Sobota 23. 7. – Odjezd
Místo plánovaných asi dvou hodin odpoledne jsme jako obvykle vyrazili asi v půl páté. Ještě jsme se cestou stavovali v Rokycanech na jídlo, takže jsme byli rádi, když jsme v podvečer přejeli hranice. Jak se setmělo, našli jsme si na přespání fajn místo na louce vedle chmelnice :o)
Neděle 24.7. – Od přelidněného jezera Starnberger See do „Nového Jablonce“ a na Turné čtyř můstků :o)))
Ráno začalo idylicky, bylo krásně a všude kolem nás se táhly nekonečné lány chmelu :o) V euforii z krásného začátku dovolené jsem vypustila psa k volné zábavě, za což se mi odvděčil vymýšlením ptákovin a jeho oblíbenou hrou na „že mě nechytíš“. Proháněl se mezi chmelem a provokoval tak dlouho, až mě donutil přistoupit na tuto zábavu. S výrazem „teď zase nechytíš ty nás“ jsme nastoupili do auta a odjeli mu přes celou louku. Jak poslušně hned přiběhl a nastoupil :o)
V plánu byl dnes postupný přesun s nějakou tou zastávkou. Náhodně jsme v průvodci objevili jezero Starnberger See, podél kterého měla vést stezka. Na mapě to vypadalo asi 20km, takže fajn výlet.
Na místě jsme zjistili, že jezero je ohromné jako blázen, bude to kolem o hodně víc než 20km, a navíc bylo po všech březích obydlené. Byly tam přístavy pro plachetnice, placené pláže, promenády apod. Usoudili jsme, že se tu teda aspoň kousek projdeme a třeba najdeme nějaké místo, kde se vykoupeme. Nakonec jsme ušli snad 10km tam a zpátky a všude bylo tolik lidí, že jsme nenašli místo, kde bychom mohli v klidu se psem vlézt do vody. Aspoň jsme si užili atrakci v podobě otevíracích mostů (skoro jako Tower Bridge :o)) a Dingo si našel kamarádku (nebo spíš ona jeho), jakousi kříženku setra, nebo co to bylo :o)))
Ne úplně vydařená návštěva jezera (původně jsme plánovali unavit psa běháním a plaváním) nás odradila od další plánované návštěvy městečka Landsberg am Lech a rozhodli jsme se rovnou přesunout k Obersdorfu, kde měl Lukáš naplánované dva výlety.
Když jsme cestou míjeli město Kaufbeuren, rozvzpomněla jsem se, že jsem tu kdysi byla na výměnném pobytu od gymnázia. A co hlavně, že hned vedle leží městečko Neugablonz, které si postavili vysídlení sudetští Němci, hlavně ti z Jablonecka, pochopitelně. Neodolali jsme, abychom se tu nezastavili podívat, jak ten „Nový Jablonec“ vypadá.
Vyfotili jsme se před radnicí (mimochodem ještě ošklivější, než je ta naše :o)) a našli mapku města, u které byla na fotkách i „naše“ kašna, kterou si původní obyvatelé z Jablonce v šedesátých letech od nás odkoupili. Na mapce ovšem nepsali, kde se kašna ve městě nachází. A my navíc houby věděli, jak se německy řekne kašna. Jediné, co tam mělo v názvu wasser, leželo kdesi za městem. Přišlo nám to podivné, ale usoudili jsme, že tam třeba bude nějaký parčík, pietní místo nebo prostře něco takového, a vydali se tam. Jako pitomci jsme tam pobíhali a hledali kašnu v lese :oD Pointa nám nedošla, ani když jsme našli vodojem. Vrátili jsme se přes celé město zpátky k mapě a čuměli do ní jako husa do flašky, než mi to seplo. Wasserbehälter fakt není kašna :oD Pochopitelně, je to vodojem :o))) Na kašnu jsme se nakonec zeptali nějaké paní, stála zcela logicky na náměstí, ne sice před radnicí, ale před kostelem :o)
V Obersdorfu jsme si na parkovišti uvařili večeři a našli opodál na přespání krásnou orchidejovou louku (srdce biologa plesalo i se stydělo, fuj na mě, spát v orchidejích :o)), kde jsme si za křovím postavili stan s výhledem na celý Obersdorf, skokanské můstky i okolní hory. Zalezli jsme do stanu, hráli Černé historky a těšili se, jak budeme ráno vstávat s tím krásným výhledem a půjdeme na výlet podél řeky v protějším údolí :o)
Pondělí 25.7. – Lichtenštejnsko, tak trochu vertikální země :o)
Ráno asi v pět hodin nás vzbudil déšť bubnující na stan. V polospánku jsme usoudili, že to přejde… Nepřešlo. Venku nás místo výhledu na kopce uvítaly cáry mraků, plazící se údolím. Jedenáctá rozhodne… Do těch jedenácti jsme se vydrželi válet ve stanu a doufat. Pak jsme vykopli ven psa, kterému pochopitelně byl déšť ukradený, navíc si usmyslel, že je super zábava olizovat nám mokrý stan. Tím jsme se vydrželi bavit ještě několik minut, než jsme to definitivně vzdali. Sbalili jsme mokrý stan, oželili vaření čaje v dešti, rozhodli se obětovat výlet u řeky a propršený den využít na přesun do Lichtenštejnska, kam jsme se chtěli přemístit zítra.
