Letní tábor zaměřený na péči o podmáčené louky s chráněnými kytičkami tak trochu jako za starých časů:o)

Něco málo fotek v galerii, více a lepších fotek přímo na webu JARO Jaroměř.

Člověk si opravdu připadá jako by se vrátil o sto let zpátky, když vyrazí na louku, vyzbrojen jen kosou, hráběmi a vidlemi. Na co nestačí lidská síla, tam nastoupí, místo koně, Mitsubishi Pajero s náhonem 4 x 4. Leč nutno podotknouti, že v místech, kde by se téměř využila obojživelná vozidla, by se kůň hodil poněkud lépe. Výsledek je občas ten, že místo aby technika pomáhala člověku, pomáhá člověk technice a vytáhnout auto i s vlekem naloženým metráky trávy, je vážně legrace.

Ovšem všechny ty zážitky i zábava jsou prostě k nezaplacení a celková atmosféra tábora je něco, co se prostě nedá vyprávět, to se musí zažít a to je to, co je na tom nejkrásnější. Z toho důvodu bude celé tohle povídání jen takovým slabým odvarem skutečnosti:o(

Čtvrtek 5. 8. 2010

Tábor byl sice už od soboty, ale čekala jsem původně na kamarádku, že pojede se mnou. Nakonec to nějak nevyšlo a tak jsem se rozhodovala, jestli mám zůstat doma nebo se hecnout a vyrazit sama. Moc se mi nechtělo, věděla jsem, že tam skoro nikoho nebudu znát a co tam budu dělat? Nakonec jsem se rozhodla pro, nabalila si knížku a učení na státnice, až budu potřebovat zabíjet nudu, a tak nějak skoro na půl z trucu, vyrazila.

Měla jsem to naplánované tak, abych dorazila večer. Ve dvě hodiny jsem vyrazila vlakem do Jaroměře, až potud to šlo hladce, když nepočítám nekřesťanskou cenu za jízdenku. V Jaroměři jsem měla přestoupit na autobus do Nového Města nad Metují. Tady jsem měla trochu problém pochopit, z které strany mi pojede autobus, jelikož mohl přijet i pokračovat z obou a zastávka je jen na jedné straně, ale nakonec jsem, po poradě s jiným řidičem, který sám nevěděl, nastoupila správně.

Řidič byl velice ochotný, vysvětlil mi, jak si koupit jízdenku podle nového místního systému a půl cesty se mnou rozebíral, jak bych měla nejlepší se dostat tam, kam chci. Když mě vykládal v Novém Městě, dokonce mi slíbil, že se ještě pozeptá v garáži a až tudy pojede zpátky, řekne mi. Přišlo mi to celkem zbytečné, protože jsem věděla, jak se dostat kam, chci a, i když možná existovala ještě lepší cesta, nepřišla mi ta moje tak zlá. Měla jsem asi půl hodiny času, tak jsem si došla do rychlého občerstvení (nic jiného nikde poblíž nebylo), koupit něco k jídlu a kecla si na zastávce a vytáhla knížku.

Do Nového Hrádku jsme přijeli se zpožděním, což znamenalo, že mi ujede poslední spoj a budu muset jít tři kilometry přes kopec pěšky, byla jsem s tím smířená. Nakonec na nás bus čekal a ještě jsem v něm potkala dalšího „olešenkáře“, tak jsme se dali do řeči a za chvíli jsme byli v táboře.

Přišli jsme akorát po večeři (ale ještě jsme taky trochu dostali, i když jsme měli strach, že na nás nezbude) na vyhlášení soutěže o nejlepšího sekáče a sekačku. Celkem jsme se pobavili, když David vyhlašoval kategorii „nejvyšší strniště“ a „délka záběru“. Vítězka potom musela políbit zakletého prince, bohužel se ukázalo, že to nebyl princ, ale samička ještěrky živorodé. Alice mě vtipně přivítala výkřikem „Ne po ouškách!“ to když jsem se vrhla na Fany, její malé štěně německého ovčáka, a začala ho hlava nehlava muchlovat, jak jsem se na něj těšila.

Šla jsem si pak postavit stan a nakonec si sednout k ohni. Sedělo se a hrálo na kytaru a povídalo, a když jsem až dlouho po půlnoci konečně zalezla do stanu, musela jsem usoudit, že první večer byl víc než příjemný.

Pátek 6. 8. 2010

Ráno mě nejprve vzbudila motorová pila, se kterou někde ve vesnici jakýsi dobroděj začal řezat, potom pláč malého Štěpánka a následně rvoucí se štěňata před stanem. Oblékla jsem se do ještě suchého a čistého oblečení a bot a vyhrabala se ze stanu na snídani. Pak jsme vyrazili na první louku.

