Když jsme s Luckou došly MID na Krušnohorském dogtrekingu, obě jsme shodně usoudily, že to nebylo zase tak zlé a někdy bychom měly zkusit LONG. Ovšem nejbližší, na který bychom mohly obě, je až na podzim… A tak když Jirka na výstavě v Jevišovicích nenápadně nadhodil, že by si rád zašel Jednookého vlka, ale nemá parťáka, neodolala jsem a nakonec se k němu přidala. A rozhodně nelituju! :o)))

Jak byl dlouhý tenhle závod, bude asi dlouhé i povídání o něm ;o)

Začalo to totiž už cestou, jelikož Jednooký vlk se oficiálně pořádá na Vysočině, tentokrát byl ovšem start ve vesničce Vír, což je kousek od Bystřice nad Pernštejnem a to je teda opravdu hooodně východní okraj Vysočiny :o))) Dostat se tam vlakem byl nadlidský úkol a tak jsem se domluvila s Jirkou, že dorazím za ním do Brna. Cesta proběhla v pořádku, i když trochu hekticky – musela jsem stihnout bus v Jaroměři ze stanice na vlak (málem nestihla, hledala jsem ztracenou mladou káni :oD, doběhla jsem na něj úplně uřícená), vlak z Jaroměře do Pardubic (to bylo v pořádku, na nádru jsem si ještě stihla koupit pití a Dingo mi udělal radost, když vydržel odložen před obchůdkem) a z Pardubic do Brna (zvolila jsem EC s tím, že to staví jen na dvou zastávkách a tak mi tam nebude furt někdo šlapat přes psa, jako na potvoru tam furt někdo coural a ještě mi nějaký chlap vynadal, ať si dám psa stranou, že tam není ZOO). O cestě z hlaváku za Jirkou jsem měla přesné instrukce: „Pojedeš dvanáctkou na konečnou a nebo můžeš jít taky pěšky, je to kousek, tak deset minut.“ Zvolila jsem variantu „pěšky“, že se pes aspoň po té cestě vyvenčí a protáhne a měla jsem na to akorát těch deset minut… Když už jsem šlapala asi čtvrt hodiny a cesta nebrala konce, napadlo mě se u další zastávky podívat, jak je to ještě daleko… no ještě tři zastávky… :oD Nakonec jsem to šla přes dvacet minut. Jirka seděl na lavičce a čekal na mě… hned jsem mu oznámila, že jestli takovou štreku stihne ujít za deset minut, tak jedu zase domů a nikam s ním nejdu :o))) Nakonec uznal, že to asi nebyl přesný odhad:o)))

Stavili jsme se ještě u Jirky v Domašově pro věci a Taru :o) Psiska jsme pustili chvíli na louku, aby se přivítali. Pak už jsme je nasoukali do auta (u Tary to bylo v pohodě, ale přemluvit Dinga, že bude sedět na sedačce, v postroji a přivázaný, byl docela výkon:o)) a vyrazili vstříc Vysočině. Už cesta dávala předzvěst parádní akci, bylo hezké počasí a my kecali a pořád se něčemu smáli… těšila jsem se jako blázen a to jsem ještě netušila, že se nepřestanu smát celé tři dny :oD

Kemp kde byl start se jmenoval Na Kopci a ležel v údolíčku potoka :oD Asi má majitel smysl pro humor ;o) Naházeli jsme si věci do chatky, Jirka tam nechal i Taru, já Dinga radši vzala s sebou, aby něco nezničil a neřval, a šli jsme si dát něco k jídlu a pití :o) Chvíli jsme seděli sami, pak si k nám přisedla nějaká paní, pak zase nějaká Jirkova známá s kamarádkou, nakonec se k našemu velkému překvapení objevil Pavel Kohout s Dingovou mladší polotetičkou Elli :o) To bylo radosti. Potkali jsme ještě Carlose s Janou s Larou a Kůží, takže celkově jsme strávili společenský večer, i když jsme šli poměrně brzy spát.