V Lichtenštejnsku bylo trochu líp :o) Prošli jsme si hlavní město Vaduz, vyšli jsme si k vaduzskému zámku (ve skutečnosti to vypadá docela úplně jako hezky zachovalý středověký hrad, ale oficiálně je to zámek :o)), kde sídlí knížecí rodina, takže se dovnitř nedá jít – naštěstí, protože jinak by mě asi celkem mrzelo, že kvůli psovi nemůžeme na prohlídku, zvenčí stavba vypadá náramně.
V centru města šel Lukáš do infocentra zjišťovat předpověď počasí a já mezitím na ulici s Dingem vzbuzovala poprask :o))) Procházející turisti si ho fotili, nakonec mě přepadl postarší milý pán, který byl z Dinouše naprosto unešený. Když na mě spustil německy, pracně jsem ze sebe soukala základní slovíčka, osm let mizerné němčiny ve škole, ve mně zanechalo asi tolik, co ze španělštiny pár lekcí z učebnice pro samouky :o))) Naštěstí pán pochopil a přešel plynule na angličtinu, tak jsme si popovídali. Prý měl dřív saňové psy a z Dinga byl úplně odvařený, že je to nejhezčí pes, jakého kdy viděl :oD Fotil si ho ze všech stran a bral si adresu na webovky o čévéčkách… Tak jsme možná rozšířili ČSV do Lichtenštejnska :oD
Lukáš vymyslel, že přespíme kdesi v horách v nějakém přístřešku… Abych byla přesná, tak hory tu byly všude :o) Hranice Lichtenštejnska tvoří Rýn, vedle něho se rozprostírá menší rovina, kde leží Vaduz a ještě nějaké vesničky a jinak hlavně pole, zbytek země se nachází na strmých svazích hor nad rovinou. Celá země tak je poněkud vertikální :o)))
Hledaný přístřešek jsme nenašli a navíc mezi tím začalo zase pršet, tak jsme to vzdali, uvařili si večeři na autobusové zastávce :o) a sjeli zase dolů k Rýnu, kde jsme našli louku na přespání úplně v jižním cípu země. Večer se začalo vyjasňovat a v dáli to vypadalo, že zítra bude konečně hezky.
Úterý 26.7. – Jak jsme málem ztratili našeho (ne)lovce a přejeli Lichtenštejnsko
Ráno nás probudil opět déšť. Začínali jsme propadat depresi. Když chvíli přestalo, Lukáš odjel pro vodu a já se pokoušela usušit úplně mokrý stan. Lukáš odjel se všemi věcmi, i vodítkem a pes po třech dnech nicnedělání byl jako na pérku. Dvakrát mi kamsi vyrazil a nechtě přijít zpátky, musela jsem jako pitomec simulovat útěk asi sto metrů mokrou loukou, aby přišel za mnou. Měla jsem úplně mokré boty a všeho plné zuby, a začalo zase pršet. Lukáš přijel skoro po hodině. Našel mě stojící na dešti a psa poslušně ležícího vedle mě, neb jsem ho tam v zoufalství přišpendlila povelem „místo“ a seřvala pokaždé, když se pohnul.
