Ve čtvrtek ráno, 9. prosince, nás nečekaně opustila Iulia z Myshakova:o(

Milá Iulinko,

už je to čtyři dny, co tu s námi nejsi a já se pořád z tvého odchodu nedokážu vzpamatovat. I proto píšu tyhle řádky až teď, ale pořád dokáži sotva vyjádřit, co se mi odehrává v duši. Tvůj život byl tak příliš krátký, bylas tak úžasná myška, za co jsi musela zaplatit takovým koncem?

Když mě loni na jaře napadlo, že bych chtěla mít myš, se kterou bych mohla jezdit na výstavy, nenapadlo mě, jaké budu mít štěstí, když si pořídím tebe. Přivezla jsem si domů roztomilé řádivé miminko po mamince z Finska s tím, že bude na výstavy asi moc světlé, ale ošklivé že není.

Agatha na tebe zle žárlila, už jsem myslela, že vás nikdy nebudu moct nechat spolu, a ty ses vždycky utíkala schovat ke mě, běhala si za mnou jako pejsek. Pak jsi ale povyrostla, Gathy taky dostala rozum, a z tebe se stala sebevědomá malá potkaní slečna. Bylo ti sotva půl roku, když odešla Felinka a ty jsi místo ní přebrala místo alfy ve smečce. Musela jsi rázně řešit věčné neshody mezi postarší, už nerudnou Agathou a malou, věčně provokující a otravující Caramelou. Zvládala jsi to bravurně a držela si ve smečce dokonalý pořádek. V té době už jsi dávno odstartovala svou výstavní kariéru. Hned coby odrostlé prtě jsi získala třetí místo na výstavě v Brně, což bylo pro mě úžasným překvapením, netušila jsem v té době, jak to na výstavě chodí a opravdu nevěděla, že jsi taková krasavice.

Pak přišly další výstavy a ty jsi zářila, kam jsi přišla. Ze sedmi výstav, na kterých jsi byla, jsi jen dvakrát přijela bez ceny. Vrcholem tvé kariéry, a bohužel i výstavou poslední, bylo umístění v třídě šampionů na Speciální výstavě v Praze. Když jsem si tě od Lenky Holasové brala, říkala ti „malá kopie“, protože ses tolik podobala svojí mamince. Šla jsi v jejích stopách v tom dobré, kdy jsi stejně jako ona skončila druhá v oné třídě šampionů, za což jsem na tebe moc pyšná, ale bohužel i v tom špatném… jako by to bylo nějaké prokletí, ale i tvoje maminka na podzim náhle zemřela, dokonce ještě mladší než ty.

Nikdy jsi nebyla moc mazlivá, měla jsi svou hrdost a nějaké muchlování bylo pod tvou úroveň, ale svou náklonnost jsi dokázala dávat najevo jinak, milovala jsi, když ses mi mohla probírat ve vlasech, čistit mi uši… Měla jsi taky ráda děti, nějak jsi chápala, že jsou to děti a nechala sis od nich líbit, co bys od dospělého nesnesla. Když jsem někde potkala děcko, co si chtělo pochovat myšku, dávala jsem mu Agathu a nebo tebe, později už jen tebe, Gathy začala být s věkem na děti trochu nerudná. Věděla jsem, že na tebe je absolutní spolehnutí, nikdy nezpanikaříš a neutečeš, nekousneš, neprovedeš nic. Byla jsi taky myška pro štěstí, ve škole před zkouškou si tě vždycky všichni chtěli pohladit, protože jsi jim nosila štěstí.

Byla jsi dost chytrá, sice ne takový malý génius jako Felinka, ale spoustu věcí ses naučila od ní a spoustu sama vymyslela. Byla jsi tvrdohlavá a když sis něco umanula, tak jsi to taky dokázala. Neúnavná a pořád plná elánu pro různé lotroviny. Milovala jsi vodu, věřím, že bys byla i plavala, nikdy jsem to nezkusila, ale jak jsi mohla, brouzdala jsi se vodou a lovila z ní dobroty, ohromě ses pro ně potápěla, bylo náramné tě sledovat, jak tě to baví.

Nikdy jsi nestonala a když jsi oslavila rok a půl, bylas pořád tak krásná a plná života, že mě ani nenapadlo, že by to někdy mohlo být jinak. Těšila jsem se na další výstavy a věřila, že konečně se dočkáš i prvního místa, které ti pořád o kousek unikalo.

Pak přišlo to prokleté období, kdy odešla Agatha, Carinka šla na operaci a když už to vypadalo, že bude všechno v pořádku, dostala jsi ten zánět močového měchýře. Nejprve jsem si s tím tolik nelámala hlavu, věřila jsem, že dostaneš antibiotika a za pár dní se to vyléčí. Jenže se to neléčilo. Na veterině jsem už za chvíli byly jako doma, brala jsi další a další léky, dohromady čtvery antibiotika a jedny kortikoidy, kupovala jsem ti brusinky, urologický čaj, echinaceový sirup, bylas dvakrát na ultrazvuku… léčila ses dohromady 44 dní a já už propadala zoufalství. Zdálo se, že to asi nebude bohužel „jen“ zánět, ale nádor. Najednou se to s tebou téměř ze dne na den zlepšilo a já začala doufat. Byla jsi už asi deset dní úplně v pořádku, měli jsme jen ještě dva dny dobrat antibiotika a chvilku kortikoidy. Už jsem tě viděla úplně uzdravenou a začala se těšit na další výstavy (čert vem ty dvě, co jsme propásly, hlavně že budeš zase v pořádku) a všechny ty krásné chvíle s tebou, které nás ještě čekají.  Jaká zoufalá naděje.

Ve středu večer si najednou začala být divná, zmatená, nekoordinovaná, nedokázala jsi používat přední packy. Začala jsem panikařit a nevěděla, co s tebou. Bohužel jsem ti nedokázala nijak pomoct a tak jsem doufala, že se to do rána zlepší. Nezlepšilo. Ráno už jsi jenom apaticky ležela, téměř na nic nereagovala. Seděla jsem s tebou na klíně a byla jsem tak zoufalá, vidět tvoje maličké tělíčko tak bezvládně, téměř bez život, ležet a tak najednou vzdávat svůj boj. Nemohla jsem už pro tebe dělat nic, než doufat, že ti brzo bude líp. Byla jsem rozhodnutá, pokud do desíti hodin neodejdeš sama, odnesu tě na veterinu, aby tě ušetřili trápení. Ve tři čtvrtě na deset jsi mě opustila.

Už se nedozvím, proč si mi tak najedou odešla za Felinkou a Agathkou, snad už těch léků na tebe bylo moc a tvoje malé křehké tělíčko už si s tím nedokázalo poradit, teď už ti jen můžu přát, aby ses tam u nich za Duhovým mostem měla krásně a pozdravuj ostatní holky.

Vím že to tam seshora vidíš, ale stejně ti musím říct, jak je z toho chudák Carinka nešťastná, ona se se svým malým rozumkem nedokáže utěšovat nadějí, že už je ti dobře. Je celá jako bez života, jen jí a spí nebo sedí a kouká, na nic nereaguje, s nikým nekomunikuje. Odešli jste jí obě s Agathkou tak brzo po sobě a ona tu zůstala úplně sama. Je to pro nás všechny takový šok… drž Carince palečky, aby se z toho brzy vzpamatovala, je mi z ní tolik smutno, když jí vidím, jak se trápí. Ještě že aspoň ty už se máš krásně, úplně tě vidím, jak si tam běháš a pošťuchuješ se s Felinkou a zlobíš Agathku, vím, že se máte dobře, myšky moje;o)