Jako každoročně (já už po páté a Lukáš po čtvrté), jsme se i letos zúčastnili Krakonošova treku aneb, jak říká oficiální popis: dvoudenního horského orientačního pochodu dvojic s povinným vybavením.

Pokusy o focení jsem už dávno vzdala (není čas ani síla), ale našli se jiní odvážlivci, především Pedros, kterému tímto uděluji velké plus a tady jsou fotky. Fotky se určitě brzo objeví i na stránkách Krakonošova treku, kde najdete mimo jiné i kompletní výsledky.

Stejně jako loni se letošní trek konal v okolí Malých Svatoňovic, takže v krásné podhorské krajině plné zákeřných, nečekaně vysokých kopců, skal a neprostupných skalních měst. Letošní ročník byl poněkud posunut na pozdější datum, což s sebou přineslo trochu chladnější počasí a zároveň nebývalou účast, především v tradičně nejobsazenější kategorii MIX 30.

Do místa závodu jsme se přepravovali tak nějak postupně, protože někteří měli ještě různé povinnosti v podobě školy, třídních srazů atd. Takže večer předem jsme jeli jen já s Lukášem a Tomáš. Nebo spíš Lukáš s Tomášem a já z Hradce. Dohodli jsme se, že mě vyzvednou cestou a aby nemuseli zajíždět až do Hradce, měla jsem se jim nablížit do Trutnova, což byl tak nějak největší vtip dne. Cestou jsem totiž zjistila, že vlak z Hradce do Trutnova jede přes Malé Svatoňovice:oD Než jsem se ale stihla rozhoupat, jestli vystoupit, nebo dojet do Trutnova, jak bylo domluveno, už jsem vystoupit nestihla. Takže jsem dojela podle plánu do Trutnova a jela zpátky s klukama autem:o)

Ráno dorazil zbytek, totiž Martinka s Pedrosem, Léňa, která měla třídní sraz a tak přijela nejen nevyspalá, ale navíc ještě slušně nastydlá, a ještě Posseltovi, dva orienťáci z Jablonce. Nestartovali jsme tentokrát přímo ze Svatoňovic, ale odjeli malým autobusem (v pokročilé fázi rozkladu ;o) do Stárkova. Odsud jsme tedy vystartovali.

Věděli jsme oba s Lukášem, že letos to nebude moc dobré. Letošní prázdniny velkému tréninku zrovna nepřály a navíc jsem se taky ještě úplně nestihla vyléčit z nějakého nastydnutí, takže nám bylo od začátku jasné, že letošní trek bude o tom, přežít. Od začátku se šlo hodně pohromadě… skupina se ne a ne roztrhat a bylo to spíš nepříjemné, jak se člověk pořád tak nějak předbíhal s všemi těmi lidmi. Nakonec jsme přeci jen osaměli a šlo se nám docela v pohodě. Sice jsem se tak nějak víc trápila, než si to užívala, ale nebylo to zas až tak moc hrozné, jak jsem očekávala. Šli jsme docela rychle a ani jsme moc nebloudili až do jedné chvíle.