Začali jsme skládat stan a Dingo začal opět dělat kraviny kolem, došla mi trpělivost, bezmyšlenkovitě jsem vyběhla za ním, že ho prostě chytím a dám mu co pro to, už toho fakt bylo dost. Pes stáhl ocas a utekl přede mnou do kukuřice vedle, já v ráži za ním, přičemž jsme vyplašili srnče, které tam bylo schované. Vyběhlo asi tři metry od Dinga, už nešlo nic dělat, vlk vyrazil za ním a pelášili pryč. Běželi jsme za nimi, ale zmizeli v remízku za rohem a už jsme je neviděli. Chvíli jsme volali, pak jsme se vrátili k autu a přemýšleli, co budeme dělat, když se pes nevrátí?
Vrátil se asi za minutu. Zůstal stát opodál a nechtěl ke mně přijít. Nakonec ho odchytil Lukáš, mě se zmetek bál. Co se stalo se srnčetem, těžko říct, ale když si vzpomenu, jak si Dinouš chce vždycky s každým zvířetem hrát, živě si umím představit, že to nebohé zvíře doběhl a začal do něj žďuchat tlapou a vrtět ocasem :o) A dost možná ho ani nedoběhl, neb se o to zjevně valně nesnažil.
Příšerné počasí a zážitek se psem nás otrávili natolik, že jsme se rozhodli se vykašlat na plánovaný přejezd Lichtenštejnska a odjet z toho deštivého údolí pryč, směrem na sever bylo vidět jasnou oblohu.
Ujeli jsme asi 15km a už se nad námi začaly trhat mraky. Zastavili jsme u nějakého odpočívadla, abychom si uvařili snídani. Jak jsme se najedli a utekli tomu nejhoršímu marastu, hned nám bylo líp. A když kolem nás začali projíždět cyklisti, nahlodalo nás to.
A tak jsme o chvíli později mířili na opačnou stranu Lichtenštejnska, odkud jsme vyrazili na ten přejezd :o) Podél Rýna, podél celé státní hranice vede cyklostezka. Nebo spíš dvě :o) Jedna cesta vede na protipovodňovém valu, ta je asfaltová a místy průjezdná pro auta. Přímo po břehu řeky vede i obyčejná štěrková cesta. Mezi oběma jsou asi tak co kilometr spojovačky, takže to lze libovolně střídat. To jsme taky dělali.
Celá trasa, tudíž i celá země má necelých 30km, takže jsme si udělali bezmála 60-ti kilometrový výlet. Bylo příjemných sotva 20°C, zataženo, pršet přestalo. Kvůli Dingovi jsme skoro celou cestu tam jeli po té štěrkové cestě, ale jelo se tam špatně, tak jsme to zpátky zvali po asfaltu, pro Dinouše byla vedle tráva ;o) Cestu nám zpříjemnila taky Planetenweg, kde byly modely planet v takovém poměru velikostí a takovém poměru vzdáleností, jako jsou ve skutečnosti. Jen škoda, že přes kamenné záhozy na břehu řeky se nedalo moc dostat do vody, takže jsme nemohli namáčet psa tak často, jak jsme chtěli. Celkem cesta měla 55km a jeli jsme to necelých šest hodin.
Každopádně ale pes to přežil bez újmy a hlavně se unavil a my splnili plán přejet Lichtenštejnsko :o) Přes Švýcarsko a Rakousko jsme se potom vydali zase zpátky do Německa (čtyři země v jednom dni ;o)), opět do Obersdorfu, odkud jsme před tím utekli :o) Našli jsme si tu útulný kemp Klause. Bylo tu sice dost mrtvo, ale to nám nevadilo. Dali jsme si konečně sprchu a v pohodě uvařili večeři, fajn odpočinek. Sice nám hned za hlavou jezdili vlaky, ale to nás dvakrát netrápilo, lehli jsme a spali :o)
Středa 27.7. – Výlet na Ostertalberg aneb nebezpečné krávy :o)))
Ráno nás opět tradičně probudilo bubnování deště :o( Ovšem tentokrát za chvíli ustal. Lukáš šel koupit snídani a já vyvenčit psa. Vylezlo slunko, tak jsem vytahala všechny mokré věci ven. Jen jsem to udělala, už se zase zatáhlo a jak dorazil Lukáš, už zase pršelo. Tak tak jsme stihli se snídaní utéct do auta. Trochu bláznivé počasí ;o)
Naštěstí to byla poslední dnešní sprcha. Odjeli jsme do vesničky Gunzesried Säge kde jsme nechali auto a vydali se na 15km výlet. První asi třetina se šla údolím po silničce, svítilo slunko a bylo příjemně. Na konci údolí jsme potkali krávy :o))) Bylo tam v ohradách podél cesty spoustu telat, která byla hrozně zvědavá na Dinga… asi jako tele na nová vrata :o) A Dingo byl samozřejmě zvědavý na ně. Tak se roztomile pusinkovali přes ohradu a telátka nás zvědavě doprovázela, kam až jim výběh dovolil.