Z počátku jsem měla pocit, jako bych ty hrábě a vidle držela v ruce poprvé a měla jsem hrůzu, koho s tím zraním. Ještě že už bylo všechno posekáno, takže kosu do ruky nedostanu. I když po pravdě mě to dost mrzelo, na kosení jsem se ohromně těšila. Nakonec jsem za chvilku tak nějak získala cvik, že už jsem aspoň nebyl nebezpečná svému okolí.

Celé dopoledne se sklízelo, povídalo, vtipkovalo… Potom jsme se přestěhovali na louku zvanou Malá Vachta. Měla jsem tu poprvé „tu čest“ setkání s místními domorodci. Člověk by docela řekl, že by ti lidé mohli být rádi, že se jim někdo stará o louky za barákem, které už v dnešní době nikdo nevyužívá, protože pro dobytek i pro seno jsou tak nějak k ničemu, a které by bez naší péče zarůstaly všelijakým křáčím. Leč místní si povětšinou myslí, že jsme nějací ujetí blázni a akorát jim tam celý týden otravujeme zbytečně život. Tato paní nebyla jiná. Vyběhla na nás, že jsme jim tam zasypali jakousi strouhu a že jim teče proto voda v zimě na cestu. Nutno podotknout, že strouhu tam vykopali nějací „uvědomělí“ ochranáři před námi (ohromná logika odvodňovat mokřadní louky) a cesta je dobře metr nad úrovní louky, takže to vyloudilo akorát vtipy na téma vody tekoucí do kopce. Paní viděla, že si o jejích problémech myslíme své a tak se začala ohánět jakousi péčí o starého dědu na vozíku, na což jí David pohotově odpověděl, že on se stará o pět set zvířat na chcípnutí. Paní zřejmě pochopila, že s blázny, jako jsme my, nepochodí a s brbláním odešla.

Malá Vachta byla hodně podmáčená a bahnitá a tak Granule, než na ní s autem najel, prozíravě nasadil řetězy. Vzal s sebou na klín malého Ondráška, který byl vždycky ohromě nadšený, když mohl jezdit „Pajerem strejdy Jirky“.

Jak se dalo očekávat, auto po pár metrech zapadlo, řetězy neřetězy. Svedli jsme to vesele na Ondru, že špatně řídil, ovšem vytáhnout jsme si auto museli sami. Po asi půl hodině zápasu se nám podařilo auto vykutat z bahna a Granule odjel na druhý konec louky, naložit posečenou trávu. Zpátky se vracel druhou stranou louky, ale moc si nepomohl. Skončil zase v blátě. Utěšovali jsme se tím, že vyryté brázdy vyhovují obojživelníkům i spoustě chráněných rostlin, jenže kdo má to auto pořád tahat? Nakonec jsme ho nechali tam a šli na oběd.

Mezi tím začalo pršet a už to skoro vypadalo, že ani nebudeme moct jít pracovat, ale nakonec se to trochu vylepšilo a tak jsme honem vyrazili, dokud to šlo. Vrátili jsme se k našemu zapadlému problému. Opět po dlouhé bitvě se podařilo auto osvobodit, bylo to o to horší, že tentokrát mělo naložený vlek, který byl pekelně těžký. Leč i tentokrát jsme se radovali předčasně a auto zapadlo do třetice, když se Granuli nepodařilo přejet přes strmý břeh na cestu a skončil v další záplavě bahna kolem potoka. Tady už jsme byli v koncích. Vyžádali jsme si z druhé louky druhé Pajero a zapřáhli ho, nutno poznamenat, že to byl super nápad, za kurtovací pásy. Ještě jsem na tom vyrobila pěkný lodní uzel, aby to dobře drželo. Uzel vydržel, kurty ne. Zapadlé auto se ani nehnulo a pásy se roztrhly jak tkanička od bot. Na řadu přišlo pro jistotu asi desetkrát omotané lano. A konečně se to povedlo!

Přemístili jsme se potom tak nějak z části na vedlejší louku Velká Vachta. Jen jsme tam začali shrabávat, začalo zase pršet. Nejprve jsme tomu nevěnovali pozornost, ale začalo se to zhoršovat a jen někteří z nás měli pláštěnky. Schovali jsme se pod stromy a přemítali, jestli to vzdát nebo se svléknout, abychom neměli všechno mokré a pokračovat. Nakonec jsme zatroubili k ústupu.

V táboře jsme si dali teplý čaj, a když přestalo pršet, šla jsem se umýt do řeky. Oblékla jsem se do čistého, suchého prádla a sedla si do kuchyně pod střechu s čajem a večeří a hověla jsem si, jak jsem pěkně v suchu, i když mě trochu hlodalo svědomí, že někteří ještě na louce zůstali. Potom přestalo pršet a přišla Alice, že dneska ještě na louce nebyla, že by šla ještě pomoc. Tak jsem se opět navlíkla do špinavých mokrých hadrů a vyrazila s ní.

