1000mil pro jeden cíl je unikátní akce… po všech stránkách 🙂

Z loňské verze, kdy běželo 40 československých vlčáků napříč Slovenskem a Českem se stala verze pouze česká, za to přibyla druhá štafeta z dalších plemen, která měla původně s tou vlčí soutěžit. Štafeta se ale plně neobsadila a většinu z ní nakonec stejně tvořili vlci 🙂 Inu jiní psi asi nejsou schopní uběhnout 40km… na druhou stranu je fajn vědět, že tolik majitelů ČSV je schopných do takové šílenosti jít 🙂

Původně jsem měla v plánu být akční a dát si s každým psem jednu etapu. Nakonec ale bylo potřebnější mít záložního psa a tak jsem plánovala jet s Dingem a Fris měla být připravena nahradit nějakého odpadlíka. Nakonec ale musela nahradit rovnou Dinga kvůli jeho zvrknuté tlapce :/

Letošní výhoda byla v tom, že jsem jela stejnou trasu jako loni, takže jsem věděla kudy kam 🙂 Více méně… Slabší bylo to, že jsem měla startovat ve čtyři ráno… Vyrazila jsem ale statečně v podvečer směr Vysočina a vesnička Vojtěchov. Většina cesty proběhla v pohodě, až asi 20km před cílem cesty se Fazole (můj zánovní forman) rozhodl, že nebude řadit nic jiného, než čtyřku… všechny ostatní kvalty zněly, jako když za sebou táhnu na špagátu plechovky… Začínala jsem se bát, že nedojedu, ale hrdinně jsem hnala auto dál a dál, že prostě dojedu, kam dojedu. Nakonec se povedlo a opravdu jsem dorazila až na kraj Vojtěchova. Na první příhodnou louku jsem auto zapíchla a u něj hodila stan. Auto se vyřeší ráno.

Ráno bylo ve tři hodiny, kdy jsem se hrabala ze spacáku. Psi na mě koukali, jako že jsem asi upadla na hlavu. Venku byla kosa jak blázen. Snažila jsem se zároveň se oblékat, balit a snídat. Mezi tím dorazilo doprovodné vozidlo ve složení Pavel + Honza. Oba měli tendenci mi různě pomáhat, čímž se víc motali 😀 Ale nakonec jsem zhruba ve čtyři hodiny byla přichystána vyrazit na cestu. Friska byla zapřažená, Dingo uložen zpátky v autě. Honzovi jsem předávala klíčky s dlouhým popisem toho, jak se moje super kára řídí. Ukázal se jako hrdina, protože ani moje barvité líčení včerejší nálady převodovky, ho neznepokojila a převzal klíčky s ležérním: „My si s tím nějak poradíme…“ Tak jo 🙂 Nasedla jsem na kolo a vyrazila.

Friska usoudila, že navzdory nekřesťanské hodině a tomu, že poslední dva měsíce pro neustálé marodění celé smečky, vlastně nebyla pořádně na procházce, takže její fyzička byla na bodu nula, je běh u kola fakt sranda a vyrazila tryskem. No holka, to si dáš…

První část trasy jsem si pamatovala, takže jsme z vesela jeli po pěkných cestách, totální tmou 🙂 Samozřejmě se záhy ukázalo, že si tu trasu nepamatuju až tak, takže jsem asi dvakrát minula odbočku, ale nebylo to tak zlé 🙂 Co se ukázalo jako mnohem horší, byla moje fyzička. Po všech těch nemocech jsem byla prostě v háji a tak jsem potupně musela do každého kopce z kola slézt a šlapat po vlastních. Sjezd k Vírské přehradě se mi taky zdál nějak výrazně horší než minule – loni jsem si ho dala s Dingem a Šedivou a přežila, letos s Friskou jsem na to prostě neměla 🙂 Ačkoliv možná to bylo tím, že byla tma… dobrá výmluva 🙂

Kolem přehrady se opět jelo příjemně. Chtěla jsem pustit Fris k vodě se napít a smočit, ale nechtěla. To mě dost překvapilo, protože Friska se chce koupat vždy a všude… No dobrá. Na hráz jsme dorazily akorát za svítání, což bylo příjemné. Nejely jsme ještě ani zdaleka dvě hodiny a měly jsme za sebou skoro půlku trasy, měla jsem z toho dobrý pocit a říkala si, že bychom to mohly za ty čtyři hodiny stihnout… Pořídila jsem dokumentární foto i s plyšovým Dingem (plyšové vlky, kteří symbolicky objeli trasu, dostanou děti v nemocnici) a vyrazila dál.

Hned za přehradou nás čekal brutál kopec, který šel sotva vyjít pěšky… ale prý je to cyklotrasa 😀 Nahoře byla cyklotrasa pro změnu skrz kopřivy úzkou cestičkou… ale to jsem si taky pamatovala 🙂 Ve vesničce Chlum jsem se ztratila 😀 Značení bylo zmatené a já si pamatovala, že musím přes nějakou kravskou ohradu, ale ty tu byly všude… Po chvíli zmateného motání se jsem ale trefila tu správnou 🙂

Čekal mě další pěkný úsek – přes louku vzhůru a pak kamenitým krpálem. Takže zase pěšky 🙂 Do Rovečného se ale jelo už docela hezky. I přes zdržení jsme měly dobrý čas a cesta příjemně ubíhala. Už dávno bylo úplně světlo.