Hned vedle byla stůl a lavice, tak jsme si dali svačinu a vyrazili přes další ohrady s odrostlejšími telaty dál. Dvě mladé kravičky si přišli z blízka Dinga prohlédnout. Dingo si je klidně očichával. Jenže najednou se jedna kráva čehosi lekla a pak se to všechno seběhlo ráz na ráz. Kráva odskočila, Dingo v domnění, že je to výzva ke hře, vyrazil za ní, já ho nestihla strhnout zpátky, a kráva ve strachu o holý život, se otočila a vlka nakopala. Dostal oběma kopyty do palice, jedním zřejmě někam přímo do tlamy, tekla mu z ní trochu krev. Jinak ale zjevně nepřišel k újmě, zuby mu zůstaly všechny a jiné zranění neměl. Naopak mu ten zážitek zjevně prospěl, neb další krávy začal obcházet obloukem :o)))
Další cesta probíhala idylicky. Šlapali jsme lesem do kopce a vylezli na krásných loukách s krásným výhledem, kde svítilo sluníčko a tak jsme si tam dali svačinu a chvíli se váleli v louce, než jsme šli dál.
Došli jsme až k chatě Höllritzer – Alpe, kde se opět muselo pokračovat kravskou ohradou. U chaty seděli lidi a přišlo nám, že se na nás divně dívají, když jsme vcházeli do ohrady, ale cesta tudy opravdu vedla a možná se nám to jen zdálo :o)
Nevím, jestli jsou všechny Bavorské krávy tak zvědavé, nebo dokonce „krvelačné“, jak jsme si z toho dělali srandu, nebo tu chovají nějaké speciální podivné plemeno (dohledala jsem si následně, že to bylo brown swiss, asi, já tomu nerozumím :o)), ale jak jsme vlezli do ohrady, začali se k nám hrnout. Nevěděli jsme, co chtějí dělat a nebylo to moc příjemné. Dingo se se staženým ocasem schovával za mě a my se taky necítili dvakrát statečně, když se proti nám rozběhl tak tří set kilový kolos. Pokoušela jsem se je zahánět rázným (no dobrá, spíš mírně hysterickým) „huš“, což kupodivu zabíralo a rozběhnuté krávy nutilo zastavovat a čumět na nás, no jako krávy :o) Dingo si mými „statečnými“ výpady taky dodal odvahu a jak jsem s „huš“ vykročila proti krávě, vyrazil zpoza mých nohou a jal se krávu zaplašovat štěkáním a vrčením. Což ale mělo bohužel účinek opačný, lákalo to krávy k nám. Zřejmě byly fakt prostě zvědavé na psa, na lidi byly asi zvyklé, ale vlk byl pro ně atrakce… bohužel těžko říct, zda vítaná či nikoliv… už jsem skoro viděla Dinga a nás s ním, zadupané do země stádem splašených krav. Každopádně jsme pro ně museli být hodně zajímavý, když jsme je donutili dát se do cvalu :o) A po pravdě jsme si nebyli tak úplně jistí, jestli to byli fakt jen mladé jalovičky ještě bez vemen, nebo něco jiného :o)))
Každopádně když jsme takto adrenalinově prošli i poslední ze tří ohrad, byli jsme dost rádi, že už žádné další krávy nepotkáme. Kdybych tvrdila, že jsem se ani trochu nebála, tak bych asi kecala :o)))
Konec výletu jsme si zpestřili cestou kolem řeky Ostertalbach po lávkách a můstcích, byly tam vodopády a tak… hezké místo :o))) Dinga to ohromě bavilo, nadšeně lítal po dřevěných lávkách tam a zpátky :o)
Večer jsme přejeli k městečku Buching (fakt vtipný název), odkud jsme zítra plánovali vyrazit na dvoudenní výlet. Dost dlouho jsme hledali místo na přespání a nakonec jsme to zapíchli na nějaké louce u silnice.