Na ráno byl plán vstát v šest a v sedm vyrazit… nakonec jsme vyráželi v 7:34. Elli vyrážela před námi, takže bylo vcelku jasné, jak to dopadne :oD Kousek před stoupáním na Zubštejn jsme je došli a bylo to:o))) Elli nebylo možné od nás odtrhnout, dopředu bez nás jít nechtěla a když jsme odešli my, rvala za námi jako blázen. A tak jsme je přibrali do výpravy :oD O kus dál nás ještě doběhl Carlos s Larou, ale prosvištěli kolem jako kulový blesk a byli pryč… jak může někdo běžet v kuse 90km, to nechápu :oD

První kilometry ubíhaly celkem rychle, občas jsme míjeli další závodníky nebo oni nás, jednou nám i kdosi nabídl placatici na posilněnou ;o) Šli jsme a povídali o všem možném, vyprávěli vtipné historky a dělali vtípky, takže jsme se v jednom kuse smáli a smáli. Především Pavel sypal jednu vtipnou historku za druhou a Jirka se taky přidával s průpovídkami, a já už ani nemohl většinou nic říct, protože mě chytaly křeče do tváří, jak jsem se smála :oD

Kousek nad Olešnicí nás na chvíli humor přešel, když jsme ztratili červenou značku a vyšli na silnici někde, kde jsme vůbec nevěděli, kde jsme. Nakonec jsme vykoumali, že ohromné rozpadlé stavení nad námi je Lamberk, značený v mapě jako zámek a díky tomu jsme se našli. Samozřejmě jsme si hned na to konto zavtipkovali, že jsme se vůbec neztratili, že jsme jen chtěli vidět ten Lamberk :o)))

V Olešnici na 22km jsme byli chvíli před polednem a tak jsme usoudili, že by bylo záhodno se najíst. Na náměstí stála hospoda, kterou včera několikrát hlasitě propagovala jedna ze závodnic :o))) a tak jsme tam zavítali. Nebyli jsme zjevně jediní, celá zahrádka byla plná psů :o))) Ti naši byli po dvaceti kilometrech už tak akorát vyvenčení a tak si hezky spořádaně lehli, nejspíš s pocitem, že to byla fajn vycházka, teď si páníčkové dají něco k jídlu a pojede se domů :oD Následoval celkem pohodový postup přes louky a lesy do obce Vranová, která byla na 31,5km a my doufali v nějakou další hospodu. Hospoda tu byla bohužel zavřená, ale byla tu první kontrola a tak jsme se tu na chvíli usadili ve stínu na zastávce. Bylo krásné počasí, ale přece jen trochu teplo. Psiska toho začínala mít dost a znaveně se válela ve stínu, hlavně Dinouš si našel svůj koutek vedle lavičky a odmítal ho opustit :oD Nás držel na nohou opět humor :o))) V kontextu a atmosféře chvíle to byly všechno hlášky nezapomenutelné, takhle mimo mísu už to zdaleka není ono. Ale třeba zrovna chvíle, kdy jsme se začali zvedat, že honem půjdeme z té zastávky dál, protože přicházeli další trekaři, a Pavel za námi začal volat, ať na něj počkáme, že nemá boty (vysypával si z nich šutry) nás v tu chvíli na místě rozsekala :o)))

O kus dál jsme procházeli kolem jakéhosi domku u cesty a Dingo se tam chtěl napít z nějaké misky s vodou, zatrhla jsem mu to, načež vyběhla z domku paní a začala na nás volat, ať ho nechám napít, že je to voda pro pejsky. Poděkovali jsme jí tedy a psi nechali napít, načež nám donesla pití taky a byla hrozně ráda, že jsme si ho vzali. Taře se podařilo, jí za odměnu z misky na schodech ukrást suchý chleba :oD A paní měla ještě starost, že jí to nebude chutnat:o))) Bylo to milé.