Byla to kontrola na jakési stolové hoře. Podle mapy tam nevedla cesta a tak jsme se rozhodli v jednom místě prostě odbočit a jít přímo vzhůru lesem. Jenže z lesa se postupně stal hustník a pak už prostě jenom jedno velké křáčí všude kolem nás, kterým se nedalo projít. Lezli jsme téměř po čtyřech pod smrčky (ať žijí stejnověké smrkové monokultury;o)), proplétali se provazci ostružin, plazili se po šutrech a spadaných větvích v prudkém kopci vzhůru. Když jsme se konečně z toho všeho vymotali, objevila se před námi skalní stěna. Zkoušeli jsme mezi skálami všelijak projít, potřebovali jsme je obejít zprava, ale nešlo to. Když jsme vylezli nahoru, nedalo se na druhé straně dolů. Nic naplat, museli jsme zleva. Potkali jsme tam náhodou Tomáše s Léňou, kteří se taky přištrachali nějakým šíleným křáčím jen o trochu vedle než my. Společně jsme se snažili projít jakýmsi miniaturním skalním městem na vrcholu hory na druhou stranu, ale nešlo to. Nakonec jsme celou skupinu skal museli obejít kolem dokola, ploužili jsme se tam do kopce přes šutry a skalky a hromady ořezaných smrkových větví. Na vrcholu skal jsme ještě dlouho kontrolu hledali, než se nám jí konečně podařilo objevit. Celkově jsme tam ztratili opravdu slušnou dobu, možná skoro hodinu blouděním. Vzalo nám to taky poslední síly, věděli jsme, že na dobré umístění už nemáme po téhle botě, navíc Léně bylo opravdu už dost zle (obdivuji jí, že to došla až do bivaku, já bych to asi dávno vzdala a šla do první vesnice na bus, být mi tak zle, jak bylo jí) a tak jsme se už na nějaké závodění vykašlali a společně došli až do cíle za neustálého Tomášova pozvedání nálady (toho obdivuji, kde se v něm pořád brala, když my už toho měli všichni dost:o)). První den jsme tedy dorazili společně pátí z deseti dvojic. Martinka s Pedrosem došli třetí.

I když bylo ještě odpoledne, byla už docela zima a tak jsme honem postavili stany a šli si sednout k ohni, dali si polévku a samozřejmě se zúčastnili doplňkových soutěží a vědomostního testu. Tentokrát jsme se s Lukášem neumístili na bedně, byla asi silná konkurence;o) Večer jsme ještě chvilku poseděli u ohně a písniček a šli celkem brzo spát, protože jsme byli hrozně utahaní.

Čekala jsem, že bude v noci hodně velká zima podle toho, jaká byla přes den a že zase bude ráno zmrzlý stan, že nepůjde sbalit, ale kupodivu bylo ráno docela teplo. Alespoň nemrzlo.

Start byl v sedm a první kontrola byla migrující, opět v Adršpašských skalách. Měli jsme na výběr, zda tam půjdeme bez batohu a vrátíme se pro něj, nebo s ním. Usoudili jsme, že to stejně nejde nikudy projít a musíme se pro něj vrátit a tak jsem ho nechali cestou a šli bez něho. Až následně jsme zjistili, že to projít šlo, ale nebyli jsme sami, kdo to zvrtal:o)

Druhý den jsme byli i celkem rychlí a tak jsem se skoro celou cestu drželi včerejších vítězů a ještě cestou došli další dvojice, včetně Martinky a Pedra. Ke konci jsme ale dost začali ztrácet morál i sílu, hlavně já, a došli jsme slušně ztrhaní. Nic méně jsme si polepšili, jelikož jsme o chvilku předešli dvojici, která včera dorazila před námi, takže jsme se dneska posunuli na čtvrté místo. Celkově jsme ale zůstali pátí.

Léňa bohužel do rána umřela úplně, takže to s Tomášem vzdali a Tomáš šel sám pěšky nejkratší cestou do cíle mimo kontroly. Martinka s Pedrosem přišli v neděli dokonce druzí, ale celkově jim to dalo na i tak krásné třetí místo.

Došli jsme si ještě na oběd do restaurace, kde jsme si příjemně poseděli. Já jsem si dala slíbené horké maliny za to, že jsem nesbírala ty, co rostly cestou;o), počkali na vyhlášení a vyrazily k domovu.

Nakonec nám to nedopadlo zase tak hrozně zle, jak jsem se bála a oba jsme s Lukášem přežili. Na příští rok musíme zase natrénovat, abychom si to víc užili. Taky počasí nebylo zlé, v sobotu dokonce svítilo slunko, jen bylo docela zima. Vcelku to tedy byla zase jedna z povedených akcí. A Léně nezbývá než popřát brzké uzdravení:o)