Čtvrtek 28.7. – Z Buchingu k Neuschwansteinu aneb jak jsme málem měli k svačině kamzíka, nebo spíš Dinga?
Z okraje městečka Buching jsme vyrazili asi v deset dopoledne, trvalo nám celou věčnost, než jsme si zabalili. Měli jsme v plánu asi dvacetikilometrový výlet, což se zdálo na dva dny jako velká pohodička, ale ne nadarmo se vysokohorské túry počítají na hodiny a ne na kilometry :o))) Ze začátku byla cesta úmorná, šlo se do kopce po silnici a hrozně pralo slunko. Pak už se šlo ale lesem, kus cesty i po rovině a šlo se příjemně. Dál cesta mírně stoupala podél řeky, až k nádrži, kde si Dingo zaplaval, a my smočili nohy. O kus dál začalo stoupání a to už bylo trochu hůř. Nějak nám asi všem chybí fyzička, vlekli jsme se do toho kopce jako smrad :o))) Ze začátku vedla cesta lesem a to ještě celkem šlo. Dingo šel na volno, protože poslední lidi jsme potkali u té přehrady, pak už tu byly jen úplně pusté hory. Byly natolik opuštěné, že si tu klidně pobíhali kamzíci :o) Což byl kámen úrazu, neboť jednoho jsme potkali úplně z blízka, stál sotva několik metrů od pěšiny, tak tak, že se mi Dinouše podařilo odchytit. Každopádně za nimi pak hrozně chtěl, takže musel jít zbytek cesty na šňůře. Ne, že bych se bála, že by kamzíka ulovil, takový borec fakt zase není, zřejmě se ale předvčerejším zážitkem se srnčetem nějak nadchl pro lov, a byl celý říčný za nimi vyrazit. Bylo mi jasné, že by si na první skále zlámal vaz, neb by si jí v zápalu boje nevšiml.
Po zákeřných kamzících následovaly zákeřnosti cesty. Šli jsme po úbočí hory a přecházeli různé skalnaté strže, někde byly i řetězy a já se svým strachem z výšek jsem měla sama co dělat, abych to přelezla, natož se psem. Potřebovala jsem od něho stoprocentní spolupráci, jinak bychom letěli ze skály dolů. Moje zvukové projevy se tak omezily na „stůj, go a pomalu“, obvykle v tomto sledu, místy proložené hromadou nadávek, to když včas přesně neposlechl a já balancovala na hraně skály a sbírala zbytky rovnováhy. Naštěstí Dingo byl úžasný, perfektně spolupracoval, takže adrenalinových chvilek nebylo tak moc. Já měla sice trochu nervy na dranc a Lukáš ze mě, ale jinak jsem mohla Dinga vychválit do nebe, kdyby to nezkazil opět kamzík. Vyrazil za ním, neposlechl, že má zastavit a tak jsem nakonec přece jen spadla. Naštěstí ne ze skály, jen na cestu, i tak jsem se ale krapet sedřela.
Zbytek cesty už proběhl bez obtíží, asi v pět hodiny jsme dorazili do jakéhosi náhorního údolíčka Niederstrassbergalpe (1575m n.m.), kde tekly potůčky a rostlo spoustu orchidejí a kýchavice. Usadili jsme se tu v podvečerním slunci a uvařili si večeři (měly to být těstoviny 4 druhy sýrů, ale nějak z toho nakonec byla sýrová polévka :oD). Kolem sedmé hodiny jsme postavili stan, začaly se trochu stahovat mraky, ale jinak bylo příjemně. Seděli jsme ve stanu a povídali si, když najednou začalo v dálce bouřit. Mírně nás to vyděsilo, chvíli jsme doufali, že nás to obejde, pak jsme pochopili, že ne. Rozpoutala se půlhodinová bouřka, která naštěstí nebyla úplně nad námi, ale spíš v kopcích kolem nás. Dingo jí, s flegmatičností sobě vlastní, celou prospal, za to já sebou při každém hromu trhla a celou tu půlhodinu vyděšeně čekala, jestli ten další blesk se rozhodne popovídat z blízka s naším stanem nebo ne.
