Nějak jsme se těmi orienťáky rozjeli:o) a zúčastnili jsme se dalšího závodu:o)))

Sudetské derby je tak trochu orienťák „trochu jinak“. Shromaždiště (to je běžně místo, kde se všichni závodníci sejdou, probíhá tu prezentace atd. a člověk se tu doví, kde je start – ten bývá o kus jinde, kam se musí dojít) bylo ve vlaku do Josefova Dolu:o) Vtip byl v tom, že nás bylo asi šedesát a ze Smržovky, kde jsme měli přestoupit, do Josefáče jezdí jeden jediný vagonek;o) Železničáři pochopili, že tudy cesta nevede, a tak poslali vlak s námi do Josefova Dolu a jednovagonek do Tanvaldu… neuvěřitelné, jak dokáží být České dráhy flexibilní:o)))

V Josefáči byl start na první koleji:o) Dál už jsme věděli jen, že cíl je na Bedřichově na Dolině. S Lukášem jsme oba běželi kratší verzi tratě 8,5km, 14 kontrol (delší byla 12,5 km, 23 kontrol), což nám bohatě stačilo. Mapa byla taky velmi originální, takzvaný sešitý slepouš… význam názvu jsem pochopila, až když jsem jí dostal do ruky:oD Byla poskládána z různých druhů map, včetně kousků leteckých snímků… měla dvě části s odlišným měřítkem:oD Prase, aby se v tom vyznalo, fakt;o)

První dvě nebo tři kontroly jsme běželi s davem a moc jsem nevěděla, kam vlastně běžíme:o) Dingo hnal jako blázen za těmi před sebou a já ho musela krotit, aby někoho nesrazil… ne, že by na něj skočil, jak je jeho zvykem, ale proto, že se cpal vpřed hlava nehlava. Pak se startovní pole konečně trochu roztrhalo, trochu se to uklidnilo a začali jsme pořádně hledat. Se psem to byla fakt zabijárna, z kopců, přes výmoly, hrůza:oD… Lukáš solidárně běžel se mnou a pomáhal s dohledávkami, protože já se s tím bláznivým zvířetem vždycky motala na místě jak vítr v bedně a nestíhala zírat do mapy, kolem sebe a ještě hlídat jeho, co dělá a kam mě zatáhne do jámy.

Cestou nás čekala jedna občerstvovačka od sponzora Konráda:o) A až na pár okamžiků, kdy už jsem měla dost a schytal to pes, který nechtěl pořádně poslouchat, to bylo moc fajn:o))) Dinouš byl šikovný, zaplaťbůh se už celkem naučil co je doprava a co doleva, takže ho můžu mírně za běhu korigovat. Co chápat nechce je povel „pomalu“, na to fakt kašle:o/ Takže z kopce je to šíleně o držku (rozbila jsem si jí jen jednou, ale asi milionkrát málem vypíchla oko, když mě plnou rychlostí protáhl smrkovým hustníkem) a pekelně z toho bolí stehna, jak člověk celou cestu jako blázen brzdí. Do kopce frajer dvakrát netáhne, to se courá a kouká, kde co lítá:o)

Na Dolině jsme si dali výbornou česnečku a já chtěla palačinky s marmeládou a místo toho mi přinesli nějaké se šunkou… smůla. Poseděli jsme, počkali na vyhlášení a jeli dom.

A výsledky? Oba jsme s Lukášem doběhli třináctí z 33 závodníků, před námi byla většina chlapů. Tak celkem dobré:o))) Výsledky tu, fotky v textu ukradené od Martina Posselta.