Kousek před Kunštátem jsme míjeli jeskyni Blanických rytířů, která se opět stala terčem našich vtípků. Aneb jak poznamenal Jirka, v Blaníku u Vlašimi asi neměli chudáci dost klidu, tak radši utekli sem :oD Na kraji Kunštátu jsme opět zastavili v hospodě. Kofola na nás fungovala skoro jako hopsinková šťáva ;o) Stačilo půl hodinky posezení a půl litru limonády a hned se nám šlo o poznání líp. V hospodě Jirka s Pavlem už nevím po kolikáté převlékali ponožky, zatímco já jsem měla strach, že jak je sundám, už žádné neobleču a tak jsem se rozhodla jít v jedněch až do večera. Což se opět stalo terčem jejich posměšků – prý jsem prase, ani ponožky si nevezmu čisté :o)))

Další postup byl už trochu křečovitý. Bylo něco po šesté hodině, měli jsme v nohách asi 40km a další dvacet ještě dneska v plánu, což se mi začínalo zdát nereálné. Tak jako prvních dvacet mi přišlo jako absolutní pohodička, tak teď mi docházel humor. Naštěstí to zase zachraňoval Pavel svými hláškami… Ellina s Dingem se neustále zaplétali navzájem do vodítek, bylo to dost otravné, ale Dingo si prostě usmyslel, že musí jít vpravo a pokud šel někdo vedle nás, tak ho vytlačil na druhou stranu, přičemž se zamotali. Dělali jsme si z nich srandu, že mají asi nějaké úchylné choutky, omotávat se vodítky. Nakonec jsme zastavili v jakési vesnici a hledali, kudy dál… i přes to, že jsme stáli na místě, Elli se nějak podařilo opět Dinga omotat. Na to Pavel prohlásil: „Ellino, ty seš kur..skej šicí stroj. Nechat vás tu čtvrt hodiny a máš koberec. “

Z Kunštátu jsme pokračovali po modré až do Olešnice, což bylo dalších patnáct kilometrů. Šli jsme už tak trochu spíš jako stroje, věděli jsme, že potřebujeme dneska mít za sebou aspoň 60km, aby nám na zítra zbyla menší část, ale byl to už trochu úmor. V Kozárově jsme zapadli do nějaké místní hospůdky, kde dědulové koukali na fotbal. Vypili jsme další kofolu a snědli dva balíčky česnekových brambůrků:oD Do Lomnice jsme došli, akorát se stmívalo, bylo asi deset hodin. Byli jsme na 57km a usoudili, že potřebujeme další hospodu, neboť z Lomnice se mělo dále stoupat a nám už chyběl morál. Dali jsme si česnečku, aby se ten česnekový odér za námi pěkně linul a sbalili jednu další dogtrekařku :o) Šla s nějakou borderkou nebo co to bylo a přišla se nás zeptat, jestli nepůjdeme přes noc a jestli by mohla jít s námi aspoň kousek.

Hned za Olešnicí jsme se slušně ztratili, protože tam prostě nebyla značka. Strávili jsme tam možná dobře půl hodiny a hledali jí, než jsme na ní tak nějak spíš náhodou narazili… to byla trochu zrada. Šplhali jsme se potom hroznou dobu nahoru do Veselí a pak ještě delší dobu dolů do vesnice Borač. Sestup byl dost hrozný, bylo to prudce dolů a po tmě se to šlo hrozně. A z Borače jsme to zase všechno stoupali zpátky nahoru. Mohli jsme mít tak asi 62km a bylo čtvrt na jednu, když jsem usoudila, že toho mám dost a navrhla na přespání první louku, která se mi zdála vhodná. Asi jsem nebyla sama, kdo toho měl dost, protože návrh byl okamžitě jednomyslně schválen :oD

Paní s borderkou pokračovala dál a my se uvelebili ve trávě. Chvilku jsme ještě dělali vtípky (neslo se tam zase cosi na úkor mých špinavých ponožek – prý se tam bude v noci vznášet smrad dvou zpocených chlapů a jedné chcíplé srny :o)) a sledovali nádhernou hvězdnou oblohu (už jsem dlouho nespala pod širákem a tak jsem byla tou podívanou unesená natolik, že jsem prohlásila něco ve smyslu, že ten pohled za tu námahu stál, na což mi Jirka odpověděl, že asi není zase takový romantik :oD Pozn.: Jistě, že je, jinak by nešel na trek ;o)), ale byli jsme už tak utahaní, že nám ani nevadilo, že spíme z kopce a nepřišlo nám vůbec pitomý nápad, připnout si psy k zipu od spacáku :oD