Pátek 29.7. – Z Buchingu k Neuschwansteinu aneb jak si málem dala bouřka k svačině nás
Probudil mě pes, bylo asi sotva tma, na něco venku štěkal. Čert ví, co tam chodilo, mě napadl medvěd :o) Rozespalý mozek si začal uvědomovat, co se dělo. Byla hrozná bouřka, bála jsem se. Bála jsem se hodně, ale únava z toho stresu byla asi silnější, a tak jsem i přes tu hrůzu usnula hned, jak se bouřka trochu uklidnila. Pak mě probudil ten pes a pak už jsem neusnula skoro až do rána. Stále mě děsilo, že bouřka přijde znovu, cosi se kolem stále honilo, venku něco chodilo, Lukáš i Dingo se neustále chruli, hlavně Dingo mě budil, jak se převaloval na šustící podlážce stanu a kopal do mě. Poslední kapkou do „klidné noci“ bylo vytí, které se ozvalo někde ze skal nad námi. Vlk? Zatoulaný pes? Lišky přece nevyjí. A Lukáš celou dobu spal a Dingo taky, jak nemluvně.
Byla ještě tma, ale akorát začal opodál zpívat drozd, když mě konečně přemohl spánek. A bylo půl šesté, když mě probudil hrom. Jestliže večerní bouřka byla fakt slušná, tak to, co se rozpoutalo ráno, bylo fakt peklo. Trvalo to hodinu a půl a blesky osvětlovaly celé okolí a šily to do skal kolem nás, bylo to přímo nad námi. Do toho dost slušně lilo a vítr nám lomcoval se stanem na všechny strany. Odpočítávala jsem vteřiny od každého blesku k hromu, kdy už se to konečně začne vzdalovat, a začínala uvažovat o tom, že se začnu modlit :o) Nedokázala jsem si představit, že bychom mohli mít takové štěstí, že si ani jeden blesk nevybere náš stan.
Lukáš se mě chvíli pokoušel uklidňovat (marně pochopitelně), nakonec zřejmě usoudil, že momentálně nemá svůj život ve svých rukou, co se dá dělat, a přes ten marast venku usnul :o) O Dingovi ani nemluvím, ten se vedle mě spokojeně rozvaloval, břicho vyvalené, zřejmě rád, že ho chladí profukující vítr:o) Zřejmě měl stoprocentní důvěru ve vůdce smečky, že se o něho postará a v případě potřeby zachrání, a neměl chudák ani potuchy, jak se věci mají :o)))
Bylo asi půl osmé, když se konečně ten marast přesunul pryč. Začala jsem přesvědčovat Lukáše, ať se honem sbalíme a jdeme, než přijde nějaké další hromobití. Měl ale víc rozumu než já a měl pravdu, že potkat bouřku někde na hřebenech by bylo ještě horší. Tak jsme nakonec čekali až asi do půl deváté, když už po bouřce nebylo ani stopy a jednolitou šedí mraků začínalo prosvítat slunko.
Šli jsme sotva půl hodiny a už nad námi bylo modro a vedro na padnutí. Na dnešek nám zbývalo už jenom asi 8km a z půlky celkem příjemnou a nenáročnou cestou (jak jen může být cesta nenáročná po hřebenech hor a po silném dešti) až na Tegelberg. Cestou jsme si ještě „vyběhli“ na Ahornspitze (1784m n.m.), byl tam krásný výhled.
Na Tegelbergu jsme si sedli u horské chaty a dali pití a polívku a potkali číšníka Čecha :o) Aspoň nám přeložil jídelák ;o) Já si dala hrachovku a byly v ní celé dvě nožičky párku… zajímavý dizajn:o)))
Cesta dolů do Schwangau byla trochu „vopruz“, pořád z kopce serpentinami asi dvě hodiny. Na pohodě nám nepřidal ani další incident s Dingem. Lukáš si odskočil na vyhlídku kousek od pěšiny něco vyfotit a vrátil se v družném rozhovoru s nějakým pánem. Dingo ležel v trávě u cesty a koukal. Pán k němu s přátelským úsměvem natáhl ruku a Dingo zavrčel a chytil ho za ní. Bez varování, bez čehokoliv… Naštěstí pán to vzal naprosto sportovně, že prý je to jen pes a každý se mu hold líbit nemusí. Dokonce přistoupil na „nápravnou lekci“, vzal si ode mě pamlsky a dal je Dingovi. Bylo fajn, že se tak Dinouš poučil, že když je hnusný, dostane sekec (a to dostal) a když je hodný, dostane mlsky. Ovšem bylo to nepříjemné. Shodli jsme se s Lukášem, že se asi nedá nic dělat, pes bude mezi lidmi chodit s košem.
