byl již od soboty, ale jelikož jsme až v neděli večer dorazili z výcvikáče, potřebovala jsem aspoň jeden den na přebalení a tak jsem vyrazila až v úterý ráno. Stejně jako loni bylo podmínkou účasti to, že s sebou vezmu Dinga, neb Lukáš ho nechtěl týden hlídat :o))) Navíc měl doma dost práce s rekonstrukcí bytu.

Cesta od nás je celkem komplikovaná – jeden vlak a tři autobusy. Bylo vedro na padnutí a mě se nechtělo trmácet autobusy… a tak jsem se rozhodla druhé dva busy vynechat a dojít těch 15km z Nového Města nad Metují pěšky… V tom vedru a s patnácti kily na zádech to rozhodně nebyla tak pohodová procházka, jak jsem čekala :oD Nějak už jsem odvykla, od té doby, co nejezdíme na dovolené stopem, nosit tak těžký batoh :o)))

Do tábora jsem dorazili akorát na večeři, Dingo se přivítal s pár lidmi, co ho mají aspoň trochu rádi a nebojí se ho (moc jich není, těch druhých je většina :oD ) a s Fanny, která k jeho velké radosti zrovna hárala, bezva :o)))

Já se dozvěděla, že jsem přijela už pozdě na sekání, zrovna dneska se dokosilo poslední a už se bude jen sklízet. Škoda, příště musím přijet dřív, kosení je ta lepší část :o))) Na zítra byl ovšem v plánu celodenní výlet k prameni Olešenky.

Večer přišlo ještě další zpestření – přijel pán s vozem a koňmi, povídat nám o tom, jak se s koněm stahuje v lese dříví. Dokonce nám to i názorně ukázal a zájemce svezl ve voze. Bylo to ohromě zajímavé a pán hezky vykládal.

Ráno jsme vyrazili na výlet hned z tábora „sajgonem“, abychom v jakémsi plevelu hledali jakousi kytku (fakt nevím, co to bylo :oD). Následoval postup až do Olešnice po silnici jen proto, že David s Břeňkem se vedle nás brodili řekou a hledali mihule. Našli :o)))

Ovšem najít pramen Olešenky nebylo zdaleka tak snadné, neb na každé mapě byl někde jinde :oD Jedna mapa tvrdila, že to co je podle druhé Olešenka, je podle ní potok Bělidlo a naopak… Tak jsem si jeden vybrali a šli k němu :o) Štrachali jsem se po kopcích a křáčím, až jsme opravdu jakýsi pramen našli. S velkou slávou jsme se u něj vyfotili… ušli pár metrů a našli další :oD Až druhý den jsem se dozvěděli, že pramen Olešenky byl na tom druhém rameni, pravděpodobně hned vedle cesty a značený :oD

Od našeho pramenu jsme došli na vrchol Vrchmezí, kde jsem se rozdělili. Část lidí šla ještě na suťové lesy, já se přidala ke skupině „zpátky do tábora“. I tak to bylo ještě kousek. Ale hlavně jsem se potřebovala už oddělit od Fanny, za kterou Dingo pořád táhnul a já už ho fakt měla dost. Zbytek cesty jsme šli příjemně z kopce po cestě, Dingo si trochu hrál s borderkou Ajšou a stavili jsme se v hospodě, pohoda :o) Ušli jsme celkem asi 20km a šli to fakt celý den, hrůza :oD To jsou ty Davidovi sajgony :o)))

Další dny tábora byly ve znamení sklízení sena. Měla jsem ještě spoustu síly a chuti do práce, tak jsem ze začátku makala jak fretka… ale postupně mě to přešlo :oD Seno bylo krásně suché a tak šla práce od ruky. V pátek ráno ovšem, zrovna, když jsem vstávali, spustil se slejvák jak blázen a všechno, co nebylo v dost velkých kupkách (a toho moc nebylo) promoklo durch… bezva :o/

Práce se mnohem ztížila a zpomalila. Některé už to nebavilo a tak začali místo hrabání hloubit v jedné louce nové jezírko. Vyhrabali z něj hromady bahna a udělali díru jak po granátu :o))) Druhý den se na něj šli podívat, jak to vypadá, když se rozvířené bláto usadilo. Bahno na břehu trochu opršelo a odhalilo poklad – brašnu s náboji do pušky a samopalu! Brašna byla odvezena na tvrz Skutinu, kde jim řekli, že je to po Němcích a že to nechtějí, leda by tam našli ten samopal nebo jinou zbraň, to že by se dalo slušně zpeněžit. A tak objevitelé vyrazili znovu objevovat a světě div se, ten samopal tam fakt byl! Byl sice v příšerném stavu, krom něj tam ale byla ještě pistole a nůž, v trochu lepším stavu.

Jinak nás při sklízení luk čekali tradiční zážitky se zapadlými auty, letos bylo jen jedno Pajero, tak se jezdilo trochu opatrněji. Většina sena se stahovala na plachtách ručně, trochu pomocí auta, ale byly jsme již poučeni z minulých let, takže k žádným kolizím a úrazům nedošlo.

Dingo trávil většinu času na úvaze někde u stromu, neb na volno prudil pracující :o) Akorát ho hrozně prudilo, když jsme běhali s tou plachtou, tak jsem ho chvíli vzala s sebou, aby neřval u stromu, a zapřáhla taky. Celkem se osvědčil, táhnul hezky :o) Všichni se tím nadchli a už jsem vymýšleli, jak sestavíme pracovní spřežení. Krom Dinga na louky chodila ještě Fanny a Ajša a v kuchyni byl vůbec psinec – dva ovčáci Brit a Cindy, kříženka bígla Dája a dokonce „profi tahoun“ samojedka Asina… ti by už něco utáhli!

Pro Dinga byla taky suprovým zážitkem jízda na vleku za autem, to se mu ohromě líbilo. Stál a rozhlížel se kolem po ubíhající krajině a doslova labužnicky se nastavoval proudu vzduchu :o)))

A nejlepší byly samozřejmě večery u ohně plné vyprávěnek z minulých Olešenek a hraní na kytaru. Také přednáška o Andamanských ostrovech byla výborná. Děti si potom užili stezku odvahy a my s nimi, neboť se strašpytlové báli vejít do lesa a vraceli se několikrát zpátky k ohni :oD

Poslední večer byli k večeři tradičně domácí kozlíci a soudek piva. Sedělo se, povídalo a hrálo… spát jsem šla skoro ve tři ráno :oD Ráno jsem bohužel spěchala pryč a tak jsem tak trochu utekla balení tábora :o/

Olešenka ovšem opět stála za to a už teď se těším na další… ten boží klid mimo civilizaci, táborová pohodička, romantika večerních ohňů s kytarou, místo sprchy chladivá voda Olešenky (letos mi přišla nějak teplá), sympatičtí lidé a přitom klid, kdy tu člověk může týden žít vlastně sám a jeho jediným kontaktem je poděkování kuchařce za jídlo a oznámení Vojtovi, na kterou louku jde sekat nebo sklízet. A nebo může neustále posedávat mezi lidmi, jít na louku s nimi, u sekání vtipkovat a vykládat si, večer si jít zahrát hromadně fotbal na louce z kopce (je to mazec, ale vyhráli jsme a já dala několik gólů, heč :oD), ochutnávat pečené červy a vůbec se účastnit všech radovánek táborového života. A pokud nechce, nemusí, může si postavit stan stranou a týden si tam sám žít a nikomu to nepřijde divné, neb svým způsobem podivíni jsou tu všichni :o))) A to je to krásné, žádné předsudky a pomluvy, však každý je nějaký ;o)