Poslední, co si pamatuji před usnutím, byl pocit hrozné zimy (spacák do plus deseti nebyl nejlepší volba) a litováním, že jsem nevyužila neslušných nabídek na sdílení teplejšího spacáku ;o) a dojem, že v té kose prostě neusnu. A pak už jsem spala :o) Uprostřed noci mě probudil odcházející pes, který si usmyslel, že si půjde hrát s Ellinou :oD Fakt výborný nápad. Ráno jsme z útržků rekonstruovali, co se stalo a pravděpodobně šly kolem srny, které psy probudily a následně se Dinouš rozhodl jít pozdravit tetičku o tři metry dál :oD

Někdy po čtvrté ráno začalo svítat a to probudilo naše vlky definitivně. V polospánku jsem vypustila Dinga k dalším mírně incestním hrátkám a pokoušela se přestat klepat zimou a rozhýbat ztuhlé končetiny (jak jsem spala sbalená v klubku, aby mi nebyla kosa, nějak jsem se nemohla dostat z polohy skrčence). Během asi půl hodiny se nám podařilo se zabalit, posbírat rozjívené psy a vyrazit.

Do Doubravníku jsme přišli už za světla, za kopci vysvítaly první sluneční paprsky a v údolích mezi kopci se válely cáry mlhy, všude bylo ticho a ospalá krajina se probouzela do letního jitra… O kus dál na stráních nad vesničkou už louky úplně zářily zlatem, jak je zalévalo ranní slunko. Myslím, že v tu chvíli musel být romantik každý, ať chtěl, nebo ne :oD

Dali jsme si tam snídani a sešli do vesnice Sejřek, jejíž název nás silně pobavil. Vesnice sama nás pobavila mnohem míň, neb nás pěkně sejřila :o) Špatně jsme odbočili, našli sice výborné třešně, ale možná tak dva kilometry jsme si zašli.

V Nedvědici jsme byli asi v osm hodin a byl tu už otevřený krámek, tak jsme si koupili nějaké pití a něco na občerstvení. Byli jsme tu na 74km, takže do cíle už jen 21… ale pekelných :oD Šlapali jsme do Štěpánova po červené a začalo být děsné vedro. Navíc značení trasy tu opět bylo dost mizerné. V místech, kde jsme měli po červené uhnout z větší cesty přes potok na menší, jsme odbočku prostě přešli, ačkoliv jsme jí hledali. Když jsem se potom vrátili zpátky, zjistili jsme proč – byla tam hromada pokácených stromů (nejspíš i ten se značkou) a cestička byla zaházená větvemi… To se pořadatelům moc nepovedlo:o/

Ušli jsme pět a půl kilometru a cesta si nutně vyžádala další hospodu :o))) Skončili jsme na další česnečce, neb na oběd bylo ještě brzo, ale hlad už jsme měli.

Nechali jsme si od místních doporučit kudy na Kozlov, kam jsme chtěli dál, řekli nám dvě cesty a ani jedna tam nevedla, super :oD Pak už jsme začínali odpočítávat každý kilometr. Do Bystřice to bylo nekonečných sedm. Cítila jsem v botách trochu otlačené nohy, ale že bych měla puchýř se mi nezdálo. Po každém zastavení jsem trochu hůř rozhýbávala pravé lýtko. Tělo ale jinak dobré, horší začínala být psychika… už se nám prostě nechtělo. Začínali jsme potkávat midaře, kteří startovali dneska ráno a předcházeli nás. Na nějakém rozcestí jsme si lehli do trávy a Pavel psal zprávu Daniele: „Už jsme tu sami, všichni páníčci umřeli.“ :oD Humor nás zjevně neopouštěl, ale začínal být trochu šibeniční…

V Bystřici jsme usoudili, že těch zbývajících sedm kilometrů prostě bez oběda nepůjde. Znamenalo to zajít si do hospody až do centra, ale prostě přes to nejel vlak :o) Pavel naopak usoudil, že mu bude líp, když si tu dá v parku pauzu a možná za námi přijde. Při jednom sestupu v lese, kde jsme bloudili cestou necestou spadl a bolelo ho koleno. Nechali jsme ho teda tam a šli na náměstí do hospody. Bylo tam parádně. Psi lehli a usnuli, my se najedli a seděli dál, dali si další pití a když už jsme se začali zvedat k odchodu, nadhodil Jirka, že by si dal kafe… ale že je to moc teplé. A tak jsme si dali ještě frapé :oD Proseděli jsme v hospodě aspoň dvě hodiny, příjemně povídali o fantasy :o)))