To jsme hned o kousek dál vyzkoušeli, když jsme došli k mostu Marienbrücke u zámku Neuschwanstein. Na mostě se téměř nedalo projít skrze davy turistů, fotících si zámek, navíc většina z nich byla Japonců (Dingo je krapet rasista, Asiaty nějak nerad) a tak vyfasoval koš. Ovšem k dalšímu incidentu nedošlo.
Ve vesničce Hohenschwangau jsme se rozdělili. Lukáš jel zpátky do Buchingu autobusem pro auto a já tu zůstala s Dingem. Trvalo mu to hodinu a půl a já se v rámci socializace (a možná taky trochu trestu) usadila na lavici před infocentrem, která zároveň fungovala jako zastávka autobusu, z jedné strany od ní byla poštovní schránka, nad ní byl jízdní řád a z druhé strany bankomat, takže tam doslova přes Dinga šlapaly davy lidí. Žádný z nich mu už ale nevadil, ani ti, co si ho přišli pohladit, zajímavé.
Když nás nabral Lukáš, zamířili jsme hned do nejbližšího kempu, na nutný relax. Byl na břehu jezera, takže jsme ještě ani nepostavili stan a hned naskákali do vody. Nadšení nám trochu zchladil pán, co na nás začal volat, že je tam zákaz koupání psů, ale co už :o)
Večer jsme si zašli do kempové restaurace, kde jsme potkali pro změnu servírku Slovenku, já si dala výborné špecle a Lukáš omylem :o) játra (neví, jak se řeknou ani německy, ani slovensky :oD), ale chutnaly mu. Dingo opět udělal ostudu, když ho začalo hrozně prudit, že kolem projíždějí děti na jakýchsi kárách, které tu byly k zapůjčení. Vyrazil za nimi, jenže já ho držela na vodítku… bohužel jsme seděla na lehké plastové židli a tak jsem se projela asi dva metry přes zahrádku na židli za ním. Ostatní hosté koukali fakt dost divně :o)))
Sobota 30.7. – Výlet k jezeru Hopfensee
Ráno jsme vstali v sedm, abychom v osm, dokud nebude takové vedro, zajeli k jezeru Hopfensee. Mělo to být něco přes 20km, tak jsme si říkali, že se vykoupeme, uděláme si piknik (v podobě chleba se sýrem) a než bude horko, budeme zpátky.
Hned na začátku jsme zase udělali ostudu v kempu, když Dingo simuloval ubohého týraného psa kvůli postroji. Pajdal se přes půl kempu o třech, celý naježený a ještě se vyděšeně po mě otáčel (věděl, že mě prudí a čekal sekec). Za trest jsme ho skoro upekli :o)))
K jezeru se ale jelo příjemně. Byly tam téměř samé roviny, buď hezké pískové cesty, nebo ještě lépe asfaltky, vedle kterých byl ale krátce střižený trávník, po kterém mohl běžet Dingo.
Potíž vyvstala, když jsme dojeli k jezeru. Nedalo se tam najít místo na koupání, půlka pobřeží byla zarostlá rákosím a zbytek plný lidí. Objeli jsme celé jezero, čímž jsme najeli dalších 10km a nakonec vyrazili ještě k dalšímu, Illasbergsee, kde jsme konečně našli místo na koupání, navzdory zase nějakým zákazům psů.
Váleli jsme se tam i přes hrozné vedro na slunku, jelikož průběžným namáčením jsme se udržovali v přijatelné teplotě. Nejlépe na tom byl pes, jak měl mokrý kožich, bylo mu fuk, že do něj pere slunko.
