Včera jsem musela nechat uspat Cassinku, měla už opravdu veliký nádor a navíc pravděpodobně edém plic, její tělíčko už nezvládalo boj s rakovinou:o(

Cassinka ke mě přišla loňského února, zcela neplánovaně. Její původní majitelé se rozhodli jí ošklivým způsobem zbavit – odnesli jí na veterinu utratit. Zdravou, dospělou myš s úžasnou povahou a líbivým vzhledem. Netuším, co je k tomu vedlo, ale naštěstí veterinář měl dost rozumu, aby myšku neutratil. Odnesl jí do Jaroměře do záchranné stanice pro zraněná zvířata, kde jí zařadili do chovu na zkrm (co jiného v záchranné stanici s potkanem). Jakmile jsme jí tam uviděla, okamžitě mi učarovala její nádherná skořicová barva a roztomilá ušiska.

Jelikož mi osobní důvody nedovolovaly si jí nechat, sháněla jsem jí nového majitele. Mezi tím jsem si jí vzala k sobě a zjistila, že ve stanici stihla zabřeznout. Dohodla jsem se tedy s novou majitelkou, že jí samičku přivezu až porodí, abychom jí před porodem nestresovali převážením. No je jasné, jak to dopadlo. Přes osobní důvody nakonec Cassinka zůstala u mě.

Od začátku byla naprosto úžasná. Vzpomínám si, jak jsem jí vezla z Jaroměře do Hradce jen tak na volno v batohu, protože jsem neměla, kam jí dát. Ona tam v pohodě seděla, když jsem ho otevřela, tak jen seděla a koukala, kde je. Měla abces za přední packou, který jsem jí musela čistit. A ona byla tak zlatá, že se bez mrknutí oka nechala ošetřeovat. Březí samice od cizího člověka, muselo jít bolet hrozně… nic nedala znát.

Když potom porodila dvanáct prcků, byla úžasná maminka. Od prvního dne mě nechala je brát do ruky, krásně se o ně starala.

Za celou dobu mě nepřestala fascinovat její úžasná skořicová barva (proto i to jméno, odvozené od latinského názvu skořicovníku) ani její povaha. Byla úžasně trpělivá, přátelská a kontaktní, v pozdějším věku i mazlivá, ale zároveň živá a veselá, neustále na všechno zvědavá. Byla miloučká k lidem i k ostatním myším, takovou myš jsem ještě neměla :o))) Zbožňovala jakékoliv jídlo, zvlášť v oblibě měla psí kosti :o) Byla zvědavá na všechno nové a zajímavé, na všechny cizí lidi se musela běžet podívat, co kdyby měli něco dobrého, nebo jí aspoň pohladili ;o)

Cassča ke mě přišla snad ve věku asi jednoho roku, těžko říct, ale dospělá už určitě byla. Žila u mě skoro rok a půl, takže se možná dožila nějakých dvou a půl let, což je na potkana hezký věk. Jsem moc ráda, že jsem si jí nakonec nechala, protože byla opravdu úžasná. Zůstala mi tu po ní její dcerka, která sice bohužel nezdědila její úžasnou povahu, ale i tak mi tu aspoň něco zanechala. A krom toho samozřejmě spoustu krásných vzpomínek :o)

Nezbývá mi, než Cassince popřát, aby se tam za Duhovým mostem měla krásně… Pozdravuj tam ostatní holky, Skořičko naše!