Tak jsem zase jednou vyrazila na šílenou cestu do Bochova… tentokrát ale ne proto, abych myši vystavila, ale proto, abych předvedla, jak se dělají potkaní agility 😀 

Cesta byla vážně vtipná – ve čtyři ráno vstát, přemluvit Lukáše, aby mě dovezl do Liberce na bus, jet hodinu do Prahy, jet tři čtvrtě hodiny přes Prahu, ve Stodůlkách dvacet minut čekat na Wren (naštěstí aspoň Katinec dorazila včas, jinak bych tam byla ještě sama) v dešti a brutální kose (u nás bylo ráno v ty čtyři sluníčko a 15°C, tak jsem se moc neoblíkla…) a pak jet další hodinu a půl do Bochova. Aspoň cesta s Wren a Krysicou ubíhala rychle 🙂 Kecaly jsme jedna přes druhou, že Katinec už neměla šanci, dostat se ke slovu 😀

Na místě jsem se dozvěděla, že z pěti lidí, kteří jsme měli přednášku o agility organizovat, dvě holky nedorazí a Michal, že neví, že má přednášet… super! Takže organizace zbyla na mě. Aspoň, že Lenka přijela a dovezla pravidla. „Demokraticky“ jsem rozhodla, že přednáška bude odpoledne ve dvě :D, místo ráno, abychom to nějak dali do kupy. A tak jsem si dopoledne užívala výstavy a psychicky se chystala na své vystoupení :)))

Nakonec to neproběhlo zase tak nejhůř. Odvykládala jsem, co jsem věděla, nahnala tam Lenku přečíst pravidla a nakonec ještě zlanařila Karolínu, aby přidala něco z výuky potkanů z laboratoří… Potud to šlo celkem dobře, až na to, že jsem vypustila historii, o které jsem nic nevěděla 😀 Pak přišly na řadu praktické ukázky – totiž já s Tončou měla prakticky ukazovat :))) Tonička, myš bez valné socializace, ovšem upadla do takového stresu, že odmítala cokoliv dělat, sedla si a nereagovala absolutně na nic. Bezva 😀 Nakonec s velkou slávou prošla jednou překážkou… Diváci byli ovšem nadšeni, jak je roztomilá… no  tak aspoň něco 😀 Ostuda to byla i tak velká… Ano, vím, výchovu myší poslední dobou zanedbávám… ale když to se nedá všechno stíhat. A u myši je to prostě nějak menší problém, když venku nefunguje, než u psa… :/ Ale nedá se nic dělat, do prvních agility závodů musíme potrénovat nejen překážky, ale hlavně tu socializaci :)))

Domů jsem nakonec nejela s Wren, která tam ještě cosi řešila a nestíhala, jako obvykle, ale s Alicí a Ondrou, kteří měli ode mě malou Rozárku… moc fajn lidi 🙂 Autobus v půl deváté z Prahy do Jablonce mi ujel asi o tři minuty… naštěstí další jel za půl hodiny, ale do Liberce… V Liberci jsem další skoro půl hodiny čekala na tramvaj… byla mi zima a kolem se stahovala podivná individua, která se handrkovala o trávu a kdoví, co ještě… asi nějací skrytí dealeři… ví bůh. Domů jsem dorazila v jedenáct, úplně mrtvá…

Den to byl náročný, ale příjemný. Potkala jsem spoustu super lidí, které už jsem neviděla ani nepamatuju, a viděla spoustu krásných potkanů… bylo to fajn… Ačkoliv jak jsem se octla uprostřed toho potkanářského dění,  nějak na mě o to víc dolehl smutek z toho všeho, co se přihodilo Ince… Jak tu všichni litovali, že mi ten vrh nevyšel a rozplývali se, jak by byl super… začalo mi z toho být ještě víc smutno… Asi si budu muset nějak „po myším“ zpravit náladu :)))