Zpátky jsme jeli z kraje odpoledne v tom největším pařáku, ale přežili jsme :o) Celkem jsme ujeli 34km. V kempu jsme se všichni znovu namočili (i pes přes zákaz, ale jinak by se upekl) a padli jsme do stínu relaxovat až do večera. Idylku překazil akorát onen pán, jehož chtěl Dingo včera sežrat. Bydlel ve stejném kempu a přišel nám ukázat, jak si Dinga vyfotil. Já ho nejdřív nepoznala, ale Dingo jo a nebýt na úvazu, tak ho snad zakousl… nechápu, co mu na něm vadilo.
Večer jsme zašli znovu na večeři. Už jsme začali zapadat do koloritu kempu :o) Skoro jsme si chtěli jít zatrsat na místní zábavu s německým disko, poznali jsme všechny svoje sousedy, tříletý kluk od vedle si chodil pravidelně hladit Dinga a už jsme jen čekali, kteří z důchodců z okolních bydlíků nás pozvou na partičku mariáše :o))) Bylo na čase utéct :o)
Neděle 1.7. – Jak jsme si z Deutsche Alpenstrasse odvezli skoro golfové hřiště
Na neděli jsme naplánovali přesun směrem k domovu a to ke Königssee po Deutsche Alpenstrasse –trase vedoucí po německé části Alp od Bodensee po Königssee. Čekali jsme, že to povede víc horami, přes sedla a průsmyky atd., ale vedlo to spíš podhůřím. I tak to ale byla hezká cesta, příjemně ubíhala v dobré náladě.
U jezera Schlier See jsme zastavili a zašli se ještě vykoupat a dali si výbornou zmrzlinu.
Projeli jsme Ruhpolding a před námi se začaly zvedat hory národního parku Berchtesgaden, kde leží Königssee. Byli jsme zvědaví, jak to tam bude vypadat, jelikož oblast je to údajně velmi krásná, o čemž svědčí i vyhlášení národního parku a dokonce části i biosférickou rezervací.
Jak jsme jeli, začaly se kolem nás stahovat mraky a začalo trochu pršet. Když jsme vjeli do vesničky Marquartstein, najednou byla před námi stěna vody, která se valila z nebe. Padaly šíleně ohromné kapky vody a nedalo se v tom jet. Lukáš zastavil u nějakého domu a v tu chvíli se obří kapky změnily na kroupy. Bušily nám do kapoty čím dál víc. Přejeli jsme pod strom opodál, ale moc to nepomohlo. Během chvilky se sypaly ledy velikosti pingpongového míčku! Strom nad námi sice ty rány trochu tlumil, ale stejně každá kroupa nám hrozila prorazit střechu. Oba jsme si s Lukášem vzpomněli na oktávku, která nám parkovala doma kousek od baráku a měla od krup pomačkanou celou kapotu. Nenapadlo nás nic lepšího, jak zachránit naše autíčko, než využít karimatky. Lukáš je s nasazením vlastního života (asi doslova, protože dostat tím kusem ledu do hlavy, tak nevím), rozmístil po kapotě, ale bylo už pozdě. Krupobití začalo ustávat. Tak jsme jen zase posbírali úplně nacucané karimatky, usoudili, že nemáme na čem spát, ale že auto snad bude v pořádku, bylo jen plné olámaných větví, a jeli jsme dál. O kus dál jsme si ale všimli, že zase tak úplně v pořádku není. Pršet přestalo, tak jsme vystoupili a zjistili, že jsme dopadli skoro jako ta oktávka… no, nebylo to sice tak hrozné, jamky jak na golf v kapotě ještě nebyly, ale všude byly malé dolíčky… spoustu a spoustu…
Hnusné počasí, zničené auto a mokré karimatky nám vzali chuť do dalšího cestování a tak jsme se rozhodli, jen se mrknout na to Königssee v rychlosti a vyrazit ještě dneska domů. Dojeli jsme akorát do vesničky Schönau am Konigssee, už kousíček od jezera, když se ta šílená spoušť přihnala znovu. Stihli jsme zajet k benzínce pod střechu a kroupy už padaly trochu menší, ale byla to poslední kapka. Rozhodli jsme se oželet krásné jezero a vyrazili nejkratší cestou domů, hlavně pryč z toho marastu. Beztak nás déšť provázel celou cestu až domů. Parádní zakončení dovolené ;o)