Po večeři jsem se ještě seznámila s jednou skoro spolužačkou, holčinou, která taky studuje v Hradci, tentýž obor co já, jen je o rok níž. Byla sympatická a tak jsme si fajn popovídaly.

Večer se u ohně vyprávěly historky a mě zase chytaly křeče do tváří, jak jsem se v jednom kuse chlámala. Spát jsem šla asi ve dvě a nebýt tak utahaná a toho, že většina lidí už taky odešla, byla bych tam seděla třeba do rána.

Sobota 7. 8. 2010

Ráno jsme se vrátili na Malou Vachtu. Nikdo už nechtěl pokoušet štěstí a tak auto zůstalo stát na silnici a na louku přišla plachta, na kterou se dávala posečená tráva a pomocí auta ze silnice a lana se tahala k cestě k vleku. Byl to dost krkolomný způsob, zvlášť proto, že silnice byla k louce na kolmo, takže lano vedlo mezi plachtou a autem přes kladku přivázanou kurtou k nějakému zábradlí. Potíž byla v tom, že plachtu bylo třeba různě přesouvat, podle toho, z které části louky jsme sklízeli, a tudíž se systém tahání různě měnil. Mokrá tráva byla opravdu hodně těžká, takže se nám ještě k tomu začala trhat plachta, takže jsme museli zase všelijakými způsoby vymýšlet, jak to znovu přivázat a přidělat. Nakonec jsme došli do fáze, kdy bylo třeba, aby plachta jela jaksi ve směru táhnoucího auta, ovšem ne pochopitelně po silnici, ale asi deset metrů souběžně s ní. Vytvořili jsme složitý systém o dvou zatáčkách lana, kde jedna vznikla pomocí zábradlí, kurty a kladky a druhá pomocí železné tyče v zemi, dvou vidlí a odvážného Davida. Výsledek byl ten, že se zlomily jedny vidle, téměř se vyviklala železná tyč ze země a David přežil bez úrazu více méně náhodou. V druhé zatáčce se začala trhat kurta, držící kladku. Šly jsme to s Alicí zkontrolovat, ale zdálo se, že to drží. Usoudily jsme, že bude lépe, když půjdeme dál, protože kdyby se to roztrhlo, nebylo by zrovna fajn, dostat těžkou železnou kladkou. Bohužel už nám nedošlo, že kromě kladky se vymrští taky lano a při síle, jakou auto táhlo tu neuvěřitelně těžkou plachtu, to nebude o nic příjemnější. A to se taky stalo. Měla jsem tu smůlu, že jsem stála první na ráně. Nebo spíš vlastně štěstí, že druhá. První po cestě byl břeh, do něhož se několik centimetrů hluboko zaryla kladka, a teprve odpruženým lanem jsem dostala do holeně já.

Noha bolela jako čert a okamžitě začala otékat, takže mě, upřímně, první napadlo, že mi to přerazilo kost a jedu do špitálu. Nakonec se ukázalo, že nebude tak zle. Na nohu jsem tak nějak mohla došlápnout a bolest rychle odeznívala. Strčila jsem nohu do potoka a dál si jí chladila vodou. Byla jsem vyřazena z pracovního procesu a povýšena na hlídače Ondry, což mi celkem vyhovovalo. Zabavila jsem ho hrou na prasátko, která ho naprosto nadchla, jelikož spočívala v rytí se v bahně. Alici nadchla o poznání méně, když uviděla dítě, od hlavy k patě od bláta. Nakonec ovšem usoudila, že hlavně, že se zabavil.

Čekali jsme potom, až část lidí dojede vyložit už plný vlek trávy. Stáli jsme tam dobře hodinu, začalo trochu pršet a měli jsme už opravdu hlad a oni pořád nikde. Nakonec nás zachránil Přemek, který jel kolem, tak nás naložil a odvezl do tábora. Ostatní mu neopomněli oznámit, že jsem přišla k úrazu, takže v táboře hned přiklusal se svou červenou kabelou, ošetřit mi bebí. Noha ani tak nebolela, ale byla jsem docela promrzlá a hladová a tak jsem tam bez hlesu seděla a žmoulala hrnek s čajem, až kolem mě všichni začali chodit, jestli jsem v pořádku. Nakonec mi Přemek zakázal jet na odpolední výlet na zříceninu hradu.