Z Rovečného nás čekal nehezký úsek po větší silnici do Olešnice. Friska opět odmítla pít a nakonec začala úplně stávkovat. Chápala jsem, že už má dost. Navíc po tom hnusném asfaltu. Vytáhla jsem botičky, abych jí ulevila aspoň takhle a nasadila velmi volné tempo, aby mohla běžet, jak chce… A tak jsem se hlemýždím tempem táhly do Olešnice. Bylo jasné, že takhle to do čtyř hodin nestihneme, ale důležitější bylo, aby to Fris v pohodě doběhla.

V Olešnici jsem obligátně pořídila foto na tradiční kašně, kde se Friska konečně napila! Už jsem si začínala myslet, že se hodlá na protest usušit. Trasy před námi už nebylo mnoho a pro mě byla příjemná, celkem rovinatá a asfaltová… pro Frisku bohužel :/

A tak jsme dál pokračovali volným tempem podle Frisky… Do Sulíkova a pak dál směrem na Vranovou a někde jsme zase zakufrovaly 😀 Byly tam nějak turistické cesty, cyklostezky a silničky a vůbec neodpovídaly tomu, jak byly v mapě 😀 Navíc jsem nevěřila tomu, že ta štěrková cesta fakt má být ta hlavní, mezi vesnicemi… no, byla 😀 Že jedu správně, jsem zjistila až ve chvíli, kdy jsem uviděla nezaměnitelná boží muka, kolem kterých jsme jela loni… a šla svůj první dogtrek 🙂 Takže opět nutná fotka a hurá dál 🙂

Když jsme dorazily k Letovické přehradě, bylo mi jasné, že máme vyhráno. Za chvíli jsme tam. I kdybych měla v nejhorším Fris hodit na záda 😉 A tak jsem jí trochu popohnala a Friska se rozběhla a šlapala. Asi už taky tušila cíl. Příjezd do Letovic mi připadal nekonečný, loni se mi to zdálo mnohem kratší! 😀 Ale nakonec jsem se zjevili na náměstí. Objevila jsem svoje auto i doprovodná auta, ale posádky nikdy. Pustila jsem Frisku do Svitavy protékající náměstím (konečně si šla zaplavat) a hledala pořád, kdo mi odškrtne příjezd… 😀

Nakonec jsem je našla sedět v hospodě a ani si nevšimli, že nad nima stojím… a ani že je fotím 😀 Tak jsem si přisedla a dala s nima oběd 🙂 Ukázalo se, že moje auto se nějak přes noc záhadně opravilo a převodovka zase funguje. A že Honza je ještě větší hrdina, protože zvládl nejen řídit moje auto, ale taky vyvenčit Dinga! 😀 Paráda 🙂

Jelikož etapu po mě startovala Adéla s Aresem a tím, že jsme byly pomalé, jsem jí na startu nestihla, rozhodla jsem se dojet do cíle její etapy 🙂 Ve vesničce Ptení měl být start a cíl u kostela, kde ale byla akorát nějaká svatba. Při hledání doprovodného auta Viktor + Christine (odjeli z Letovic jen chvilku přede mnou) jsem potkala Romanu s Petrem, kteří sem taky nějak dorazili, vlastně nevím proč 😀 A tak jsme různě hledali společně. Nakonec se nám podařilo se najít, včetně Čundrlů, kteří měli vyrážet na další etapu.

Nakonec jsme v Ptení na návsi strávili skoro celé odpoledne 😀 Než odstrartovali Čundrlovi, než dorazila Adéla, než dorazila druhá štafeta… Seděli jsme tam, krafali, vařili si čaj a kafe a hodovali na koláčích od Jany 😀

Až pozdě odpoledne jsem vyrazila směr Brno za Luckou. Zjistila jsem, že můj orientační smysl není asi tak hrozný, protože jsem nějak dokázala úplně elegantně proplout Brnem a dorazit až do Bystrce na správné sídliště, ani nevím jak, prostě stylem: „Tady by to mohlo být tudy a tady asi tady… tahle odbočka je mi nějak povědomá… tady to vezmu třeba tudy…“ 😀

Horší pak bylo dojet zpátky do centra a trefit k Macešce, kde jsem měla přespat. Cestu k ní totiž znám jen šalinou od hlaváku… a tak jsem bloudila a bloudila 😀 Když jsem se ocitla po třetí na Mendláku, bylo mi už jasný, že je to se mnou zlý 😀 Nakonec jsem ale nějak záhadně natrefila na Lužánky, které jsem mým základní orientačním bodem na cestě k Macešce… a pak už to bylo dobré 😀 No, pořád lepší bloudit Brnem, než Prahou 😀

Bloudění jsem si asi večer vybrala, protože ráno do ZOO jsem trefila úplně bez potíží. Na místě cíle zatím nebyl skoro nikdo, jen Šárka. Tak jsem pomáhala věšet fotky a chystat nějaké úkoly pro děti. Postupně přicházeli další – účastníci i jen různí majitelé vlků z okolí a za chvíli tu bylo lidí hafo 🙂 Vládla opět parádní atmosféra, člověk potkávala známé, co dlouho neviděl a s každým si popovídal 🙂 A čekalo se, až dorazí poslední účastníci štafety Kuba a Kuba 😀 A ti zdárně doběhli!

A tak se i letos akce velmi podařila a dokonce! Dokonce se vyplnil i Pavlův sen a podařilo se pro dětský nadační fond Krtek vybrat více než sto tisíc korun! Neuvěřitelné 🙂 I když Pavel tvrdil, že příští rok už na to kašle, myslím, že to neudělá 😀 Tak snad zase příští rok 😉