Chytili jsme druhý dech všichni. Dingo začal zase celkem táhnout (hlavně z kopce, jak je jeho oblibou) a jelikož už jsme nepotkávali žádné další závodníky, pustila jsem ho taky chvíli na volno. Tara tak šla větší část cesty, jelikož stejně netáhla, nebo spíš táhla se – jako smrad :oD A když je na volno, je to skoro stejné, jako když je normální pes na vodítko… Úplně jsem záviděla, jak stačilo aby Jirka tiše prohodil „Taru…“ a Tara se přiřítila jak kulový blesk, ať dělala předtím cokoliv… pokud teda zrovna nelovila myši nebo něco jiného, její lovecký pud je neuvěřitelný :o)

Do cíle jsme dorazili po neskutečných čtyřiatřiceti hodinách, jestli jsme to dobře spočítali :o))) Podle očekávání, žádný extra velký pocit euforie a úlevy se nekonal :o) Odložili jsme psy do chatky, zahodili batohy a plácli se na trávu před chatkou. Teprve když jsme zuli boty a zůstali chvíli sedět, začal si mozek uvědomovat, že může vypnout a tělo, že dál už nemusí jít :o))) Chladivá tráva byla na udřené nohy neskutečně příjemná a nám to postupně začínalo docházet – žijeme :o)))

Psiska padla za vlast, i Tara se nastěhovala Jirkovi do postele a ten neměl už to srdce jí z ní vyhodit :oD A my si šli dát konečně sprchu, to byla největší odměna! :o)

Mysleli jsme, že budeme večer trochu oslavovat, ale nějak to nedopadlo :oD Pavel usnul v autě a celkově tu moc nikdo nebyl, takže jsme šli taky celkem brzy spát. Chvíli jsme ještě kecali a vtipkovali, nějak tak ze setrvačnosti z cesty, a pak jsme najednou, snad uprostřed rozhovoru oba usnuli… doma to pořád vyčítám Lukášovi, že na něho mluvím a on usne uprostřed mé věty, ale tentokrát jsem asi dopadla úplně stejně :oD

Ráno nás vzbudili řezající se vlci. Dingo vstal a musel jít přivítat Taru u vedlejší postele :oD Hned ale zase oba lehli a spali dál. Byli tak hotoví, že ani Dingovi nevadilo, když jsme odešli na snídani a nechali ho prostě v chatce. Do jedenácti hodin jsme čekali na vyhlášení. Přesné pořadí nevím, ale myslím, že my s Dingem jsme skončili někde mezi desátým a patnáctým místem, uvidíme, až budou výsledky.

Od šílené cesty domů mě spasil Pavel, který měl cestu do Vrchlabí a tak mě hodil až do Dvora na vlak. Nastoupila jsem do něj a pustila si do uší nahlas Metallicu, že mě to udrží vzhůru… bylo to velmi naivní :oD Okamžitě jsem usnula a zaspala i několik zastávek, na kterých se normálně budím :o))) Naštěstí jsem ale zvládla vystoupit ;o)

No a závěr? Ani sto kilometrů (s naším blouděním jsme tu stovku určitě dali) nás nezlomilo, naopak posílilo ;o) Bylo to super a už vymýšlím, na který další trek vyrazíme :o)))

P.S.: Už jsou výsledky, takže trasu jsme urazili přesně za 33 hodin a 51 minut. My s Dingem jsme skončili na 12. místě z 26 zůčastněných, Jirka s Tarou na 13. místě z osmnácti (jsme je moc zdržovali po hospodách, no :o)). Jo a Pavel s Elli došli o chvíli dřív (zatímco my si popíjeli frapé v hospodě ;o)), přišli za 33 hodin a 22 minut a skončili desátí z osmnácti.