Zákaz nezákaz, jsem se odpoledne oblékla a belhala se k autu. Beztak pršelo, takže výlet spočíval v tom, že se dojede autem až skoro k hradu a pak se půjde do hospody. To zvládnu i s pajdavou nohou. Přemek, když mě viděl, nejprve vytřeštil oči, ale potom jen mávl nohou a nechal mě jet.

Hrad se jmenoval Frymburk, byl maličký, ale zajímavý a opředený spoustou tajemství o jeho založení. Zajímavostí je jeho asi 18m široká věž, nejširší na našem území. Naštěstí aspoň na prohlídku tak nějak přestalo pršet, tak jsme si to užili a přesunuli jsme se do hospody. Dali si něco pro zahřátí a, hlavně děti, taky palačinky. K večeru jsme se vrátili zpátky do tábora.

K večeři pak bylo kůzlečí maso z domácího chovu přímo u táboráku. Nálada posledního večera byla úžasná. Povídalo se, zpívalo, dost taky popíjelo, což se zvlášť na některých malinko odrazilo:o) Spát jsem šla ve tři hodiny ráno, s posledními opozdilci, když u ohně už zůstávali jen ti, co tam spali.

Neděle 8. 8. 2010

Ráno se mi zatraceně nechtělo ze spacáku, ale štěněčí budíček byl opět kvalitní. Většina lidí začala balit a odjíždět, zbylo tu jen pár lidí, co ještě vyrazili na louky, kam nám měli přijít na pomoc děti z nějakého tábora. Chvilku jsem se rozmýšlela, jestli se mi ještě chce něco dělat, ale noha už skoro nebolela a domů se mi taky ještě nechtělo, a když mi Alice slíbila, že mě odvezou do Jaroměře, rozhodla jsem se pro louku.

Nakonec jsme toho už moc nedělali, protože děti byly rychlé a na nás nezbylo nářadí. Tak jsme tam tak různě zevlovali, pozorovali s Ondráškem ještěrky a skorce a podobně. V poledne jsme se vraceli do tábora a vezli ještě naložený vlek plný trávy. David chtěla s autem zacouvat po louce na kraj lesa za kuchyň. Jeli jsme opatrně z mírného kopce dolů, ale vlek byl pekelně těžký a najednou nás strhnul a auto začalo klouzat loukou dolů. Viděla jsem Davida, jak nejprve zkusil zabrzdit, když zjistil, že to nejde, zařadil a pokusil jet do předu. Pak udělal několik věcí téměř naráz, snad se pokoušel přeřadit na náhon na všechny čtyři, a skončil zatažením ruční brzdy, s každým dalším pokusem se mu v obličeji objevovalo větší zděšení, leč auto klouzalo dál, nezadržitelně směrem ke svahu, končícímu v lese. Přemítala jsem, jestli ještě cestou strhneme kuchyň, nebo skončíme rovnou pod srázem, nebo proboha, ještě někoho srazíme. Těch několik nekonečných vteřin jsme všichni seděli jako zařezaní a lidi venku stáli a koukali na nás, nikdo jsem nemohl nic dělat. Nakonec se vlek stočil bokem a zastavil se a auto s ním. Zatraceně jsem si oddechli. A šli balit. Já měla svůj pidistan zabalený hned, tak jsem tak různě pomáhala s rozkládáním kuchyně, hlídáním Ondry, balením Alici a podobně. Naštěstí se dneska udělalo krásně a tak na slunku i všechno pěkně uschlo.

Uřízla jsem si taky krapet ostudu, když jsem musela vylézt na štafle, abych odvázala provazy u střechy kuchyně, což byl pro mě trochu problém. Přemek mi sice přišel ty štafle držet, ale pak je pustil, aby mi podal provaz a já mále spadla jen z toho leknutí, že je nedrží. Měli tam ze mě všichni srandu, děs:o)

Bylo už pozdě odpoledne, když se konečně všechno sbalilo a vyrazilo se směrem Jaroměř. Alice mě varovala, abych jela radši s někým jiným, že si není jistá, jestli cestou neusne, ale nakonec jsme celou cestu prokecaly. Při tom, jak se mi pusa nezavře, se asi nedá usnout:o)

V Jaroměři jsem ještě pomohla vyložit věci z vleku a pak mě Alice hodila na vlak a jela jsem. Měla jsem pomalu co dělat, abych ten odjezd neobrečela, jak moc se mi ještě nechtělo domů. Myslela jsem, že ve vlaku cestou únavou usnu, ale byla jsem tak plná dojmů, že jsem se nedokázala soustředit ani na čtení knížky. A svatosvatě jsem si slíbila, že příště pojedu na tábor od začátku do konce a nic na světě mě neodradí, abych si ho pořádně celý užila!

Jo a knížku ani učení jsem za celou dobu ani nevytáhla:o)))